Leoš Heger
Systém zdravotnictví od roku 2000 do roku 2010 vzrostl téměř o sto procent, pokud jde o jeho náklady a také to, co je vybráno z pojistného. V některých letech ten růst byl až desetiprocentní, ale potom v roce 2009 vtrhla hospodářská krize a najednou tady byl propad téměř sedm miliard a nám se těch sedm miliard podařilo snížit alespoň na pět miliard. (..) A k tomu všemu tím, že to bude na nule, tak ještě jsme zvládli náraz DPH, který pro nás znamenal tak asi čtyři až čtyři a půl miliardy a náraz výrazného zvýšení mezd téměř šest miliard.
V zásadě můžeme rozdělit výdaje na zdravotnictví na veřejné a soukromé. Z hlediska veřejných se jedná zvláště o výdaje zdravotních pojišťoven a pak dále veřejných rozpočtů. V průměru se tyto dle ČSÚ (.pdf) výdaje zvyšovaly o 6,01 % ročně mezi léty 2000 a 2010 a nejrychlejší nárůst dosáhl 11,4 % mezi léty 2008 a 2009. Soukromé výdaje rostly ještě rychlejším tempem (ač z mnohem nižšího základu) a jejich průměrný roční nárůst dosáhl hodnoty 12,67 %, pokud se na výdaje podíváme souhrnně, průměrný roční nárůst odpovídá 6,82 %. Absolutní nárůst mezi rokem 2000 a 2010 je u veřejných výdajů 79,3 %, u soukromých 230 % a souhrnně o 93,5 %.
Zmíněný propad (.pdf, str. 42) se vztahuje k rozdílům mezi vybraným pojistným a výdaji zdravotních pojišťoven, který v roce 2010 dosáhl 6,89 mld. a v roce následujícím 5,16 mld. Rozdíl mezi výslednými hodnotami obou let je tvořen mírnějším růstem nákladů a růstem inkasa pojistného po rozdělení o 4,86 mld.
Růst snížené sazby DPH z 10 % na 14 % od počátku tohoto roku měl dle předběžných odhadů zvýšit náklady ve zdravotnictví o 4-5 mld. Kč, podobně růstu mezd ve zdravotnictví byl odhadován na 4-5 mld. Kč s dalším možným zvýšením.
Jeroným Tejc
Ústava, pokud si ji lidé najdou na internetu, tak jasně říká, že je potřeba k platnosti onoho rozhodnutí o vyhlášení amnestie spolupodpis předsedy vlády či předsedou vlády pověřeného člena.
Ústava hovoří v této věci takto:
Čl. 63 (1) Prezident republiky dále
...
j) má právo udělovat amnestii.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
Jiří Dienstbier
Prezident také skládá slib, když vstupuje do svého úřadu a tam se zavazuje zachovávat ústavu.
Slib prezidenta upravuje článek 59 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky. Konkrétně: (1) Prezident republiky složí slib do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor. (2) Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.". Článek 60 dále uvádí: Odmítne-li prezident republiky složit slib nebo složí-li slib s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen.
Miloš Zeman
Moje vláda byla poslední, která souhlasila s bombardováním Jugoslávie...
Vláda Miloše Zemana schválila bombardování Jugoslávie jako poslední s podmínkou, že se akce bude soustředit na čistě vojenské cíle a nebudou bombardovány civilní oblasti. Česká diplomacie se snažila později k urovnání konfliktu společně s Řeckem přispět tzv. česko-řeckou inciativou.
Podle ústavy nese vláda odpovědnost za kontrasignované pravomoci. Premiér nemusel nic podepisovat. Kdyby on bez znalosti věci nic nepodepsal, tak by prezident žádnou amnestii vyhlásit nemohl.
Výrok na základě Ústavy České republiky hodnotíme jako pravdivý.
Článek 63 Ústavy ČR se v bodech (1) a (2) zabývá pravomocemi, které podle bodu (3) vyžadují kontrasignaci ke své platnosti. Doslova bod (3) uvádí:
" Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. "
Poslední bod článku 63, bod (4), pak hovoří o odpovědnosti vlády:
" Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. "
Ve prospěch výroku Jiřího Dienstbiera hovoří také argumenty předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl mimo jiné: " A tady musím říci, že není nejmenších pochyb, že u amnestie není institut kontrasignace formální akt. Není možné o něm hovořit tak, že když to chtěl prezident, tak to musí premiér podepsat. "
Každá česká vláda uznala tuto stranu (KSČM, pozn.) za demokratickou, neboť žádná nenavrhla její rozpuštění k Nejvyššímu správnímu soudu.
Výrok je na základě informací ze stránek Nejvyššího správního soudu, ministerstva vnitra a médií hodnocen jako pravdivý.
Žádná česká vláda doposud nenavrhla rozpuštění KSČM k Nejvyššímu správnímu soudu. NSS na svých stránkách takový návrh týkající se KSČM neeviduje a ačkoliv se o této možnosti již dříve v roce 2009 jednalo na základě podnětu ze Senátu, kdy speciální komise nalezla 76 důvodů pro zrušení KSČM. Tento návrh nakonec odmítlo ministerstvo vnitra.
