Přehled ověřených výroků

Dne 23. září 2021 oznámil portugalský premiér António Costa, že se od 1. října zruší téměř všechna protiepidemická opatření. Důvodem je vysoká proočkovanost obyvatelstva, která dosáhla hodnoty 85 %. Od jara 2020 tak poprvé nebudou omezeny obchodní služby, kulturní akce nebo počet osob v barech. Zůstává však povinnost nosit roušky v uzavřených veřejných prostorech. Vláda tak postupuje podle plánu zveřejněného v červenci, kde bylo při 85% hranici proočkovanosti slíbeno uvolnění opatření.

Současně je v Portugalsku nejméně lidí nakažených covidem-19 i hospitalizovaných s touto nemocí za posledních 18 měsíců.

Pro úplnost doplňme, že Portugalsko není „další zemí“, která dosáhla 85% proočkovanosti, ale vůbec první zemí na světě, které se to podařilo. Druhou nejvyšší míru plné proočkovanosti má (k 24. září) Malta (81,6 %), následují pak Spojené arabské emiráty (81,5 %). V Česku je plně naočkováno 55,3 % obyvatel.

Od 12. dubna 2021 odstartovala kampaň Udělejme tečku, která se zaměřuje přímo na očkování, respektive na cíl naočkovat nejméně 70 % populace. Představila ji iniciativa Cesta ven, která návrh vyvinula za symbolickou cenu 1 Kč. Nákup mediálního prostoru však vyšel Ministerstvo zdravotnictví na 50 mil. Kč. Kampaň se měla šířit jak skrze média, tak i „prostřednictvím firem, profesních svazů, zájmových sdružení, regionálních samospráv či influencerů“.

Spoty určené pro televizi i rádio namluvil herec Miroslav Táborský. Klipy jsou zaměřeny na aspekty života, které má očkování pomoci vrátit do stavu před pandemií covidu-19, například na školní docházku nebo kulturní akce. Ve spotech rovněž vystupují odborníci vysvětlující funkci a výhody vakcinace.

Vládní web dále uvádí, že polovina z 50milionového rozpočtu půjde na nákup mediálního prostoru pro televizní spoty, 21 % na tisk, 16 % na kampaň v online prostoru, 8 % na rozhlas a 5 % na venkovní reklamu. V rámci této kampaně byl také spuštěn web ceskoockuje.cz. Dodejme, že od září jsou televizní spoty z této kampaně vysílány také na TV Nova a v regionálních rádiích.

V září 2021 se však začala zmiňovat nová očkovací kampaň, která byla spuštěna 30. září a je vysílaná na televizi Prima. V novém spotu vystupují právě Jakub Kohák a Adéla Elbel, které pak doplňuje předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek.

Nová kampaň by měla být založena na analýze, kterou provedla společnost Semantic Visions. Společnost se zabývá především dezinformacemi, jejich vyhledáváním a analýzou. S vládou již tato firma v minulosti spolupracovala, přesněji od října 2020 do února 2021, kdy smluvní vztah neprodloužila. Šéf společnosti tehdy uvedl, že se jejich analýzami dezinformací o onemocnění covid-19 na českém internetu vláda příliš neřídí. 

Web Seznam zprávy k nové kampani také uvádí: V závěrech analýzy, které mají Seznam Zprávy k dispozici, odborníci například doporučují, aby se v kampani pracovalo s přehledně zasazenými fakty a lidé tak nemuseli důležité informace sami vyhledávat. Kampaň by také měla využívat příběhy a umisťovat je do online prostoru, kde tráví více časů ženy. Ty podle analýzy často spojují vakcínu proti covidu s neplodností. Uveďme, že speciální roli by v této kampani měly mít televize v regionech s nižší proočkovaností, například televize Polar Ostrava nebo ZAK TV vysílající v Plzeňském a Karlovarském kraji.

