Přehled ověřených výroků

Mnichovská bezpečnostní konference je předním světovým fórem pro debatu o mezinárodní bezpečnostní politice a je pořádána každoročně. Ruský prezident Vladimir Putin se jí zúčastnil jen jednou, a to v únoru roku 2007. Dalšími hosty konference tehdy byli například i německá kancléřka Angela Merkelová nebo prezident Ukrajiny Viktor Juščenko, Českou republiku tehdy zastupoval někdejší ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg.

Vladimir Putin ve svém projevu (video) vyjádřil znepokojení nad rozšiřováním východní hranice NATO. Zmínil (video, čas 18:39) například, že v Bulharsku a Rumunsku existují lehké předsunuté americké základny. „Jinými slovy, NATO posouvá svoji přední linii k našim státním hranicím," řekl.

Dále uvedl (video, čas 19:04), „že proces rozšiřování NATO nijak nesouvisí s modernizací samotné aliance, ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak je to podstatný provokační faktor snižující úroveň vzájemné důvěry. Máme právo (tj. Rusko, pozn. Demagog.cz) položit otevřenou otázku: Proti komu je namířeno toto rozšiřování?“

Pro kontext doplňme, že v roce 2004 se NATO rozšířilo o sedm států ve východní Evropě. Kromě Bulharska a Rumunska se členy Aliance staly ještě Slovinsko, Slovensko a především Litva, Lotyšsko a Estonsko, tedy státy přímo sousedící s Ruskou federací.

Vladimir Putin ve svém projevu dále zmínil, že NATO ve spojení s rozšiřováním na východ nedodrželo bezpečnostní záruky, které podle něj v minulosti Rusku přislíbilo (video, čas 19:25, 46:44). Uveďme nicméně, že se nejednalo o záruky, k nimž by se Severoatlantická aliance zavázala právně. Šlo pouze o ústní vyjádření zástupců USA a Německa a později generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera z roku 1990 v souvislosti s vyjednáváním o statusu sjednoceného Německa.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský nepřesně uvedl rok Mnichovské bezpečnostní konference, na které Vladimir Putin vystoupil. Nicméně měl pravdu, že zde ruský prezident projevil obavy o bezpečnost Ruska kvůli rozšiřující se hranici Severoatlantické aliance, na což Vladimir Putin právě od té doby výrazně upozorňuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zůstaly na území Ukrajiny sovětské jaderné zbraně. Celkem to mělo být zhruba 1 700 jaderných hlavic. Kromě toho zůstal (.pdf, str. 2) sovětský arzenál i na území Kazachstánu a Běloruska. Ukrajinské vedení se vzdávalo „nukleárního dědictví“ jen opatrně (.pdf, str. 1–2), vzhledem k obavám z jaderného monopolu Ruska v postsovětském prostoru. Proto Ukrajina usilovala o vlastnictví veškerého sovětského materiálu na svém území, včetně zbraní, a teprve prostřednictvím dohod s jinými jadernými velmocemi prováděla denuklearizaci.

Budapešťské memorandum (.pdf) je označení pro mezinárodní dohodu o bezpečnostních zárukách, která byla uzavřena 5. prosince 1994. Dohodu podepsali tehdejší prezidenti Ukrajiny, Ruska, Spojených států a tehdejší britský premiér, tzn. Leonid Kučma, Boris Jelcin, Bill Clinton a John Major. Ukrajina se v memorandu zavázala vzdát se jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky ze strany Ruska, Spojeného království a Spojených států.

První odstavec dohody uvádí (.pdf, str. 169): „Ruská federace, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Spojené státy americké znovu potvrzují svůj závazek Ukrajině, že budou, v souladu se závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, respektovat nezávislost a suverenitu stávajících ukrajinských hranic.“

Ve čtvrtém odstavci pak stojí (.pdf. str. 170), že tyto státy „znovu potvrzují svůj závazek usilovat o okamžitou akci Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout podporu Ukrajině jakožto státu, který nevlastní jaderné zbraně a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala cílem agrese nebo hrozby agrese, při níž by byly užity jaderné zbraně“. Právě tento odstavec potvrzuje slova ministra Lipavského, který říká, že se Moskva zavázala Ukrajinu bezpečnostně bránit.

