Přehled ověřených výroků

Tomio Okamura uvádí, že ukrajinští uprchlíci by měli žádat o mezinárodní ochranu v prvních bezpečných zemích, do kterých přicházejí. Zpravidla tedy v Maďarsku, Polsku a na Slovensku, nikoliv v České republice. Odkazuje se přitom na tzv. dublinský systém.

Podle dokumentů Organizace spojených národů (.pdf, str. 1–2) nebo např. i britského parlamentu (.pdf, str. 5) nicméně mezinárodní právo žádné nařízení, že uprchlíci musí požádat o mezinárodní ochranu „v první bezpečné zemi“, neobsahuje. K postoji, že by lidé „měli žádat“ o azyl v první bezpečné zemi, do níž přijedou, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky doslova uvádí: „Tento princip nelze nalézt v Úmluvě o právním postavení uprchlíků a v mezinárodním právu žádný takový požadavek neexistuje.“ (.pdf, str. 1–2)

Upřesněme, že uprchlíci mají možnost podat žádost o udělení mezinárodní ochrany, a příslušné orgány poté rozhodnou o tom, zda bude žadateli udělen azyl, dočasná doplňková ochrana, nebo zda bude jeho žádost zamítnuta.

Dokument OSN z roku 1991 uvádí, že tzv. koncept bezpečné země je v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení. V tomto smyslu existují dvě kategorie, a to bezpečná země původu a bezpečná země azylu.

V případě člověka, který je občanem země klasifikované jako bezpečná země původu, je žádost o azyl přímo zamítnuta, nebo je uprchlík nucen svůj status důsledně prokázat, protože země jeho původu není považována za nebezpečnou. V případě bezpečné země azylu je uprchlíka nebo žadatele o azyl možno navrátit do bezpečné země, kde usiloval nebo mohl usilovat o azyl, jelikož jeho bezpečnost již nebyla ohrožena.

Právě z tohoto principu pak vychází dublinský systém, tedy mechanismus určující, který členský stát EU „je příslušný pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu“. Uveďme, že první Dublinská úmluva pochází z 90. let a později ji nahradilo nařízení EU z roku 2003, v současnosti pak platí unijní nařízení z roku 2013, tzv. Dublin III.

Cílem dublinského systému je eliminovat situace, kdy je řízení o žádosti cizince o mezinárodní ochranu vedeno ve více státech současně (nebo postupně), a situace, kdy se žádný ze členských států nepokládá za příslušný žádost vyřizovat. Pro žadatele o mezinárodní ochranu tak dublinský systém znamená, že má právo na posouzení své žádosti o mezinárodní ochranu pouze v jednom členském státě EU.

Ani samotný dublinský systém nicméně pro cizince neznamená, že musí o ochranu požádat v první unijní (bezpečné) zemi, do níž přijede (.pdf, str. 5). O této povinnosti se hovořilo v souvislosti s možnou reformou dublinského systému v roce 2016 (.pdf, str. 4), k níž však nedošlo.

V rámci dublinského mechanismu má každý členský stát EU jen možnost přenechat vyřizování žádosti státu, který je určen jako příslušný. Článek 17 nařízení Dublin III pak zároveň říká, že jakákoli členská země se může rozhodnout žádost vyřídit, i když podle stanovených kritérií není určena jako příslušná.

Mezi kritéria, podle nichž se příslušnost posuzuje, patří (čl. 7–15) například to, zda je žadatelem dítě, které má rodinného příslušníka v jiném členském státě, nebo zda má žadatel rodinného příslušníka, který už v jiném státě EU mezinárodní ochranu získal nebo o ni požádal. V případě, že žadatel o azyl překročil hranici EU nelegálně, je pro vyřizování žádosti příslušný stát, kde k tomuto překročení hranice došlo (tedy v podstatě první unijní země). To nicméně není případ nynějších uprchlíků z Ukrajiny, kteří bez omezení mohou hranice do EU překročit legálně.

Další kritérium má poté spojitost s vízy. Uveďme proto, že vízová povinnost pro Ukrajince, kteří vlastní biometrický pas, byla v schengenském prostoru zrušena v roce 2017. Podle nařízení Dublin III je v případě osob, které jsou osvobozeny od vízové povinnosti, příslušný k posouzení žádosti kterýkoli stát nevyžadující vízum, v němž člověk o mezinárodní ochranu požádá. V případě Ukrajinců s biometrickým pasem je tedy příslušný kterýkoli stát schengenského prostoru, v němž žádost o ochranu podají, nikoli např. jen Maďarsko, Polsko nebo Slovensko. Dodejme, že biometrický pas v roce 2021 na Ukrajině vlastnilo 18 milionů lidí.

