Přehled ověřených výroků

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

• 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8 v Petrohradu.
   
• 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v Soči a Samaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
   
• 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
   
• 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
   
• 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
   
• 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
   
• 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
   
• 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
   
• 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
   
• 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
   
• 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
   
• 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Předně uveďme, že Patrik Nacher tímto výrokem poukazuje na pragmatický postoj Německa v případě výstavby plynovodu Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem a spojuje německý Greifswald s ruským přístavem Usť-Luga. Vyhýbá se tedy území Polska a Ukrajiny, přes něž prochází například plynovod Jamal, respektive plynovod Bratrství.

Nord Stream 2 tak kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, k jehož dokončení došlo na přelomu let 2011 a 2012. Ten tehdy vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami. Na novém projektu Nord Stream 2 se poté Gazprom dohodl s německými společnostmi Uniper SE a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou Engie a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell v roce 2015. V roce 2018 poté Německo schválilo „výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. O dostavění plynovodu informoval dle agentury TASS šéf společnosti Gazprom Alexej Miller 10. září 2021.

Plán na stavbu tohoto plynovodu byl již od samého počátku častým předmětem sporů a čelil odporu například ze strany Polska a pobaltských zemí a následně i ze strany Ukrajiny nebo také Spojených států amerických. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil obavy ze zneužití plynovodu Nord Stream 2 jako „politické zbraně“. Odpůrci výstavby se také obávají sílícího vlivu Ruska v evropské energetice, zatímco Německo hájí své ekonomické zájmy, jelikož mu nový plynovod zajistí levnější energii z plynu. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier pro deník Rheinische Post uvedl, že obchod s pohonnými látkami je jedním z „posledních mostů mezi Ruskem a Evropou“.

Dle amerického think-tanku Atlantic Council Nord Stream 2 dává Rusku volnější ruku ve vojenských akcích na Ukrajině a v Bělorusku. Zmiňme, že německá kancléřka Angela Merkelová se pokusila uklidnit polské obavy během své návštěvy Varšavy v září 2021. Zde uvedla, že Německo chce Ukrajinu při budoucím využívání tranzitní sítě podporovat. Produktovody na ukrajinském území by tak podle ní mohly být využity například k přepravě vodíku.

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na adresu Klementa Gottwalda a celkové komunistického režimu se bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová vyjadřovala kladně hned několikrát.

Například v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2006 uvedla: „Klementa Gottwalda obdivuji. Udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“ Za tyto názory byla v roce 2006 také odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání Prahy 12. Ve stejném roce také prohlásila, že doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou.

Při příležitosti oslav narození bývalého československého prezidenta 23. listopadu 2004 Marta Semelová mimo jiné pronesla: „Jeho moudrost, prozíravost a zásadovost se plně projevila jak před 75 lety na 5. sjezdu, tak později v únoru 1948. Pro nás jeho odkaz stále platí.“

Exposlankyně Semelová také opakovaně řečnila u hrobu Klementa Gottwalda při příležitosti výročí Vítězného února. V proslovu z roku 2012 vyzdvihuje údajnou ekonomickou, sociální i kulturní prosperitu země za Gottwaldovy vlády a staví ji do protikladu k době dnešní: „Únor 1948 a následující období 40 let nebylo zločinným režimem, ten nastal až po listopadu 89.“ (video, čas 2:20)

Marta Semelová v minulosti v souladu s výše uvedeným citátem několikrát kritizovala současné pojetí výuky dějepisu, které označila za pro žáky dezorientační.

Na základě těchto příkladů a tvrzení samotné Marty Semelové je možné soudit, že patří ke skupině obdivovatelů Klementa Gottwalda. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, přestože výraz Markéty Pekarové Adamové „vzývat“ můžeme označit za poněkud expresivní. 

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) ve svém volebním programu (.pdf, str. 56) k otázce výdajů na obranu uvádí: „Náš závazek vůči NATO, 2 % HDP do obrany, splníme už v rozpočtu na rok 2025 a prosadíme jeho legislativní zakotvení i do budoucna.“ Výrok předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Česká republika tento závazek naposledy naplňovala v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. V roce 2021, v němž resort obrany pracuje s rozpočtem výši 85,4 mld. Kč, pak tato hodnota odpovídá zhruba 1,45 % HDP.

Srovnání jednotlivých členských států potom poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v roce 2014 a předpokládaných výdajů v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat.

Nejprve uveďme, že premiér Andrej Babiš mluvil o preferencích politických subjektů před volbami do německého spolkového sněmu, které se konaly 2 dny po debatě. Ačkoli výrok zní „SPD vede o jedno procento“, premiér Babiš měl na mysli procentní bod, se kterým se při hodnocení vývoje ukazatele v procentech pracuje.