Všechny čtyři státy zároveň vzaly v memorandu na vědomí (.pdf, str. 169), že se Ukrajina ve vymezeném čase vzdá všech svých jaderných zbraní. V návaznosti na memorandum přistoupila Ukrajina v den podepsání Budapešťského memoranda i ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Tím se zavázala i ke zdržení se výroby nebo jiného způsobu získávání jaderných zbraní. Do poloviny (.pdf, str. 1) roku 1996 byl z Ukrajiny všechen jaderný arzenál odvezen do Ruska k rozebrání.

Dalším dokumentem zaručujícím územní celistvost Ukrajiny je Charta Organizace spojených národů z roku 1945. Rusko jako člen OSN je zavázáno nezasahovat (.pdf, kap. I, čl. 2) do územní celistvosti dalších států. Rusko a Ukrajina pak v roce 1997 podepsaly Dohodu (.pdf, str. 119) o přátelství, spolupráci a partnerství. Ve druhém článku této dohody stojí, že budou navzájem respektovat svou územní celistvost a nedotknutelnost společných hranic.

Česká republika finančně přispívá (.pdf, str. 9) například do Evropské nadace pro demokracii a do nadačního fondu Prague Civil Society Centre (tedy Centra pro občanskou společnost – PCSC). Ty se v Rusku aktivně „zasazují o podporu demokracie“ a občanského aktivismu tím, že podporují neziskové organizace (.pdf, str. 9), prodemokratická hnutí, aktivisty i nezávislá média a novináře.

Nezávislou ruskou a ruskojazyčnou žurnalistiku Česko dále podporuje (.pdf, str. 9) např. spoluprací s rozhlasovou organizací Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, a to zejména stipendijními programy pro novináře. Stát rovněž přispívá (str. 168) na projekt Russian Language News Exchange (.pdf, str. 44), jehož cílem je propojovat nezávislá média a pomáhat jim sdílet zprávy v ruském jazyce. Doplňme, že centrála tohoto projektu se nachází v Praze a spojuje redakce nejen z Ruska, ale i z Estonska, Lotyšska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí.

V Rusku také působila česká nezisková organizace Člověk v tísni, kterou z části financuje (.pdf, str. 80–81) český stát. Ruské úřady nicméně její činnost v roce 2019 zakázaly. Člověk v tísni se v Rusku věnoval (.pdf, str. 6–7) lidským právům, podle zástupců této organizace podporoval např. aktivisty, blogery či další skupiny lidí, kteří bojují proti cenzuře či „chtějí, aby Rusko dodržovalo mezinárodní závazky (...), jako je ochrana a dodržování lidských práv nebo právo na sdružování a shromažďování“. Dodejme, že na konci roku 2020 zakázalo Rusko i činnost Prague Civil Society Centre.

25. února, tedy den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, schválila (.pdf) vláda zastavení vydávání víz ruským občanům. Výjimkou jsou víza udělená z humanitárních důvodů. „Vízum za účelem humanitárním se udělí člověku, který se prokazatelně nachází v ohrožení života v důsledku represe, odporu proti režimu nebo jeho kritiky nebo v případě, kdy hrozí akutní nebezpečí či perzekuce z politických či jiných důvodů,“ uvedla mluvčí Ministerstva zahraničí pro Deník N. Důvodem k vydání víza může být i rozdělená rodina. Dodejme, že vláda následně zákaz udělování víz s podobnými výjimkami rozšířila (.pdf) také na běloruské občany.

Jan Lipavský mluví o vyjádřeních rakouského kancléře Karla Nehammera po jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. To proběhlo 11. dubna v Rusku, trvalo hodinu a půl a Nehammer ho označil jako „velmi přímé, otevřené a tvrdé“. Putin podle něj opakoval svá stanoviska a vidění invaze na Ukrajinu.

O postojích Vladimira Putina a podrobnostech schůzky hovořil blíže v rozhovoru pro americkou televizní stanici NBC. „Nyní je ve své vlastní válečné logice. Myslí si, že válka je nezbytná pro bezpečnostní záruky Ruské federace. Nedůvěřuje mezinárodnímu společenství a obviňuje Ukrajince z genocidy v oblasti Donbasu,“ řekl (video, čas 4:32) o ruském prezidentovi Nehammer. Dodal (video, čas 5:01) ale, že si myslí, že Putin „je sice ve svém světě, ale ví, co se na Ukrajině děje“. Podle Nehammera také Vladimir Putin o válce stále mluvil jako o „vojenské operaci“ (video, čas 5:31).

