Já dokáži pochopit jistou, jemně řečeno nespokojenost Jiřího Dientsbiera, s tím, že nepostoupil do druhého kola a dokonce, ač to tak nevypadá, s ním do určité míry i soucítím. I když například nedávno uvedl, že se stýkám s kmotrem pražské mafie Tomášem Hrdličkou, kterého jsem v životě neviděl, a stejně tak jsem v životě neviděl Borise Šťastného.
Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako zavádějící. Jiří Dienstbier v rozhovoru pro Týden.cz doslovně uvedl: “ Zcela jednoznačně nemohu podpořit Miloše Zemana. Jak jsem říkal, má velmi problematické vazby. Přes Miroslava Šloufa je napojen na pražského kmotra Tomáše Hrdličku, na pražskou mafii je napojen i přes pana Vratislava Mynáře, šéfa SPOZ, který až do května byl v představenstvu společnosti, která exekučně vymáhá pokuty dopravního podniku”.
J. Dienstbier tak sice naznačil spojení mezi dotyčnými osobami, explicitně všal neuvedl, že se přímo stýkají, jak se se vyjádřil M. Zeman .Proto hodnotíme výrok jako zavádějící.Ověřit zda M. Zeman dotyčné osoby někdy viděl se nám pochopitelně nepodařilo.
U nás je 6 200 až 300 osob zhruba, které jsou odsouzeny k výkonu trestu a nenastoupily výkon trestu.
Na základě infromací Vězeňské služby ČR hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Infomace o aktuálním počtu nenastoupených výkonů trestu není z veřejných zdrojů dohledatelná. Oslovili jsme proto tiskový odbor Vězeňské služby ČR s dotazem o aktuálním počtu osob odsouzených k výkonu trestu, které jej doposud nenastoupily. Odpověď přikládame níže:
"Dobrý den,
počet osob, které nenastoupily do výkonu trestu odnětí svobody, činí 4 368.
S pozdravem
vrchní komisař
kpt. Ing. Mgr. Gabriela Pohlová
tisková mluvčí"
Na základě těchto informací hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Svého času byl dobrý zvyk, že jednou za týden se objevil premiér na Hradě a s prezidentem probral závažnější politické téma.
Jak informuje ČTK, bylo v době vlády premiéra Klause běžné, že se s prezidentem Havlem scházeli každý týden. ČTK konkrétně uvádí, že: “Ve volebním období 1992 až 1996 bylo běžné, že se prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus (ODS) stýkali jednou týdně, kdy premiér informoval prezidenta o výsledcích zasedání vlády. V prosinci 1997 Havel řekl, že pravidelné schůzky zrušil, neboť Klaus měl stále potřebu jej ‘za něco plísnit’."
Text také informuje o pravidelných schůzkách prezidenta Klause s premiéry Grossem a Topolánkem, ty již však neměly každotýdenní charakter.
Když jsem přebíral vládu v době nutnosti dokončit evropské předsednictví, tak jsem velmi stál o to, aby platil ten princip - na summity jezdí premiér.
Výrok hodnotíme na základě dohledaných vyjádření Jana Fischera z června 2009 jako pravdivý,
Vláda Jana Fischera skutečně vznikla během českého předsednictví Evropské unii během 1. pololetí roku 2009, když v tomto čase byla vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka.
Důvěra byla vládě Jana Fischera vyslovena 7. června 2009. Co se týče summitů, Jan Fischer v Poslanecké sněmovně již při hlasování o důvěře uvedl: " Za jednu z hlavních priorit si vláda vytkla důstojné a profesionální dokončení českého předsednictví Radě Evropské unie. Blížící se vrcholný summit Evropské unie dne 18. a 19. června tohoto roku předznamenává závěr našeho půlročního předsednictví a já vás ujišťuji, že vláda i já sám osobně učiníme prostřednictvím řady jednání na vrcholné úrovni před samotným summitem vše, co je v našich silách, abychom zajistili úspěšné zakončení jedné z nejvýznamnějších misí našeho porevolučního vývoje. "
Zastoupení na tomto summitu se řešilo na politické scéně následně, prezident Klaus vyjádřil názor, že by měl ČR reprezentovat právě premiér Fischer. Ten to prostřednictvím svého mluvčího komentoval následovně: "Postoj prezidenta republiky k otázce řízení červnové rady vítám. Je konzistentní s mým otevřeně deklarovaným přístupem." Z tohoto vyjádření vyplývá, že Fischer se svou účastí na tomto summitu víceméně počítal.
Na samotném summitu ČR reprezentoval skutečně premiér Jan Fischer.