Pro úplnost doplňme, že kampaně týkající se onemocnění covid-19 probíhají už od 19. března 2020, kdy započala kampaň Spolu proti koronaviru. Tento projekt byl zaměřen především na dodržování vládních nařízení a prevenci, tedy například nošení roušek, omezení pobytu ve společnosti nebo používání dezinfekce. Spoty, které byly v rámci této kampaně vytvořeny, vysílaly také komerční televize (TV Nova a Prima), které svůj reklamní prostor nabídly zadarmo. Ve videích vystupovali především odborníci pohybující se v akademické sféře, ředitel Státního zdravotního ústavu nebo ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (video, čas 0:34). Kromě televizních spotů byly součástí kampaně také grafiky.

Kampaň, která má přesvědčit občany k očkování proti covidu-19, tedy běží na TV Nova a spoty jsou rovněž vysílané v některých rádiích. Na televizi Prima se kampaň zahájila na konci září 2021. Do této kampaně jsou zapojeny i celebrity, jak správně uvádí premiér Babiš. Konkrétně se jedná o Jakuba Koháka a Adélu Elbel. Přestože se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat informace ohledně natáčení pro ČT, hodnotíme výrok Andreje Babiše jako pravdivý.

Premiér Babiš uvádí tento výrok v kontextu debaty o míře proočkovanosti v Česku. Poukazuje tak na skutečnost, že celková imunita proti onemocnění covid-19 je vysoká také díky vysoké míře promořenosti, respektive imunizace společnosti proděláním nemoci covid-19. Budeme tedy v tomto odůvodnění porovnávat, kolik lidí v jednotlivých zemích již covid-19 prodělalo v přepočtu na jeden milion obyvatel.

Pro informaci uveďme, že podle dat Ministerstva zdravotnictví k 23. září 2021 došlo v Česku k celkem 1 688 455 potvrzeným případům nákazy covid-19. Počet lidí, kteří zde nemoc prodělali, je tak velmi vysoký.

Podle serveru Our World In Data, který pracuje s daty, jež z různých zdrojů shromažďuje Univerzita Johnse Hopkinse, je Česká republika v porovnání s ostatními zeměmi světa na předních příčkách tabulky celkového počtu nakažených osob na jeden milion obyvatel. Podle tohoto serveru je v Česku na jeden milion obyvatel 157 393 osob, které covid-19 již prodělaly. Před Českem se nachází San Marino, Andorra, Černá Hora a Seychelly. Tato data jsou z 23. září 2021, přičemž se jedná o zachycené případy covidu-19. Vzhledem k opakovaným nákazám je celkový počet nakažených osob nižší, v celkovém objemu však jen zanedbatelně. Následující graf zachycuje 20 nejvíce promořených zemí na světě včetně vývoje kumulativního počtu případů nákazy.

Dobré je zde však také zmínit, že podle odborníků tato čísla téměř jistě nejsou přesná a lidí, kteří onemocnění covid-19 prodělali, je ve skutečnosti více. Nákaza u nich totiž mohla proběhnout bezpříznakově, a tak nebyli testováni, případně měli lehký průběh, ale otestovat se nenechali.

Pokud bychom v souladu s kontextem výroku zahrnuli do míry imunizace společnosti kromě promořenosti také proočkovanost, na první místo se Česká republika nedostane. V Česku bylo 23. září plně naočkováno 55,3 % lidí, zatímco na Seychellách to bylo 71,9 %, v San Marinu 71,8 % a v Andoře 55,6 %. Jen Černá Hora má ze skupiny nejvíce promořených zemí nižší proočkovanost než Česká republika – 32,9 %.

Česká republika se tedy v celkovém počtu případů covidu-19 na počet obyvatel umístila na 5. místě, ovšem za státy s poměrně malým počtem obyvatel. Upřesněme, že populace Seychel, Andorry a San Marina nepřesahují hranici 100 000 obyvatel, Černá Hora má jen přibližně 620 000 obyvatel, a počty případů tak v jejich případě mají malou vypovídací hodnotu. Pokud státy s malým počtem obyvatel do srovnání nezahrneme, má Česká republika skutečně nejvíce „pozitivních v přepočtu na 1 000 000 lidí“, jak ve výroku uvádí Andrej Babiš.