Zmíněné postoje Vladimira Putina tak odpovídají tomu, jak se ruská propaganda vyjadřuje k agresi na Ukrajině i tomu, jak se k agresi prezident Putin vyjadřoval již v dřívějších projevech nebo v projevu na Rudém náměstí 9. května. Už 24. února, kdy oznámil zahájení invaze na Ukrajinu, označoval celý útok jen za „speciální vojenskou operaci“, Ukrajinu obviňoval z genocidy a NATO zase z podpory ukrajinských neonacistů. Během svého zhruba desetiminutového projevu na Rudém náměstí 9. května, tedy při oslavách konce druhé světové války, obvinil Vladimir Putin USA z podpory ukrajinských neonacistů a invazi na Ukrajinu označil jako „preventivní úder proti agresi“. Ruský útok zároveň popsal jako „vynucené, včasné a jedině správné řešení“.

Generální tajemník OSN António Guterres navštívil ve dnech 25. a 26. dubna 2022 Rusko, kde jednal s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem o situaci na Ukrajině. ČT 24 uvedla, že Guterres také „apeloval na vytvoření humanitárních koridorů a navrhl vytvoření skupiny pro koordinaci mezi OSN, Ukrajinou a Ruskem, která by zajišťovala organizaci evakuací i bezpečnostní garance“. Při setkání Antónia Guterrese a Sergeje Lavrova s novináři v Moskvě Guterres hovořil konkrétně o krizi v Mariupolu, kde tisíce civilistů naléhavě potřebovaly humanitární pomoc, nebo evakuaci. Uvedl, že OSN je připravena mobilizovat své lidské a logistické zdroje a pomáhat zde zachraňovat životy.

Ukrajina měla před Guterresovou návštěvou potíže dohodnout se s Ruskem na podobě humanitárních koridorů z válkou nejvíce postižených oblastí. Rusko podle ukrajinské vicepremiérky Vereščukové odmítlo přistoupit k požadavkům Ukrajiny a pokračovalo v ostřelování. Prezident Zelenskyj zase uvedl, že Moskva nuceně deportovala ukrajinské civilisty do Ruska. Zejména v případě města Mariupol, kde je katastrofální humanitární situace již delší dobu, Ukrajina podle svých slov opakovaně žádala o příměří a možnost evakuace civilistů, nicméně ze strany Ruska se nesetkala s dostatečnou odezvou.

Po setkání s Lavrovem následovala schůzka Guterrese s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Kremlu. Ten se ke Guterresovým návrhům stavěl poměrně vlažně a například uvedl, že v Mariupolu neprobíhají žádné boje a humanitární koridory jsou efektivní. Výsledkem jednání podle tiskové zprávy OSN bylo, že Putin „ ‚v podstatě‘ souhlasí se zapojením OSN a Mezinárodního výboru Červeného kříže do evakuace civilistů z mariupolských oceláren Azovstal“. V podzemním komplexu pod tímto závodem se podle dostupných zpráv ukrývaly stovky civilistů a zhruba dva tisíce ukrajinských vojáků.

Dne 1. května 2022 poté začala evakuace civilistů z oceláren Azovstal, probíhala několik dní a podle vyjádření Kyjeva ze 7. května se odtud podařilo evakuovat všechny ženy, děti a starší lidi. Na evakuaci se podle ruské státní agentury TASS i ukrajinských představitelů podílely OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. „Pokud víme, všichni civilisté byli evakuováni,“ uvedl (video, čas 0:55) pro Sky News 10. května, tedy den po vystoupení Jana Lipavského v pořadu Události komentáře, mluvčí a příslušník pluku Azov Ilja Samojlenko. Právě pluk Azov se v ocelárnách Azovstal ukrývá. Prezident Zelenskyj pak 13. května uvedl, že ve hře je další vyjednávání s Ruskem o možnosti dostat z Azovstalu také ukrajinské vojáky.

Je tedy pravda, že se při své návštěvě Kremlu podařilo generálnímu tajemníkovi OSN dohodnout s ruským prezidentem konkrétní humanitární aktivity v Mariupolu. Vladimir Putin totiž souhlasil, aby se do evakuace mariupolských oceláren Azovstal zapojily OSN a Mezinárodní výbor Červeného kříže. K úspěšné evakuaci civilistů z oceláren Azovstal pak došlo právě za pomoci těchto dvou organizací.