Na závěr tedy shrňme, nařízení Dublin III pouze stanovuje kritéria, podle kterých se určuje stát, který je k vyřízení žádosti příslušný. Jednotlivé státy EU se tak mohou (nicméně nemusí) rozhodnout, že vyřízení žádosti přenechají příslušnému státu, kde je pak případně žadateli udělen azyl nebo dočasná ochrana. Obecně tak lze říci, že je pro cizince nejméně problémové požádat o mezinárodní ochranu v příslušné zemi (v případě nelegálních migrantů tedy skutečně „v první bezpečné zemi“ EU), protože jejich žádost pravděpodobně bude vyřizována právě zde. Mezinárodní právo ani dublinský systém však žadateli o mezinárodní ochranu neukládá povinnost podat tuto žádost v první bezpečné zemi, do níž přijdou. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako nepravdivý.

Tomio Okamura mluví v kontextu udělování dočasné ochrany ukrajinským Romům ze Zakarpatské oblasti. Nejprve proto shrňme dění v tomto regionu od začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Situace v Zakarpatské oblasti

V prvních týdnech po 24. únoru byla Zakarpatská oblast sousedící se Slovenskem a Maďarskem zejména útočištěm pro Ukrajince, kteří se rozhodli neprchnout ze země. Vnitřně vysídleným osobám zde bylo nabídnuto ubytování. Náčelník vojenské správy a gubernátor oblasti Viktor Mykyta v rozhovoru pro Novinky.cz 21. března řekl, že ve srovnání s dobou před válkou se situace v regionu změnila například kvůli zpřísněným kontrolám na silnicích nebo kvůli varováním o možných vzdušných útocích. „Nedávno obyvatelé Užhorodu, Mukačeva a dalších měst seděli v protileteckých krytech a suterénech budov déle než pět hodin,“ dodal k tomu tehdy Mykyta. Uveďme, že v Užhorodu, nejvýznamnějším městě Zakarpatské oblasti, je mezinárodní letiště, které představuje potenciální vojenský terč.

K prvnímu ruskému útoku v oblasti došlo 3. května 2022. Viktor Mykyta v té době uvedl, že byl ruskou raketou zasažen blíže neupřesněný objekt v horách. Ukrajinské zdroje následně upřesnily, že raketa zasáhla jednu z trafostanic v blízkosti nádraží v obci Volovec a v důsledku výbuchu došlo k poničení budov v okruhu 500 metrů od místa zásahu. Doplňme, že právě přes Volovec vede jedna z hlavních železničních tras ke slovenským hranicím. Podle vyjádření ukrajinského Ministerstva vnitra se Rusko útokem snažilo „zastavit převoz těžkých zbraní“ ze západní Ukrajiny směrem na východ.

Vymezení pojmu uprchlík v mezinárodním právu

Nyní se zaměříme na definici uprchlíka, která není oficiálně rozlišena na „válečné“ a jiné uprchlíky. Definice uprchlíka se v mezinárodním právu (.pdf, str. 1) opírá o dva hlavní dokumenty (.pdf). Prvním z nich je Úmluva o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 1), která byla přijata na konferenci OSN v Ženevě v roce 1951, a proto je někdy označována i jako Ženevská úmluva o uprchlících (.pdf, str. 121). Na ni navazuje Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 (.pdf, str. 1). Dodejme, že na poskytování pomoci uprchlíkům, osobám bez státní příslušnosti a vnitřně vysídleným osobám se zaměřuje mezinárodní instituce Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR).

Po konci druhé světové války (.pdf, str. 2) shledalo mezinárodní společenství potřebu vymezit práva těch, kteří se ocitli mimo zemi svého původu důsledkem světového konfliktu. Ve všeobecných ustanoveních Úmluvy z roku 1951 stojí, že za uprchlíka může být označen ten, kdo „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů“ a není schopný „přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti” (.pdf, str. 2). Tato původní definice měla omezený časový rámec, který se brzy ukázal jako nedostačující. Protokol z roku 1967 ji tak rozšířil a zbavil ji časového omezení, které se původně vztahovalo jen k událostem před rokem 1951 (.pdf, str. 20).

Směrnice UNHCR z roku 2016

Uveďme tedy, že Úmluva o právním postavení uprchlíků při vymezení pojmu uprchlík jasně nevyjmenovává, zda se definice vztahuje i na lidi prchající před válečným konfliktem. Podle dřívější oficiální metodické příručky UNHCR lidé, kteří byli nuceni opustit svou zemi v důsledku mezinárodních nebo vnitrostátních ozbrojených konfliktů, nebyli běžně podle Úmluvy z roku 1951 nebo Protokolu z roku 1967 za uprchlíky považováni. Ke změně příručky nicméně došlo v roce 2016 (.pdf, str. 1, 3). Dle této novější směrnice UNHCR jsou definice stanovené v Úmluvě i Protokolu přímo aplikovatelné na civilisty, kteří byli donuceni přemístit se v důsledku ozbrojeného konfliktu a násilí. Do této kategorie spadají, kromě jiných, i konflikty mezi státními aktéry. Zároveň nemusí být oficiálně vyhlášena válka (.pdf, str. 1–2). Doplňme, že Rusko oficiálně Ukrajině válku nevyhlásilo.

