Přehled ověřených výroků

Kofinancování je způsob spolufinancování, kdy stát musí přispívat do rozpočtu programů, které jsou primárně hrazeny z fondů Evropské unie. Míra domácího spolufinancování se u jednotlivých programů liší.

Jelikož byl výrok Drahoslava Ryby pronesen v kontextu politiky potravinové soběstačnosti, domníváme se, že se zmíněná čísla vztahují k evropskému dotačnímu programu Rozvoj venkova. Tento program je jedním z pilířů Společné zemědělské politiky (SZP), která má mj. přispívat ke zvyšování konkurenceschopnosti zemědělských podniků.

Z materiálů Ministerstva zemědělství k Programu rozvoje venkova na programové období 2007–2013 lze vyčíst, že se „nepředpokládá uplatňování žádného doplňkového vnitrostátního financování rozvoje venkova v ČR“ (.pdf, str. 196). Nicméně v tomto období byla stanovena maximální míra alokace evropských prostředků, a to 85 %. Během programového období 2007–2013 byla tedy míra kofinancování Českou republikou na úrovni 15 %.

V programovém období 2014–2020 se Česká republika podílela na financování Programu rozvoje venkova z 34 %. Tento program disponoval celkovou částkou 3,5 miliardy eur, přičemž 1,2 miliardy eur byly hrazeny z českého státního rozpočtu.

Celkový rozpočet Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na období 2021–2027 činí 95,5 miliardy eur. Na celé programové období však míra kofinancování není určena. Pravidla pro výdaje v letech 2021 a 2022 jsou nicméně určena nařízením (.pdf) z prosince 2020. Během těchto let se zachovávají pravidla z předchozího programového období, a to proto, aby se zajistil hladký přechod na budoucí parametry Společné zemědělské politiky.

O budoucím spolufinancování Programu rozvoje venkova se tedy vede debata. Prezident Agrární komory ČR Jan Doležal požaduje, aby stát tento program spolufinancoval alespoň ze 60 %. „Ministerstvo (zemědělství, pozn. Demagog.cz) usiluje o zajištění odpovídající částky národního spolufinancování Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, která by dostatečně reflektovala zvyšující se požadavky na zemědělce v oblasti udržitelnosti životního prostředí a podporovala rozvoj konkurenceschopnosti celého sektoru," reagoval na požadavek komory mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Podle poslance Jaroslava Faltýnka z vládního hnutí ANO by bylo optimální, kdyby bylo kofinancování na úrovni okolních zemí, tedy mezi 55 a 60 %, ovšem za předpokladu, že se na to ve státním rozpočtu najde dost peněz. Odlišný přístup k této problematice zastává Asociace soukromého zemědělství ČR. Její předseda Jaroslav Šebek ve svém prohlášení uvedl, že v současné době neshledává „apel na další peníze bez potřebných systémových změn (…) jako adekvatní“.

Program rozvoje venkova, jehož cílem je zvýšení konkurenceschopnosti českého zemědělství, byl během programového období 2007–2013 spolufinancován z českého státního rozpočtu z 15 %. V následujícím programovém období, tedy 2014–2020, byl tento program kofinancován z cca 35 %. Na další programové období zatím není nová úroveň spolufinancování určena. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Radek Koten (SPD) mluví (video, čas 1:30:42) o dotační podpoře zemědělců z prostředků Evropské unie. Tu má na starosti Společná zemědělská politika (SZP). Ku příkladu v období minulého víceletého finančního rámce (tedy v letech 2014–2020) tvořily přímé platby 72 % celkového rozpočtu vyčleněného na SZP. Výše přímé platby se liší (.pdf, str. 11) stát od státu. Poslanec Koten však řekl (video, čas:1:30:56), že zemědělec ve Francii nebo Německu pobírá z rozpočtu unie čtyřnásobně vyšší dotace oproti zemědělci českému. Na grafu níže vidíme výpočet platby pro rok 2021. Německo má zhruba 1,21krát vyšší platbu a Francie pouze 1,14krát vyšší. O čtyřnásobky, o kterých mluvil poslanec Koten, se tak nejedná.

Mimo plateb z Evropské unie zemědělci dostávají i národní dotace. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši.