Premiér Andrej Babiš pronesl výrok v návaznosti na debatu o kampani, která má za cíl podpořit očkování a zvýšit tak celkovou proočkovanost populace. Když mluví o barvách, chce doložit, že v České republice, Maďarsku a Dánsku je epidemická situace celkově dobrá.

Map, které přisuzují zemím různé barvy podle aktuální situace, existuje více. Českou republiku zahrnuje například často používaná mapa Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), která v době konání debaty (24. září 2021) přisuzovala České republice, Maďarsku, Dánsku, ale například také některým severoitalským regionům zelenou barvu, epidemická situace tedy v těchto oblastech byla nejlepší v Evropě.

Pro kontext uveďme, že barvy jsou zemím přisuzovány na základě několika indikátorů – celkového počtu případů v uplynulých 14 dnech, četnosti testů a jejich celkové pozitivity. Množství pozitivních testů je přepočítáváno na 100 000 obyvatel.

Poslanec za ODS Karel Krejza zde naráží na Interview ČT24, kde byl hostem epidemiolog a bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula. Jedním z témat tohoto rozhovoru byla promořenost České republiky a rozklíčování počtu úmrtí s onemocněním covid-19. Roman Prymula mluvil o tom, kolik jich bylo zapříčiněno skutečně tímto onemocněním a také kolik jich bylo zbytečných (čas cca 9:20). Celkový počet úmrtí s tímto onemocněním dosáhl čísla 30 423 ke dni 6. září 2021, kdy rozhovor proběhl.

Podle Romana Prymuly (čas 9:40) „bude provedena analýza, která definitivně a jistě řekne, kolik bylo přesně na covid (pozn. red. úmrtí), kolik bylo s covidem“.

Na otázku, zda umí odhadnout, kolik z celkového počtu úmrtí bylo zbytečných, a to zejména kvůli špatným politickým rozhodnutím, uvedl (čas cca 10:08): „To se nedá říct úplně přesně, ale když si vytipujeme nějaké země, které jsou kolem nás, tak podle mě takových až 15 000 zemřít nemuselo, pokud by v tu chvíli tady byla restriktivnější opatření.“

Bývalý ministr Roman Prymula tedy skutečně odhaduje, že zemřelo až 15 000 lidí zbytečně, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k protiepidemickým opatřením odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná.

Pojem lockdown nemá žádnou obecnou definici, budeme s ním tedy pracovat jako s určitým plošným omezením pohybu, setkávání osob apod. Z dat ECDC (.csv) jsme tak vybrali ty ukazatele, které nejvíce odpovídají obvyklému významu slova lockdown (.pdf): omezení pohybu (Stay-at-Home Order), který ECDC přímo označuje jako lockdown (str. 1), částečné omezení pohybu (str. 2), omezení soukromého setkávání (Restrictions on private gatherings, str. 1) a uzávěru většiny obchodů a služeb (Closure of public spaces of any kind, str. 2). Regionální lockdowny (zavedené jen na části daného státu) nesrovnáváme, protože ty nebyly v Česku až na výjimky zaváděny.

Následující graf pak zobrazuje počty dní, po které byly jednotlivé typy lockdownů uplatňovány v zemích Evropy, které ECDC monitoruje. Nejdéle byl pohyb omezen v Irsku, kde se jednalo o 195 dní, v České republice to bylo 53 dní. Částečně omezený pohyb byl nejdéle v Lucembursku (248 dní), Česko je v tomto ukazateli až desáté. Data o částečném omezení pohybu jsou nicméně nekompletní, a je tak možné, že i některé další státy měly pohyb částečně omezený déle. Soukromé setkávání lidí bylo nejdéle zakázáno v Portugalsku (422 dní), v Česku se jednalo o 254 dní. Obchody, restaurace a další služby byly nejdéle uzavřeny v Dánsku, a to 138 dní, v Česku byla tato doba téměř poloviční. K omezení setkávání pak uveďme, že u některých opatření má ECDC chybějící údaj ukončení těchto opatření. To může znamenat, že tato opatření stále platí, nebo že není známé datum ukončení. Taková opatření jsme proto do grafu nezanesli. Je však důležité uvést, že tento problém se netýká českých opatření, a hodnocení výroku to tedy nijak neovlivní. Doba českého lockdownu je totiž pevně dána a u lockdownů ostatních zemí by při zanesení těchto dat mohlo dojít maximálně k jejich prodloužení.