Konkrétně směrnice z roku 2016 zmiňuje (.pdf, str. 5), že v případě ozbrojeného konfliktu mohou být celé komunity dotčeny a „být vystaveny riziku“ leteckého bombardování, použití kazetové munice, dělostřelecké palby nebo například využití taktiky obléhání. Dále hovoří také o zastavení dodávek vody a elektřiny či o destrukci budov. Vystavení takovému jednání (ať už samostatně, nebo kumulativně) může být podle UNHCR považováno za „pronásledování“ ve významu článku 1A (.pdf, str. 2) Úmluvy z roku 1951, který obsahuje definici uprchlíka. 

Podle směrnice UNHCR (.pdf, str. 5) mohou představovat „pronásledování“ také přímé i nepřímé důsledky ozbrojeného konfliktu, včetně těch dlouhodobých. Zmíněny jsou zde mj. dopady na státní a sociální struktury či podpůrné systémy, např. překážky v přístupu ke vzdělání a zdravotní péči, výrazný ekonomický pokles či chudoba. Tyto důsledky podle UNHCR „mohou být dostatečně závažné, ať už jednotlivě, nebo souhrnně, aby představovaly pronásledování a vytvořily oprávněné obavy z pronásledování“.

Problémem v tomto případě je, že směrnice z roku 2016 vyjmenovává příklady, kdy člověk za uprchlíka považován být může, ale závazně nestanovuje, kdy za něj být považován musí. Při rozhodování úřadů, zda daný člověk má „oprávněné obavy z pronásledování“ (a lze mu tak přiznat status uprchlíka), hrají roli dvě roviny: subjektivní rovina „obav“ a objektivní rovina jejich „oprávněnosti“ (.pdf, str. 2–3). Úřady přitom oprávněnost obav posuzují nejen na základě osobních informací o daném člověku a jeho zázemí, ale především na základě informací ze země jeho původu.

Na závěr shrňme, že podle mezinárodního i českého práva může být za uprchlíka označen ten, kdo splňuje znaky uvedené v Úmluvě a jejím Protokolu. Dokument UNHCR z roku 2016 pak říká, že osoby zasažené ozbrojeným konfliktem, ať už přímo, či nepřímo, mohou být za uprchlíky považovány. Samotné rozhodnutí, zda lze obavy jednotlivých osob ze Zakarpatské oblasti označit za oprávněné, a zda tak mají být posuzováni jako uprchlíci podle Úmluvy, ale stále leží na úřadech jednotlivých států. Jelikož nemůžeme s jistotou určit, jak tyto úřady jednotlivé případy osob ze Zakarpatí posuzují, nemůžeme situaci ani zobecnit a říci, zda dle mezinárodních pravidel všichni tito lidé uprchlíky jsou, nebo nejsou. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Primátor hlavního města Prahy Zdeněk Hřib (Piráti) o negramotnosti některých ukrajinských uprchlíků mluvil např. v reportáži odvysílané 23. května v pořadu Reportéři ČT. Uveďme, že reportáž mapovala situaci okolo romských uprchlíků z Ukrajiny, kteří do Česka už několik týdnů přijíždějí ve vyšších počtech. Jejich příjezd tak způsobuje komplikace především v Praze, zejména na hlavním nádraží, kde jich stovky nocují.

K situaci, že se pro tyto romské uprchlíky nedaří najít vhodné bydlení, Hřib pro ČT konkrétně řekl (video, čas 7:12): „Oni třeba nemluví ukrajinsky nebo větší část té skupiny je třeba negramotná a ubytovat celou rodinu najednou, která má třeba desítky členů, je opravdu nesnadné.“ Podobně se pražský primátor vyjadřoval i dříve, například v rozhovoru pro DVTV ze 12. května (video, čas 15:55) či v dubnu pro Seznam Zprávy.

O skutečnosti, že jsou mezi přijíždějícími ukrajinskými Romy také lidé negramotní, mluvila v rozhovoru Právo mimo jiné i členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny Alice Sigmund Heráková. Zároveň však upozornila na to, že mezi ukrajinskými Romy jsou v tomto ohledu značné rozdíly: „Rozptyl mezi nimi je obrovský, od negramotných až po ty, kteří jsou plně integrovaní, mají vzdělání. Jsou mezi nimi vysokoškoláci.“

Dodejme, že velká část ukrajinských Romů, kteří přicházejí do Česka, pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tedy části země, jež je válkou zasažena nejméně. Česká televize poté zmiňuje, že v některých oblastech Zakarpatí je problém s negramotností tak velký, že z nich „ani ve větším rozsahu nemobilizovali muže do armády“.