Další problém se týká kapacit soudců. To se změnilo zhruba před 3 lety, kdy bylo umožněno zavést institut asistentů.
Institut asistentů soudců opravdu pomohl, aspoň částečně, vyřešit problém s přetíženou kapacitou soudců. Tato možnost však nebyla do našeho právního řádu zavedena před třemi lety, nýbrž v roce 2006, konkrétně je novela hned několika zákonů účinná od 1. dubna 2006.
Institut asistentů byl schválen jako "přílepek" novely zákona o advokacii. Jeho konkrétní znění najdete v části desáté zákona 79/2006 Sb (.pdf). Souhrn novinek ve schválené novele lze najít i na stránkách České advokátní komory.
Výrok hodnotíme jako zavádějící. Zuzana Roithová sice správně uvedla, že institut asistentů soudců hrál roli ve vytíženosti kapacit. Hovoří však o umožnění zavedení tohoto institutu, a to bylo umožněno ne před třemi, ale šesti lety.
Chci připomenout, že jsme zemí, která má sedmou nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii, dlouhodobě se pohybujeme na tomto šestém až sedmém místě, není to žádný výkyv, je to dlouhodobá stabilita našeho pracovního trhu.
Data Eurostatu potvrzují slova Petra Nečase - ve druhém čtvrletí roku 2012 byla Česká republika na šestém místě se svou úrovní nezaměstnanosti (.pdf, strana č.5) v rámci celé EU. Dlouhodobě se udržuje na umístění, které zmiňuje Petr Nečas - tedy na šestém až sedmém místě - dle dat Eurostatu. Data z roku 2012 jsou k dispozici zde.
Já zase musím připomenout, že my máme dvoukomorový parlament, čili je možné sice získat nominaci i z Poslanecké sněmovny podobně jako na Slovensku z Národní rady Slovenské republiky, ale navíc stačí jenom 10 senátorů na podobnou nominaci.
Na základě dohledaných ustanovení z ústav České a Slovenské republiky je výrok hodnocen jako pravdivý.
Ústava ČR v článku 56 bod 5 k navrhování prezidenta republiky uvádí: "Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů."Ústava Slovenské republiky (.pdf) v oddílu Prezident Slovenskej republiky čl. 101 (3) uvádí: "Kandidátov na prezidenta navrhuje najmenej 15 poslancov Národnej rady Slovenskej republiky alebo občania, ktorí majú právo voliť do Národnej rady Slovenskej republiky, a to na základe petície podpísanej najmenej 15 000 občanmi. Návrhy na voľbu sa odovzdávajú predsedovi Národnej rady Slovenskej republiky najneskôr do 21 dní od vyhlásenia volieb."
Ale je-li to prezident, který komunikuje s Poslaneckou sněmovnou, tak by před rozpravou na toto téma měl požádat o slovo a podle ústavy jemu je toto slovo přednostně uděleno
Článek 64 Ústavy ČR stanovuje, že “ prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.” Hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.
Vedení ODS ho požádalo, aby odstoupil. (poslance Pekárka - pozn. Demagog.cz)
Vzhledem k tomu, že jsou dohledatelné výzvy k rezignaci poslance Pekárka ze strany poslaneckého klubu ODS, předsedy strany Nečase a také prezidentského kandidáta občanských demokratů Přemysla Sobotky (též člen grémia strany), hodnotíme výrok jako pravdivý.
Pane mistře zahraničí, když se podíváte do zahraničí, tak zjišťujete, že v prezidentských soubojích ono podle vás zastaralé schéma levice - pravice dokonale funguje. A to nejenom v zemích, kde je silná role prezidenta, jako jsou Spojené státy a částečně Francie, Hollande teď vyhrál nad Sarkozym a jasně se deklaroval jako levicový politik, ale i v zemích, kde ta role prezidenta není tak silná.
Jelikož je rozdělení prezidentských kandidátů na škále levice-pravice velmi subjektivním a nejasným kritériem, a jelikož Miloš Zeman nejmenoval konkrétní systémy, ve kterých "role prezidenta není tak silná", hodnotíme jeho výrok jako neověřitelný.
Pro doplnění však dodáváme, že v USA se nakonec v posledních dvaceti letech o prezidentské křeslo vždy střetl (aj) kandidát demokratické strany s kandidátem strany republikánské. Demokratická strana je v USA považována za stranu levicovou oproti straně republikánské.
Co se týče Francie, v roce 2012 skutečně nad Nicolasem Sarkozym, představitelem strany Unie pro lidové hnutí, o které se hovoří jako o středo-pravicovém uskupení, vyhrál Francois Hollande, kandidát Socialistické strany.