Ministr zahraničních věcí Jan Lipavský v rozhovoru poukazuje na to, že se Ukrajina podle něj již před ruskou invazí v únoru 2022 postupně alespoň ekonomicky přibližovala Evropské unii. Lipavský to ilustruje na vývoji obchodní výměny mezi Českem a Ukrajinou, která podle něj v posledních letech rostla takovým tempem, že směřovala k překonání obchodu mezi Českem a Ruskem.

V našem odůvodnění se proto zaměříme na vývoj hodnoty vzájemného obchodu Česka s Ukrajinou a s Ruskem v letech předcházejících pandemii covidu-19. Podíváme se také na trendy, které je možné v těchto datech pozorovat. Zaměříme se na data Českého statistického úřadu, konkrétně na hodnoty obratu zahraničního obchodu se zbožím v letech 2005–2019. Upřesněme, že obrat zboží představuje součet hodnoty vývozu a hodnoty dovozu z ČR do dané země.

V následujícím grafu jsou zachyceny časové řady české obchodní výměny s Ruskem a Ukrajinou, přičemž obě řady jsou doplněny lineární regresní přímkou, která naznačuje dlouhodobý trend. Český obchod s Ruskem je dlouhodobě násobně větší než ten s Ukrajinou, trend vývoje obratu je nicméně u obou zemí podobný. V námi sledovaném období 15 let obchod s oběma zeměmi mírně rostl, přičemž v obou případech došlo k poklesu obchodní výměny v roce 2009 a pak po roce 2013.

Vzhledem k podobnému vývoji jsou regresní přímky obou časových řad téměř rovnoběžné, a data tedy nijak nenaznačují, že by objem obchodu s Ukrajinou „dotahoval“ na obchod Česka s Ruskem. Přestože Jan Lipavský nezmínil, od kterého roku tempo obchodu s Ukrajinou uvažuje, pro žádné libovolné časové období do roku 2019 v rámci dostupných dat ČSÚ neplatí, že by se regresní přímky měly potkat před rokem 2030.

Situace je podobná, i při práci s daty České národní banky, která vychází z běžného účtu platební bilance České republiky s Ukrajinou a Ruskem. Graf níže konkrétně obsahuje součet hodnot dovozu (debet) a vývozu (kredit) zboží i služeb. Od roku 2016 lze v tomto grafu sledovat nárůst v případě bilance s Ukrajinou i Ruskem. I kdybychom se však zaměřili jen na období od roku 2016, nepotkaly by se regresní přímky Ukrajiny a Ruska před rokem 2030, stejně jako tomu bylo u předchozího grafu porovnání zahraničního obchodu se zbožím.

Spolu s vývozem a dovozem v posledních letech rostly i další položky běžného účtu platební bilance ČR s Ukrajinou i Ruskem. I po jejich započítání by se nicméně trend vývoje celkového běžného účtu Česka s uvedenými dvěma zeměmi významně nezměnil. Doplňme také, že hodnoty obratu zboží dle dat ČSÚ a platební bilance ČNB (.pdf) se nepatrně liší, pravděpodobně kvůli odlišným metodikám.

Jelikož před příchodem pandemie covidu-19 vývoje obchodní výměny České republiky s Ukrajinou a s Ruskem nenaznačovaly, že by mělo dojít k vyrovnání objemu českého obchodu s oběma zeměmi, hodnotíme výrok Jana Lipavského jako nepravdivý.

Zpravodajský server Novinky.cz 30. dubna zveřejnil článek, který nese titulek: „Zeman: Kandidáti na prezidenta jsou výsměch, chci Středulu.“ Autoři v něm píší o Zemanově proslovu k delegátům na sjezdu Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS), ve kterém Miloš Zeman vyzval šéfa odborů Josefa Středulu, aby kandidoval na prezidenta. 

Doslova zde prezident Zeman řekl (video, 15:50): „Zcela závěrem bych chtěl poprosit delegáty tohoto sjezdu, aby přemluvili svého předsedu, aby kandidoval na funkci prezidenta republiky. Skuteční kandidáti musí být přemlouváni. Ta sbírka podivných existencí, která se teď hlásí, že chce být prezident, aniž by měla silný životní příběh, čest výjimkám, musí být podle mého názoru kompenzována několika, nikoli jedinou, silnými osobnostmi, mezi nimiž si volič, občan, může vybrat (…). Věřím, Pepo, že tuto výzvu přijmeš a budeš jedním z nejsilnějších kandidátů v lednové prezidentské volbě.“ 

Miloš Zeman tedy ve svém projevu (video, 8:29–17:31) v souvislosti s kandidáty hovořil doslova o „podivných existencích“, což Novinky.cz parafrázovaly významově podobným výrazem „kandidáti jsou výsměch“. Autoři článku také Miloše Zemana nepřesně citovali, když jeho slova zjednodušili na „(všichni) kandidáti jsou výsměch“, ačkoliv prezident zmiňoval, že mezi „sbírkou podivných existencí“ jsou i výjimky.