Vláda 18. května 2022 schválila návrh tzv. lex Ukrajina II, tedy soubor opatření, která upravují pravidla přijímání ukrajinských uprchlíků. Návrh zákona konkrétně rozšiřuje důvody, ze kterých může být žádost o udělení tzv. dočasné ochrany posuzována jako nepřijatelná, dále prodlužuje lhůtu pro vyřízení těchto žádostí, zavádí povinnost uprchlíků hlásit změnu pobytu do tří dnů nebo povinnost žadatelů předkládat doklad o ubytování.

Podle tiskové zprávy Ministerstva vnitra vládní návrh reaguje„na zkušenosti z praxe a nutnost doplnit opatření“ původního zákona lex Ukrajina, který Parlament schválil v březnu. „Jde o jeden z důležitých nástrojů, které po schválení v legislativním procesu umožní neprodlužovat nouzový stav,“ dodalo k tomu ministerstvo.

Po schválení na vládní úrovni kabinet Petra Fialy návrh lex Ukrajina II 19. května 2022 předložil v Poslanecké sněmovně. Ve stejný den byl také tento návrh rozeslán poslancům, kteří tak v rámci tisku 221/0 dostali k dispozici dokument (.pdf), jenž obsahoval celý návrh zákona včetně dvacetistránkové důvodové zprávy (str. 8–28).

Na základě žádosti vlády byl tehdy zákon projednáván ve zkráceném jednání s vynecháním 1. čtení. Druhé čtení Sněmovna následně zahájila 31. května, kdy poslanci návrh také schválili.

Na závěr zopakujme, že podle vyjádření Tomia Okamury v rozhovoru z 24. května nebyl ještě lex Ukrajina II vládou předložen tak, aby mohl být projednán. Předseda SPD dále doplnil, že neví, jaké budou v tomto zákoně podmínky pro přijímání ukrajinských uprchlíků, protože o návrhu zákona „slyší jen verbálně z médií“ (video, čas 24:04). Vzhledem k tomu, že návrh zákona byl ve Sněmovně předložen a rozeslán poslancům včetně Tomia Okamury již 19. května, tedy 5 dnů před datem rozhovoru, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Dne 7. března 2022 vláda Poslanecké sněmovně předložila novelu zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění.

Navrhovaná novela (.pdf) zákona usiluje o snížení měsíční platby ze státního rozpočtu za tzv. státní pojištěnce z 1 967 Kč na 1 567 Kč s účinností od 1. července (.pdf, str. 1, 3). Průměrná měsíční platba za celý rok 2022 by tak měla činit 1 767 Kč – sazba by se tedy dostala na úroveň roku 2021. Novela zákona o pojistném na veřejné zdravotní pojištění by měla podle Ministerstva financí ušetřit státnímu rozpočtu 14 miliard Kč (.pdf, str. 3). O stejnou částku by se snížily příjmy systému veřejného zdravotního pojištění (str. 3).

Tomio Okamura se již v únoru k tehdy chystané novele vyjádřil, že ji hnutí SPD plánuje obstruovat. Proti novele se stavělo také druhé opoziční hnutí ANO. „My s tím zásadně nesouhlasíme. Není to úspora charakteru, jak vláda slibovala. Je to obrovský hazard a bezprostředně se to dotkne péče, a to je špatně,“ řekl místopředseda poslaneckého klubu hnutí ANO Karel Havlíček.

Dne 3. května v 10 hodin dopoledne byla zahájena 20. schůze Poslanecké sněmovny, na níž se měla projednávat zmíněná novela. Přibližně do tří hodin odpoledne poté poslancům trvalo, než projednali a schválili program schůze. První čtení novely zákona o pojistném pak začalo okolo půlnoci v noci z 3. na 4. května. Dvanáct minut po půlnoci se ujal slova (video, část 00:10, čas 3:01) předseda hnutí SPD Tomio Okamura a jeho proslov skončil až po více než dvou hodinách.

Kvůli obstrukcím opozičních hnutí SPD a ANO se jednání následně protáhlo až do 4. hodiny ranní. Po přerušení schůze se pokračovalo 4. května 2022 od 8 hodin do skoro půl desáté večer, kdy byla schůze znovu přerušena. Projednání novely tak spolu se schůzí Sněmovny bylo přerušeno. Novela byla nakonec po prvním čtení přikázána (.pdf) k projednání Výboru pro zdravotnictví. Doplňme, že ke druhému čtení novely ve Sněmovně prozatím (k datu 8. června) nedošlo.

Navrhovaná novela by tedy pojišťovnám při jejím případném schválení „vzala“ 14 miliard korun. Kvůli obstrukcím předsedy hnutí SPD Okamury a dalších poslanců se projednávání novely protáhlo a jednání nakonec muselo být přerušeno. Výrok Tomia Okamury tak hodnotíme jako pravdivý.