Nicméně slova poslance Kotena mířila (video, čas 1:30:56) na evropské dotace: „Je nutné, a to bych tady velice zdůraznil, aby Evropská unie všem státům platila stejné dotace, protože například zemědělec v Německu nebo ve Francii má čtyřnásobné dotace než zemědělec v České republice.“ Na poznámku moderátorky debaty Světlany Witowské „Takže za to může Evropská unie.“ poté odpověděl „Ano, samozřejmě (…)“. Jak ale píšeme v úvodním odstavci a jak můžete vyčíst z grafu, dotace z EU tento nepoměr skutečně nevyvolávají. Proto hodnotíme výrok poslance Kotena jako nepravdivý.

Česká republika je čistým příjemcem dotačních peněz z Evropské unie, tedy více peněz dostává než odvádí do rozpočtu EU. Od vstupu do EU (2004) do roku 2020 Česko celkem získalo 1,57 bilionu Kč, z toho na zemědělství přes 448 miliard (.xlsx) (do června 2021).

Peníze z EU na zemědělství jdou na tržní operace, veterinární opatření a rybářství, nejvíce ale na přímé platby a rozvoj venkova. Od roku 2012 jde na zemědělství z unijních peněz každý rok kolem 30 miliard Kč (.xlsx). V roce 2020 peníze dokonce dosáhly téměř 34 miliard (.xlsx), o rok dříve to bylo necelých 33 miliard korun.

Dotace v programovém období 2021–2027 budou více cílit na ekologii, např. na ekologické zemědělství.

Český statistický úřad (ČSÚ) dle údajů k 1. dubnu 2021 udává nejvyšší stav chovu skotu v Jihočeském kraji, a to přes 221 tisíc kusů skotu (15,7 %). Vysočina s 218 203 (15,5 %) je na druhém místě. Celkově je v České republice chováno přes 1,4 milionu kusů skotu.

Co se týče chovu prasat, těch se nejvíce chová právě na Vysočině – přes 327 tisíc (21,5 %), v České republice celkem přes 1,5 milionu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož je Vysočina v chovu prasat v České republice na prvním, nikoliv na druhém místě. V chovu skotu je pak Vysočina skutečně na druhém místě.

Lídryně hnutí PŘÍSAHA v kraji Vysočina Karolína Kubisková mluví o národních dotacích pro zemědělce. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši. V roce 2019 tehdejší prezident Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek v rozhovoru pro FinTAG.cz řekl, že jsou tuzemské národní dotace oproti dotacím ve starých unijních zemích pětinové.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme se snažili najít hodnoty národních dotací v některých „starých“ členských státech EU. Výši výhradně národních dotací pro zemědělce se nám bohužel najít nepodařilo. Namátkou zmiňme dokumenty obsahující informace o francouzských (.pdf, str. 125), německých (.pdf, str. 17–18), španělských (.pdf, str. 91–94) či italských dotacích, bohužel vždy bez uvedení námi hledaného ukazatele srovnatelného s Českem (.pdf, str. 35). Obrátili jsme se proto na Karolínu Kubiskovou s žádostí o objasnění zdrojů, ze kterých ve svém výroku vycházela. Zatím jsme však neobdrželi odpověď a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Poslanec Kaňkovský má zřejmě na mysli Zelenou dohodu pro Evropu, ve které se Evropská unie zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění.“

Plánem se následně zabývala Evropská rada. Na jejím tehdejším jednání zástupci všech států EU, kromě Polska, vyjádřili podporu plánu na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, který je součástí Zelené dohody. Připomeňme, že jednání Evropské rady se účastnil i premiér Babiš, a byl tak jedním z těch, kteří tento závazek podpořili.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští.“

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Doplňme, že v Evropské radě zastupuje Českou republiku její premiér – momentálně tedy Andrej Babiš, který se tohoto jednání účastnil. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021. Rámec poté vstoupil v platnost v červenci 2021.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění“.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by poté mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští“.

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Tento rámec byl schválen v červnu 2021 a vstoupil v platnost v červenci 2021.