Pro zjištění nejdelšího lockdownu pak délku jednotlivých lockdownových opatření nestačí pouze sečíst, neboť jejich účinnost se velmi často překrývala. Délku celkového lockdownu v jednotlivých státech tedy zjistíme tak, že vezmeme datum začátku platnosti prvního vydaného opaření a datum konce platnosti opatření, které zůstalo v platnosti jako poslední. Ani při tomto postupu však není Česko rekordmanem. Zimní lockdown zde trval 217 dní, pokud připočteme i lockdown jarní, je to 278 dní. Nejhůře je na tom Portugalsko, kde opatření trvala nepřetržitě od 3. května 2020 do 28. června 2021, tedy 422 dní. Hůře než Česko je na tom i Belgie s 331 dny zimního lockownu a 441 dny lockdownu celkem, dále i Dánsko (253/342 dní), Francie (236/328 dní), Kypr (230/300 dní) či například Itálie (229/285 dní).

Výrok Karla Krejzy tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože ať si ke slovu lockdown přiřadíme různé ukazatele protiepidemických opatření, v žádném z nich ani v jejich souhrnu není Česká republika na prvním místě v Evropě.

Vzhledem k tomu, že různé země přistupovaly k opatřením ve školách odlišně, pro mezinárodní srovnání jsme použili data Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), které má jednotnou metodiku (.pdf), a data jsou tedy porovnatelná. V rámci odůvodnění se podíváme na dva ukazatele: uzavřené základní školy (str. 1) a uzavřené základní školy s částečně uvolněnými opatřeními, tedy částečně uzavřené školy (str. 3).

Podle dat (.csv) ECDC byly základní školy v České republice kvůli epidemii covidu-19 uzavřeny úplně od 11. března 2020 do 10. května 2020, od 14. října 2020 do 17. listopadu 2020 a od 21. prosince 2020 do 11. dubna 2021. Částečně uzavřeny byly školy od 11. května 2020 do 31. srpna 2020, od 18. listopadu 2020 do 29. listopadu 2020 a od 12. dubna 2021 do 16. května 2021. Pokud z těchto dat spočítáme počet dnů uzavření škol, dostaneme 208 dní úplného uzavření a 160 dní částečného uzavření. Dohromady byly tedy základní školy v České republice uzavřeny 368 dní. Pro úplnost dodejme, že ECDC od doby uzavření škol neodečítá dny prázdnin.

Srovnání s jinými evropskými státy ukazuje, že nejdéle byly školy uzavřeny úplně v Litvě, a to 239 dnů. Nejdéle byly nějakým způsobem školy dohromady uzavřeny v Lotyšsku, a to 471 dnů. Úplně zde byly školy uzavřeny 185 dnů a částečně uzavřeny 286 dnů. Uveďme, že údaj o konci uzavření škol v Lotyšsku v datech ECDC chybí, museli jsme si jej proto vyhledat sami. Lotyšské školy byly uzavřeny úplně od 17. března 2020 do 31. srpna 2020 (.csv) a od 9. ledna 2021 do 25. ledna 2021. Částečně uzavřeny pak byly od 2. listopadu 2020 (.csv) do 8. ledna 2021 a od 26. ledna 2021 do 31. srpna 2021 (konec prázdnin v Lotyšsku).

Zmiňme také, že přehled ECDC neuvádí datum ukončení částečného uzavření škol v Německu. Plně uzavřeny zde byly školy celkem 52 dnů (.csv), částečně uzavřeny poté byly od 4. května do 29. června 2020 a od 16. prosince 2020 do 11. dubna 2021, tedy 174 dnů. Určit přesný počet dnů však v tomto případě není zcela jednoduché, protože se provoz škol řídil počtem nakažených osob v oblasti.

Dodejme, že stejný výrok jsme ověřovali k 21. březnu 2021 u Roberta Plagy a tehdy jsme jej vyhodnotili jako pravdivý. Od té doby nicméně Lotyšsko v délce uzavřených škol Českou republiku předběhlo.