Pro začátek uveďme, že podle zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny se za orgány Sněmovny považují jednotlivé výbory a komise, v obecném smyslu slova však můžeme za „orgán“ Sněmovny považovat i její předsednictvo, tedy předsedu a místopředsedy. Podle § 32 zákona o jednacím řádu má Sněmovna povinnost zřídit 7 výborů (konkrétně mandátový a imunitní výbor, výbor petiční, rozpočtový, kontrolní, organizační, volební a výbor pro evropské záležitosti), další výbory pak zřizuje dle vlastního uvážení. V současnosti tak má dolní komora výborů dohromady 18.

§ 115 zákona o jednacím řádu poté říká, že se výbory „ustavují podle zásady poměrného zastoupení“. Na každý poslanecký klub tak má výboru připadnout takový počet míst, aby odpovídal poměru počtu poslanců daného klubu ve Sněmovně. Poslanecké kluby se nicméně při volbě členů výborů mohou podle zákona také sdružovat. Při ustavování výborů tak např. kluby ODS, TOP 09 a KDU-ČSL mohly vystupovat společně jeden klub čítající 71 poslanců.

Dalšími orgány Sněmovny jsou poté tzv. komise. V jejich případě má podle § 115 zákona o jednacím řádu Sněmovna možnost sama rozhodnout, jakým způsobem budou členové komise zvoleni. Zda na základě poměrného zastoupení, většinovým způsobem, kdy o jednotlivých členech hlasuje Sněmovna, nebo na základě parity, kdy se počet členů komise stanovuje podle počtu poslaneckých klubů. Výjimkou je volební komise, jejíž členové se volí podle zásady poměrného zastoupení. Kromě těchto komisí existují i další, které se zřizují na základě zvláštních předpisů (např. Stálá komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby).

Ve všech výborech je hnutí SPD zastoupeno podle zásady poměrného zastoupení, jak nařizuje jednací řád Sněmovny. Stejně je tomu i ve všech komisích, které jsou zřizovány podle jednacího řádu. V petičním a kontrolním výboru jsou poté zástupci hnutí SPD přímo na předsednickém postu. Pozice předsedů a místopředsedů výborů se volí většinovým způsobem, a to přímo na výborech. Volby do čela výborů současné Sněmovny na podzim minulého roku proběhly jednomyslně podle dohod politických stran.

Co se týče vyjádření kabinetu Petra Fialy, zástupci vládní koalice se pár dní po sněmovních volbách v říjnu 2021 vyslovili, že by SPD, jako, dle nich, extremistická strana, neměla mít zástupce ve „vedení Sněmovny“, tedy v jejím předsednictvu. Nehovořili však o tom, že by hnutí SPD nemělo mít možnost získat zastoupení přímo ve výborech nebo komisích. Zákon navíc neříká, že by předsednictvo Sněmovny mělo mít poměrné zastoupení. Volba do čela Sněmovny musí probíhat většinovým způsobem.

Uveďme, že v současné době předsednictvo Poslanecké sněmovny tvoří předsedkyně Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) a dalších šest místopředsedů, z nichž nikdo není zástupcem hnutí SPD. 18. února 2022 byl posledním místopředsedou Sněmovny zvolen Karel Havlíček za hnutí ANO, který porazil právě předsedu SPD, Tomia Okamuru.

Předseda a místopředsedové dolní komory jsou poté, dle § 46 zákona o jednacím řádu, zároveň předsedou a místopředsedy Organizačního výboru. Ten má poté ještě další členy, v současném volebním období konkrétně devět, mezi nimiž je i Radim Fiala z hnutí SPD. I v 16členném Organizačním výboru je tak SPD zastoupeno podle zásady poměrného zastoupení, jak nařizuje jednací řád Sněmovny.

Na závěr tedy shrňme, že Tomio Okamura má pravdu v tom, že vládní koalice odmítla, aby poslanci hnutí SPD byli členy předsednictva Sněmovny, které lze v širším pojetí také považovat za „orgán Sněmovny“, ačkoliv to tak neříká zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Kabinet Petra Fialy však neodmítl poměrné zastoupení SPD v obsazení výborů či komisí a vláda také hnutí SPD také ve výborech nabídla dva posty předsedů. Tomio Okamura tedy mluví obecně o „orgánech Sněmovny“, odmítavý postoj vládních poslanců se ale týkal jen předsednictva Sněmovny. Z výše zmíněných důvodů je výrok hodnocen jako zavádějící.

Poslanec Okamura výrok zmiňuje v kontextu dotazu moderátorky na případnou podporu SPD pro tzv. Lex Ukrajina II. Tomio Okamura svůj výrok uvádí jako příklad scénáře, kdy by hnutí SPD tento soubor opatření nebylo ochotné podpořit. Ověříme proto, zda Petr Fiala a Vít Rakušan skutečně tvrdí, že by měla Česká republika přijímat uprchlíky neomezeně nebo jestli by zde již měli uprchlíci zůstat.