O možném návrhu na zrušení KSČM se pak hovořilo také v roce 2011, kdy mělo ministerstvo vnitra na žádost vlády návrh vypracovat a ministerstvo zveřejnilo k této problematice vyžádané odborné analýzy. Z tohoto roku (2012) je pak zpráva, která uvádí, že ministerstvo vnitra spolu s ministerstvem spravedlnosti nevidí prostor pro právní kroky vůči KSČM. Tato zpráva také měla předložit seznam dalších možných opatření.
(Miloš Zeman hovoří o mezerách v ústavě) Funkční období vlády v demisi není rozumně omezeno. Je-li jmenována vláda, tak musí předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a ta jí do 30 dnů buď vysloví, nebo nevysloví důvěru. Ale je-li ta vláda v demisi, tak pokud se nekonají mimořádné volby, tak prezident republiky má možnost, které zatím nevyužil, nechávat, byť teoreticky, tu vládu v demisi kromobyčejně dlouho, dovedeno ad absurdum až do konání řádných voleb.
Tento problém nejednoznačnosti Ústavy ČR v otázce omezenosti funkčního období vlády v demisi rozebírá např. studie (.pdf) Parlamentního institutu z roku 2006 (str. 11) autorů JUDr. Jindřišky Syllové, CSc a PhDr. Petra Koláře, Ph.D., která vychází z komplexní analýzy (doplněné např. i o historické paralely s Ústavním textem z roku 1920) a interpretace dotčených článků. Text staví na komentářích předních českých odborníků na Ústavní právo (jmenovitě např. Jan Filip, Jan Baxa, Václav Pavlíček a další). Problematiku částečně řeší ústavní novela 319/2009 Sb., která prezidenta zavazuje k rozpuštění Poslanecké sněmovny na její návrh (následně musí dojít k vyhlášení nových voleb - článek 17 odst. 2 Ústavy). Pokud se však sněmovna "sama nerozpustí", možnost uskutečnění stavu popsaného ve výroku zůstává platná.
Miloš Zeman popisuje správně to, že vládne-li vláda v demisi a prezident teoreticky nejmenuje nového premiéra (ovšem reálně je třeba brát ohled i na politickou situaci), může tato vláda podle Ústavy vládnout fakticky až do termínu řádných voleb.
Zuzana Roithová
...doplatky na léky jsou v České republice vyšší než v řadě jiných členských států Evropské unie, na druhou stranu zase v jiných zemích jsou mnohem víc, je mnohem více doplatků na jiné, na jiné typy péče.
Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť nejsou dostupná data, která by srovnávala výši příplatků ža různé druhy péče, ani porovnání výše doplatků za léky v absolutních číslech.
Pro základní orientaci v rozdílech doplatků na léky v ČR a jiných zemích EU nabízíme článek serveru Finexpert.cz z roku 2010. Ten říká, že v ČR jsou doplatky na léky jedny z nejnižších v Evropě, ale vzhledem ke stáří dat necháváme hodnocení výroku - neověřitelné.
Vláda je zcela odpovědná za rozhodnutí prezidenta, které podléhá kontrasignaci
Jiří Dienstbier jinými slovy popisuje to, co přesně definuje Ústava České republiky (Článek 63). "(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda."
Jana Bobošíková
(Já bych v žádném případě nepodepsala to, co se nyní chce po prezidentu Klausovi a sice abychom v případě, že přijmeme EURO, platili cizí dluhy, tj. onen pověstný záchranný mechanismus, pro který hlasovali v Parlamentu všichni kromě komunistů včetně lidovců, prostě všichni v Poslanecké sněmovně, v Senátu...) V případě vstupu do Eurozóny by to pro nás znamenalo, že bychom zaplatili 350 mld. Kč.
Výrok Jany Bobošíkové hodnotíme jako zavádějící, a to na základě vysvětlení Petra Nečase dne 9. května 2012 při jednání Poslanecké sněmovny.
Výpočet částky, kterou by Česká republika byla zavázána zaplatit do záchranného fondu v rámci Evropského stabilizačního mechanismu vysvětlil premiér takto:
"V případě, že by Česká republika byla členskou zemí eurozóny již dnes, znamenalo by to, že by i v letošním roce musela složit do tohoto mechanismu svůj podíl ve výši tzv. dvou tranší, což je 12,8 miliardy korun, příští rok 2013 opět dvě tranše, to znamená dalších 12,8 miliardy korun a v roce 2014 třetí tranši ve výši 6,4 miliardy korun. Znamená to tedy, že během tří let by to byly zhruba 32 miliardy korun složené hotově s tím, že po dvanácti letech v eurozóně by musela Česká republika doložit dalších zhruba 8 miliard korun na celkový objem 40 miliard. Ve výši záruk, resp. půjček na vyžádanou, by to znamenalo ručit prakticky okamžitě 250 miliard a po dvanácti letech v eurozóně dohromady 310 miliard." V téže debatě se o finanční výši, kterou by ČR v případě vstupu do Eurozóny platila, vyjádřil také ministr financí Kalousek: "Kdybychom dnes byli členy eurozóny a byl by na nás rozpočítán podíl firewallu podle našeho HDP, tak závazek by byl zhruba na 40 mld. cash a zhruba na 310 mld. garancí budoucích plateb." Je tedy pravdou, že celková možná částka, kterou by ČR při vstupu do Eurozóny mohla platit, by mohla dosáhnout až 350 miliard, nicméně tato povinnost nevyplývá automaticky, neboť velkou většinu této částky tvoří garance, tedy ne automatická platba.