Co se týče druhé části titulku článku Novinek.cz ("chci Středulu"), je situace složitější. Miloš Zeman totiž na sjezdu odborových svazů uvedl nejen to, že věří, že bude Josef Středula „jedním z nejsilnějších kandidátů v lednové prezidentské volbě“, ale mluvil i o tom, že by „chtěl poprosit delegáty“ sjezdu, aby Středulu přemluvili ke kandidatuře. Právě toto vyjádření poté redakce Novinek.cz parafrázovala jako „chci Středulu“.

Novinky.cz tedy Zemanova slova skutečně necitovaly přesně, nicméně význam titulku odpovídá tomu, co Miloš Zeman řekl. O stávajících kandidátech na prezidenta mluvil jako o „podivných existencích bez silného životního příběhu,“ zjevně je tedy považuje (ve srovnání se zmíněnými výjimkami) za nehodné toho, aby kandidovali na prezidenta. Parafráze jeho postoje do toho, že kandidáti „jsou výsměch,“ nijak nemění význam Zemanových slov. Obdobně Novinky.cz správně do titulku shrnuly smysl prezidentovy prosby delegátům, aby přemluvili Josefa Středulu ke kandidatuře. Zeman skutečně na sjezdu ČMKOS řekl, že by chtěl (poprosit delegáty), aby Středula kandidoval na prezidenta. Titulková zkratka „chci Středulu“ tedy odpovídá Zemanovým slovům, stejně jako zbytek článku Novinek.cz.

Ačkoliv titulek článku není doslovnou citací slov Miloše Zemana a prezident tedy správně poukazuje na to, že titulek není přesný, argumentuje jinou částí svého projevu, než kterou Novinky.cz použily v titulku. Odkazuje se na své slova o tom, že by Středula byl jedním z nejsilnějších kandidátů, to ale není pasáž ze Zemanova projevu, které se dostala (parafrázovaná) do titulku. Zeman de facto řekl i to, že chce, aby Středula kandidoval. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Předseda Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Josef Středula pro ČTK již před třemi lety uvedl, že zvažuje kandidaturu na prezidenta. Za vhodného kandidáta ho tenkrát i v nedávné době označil také současný prezident Miloš Zeman. 

Na letošním sjezdu ČMKOS, který se konal 29. a 30. dubna, Středula možnost kandidatury potvrdil, zároveň ji ale podmínil úspěchem ve volbě předsedy ČMKOS: „ano, uvažuji o tom (…) podmínkou je, že obhájím pozici v ČMKOS."

Dosavadní šéf odborů pak svou funkci se ziskem více než 88 % hlasů obhájil (.pdf). Bezprostředně po svém znovuzvolení v rozhovoru pro iDNES uvedl, že se jeho kandidatura na post prezidenta republiky jeví jako „reálná varianta.“ V rozhovoru pro Český rozhlas pak potvrdil, že o kandidatuře uvažuje, nicméně ještě není rozhodnut. 

5. května 2022 pak na svém Twitteru oznámil, že plánuje petičně sesbírat 50 tisíc podpisů občanů, aby se o post prezidenta republiky mohl skutečně ucházet.

Prezident Miloš Zeman uvedl (video, čas 42:53) například 6. února 2022 v Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News: „Z těch, kdo se už přihlásili, má moje sympatie jedině Alena Vitásková, protože si vedla velmi dobře v čele Energetického regulačního úřadu, kde bojovala proti takzvaným solárním baronům.“ 

Asi o dva týdny dříve, 24. ledna 2022, oznámila Alena Vitásková svoji kandidaturu v nadcházejících prezidentských volbách. Prezidenta Miloše Zemana pojí s Alenou Vitáskovou dlouhodobě dobré vztahy a již několikrát ji veřejně podpořil.