Ministr vnitra Vít Rakušan už na začátku března 2022 mluvil o tom, že nedokáže určit přesný „strop“ počtu ukrajinských uprchlíků, které Česko může přijmout. To, kolik uprchlíků ČR přijme, podle něj záviselo na ubytovacích kapacitách, které jsou k dispozici. Rakušan tedy neuvedl maximální počet uprchlíků, dal nicméně najevo, že Česko nemůže přijímat Ukrajince neomezeně.

Ani Petr Fiala žádná konkrétní čísla neuváděl. V polovině března například řekl: „Uprchlická vlna je svou rychlostí a velikostí nesrovnatelná. ČR to zvládne. A zvládneme i větší počty.“ Jeho stranický kolega Marek Benda podle iDNES.cz nicméně řekl, že Česko se musí „snažit pomoci každému, kdo k nám přijde.“

Vít Rakušan i premiér Petr Fiala také již od března hovoří o scénářích, kdy by ukrajinští uprchlíci mohli v Česku zůstat nastálo. Kabinet premiéra Fialy si nechal zpracovat odhady toho, kolik Ukrajinců by mohlo chtít v Česku po konci války trvale zůstat. V případě, kdy bude válka trvat několik let, mohlo by v ČR zůstat kolem 40 % lidí. Navíc je podle Rakušana vzhledem ke zkušenostem z jiných migračních krizí možné, že u nás až třetina uprchlíků zůstane.

V polovině dubna představila vláda strategii (.pdf) pro zvládnutí uprchlické krize, která počítá s tím, že část ukrajinských uprchlíků v ČR zůstane i po konci války (str. 4). Na tiskové konferenci k této strategii Vít Rakušan uvedl: „Pokud se podíváme na ta dlouhodobá řešení, tak tam se dostáváme k návratové politice, jakým způsobem, kdy, za jakých okolností se lidé budou vracet. Dočasná ochrana jim je zatím udělena na jeden rok. Anebo jakým způsobem případně ty, kteří se rozhodnou zůstat, skutečně integrovat do české společnosti, a to zcela.“ Ministr vnitra tedy připustil možnost, že v Česku někteří ukrajinští uprchlíci zůstanou.

Stejně tak premiér Fiala vzal na vědomí dlouhodobý scénář, kdy bude vláda muset najít řešení integrace do české společnosti pro ty, kteří se rozhodnou zůstat. Zároveň Petr Fiala na konci března řekl, že „pokud ti lidé chtějí zůstat na našem území, ať tady zůstanou.” Svá slova pronesl v kontextu toho, že odmítá kvóty, podle kterých by si evropské země přerozdělily uprchlíky z Ukrajiny.

Vít Rakušan naopak na konci března mluvil o možnosti určitých humanitárních koridorů pro uprchlíky z Ukrajiny,: „které by už na ukrajinsko-polské a ukrajinsko-slovenské hranici určovaly nějakou cílovou zemi. Já nechci říkat, že to jsou nové kvóty, ale realita je, že středoevropské země to nejsou schopny ve volném režimu unést.“

Jak premiér Fiala, tak i ministr Rakušan tedy jen poměrně obecně komentovali maximální počet ukrajinských uprchlíků, které může ČR přijmout. Podle Víta Rakušana to záleželo na kapacitě ubytování, později také zmiňoval, že bez celoevropského řešení nebudou středoevropské země schopny vysoké počty uprchlíků zvládnout. Oba politici také připustili, že část Ukrajinců v Česku již zůstane nastálo. 

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na jejich slova, kdy odmítali určit maximální počet uprchlíků, které Česko přijme a mluvili také o tom, že ukrajinští uprchlíci již v ČR zůstanou. Okamura nicméně svým výrokem naznačuje, že Fiala s Rakušanem mluvili o tom, že počítají s tím, že v Česku zůstanou všichni z tohoto „neomezeného“ počtu Ukrajinců. O tom však vládní představitelé veřejně nemluvili, vždy byla řeč jen o menší části z nich. Výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako zavádějící.

Tomio Okamura svým výrokem reaguje na dotaz redaktorky týkající se jeho slov v Poslanecké sněmovně, kdy označil ministra Jurečku za „natvrdlého“. Poukazuje na podle něj „nekulturnější“ výrazy, kterými zástupci dnešní vládní koalice označovali v minulém volebním období Andreje Babiše. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jestli vládní poslanci tehdy skutečně označovali Andreje Babiše za zloděje. Jelikož dotaz redaktorky směřoval na Okamurova slova a politickou kulturu v Poslanecké sněmovně, zaměříme se na výroky politiků právě ve Sněmovně.