Výrok Karla Krejzy hodnotíme jako pravdivý s výhradou, a to vzhledem k tomu, že Česká republika patří na druhé místo mezi evropskými zeměmi, co se týče délky uzávěry základních škol. Není tedy první, jak Krejza uvádí. Na druhou stranu oproti Lotyšsku byly české školy déle uzavřeny úplně, a dopad opatření na školství tak byl větší.

Ministerstvo orby (předchůdce rakouského Ministerstva zemědělství) bylo zřízeno v době Rakouska-Uherska, a sice v roce 1868, a fungovalo pod tímto názvem až do roku 1918, kdy zanikla monarchie. Ministerstvo mělo kromě zemědělství na starost také lesnictví, chov koní, veterinární záležitosti, agrární provozy či hornictví. Po svém vzniku nejprve ministerstvo sídlilo „ve druhém a třetím patře“ budovy kláštera svaté Barbory ve Vídni.

Jak je uvedeno v anotaci knihy zvané „Ministerstvo orby ve Vídni a české země v letech 1867–1918“: „Zemědělství tehdy v českých zemích zaměstnávalo největší část obyvatel.“ Z údajů ze sčítání lidu roku 1890 vyplývá, že v té době v zemědělství, lesnictví a rybářství pracovaly v českých zemích celkově zhruba 2,3 milionu lidí (včetně např. dělníků a nádeníků). Samostatných zemědělců, o nichž ve výroku mluví Pavel Sehnal, však v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dle záznamů ze sčítání lidu mezi lety 1869 až 1910 bylo řádově půl milionu, nikoliv „3 miliony“.

Dle dostupných informací zaměstnávalo v roce 1891 tehdejší Rakousko celkem 35 903 státních úředníků, na jejichž platy v tomto roce vynaložilo zhruba 83,5 milionu korun. Průměrný roční úřednický plat tedy činil cca 2 324 korun. Ministerstvo orby v roce 1891 přitom za platy úředníků zaplatilo částku cca 2,2 milionu korun. Pokud bychom toto číslo vydělili průměrným platem, dostali bychom přibližný počet 926 úředníků pracujících pro Ministerstvo orby. Jde samozřejmě o velmi hrubý odhad, ovšem je nepochybné, že s takovými výdaji mělo ministerstvo počty zaměstnanců ve stovkách, nikoli v desítkách. I pokud bychom vzali do úvahy skutečnost, že Ministerstvo orby mělo na starost území celého Rakouska, nikoliv jen České země, zásadně by se počet nesnížil. Čechy, Morava a Slezsko totiž představovaly v roce 1890 přibližně 26,5 % rozlohy Rakouska.

Na závěr uveďme, že se Pavel Sehnal tímto výrokem snaží poukázat na skutečnost, že byl v minulosti poměr počtu zaměstnanců Ministerstva orby k počtu českých zemědělců nižší než dnes. Uvádí však nepřesná čísla, a jeho výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

DOPLNĚNÍ: Výrok Jiřího Dolejše byl původně hodnocen jako neověřitelný, jelikož se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo nalézt žádné informace, které by jej potvrzovaly, či vyvracely a Ministerstvo zemědělství, na které jsme se obrátili, nám neodpovědělo před publikací hodnocení. Po zveřejnění odůvodnění jsme však získali odpověď, která vyvrací slova Jiřího Dolejše. Doplnili jsme proto odůvodnění výroku a změnili jeho hodnocení na nepravdu.

Vodohospodářská infrastruktura v České republice je z většiny ve vlastnictví měst a obcí. Buď je vlastní přímo, nebo vodohospodářský majetek pronajímají nadnárodním společnostem, které spravují vodovodní potrubí a starají se o úpravu vody.