Počátkem roku 2020 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, které nahradilo dřívější předpisy z roku 2009 a 2011 o regulaci oxidu uhličitého pro osobní a dodávkové automobily. Nařízení stanovilo tři stupně cílů v redukci CO2 platné od roku 2020, 2025 a 2030. Regulace má přispět ke splnění závazků Pařížské dohody (.pdf) o dosažení uhlíkové neutrality.

Podle nyní platné úrovně nařízení musí v letech 2021 až 2024 (čl. 4 odst. 3) každý výrobce automobilů v Evropské unii dosáhnout u nových vozů průměrných emisí (čl. 4, odst. 1 písm. a)) ve výši 95 g CO2 na kilometr pro osobní auta a 147 g CO2 na kilometr pro dodávky (čl. 1 odst. 2). Automobilky tedy mohou vyrábět některé modely s vyšší spotřebou, respektive emisemi, průměr emisí všech vyráběných osobních aut však nesmí přesáhnout 95 g CO2 na kilometr, což přibližně odpovídá spotřebě 3,6 litru nafty nebo 4,1 litru benzinu na sto kilometrů.

Emisní limity za minulý rok, kdy stačilo plnit jen 95 % stanoveného emisního cíle (čl. 4 odst. 3), překročil koncern Volkswagen, kterému se podařilo množství vypuštěného CO2 srazit o 20 %, i tak ale o půl gramu překročil stanovené limity. Automobilce, jejíž součástí je i Škoda Auto, hrozí pokuta ve výši přes 100 mil. eur. 

Pro kontext uveďme, že na začátku července udělila Evropská komise německým automobilkám Daimler, BMW, Volkswagen, Audi a Porsche pokutu ve výši 875 mil. eur za kartelovou dohodu o omezení vývoje a zavádění systému kontroly emisí osobních aut. Daimler se ovšem pokutě vyhnul, neboť na existenci této nezákonné spolupráce upozornil.

Koncern Volkswagen už před třemi lety v návaznosti na Pařížskou klimatickou dohodu (.pdf) oznámil, že poslední vozy se spalovacími motory vyvine v roce 2026 a prodávat je bude přibližně do roku 2040. Součástí koncernu je i automobilka Škoda Auto, která dlouhodobě obsazuje první příčku v tuzemské produkci automobilů. Např. za rok 2020 činil její podíl na celkové produkci aut v Česku 65 %.

Volkswagen zároveň oznámil, že začne navyšovat investice do elektromobility. Do roku 2025 plánuje automobilka investovat v této oblasti 35 miliard eur, dalších 11 miliard eur má poté směřovat do hybridizace a 27 miliard eur do digitalizace. Do budoucích technologií tak chce Volkswagen vložit zhruba 73 miliard eur, tedy přibližně 50 % z celkových 150 miliard eur určených na investice koncernu do roku 2025. Dodejme, že do roku 2050 chce Volkswagen dosáhnout klimatické neutrality.

Do roku 2035 plánuje v Evropě zastavit prodej aut se spalovacími motory i firma Hyundai, která má u nás výrobní závod v Nošovicích. Automobilka očekává, že v roce 2040 bude 80 % jejích světových tržeb tvořit prodej elektromobilů s bateriovým nebo vodíkovým pohonem. Uhlíkové neutrality se potom společnost zavázala dosáhnout do roku 2045. Dodejme, že vozy Hyundai za rok 2020 tvořily necelých 21 % české produkce automobilů.

Společnost Toyota, která má svůj závod v Kolíně, poté v červnu 2021 oznámila, že chce do roku 2035 dosáhnout toho, aby její závody byly uhlíkově neutrální. K úplnému ukončení výroby aut se spalovacími motory se automobilka nezavázala. U svých automobilů ovšem plánuje do roku 2050 snížit emise oxidu uhličitého o 90 % oproti hodnotám z roku 2010. Svůj první elektromobil představila Toyota teprve nedávno, a to v dubnu 2021. Na začátku září pak vedení oznámilo, že chce do roku 2030 investovat 13,5 mld. dolarů do vývoje baterií pro elektrické automobily.