Na plénu Poslanecké sněmovny zazněla slova jako zloděj či zločinec v minulém volebním období mezi lety 2017 až 2021 mnohokrát, nikdy ale žádný z poslanců těmito výrazy neoznačoval veřejně přímo Andreje Babiše. Pouze jednou tak mluvil jeden poslanec o druhém, a to když v roce 2018 právě Andrej Babiš označil tehdejšího poslance Miroslava Kalouska za „zloděje zlodějského“.

Tomu předcházely vzájemné urážky Babiše a Kalouska z volebního období 2013 až 2017. Andrej Babiš například v roce 2015 Miroslava Kalouska označoval termíny jako „tenhle lhář, tenhle tunelář, tenhle zloděj, který tady nakradl miliardy, symbol korupce,“ Kalousek mu to „vrátil“ o tři měsíce později slovy o zloději a lháři. Ve stejné době také Andrej Babiš v rozhovoru pro Právo řekl, že ve Sněmovně sedí „minimálně čtyři pět“ zlodějů. Jejich jména ale uvést odmítl.

Mimo Sněmovnu nicméně politici dnešní vládní koalice o Andreji Babišovi jako o zloději skutečně veřejně mluvili či psali, a to nejen v minulém volebním období. Miroslav Kalousek např. v roce 2018 a 2020 opakovaně nazval Babiše zlodějem na twitteru, jako o zlodějovi o něm mluvila také předsedkyně Poslanecké sněmovny v rozhovoru pro Aktuálně.cz v květnu 2022.

Politici dnešní vládní koalice, především Miroslav Kalousek, tedy v minulosti skutečně o Andreji Babišovi mluvili jako o zloději. Jelikož výrok Tomia Okamury zazněl v kontextu otázky týkající se politické kultury ve Sněmovně, výrok hodnotíme právě podle vyjádření ve Sněmovně, nikoliv podle dalších veřejných výstupů politiků. V minulém volebním období slova o zloději či zločinci směrem k Andreji Babišovi od dnešních vládních poslanců nezazněla. V předcházejícím volebním období 2013–2017 ale Miroslav Kalousek skutečně na plénu Sněmovny Babiše zlodějem nazval. Jelikož Tomio Okamura poukazuje především na obsah těchto slov, která srovnává se svým označením Mariana Jurečky, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou. Tato výhrada se týká právě toho, že Tomio Okamura nesprávně uvedl volební období, ve kterém byl Andrej Babiš za zloděje označen.

Dle dat Organizace spojených národů od začátku ruské invaze na Ukrajinu požádalo v Evropě o určitou formu ochrany už přes 4,7 milionu ukrajinských uprchlíků (k datu 1. června). Ukrajinskou hranici směrem ven pak od 24. února překročili lidé ve více než 6,9 milionu případů. Směrem zpět bylo zaznamenáno přibližně 2,1 milionu případů přechodu přes hranici.

Nejvíc ukrajinských uprchlíků přitom podle OSN míří do Polska, k 1. červnu zde o ochranu požádalo víc než 1,1 milionu lidí. Pro srovnání, v České republice to bylo přes 362 tisíc lidí. OSN dále uvádí, že mezi uprchlíky tvoří přes 90 % ženy a děti (.pdf, str. 7). Doplňme, že ukrajinští muži ve věku mezi 18 a 60 lety z Ukrajiny odjet nemohou, protože se jich týká vyhlášená všeobecná mobilizace a zákaz ze země vycestovat.

Abychom v rámci našeho ověření určili, kolik osob překračovalo hranici do a z Ukrajiny, vycházíme z údajů ukrajinské pohraniční stráže, která každodenně monitoruje pohyb lidí a vozidel na ukrajinské západní hranici (hranice s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Moldavskem). V jejích přehledech lze nalézt informace o celkovém počtu osob odcházejících z Ukrajiny i přicházejících na Ukrajinu a dále také přímo počty navracejících se Ukrajinců. Upřesněme, že do uvedených počtů lidí překračujících západní hranici Ukrajiny, se započítávají i osoby, které překračují hranici pravidelně, například dobrovolníci z humanitárních organizací. 

Na začátku dubna se ruské síly rozhodly vzdát pokus o dobytí Kyjeva, což byl pro mnohé Ukrajince důvod vrátit se do země. Dle dat ukrajinské pohraniční stráže dne 16. dubna 2022 poprvé od začátku ruské invaze překročilo hranici na Ukrajinu víc lidí, než kolik se jich vypravilo opačným směrem. Konkrétně Ukrajinu v tento den opustilo 32 tisíc lidí a opačným směrem putovalo 38 tisíc lidí, z toho 35 tisíc Ukrajinců.