Hlavními favority na vítěze německých voleb byla v posledních měsících koalice křesťanskodemokratických stran CDU/CSU dosluhující kancléřky Angely Merkelové a Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Po většinu roku v průzkumech dominovala CDU/CSU. Obrat nastal 24. srpna, kdy se do vedení v prvním průzkumu dostala SPD.

Preference politických subjektů zkoumá více agentur. Pro zpřesnění odhadu volebního výsledku se dělají souhrny volebních modelů. Jeden takový vytvořil kupříkladu zpravodajský web Politico. V den předvolební debaty České televize z Ústeckého kraje, tedy 24. září, měla SPD dle souhrnu volebních modelů Politico 26 % a CDU/CSU 23 %. Rozdíl činil 3 procentní body. Dle našeho souhrnu v grafu níže tvoří rozdíl 2 procentní body. Nesmíme ale opomenout, že 24. září vyšel průzkum institutu Allensbach, jenž skutečně ukazoval rozdíl 1 procentního bodu.

Doplňme, že nakonec volby v souladu s odhady vyhrála Sociálnědemokratická strana Německa (SPD).

Zdroj: Politico.

Podle posledních dat (.xlsx) tvoří vývoz do Německa 32,3 % celkového českého exportu, a skutečně se tak jedná o zemi, do které Česká republika vyváží nejvíce. Pro ilustraci zmiňme, že dovoz z Německa činí 23,1 % celkového importu. Druhou zemí, kam Česko nejvíce vyváží, je Slovensko (7,5 % celkového exportu). Dodejme, že tato data zpracovalo Ministerstvo průmyslu a obchodu, které vychází z dat Českého statistického úřadu.

Zdroje: 2016 (.pdf), 2017–2018 (.pdf), 2019–2020 (.xlsx), 1–7/2021 (.xlsx).

Ačkoli podíl vývozu není větší než 33 %, jak uvádí Andrej Babiš, výrok hodnotíme jako pravdivý. Rozdíl je totiž těsný a splňuje naši toleranční odchylku, kterou pro hodnocení používáme. Kvůli vysokému podílu exportu do Německa a importu z Německa lze zároveň říct, že je tento stát pro ČR „nejdůležitější ekonomický partner“, jak prohlásil předseda vlády Babiš.

Ivan Bartoš mluvil o preferencích politických subjektů před volbami do německého spolkového sněmu, které se konaly 2 dny po debatě. Hlavními favority na vítěze německých voleb byla v posledních měsících koalice křesťanskodemokratických stran CDU/CSU dosluhující kancléřky Angely Merkelové a Sociálnědemokratická strana Německa (SPD). Po většinu roku dominovala v průzkumech CDU/CSU. Obrat nastal 24. srpna, kdy se do vedení v prvním průzkumu dostala SPD.

Preference politických subjektů zkoumá více agentur. Pro zpřesnění odhadu volebního výsledku se dělají souhrny volebních modelů. Jeden takový vytvořil kupříkladu zpravodajský web Politico. V den předvolební debaty České televize z Ústeckého kraje, tedy 24. září, měla SPD dle souhrnu volebních modelů Politico 26 % a CDU/CSU 23 %. Rozdíl činil 3 procentní body. Dle našeho souhrnu v grafu níže tvoří rozdíl 2 procentní body.

Doplňme, že nakonec volby v souladu s odhady vyhrála Sociálnědemokratická strana Německa (SPD).

Zdroj: Politico.

Dvaatřicetiletý Kevin Kühnert, který od konce roku 2019 zastává funkci místopředsedy Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a dříve působil jako předseda její mládežnické organizace, v srpnu 2020 uvedl, že je pro něj představitelná vládní koalice s levicovou stranou Die Linke. „Netajím se tím, že si toto spojení dokážu představit,“ uvedl tehdy Kühnert v diskusním pořadu televize ZDF.

Kühnert také zmínil, že SPD s Die Linke již vládne ve třech spolkových zemích. Moderátor se Kühnerta dále ptal i na kontroverzního poslance z Die Linke, Andreje Hunka, který v minulosti například navštívil venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, odsoudil sankce proti běloruskému režimu nebo usiloval o užší spolupráci s Ruskem. Kühnert odvětil, že SPD tvořila koalici také s Křesťanskodemokratickou unií (CDU), ačkoliv její členkou byla kontroverzní politička Erika Steinbach, a že podle něj není důležité zkoumat všech 70 tisíc členů Die Linke.

V březnu 2021 také Kühnert hovořil o tom, že by po německých parlamentních volbách mohlo dojít buď k sestavení vládní koalice SPD, strany Zelených a Svobodné demokratické strany (FDP), nebo koalice SPD, strany Zelených a Die Linke.