Jiří Dolejš nejspíše naráží na program Ministerstva zemědělství nazvaný „Podpora odkupu a scelování infrastruktury vodovodů a kanalizací“, k jehož vzniku přispěli také komunisté, na což ostatně Dolejš upozorňuje (video, čas 43:53). Prostřednictvím tohoto programu mohou obce a vodohospodářské společnosti, v nichž mají města a obce více než 90% podíl, čerpat finanční podporu na odkup vlastnických práv k vodohospodářské infrastruktuře (.pdf, str. 1). Žádosti o podporu je možné podávat od 15. února 2021 do 30. září 2022 nebo do vyčerpání přidělených finančních prostředků (str. 1).

Z veřejně dostupných zdrojů se nám nicméně nepodařilo zjistit, jestli některé obce ve Zlínském nebo Jihočeském kraji již získaly dotaci na odkup vodohospodářské infrastruktury. Obrátili jsme se proto s dotazem na Ministerstvo zemědělství. To nám sdělilo, že v rámci zmíněného programu obdrželo Ministerstvo k 30. září 2021 pouze jednu žádost o dotaci, a to z Plzeňského kraje. Ve Zlínském ani Jihočeském kraji tedy doposud žádná obec dotaci na výkup vodohospodářské infrastruktury nedostala, ani o ni nepožádala.

Pro úplnost ale zmiňme také dotační programy, které vypisují kraje. Zlínský kraj v rámci programu „Podpora vodohospodářské infrastruktury“ v roce 2021 alokoval přes 30 milionů korun. Žádat mohly obce do 2 000 (.pdf, str. 3) obyvatel nebo svazky obcí, z nichž každá obec má do 2 000 obyvatel. Dotace Zlínského kraje však nemůžou být použity na odkup vodohospodářské infrastruktury (.pdf, str. 5–6), ale zejména na investice do jejího vylepšení.

Podobně zaměřený program existuje i v jižních Čechách. Na program „Podpora výstavby a obnovy vodohospodářské infrastruktury“ je vyhrazeno 40 milionů korun. Cílem je „podpora řešení problémů s odkanalizováním v obcích do 2 000 obyvatel, čištěním odpadních vod do 500 ekvivalentních obyvatel a zásobováním obyvatelstva pitnou vodou v obcích do 2 000 obyvatel,“ tedy opět ne přímo odkup infrastruktury.

Vztah unijního a vnitrostátního práva je dán judikaturou Soudního dvora Evropské unie a rozhodovací praxí národních ústavních soudů. Dle toho je i pohled na právo Evropské unie odlišný.

V primárním právu Evropské unie (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) není nadřazenost práva EU výslovně zakotvena. V prohlášeních států ke sjednání Smluv, která mají pouze interpretační význam, je však stanoveno, že: „Konference připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených touto judikaturou.“

Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl (.pdf, str. 8, bod 3), že před unijním právem „nemohou mít vzhledem k jeho povaze přednost vnitrostátní právní předpisy jakéhokoliv charakteru”. To znamená, že pokud je v rozporu unijní norma (ať už unijní smlouva, nebo sekundární předpisy jako např. směrnice) s vnitrostátní normou (tj. zákonem, a to i ústavním) členského státu, má přednost norma unijní.

Neznamená to však, že se vnitrostátní norma ruší, pouze se na daný případ neaplikuje. Stručně řečeno slovy ústavního právníka Jana Kysely, „stupeň právní síly není pro EU rozhodující“.

Druhý pohled pak představuje právo vnitrostátní. V rámci České republiky se k postavení vnitrostátního a unijního práva několikrát vyjádřil Ústavní soud (zejména v nálezech Cukerné kvóty III a Lisabon I a II). Český Ústavní soud tak zastává doktrínu, podle které jsou oba systémy relativně samostatnými, zároveň však uznává (část VI.–B, 4. odstavec) aplikační přednost unijního práva, avšak s výjimkou v případě, kdy by unijní právo porušilo základy státní svrchovanosti či podstatné náležitosti demokratického právního státu, tzv. materiální ohnisko ústavy. V případě rozporu s ním by nemohly být dané unijní akty v České republice závazné (bod 216).

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, jelikož z hlediska Evropské unie je možné mluvit o nadřazenosti, nebo přesněji přednosti před právem vnitrostátním. Vnitrostátní právo potom aplikační přednost akceptuje s výhradou zásahu do podstatných náležitostí demokratického právního státu.