Pro lepší zachycení trendů a eliminaci výkyvů v denních počtech lidí překračujících hranici jsme data ukrajinské pohraniční stráže zobrazili jako 7denní klouzavé průměry. V následujícím grafu je vidět, že k otočení trendu došlo 22. dubna, kdy v předchozím týdnu na Ukrajinu poprvé přišlo víc lidí, než kolik z ní odešlo. Tento stav vydržel jen do 27. dubna, kdy se směr migrace znovu otočil. Od 13. května pak již na Ukrajinu konstantně přichází víc lidí, než kolik z ní odchází.

Graf výše nicméně kromě Ukrajinských občanů zahrnuje i občany dalších zemí, a nemusí tak trendy v migraci Ukrajinců zachycovat zcela věrně. Další graf zobrazuje data ukrajinské pohraniční stráže o počtu ukrajinských občanů, kteří se ze západu vrací na Ukrajinu. Na 7denních průměrech můžeme vidět, že počet příchozích převýšil počet odchozích poprvé 15. května, tedy v neděli, na kterou se odkazuje Tomio Okamura.

Ani tento graf nicméně není uspokojivý, protože srovnává příchody výhradně ukrajinských občanů s odchody Ukrajinců a občanů druhých zemí dohromady. Kdy přesně se poprvé srovnaly počty příchozích a odcházejících Ukrajinců, nedokážeme zjistit, jelikož ukrajinská pohraniční stráž nezveřejňuje počty ukrajinských občanů, kteří ze země odcházejí. 15. května 2022 ale skutečnost, že na Ukrajinu přichází (dle 7denních průměrů) víc Ukrajinců, než kolik jich odchází, byla poprvé prokazatelná, a výrok Tomia Okamury proto hodnotíme jako pravdivý.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Tomio Okamura mluví o 45 miliardách korun, které ročně Česko vynakládá na podporu obnovitelných zdrojů energie (OZE). Z toho 19 miliard korun mají podle Okamury platit přímo občané, což ve skutečnosti znamená, že je platí spotřebitelé formou poplatku ve fakturách na elektřinu. Podrobněji jsme se tímto tématem zabývali v jiném našem odůvodnění, kde jsme slova Tomia Okamury označili v rámci naší metodologie jako pravdu s výhradou. V tomto odůvodnění se zaměříme na to, jestli tyto peníze musí Česko platit kvůli Evropské unii.

Tato konkrétní podpora zelené energetiky, o které mluví šéf hnutí SPD, je reakcí (.pdf, str. 109) na směrnici Evropské unie z roku 2009. Tehdy se totiž unijní představitelé dohodli, že do roku 2020 musí 20 % unijní spotřeby energie pocházet z obnovitelných zdrojů. Pro každý stát je cíl nastaven na jiné úrovni, a to vzhledem k výchozí pozici a celkovému potenciálu využití obnovitelných zdrojů. V případě Česka byla tato hranice stanovena (.docx, str. 6) na 13 % a poprvé byla překonána již v roce 2013, tedy o 7 let dříve, než činil unijní závazek.

V roce 2018 poté vstoupila v platnost nová revidovaná směrnice, podle níž musí do roku 2030 pocházet z obnovitelných zdrojů 32 % spotřeby energie Evropské unie. Evropská komise nyní dokonce posuzuje, zda tento cíl v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině nezvýšit na 45 %.

Evropská unie ovšem neurčuje, jak konkrétně mají jednotlivé státy tohoto podílu dosáhnout. Jak vyplývá (.zip) ze zpráv o pokroku všech členů Evropské unie, volí si každá země do určité míry vlastní politiku. Náklady jednotlivých zemí a jejich přístupů se nicméně výrazně liší. Dle nejnovější zprávy Rady evropských energetických regulátorů (CEER), která srovnává různé přístupy k podpoře obnovitelných zdrojů energie za roky 2018 a 2019, je v přepočtu na MWh elektřiny z obnovitelných zdrojů podpora (.pdf, str. 30) v Česku nejvyšší z 27 evropských zemí: přibližně 200 €/MWh.

Česká republika na podporu OZE vydává v přepočtu na MWh výrazně více peněz než většina evropských států. 45 miliard, které v Česku na podporu obnovitelných zdrojů každoročně dáváme, tedy není důsledkem unijní směrnice, ale spíše jiných faktorů. Jiné státy totiž dokáží obnovitelné zdroje podporovat s výrazně nižšími náklady.

Tomio Okamura tedy správně poukazuje na to, že podpora obnovitelných zdrojů energie vychází z „příkazu“ Evropské unie, respektive její směrnice. Konkrétní způsob podpory a její výše, které se v Česku obnovitelným zdrojům dostává, ale již s unijní směrnicí přímo nesouvisí, jak je vidět z mezinárodního srovnání. Předseda SPD tak vytváří nepravdivý dojem, že Evropská unie může za to, kolik Česko vydává na podporu obnovitelných zdrojů. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.