Prošli jsme všechny výstupy Miloše Zemana v mediální databázi Newton a dostupné záznamy na zpravodajských webech před 24. lednem 2022, kdy Alena Vitásková oznámila, že bude v příštím roce kandidovat na post prezidenta. Prohlášení prezidenta Miloše Zemana o tom, že by její kandidaturu uvítal, se však nikde neobjevuje. Žádnou takovou zmínku neobsahuje ani oficiální web prezidenta Hrad.cz ani twitterový účet Zemanova tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka. O sympatiích k Aleně Vitáskové jako kandidátce v prezidentských volbách začal Miloš Zeman veřejně hovořit až poté, co letos v lednu svoji kandidaturu ohlásila. Tento výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Jelikož prezident zmiňuje působení Vitáskové v čele Energetického regulačního úřadu (ERÚ), dodejme pro kontext, že profesní dráha Aleny Vitáskové je provázena soudními spory. Od roku 2013 byla trestně stíhaná ve spojitosti s kauzou dvou solárních elektráren, které získaly licenci ještě před koncem roku 2010, tedy těsně před začátkem termínu, kdy stát výrazně snížil zaručené výkupní ceny elektřiny. Policie Vitáskovou stíhala kvůli tomu, že ERÚ pod jejím vedením zastavil vnitřní přezkum uvedených licencí. V roce 2018 byla Vitásková zproštěna obžaloby, což o rok později definitivně potvrdil i Krajský soud v Brně. V srpnu 2018 také stanula před soudem kvůli údajně neoprávněnému jmenování Renáty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. V listopadu 2018 jí soud vyměřil dvouletý podmíněný trest, v roce 2020 však byla nakonec zproštěna obžaloby i v této kauze.

28. října 2018 vyznamenal prezident Miloš Zeman Vitáskovou medailí Za zásluhy I. stupně za její „boj proti solárním baronům“. Připomeňme, že podle zpráv ze září 2013 ERÚ pod vedením Aleny Vitáskové poslal Státní energetické inspekci podněty k prošetření více než 1 500 solárních elektráren, u nichž měl podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. V listopadu 2013 pak ERÚ poslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství (NSZ) seznam solárních elektráren, u kterých podle něj mohlo dojít k pochybení při udělení licence. NSZ následně podle informací z února 2017 podalo 22 správních žalob.

Uveďme nejprve výrok do kontextu. Moderátorka se dotazuje Miloše Zemana na jeho názor na prezidentskou kandidaturu generála Petra Pavla. Zeman ve své odpovědi zmiňuje, že generál Pavel byl členem KSČ a příslušníkem vojenských zpravodajských služeb.

Petr Pavel působil v armádě (.pdf, str. 5) od roku 1983 do roku 2018. Svou kariéru v tehdejší Československé lidové armádě v 80. letech začínal jako velitel čety u 22. výsadkového pluku speciálního určení v Prostějově. Tento vojenský útvar byl v té době zařazen (.pdf, str. 21) pod Zpravodajskou správu Západního vojenského okruhu. Formálně byl tedy generál Pavel příslušníkem zpravodajských služeb již od počátku svého působení v Československé lidové armádě (video, 37:50).

Uveďme, že se jednalo o zpravodajství vojenské, podléhající tehdejšímu Federálnímu ministerstvu národní obrany, a nikoliv o tzv. civilní zpravodajství, podléhající Federálnímu ministerstvu vnitra (Státní bezpečnost). Stejně jako celá armáda, prošla i tato její složka po sametové revoluci výraznou proměnou. Z životopisu Petra Pavla vyplývá, že ve vojenském zpravodajství v následujících letech v různých pozicích opakovaně působil.

Co se týče působení Petra Pavla v KSČ, kandidátem na členství se stal v roce 1983, plnohodnotným členem KSČ poté byl od roku 1985. Ze strany následně vystoupil v listopadu 1989.

Shrňme tedy, že prezident Zeman ve svém výroku pravdivě poukazuje na to, že Petr Pavel byl členem KSČ. Pravdivá je i druhá část výroku. Generál Pavel skutečně byl příslušníkem vojenského zpravodajství, a lze tedy říci, že má za sebou kariéru „vojenského rozvědčíka“.

Doplňme, že Petr Pavel o svém členství v KSČ veřejně hovořil (video). Dle svých slov vyrůstal v rodině vojáka z povolání a členství v KSČ podle něj byla v jeho nejbližším okolí všední záležitost. Dále např. uvedl, že rozhodnutí vstoupit do strany zpětně považuje za chybu. V rozhovoru pro Reflex k tomu zároveň řekl, že necítí potřebu se za ni omlouvat.