Zmiňme také, že automobilka Mercedes-Benz v prohlášení z července 2021 oznámila, že mezi roky 2022 až 2030 dojde k navýšení investic do elektrických vozidel o více než 40 miliard eur. Tam, kde to podmínky trhu dovolí, chce Mercedes-Benz do roku 2030 přejít pouze na výrobu automobilů s elektrickým pohonem. Naopak do roku 2026 plánuje tato společnost snížit o 80 % (oproti roku 2019) investice do spalovacích motorů a plug-in hybridů, tedy vozů se spalovacím i elektrickým motorem.

Na závěr shrňme, že některé automobilky se tedy skutečně zavázaly ukončit výrobu aut se spalovacími motory. Koncern Volkswagen, pod který spadá největší český výrobce aut Škoda Auto, plánuje zastavit prodej takovýchto vozů do roku 2040, společnost Hyundai do roku 2035 na evropském trhu. Mercedes-Benz pak oznámil, že je za určitých podmínek připraven přejít výhradně na výrobu aut s elektromotorem do roku 2030. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

V rámci předvolební debaty České televize z kraje Vysočina došlo (video, čas 1:36:04) také na téma zákazu výroby spalovacích motorů pro osobní automobily. S tímto návrhem přišla Evropská komise v červenci letošního roku. Automobily s naftovými či benzínovými motory by se podle návrhu Komise měly přestat vyrábět do roku 2035. Je však důležité zmínit, že by se nejednalo o zákaz provozu takovýchto aut, jen o zákaz prodeje nových vozidel se spalovacími motory. Nařízení však zatím nebylo schváleno, poslední slovo budou mít členské státy.

Z tohoto důvodu mluví o uhelných elektrárnách lídr vysočinské kandidátky ANO Drahoslav Ryba. Uvádí totiž (video, čas 1:41:37): „Všichni si přejeme, abysme podporovali ekologii, na druhou stranu ekologii takovou, která vychází ze zdravého rozumu. A asi všichni víme, že není možné v roce 2038 zcela přejít na elektřinu u aut. Proč? Za prvé proto, že nejsme schopni tu elektřinu vyrobit. Jestliže zhruba ve stejné době mají skončit elektrárny na uhlí, tak je to zhruba 36–38 % elektrické energie, kterou mít nebudeme.“

Podle dat Operátora trhu s elektřinou za rok 2020 můžeme vidět, že v Národním energetickém mixu tvoří energie z uhelných elektráren přesně 42,66 % ročního energetického objemu. Z toho hnědouhelné elektrárny produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbývajících 2,66 %. V posledních letech můžeme vidět pokles u černého i hnědého uhlí, které celkově (společně s energií z jádra) jasně převládá. Jaderná i hnědouhelná energie se pohybuje kolem 40 % v energetickém mixu.

Česká Uhelná komise v prosinci 2020 přišla se záměrem zastavit provoz uhelných elektráren do roku 2038. Ministr obchodu a průmyslu a ministr dopravy Karel Havlíček návrh označil za kompromis, ovšem v názoru na konečný rok se jednotliví ministři rozcházejí. Ti by za sociální demokracii preferovali již rok 2033. Česká republika je však za svůj pomalý odklon od uhlí kritizována například Mezinárodní agenturou pro energii (IEA). Ta zmiňuje, že český záměr opustit uhelné elektrárny do roku 2038 je málo ambiciózní.

Dodejme, že např. výroční zpráva (.pdf) o provozu elektrizační soustavy za rok 2020, kterou zpracoval Energetický regulační úřad (ERÚ), uvádí, že podíl hnědého uhlí na výrobu elektřiny v loňském roce činil 36 % (.pdf, str. 11). Černouhelné elektrárny pak dle zprávy vyprodukovali 2 % elektřiny.

Můžeme zmínit, že procenta uhelných elektráren v Národním energetickém mixu skutečně klesají, ovšem pomalu. Například skupina ČEZ v současné době odstavuje některé elektrárny, u jiných snižuje celkový provoz. 

Data operátora trhu s elektřinou ukazují, že se uhlí na národním energetickém mixu podílí 42,66 %. Hnědouhelné elektrárny z toho produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbylých 2,66 %. Zpráva Energetického regulačního úřadu pak uvádí, že uhlí v loňském roce tvořilo celkem 38 % celkové výroby elektřiny. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.