Přehled ověřených výroků

Andrej Poleščuk

Pokud člověk vstupuje na území Evropské unie, tak existuje právní fikce toho, že na to území vůbec nevstoupil.
360°, 14. května 2024
Evropská unie
Evropské volby 2024
Pravda
Fikce nevpuštění (Fiction of non-entry) nastává, když žadatelé o azyl čekají na zahájení řízení v tzv. tranzitních zónách, které se formálně nepovažují za území daného státu.

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Jaroslav Bžoch

Ten pakt to neobsahuje (ustanovení, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi, pozn. Demagog.cz).
360°, 14. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Migrační pakt obsahuje pouze ustanovení, podle kterého má migrant požádat o mezinárodní ochranu v prvním členském státě EU, do nějž vstoupil. Skutečně se tedy nejedná o první bezpečnou zemi.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský

V Libyi nejdřív (působili, pozn. Demagog.cz) wagnerovci, dneska GRU jako tzv. bezpečnostní experti.
360°, 14. května 2024
Pravda
Wagnerovci působili v Libyi během tamní občanské války, kdy vládě v Benghází asistovali při vojenských operacích a při ochraně ropných nalezišť. Také poskytovali poradenskou činnost. V zemi v současnosti dle expertů operují jednotky pod vedením GRU či ruského ministerstva obrany.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využíváakcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Zuzana Majerová

(Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri, pozn. Demagog.cz) teď kandiduje za Marine Le Pen.
360°, 14. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně ve volbách do Evropského parlamentu kandiduje za francouzskou stranu Národní sdružení, ve které Marine Le Pen dlouhodobě působila jako předsedkyně. Vůdčí osobností strany Le Pen zůstává i po odchodu z této funkce.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajovala názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho, který podle ní kandiduje za stranu francouzské političky Marine Le Pen.

Leggeriho vedení Frontexu

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra.

Od roku 2020 čelila agentura řadě obvinění, že se přímo i nepřímo podílela na vytlačování lodí s migranty z unijních řeckých vod zpět za tureckou námořní hranici. Agenturu kvůli tomu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a prověřována byla také Evropským parlamentem (.pdf). Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Kontrolní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o tom, že by se Frontex na vytlačování lodí migrantů zapojil přímo (.pdf, str. 5). Podle závěrů zprávy ale agentura věděla, že k porušování práva dochází ze strany členských států EU. Podle pozdější zprávy OLAF z února 2022 Frontex kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit (.pdf, str. 8–9). Vytlačování se podle OLAF také účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103). V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu. Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci a z funkce odešel.

Kandidatura

Fabrice Leggeri v současnosti skutečně kandiduje do Evropského parlamentu za francouzskou krajně pravicovou stranu Národní sdružení (dříve Národní fronta), kterou od roku 2011 vedla Marine Le Pen. V roce 2022 Le Pen sice tuto funkci opustila, stále ovšem zůstává vůdčí osobností strany a vede její poslanecký klub. Předsedou Národního sdružení je nyní europoslanec Jordan Bardella.

Leggeri nyní kritizuje evropské instituce za jejich přístup k migraci a tvrdí, že nový migrační pakt promění Evropu v „obří neziskovou organizaci na přijímání migrantů“. Zdůrazňuje potřebu přísnější imigrační kontroly, což je zároveň jedno z ústředních témat Národního sdružení.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně kandiduje za stranu Národní sdružení, kterou dříve vedla Marine Le Pen. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský

Ona to připustila (Danuše Nerudová publikování v predátorských časopisech, pozn. Demagog.cz).
CNN Prima News, 12. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Danuše Nerudová přiznala, že v minulosti, konkrétně mezi lety 2009 a 2015, publikovala v tzv. predátorských časopisech.

Kandidát do Evropského parlamentu Jan Farský (STAN) reagoval na dotaz, zda se neobává ztráty voličské podpory poté, co se ukázalo, že lídryně jejich kandidátky Danuše Nerudová publikovala v predátorských akademických časopisech. 

Jednalo se o devět článků v periodicích, která se nachází na Beallově seznamu potenciálně predátorských časopisů. Stalo se tak mezi lety 2009 a 2015 v době, kdy Nerudová působila nejdříve jako proděkanka a poté jako prorektorka na Mendelově univerzitě v Brně.

Predátorské časopisy

Hlavním cílem predátorských časopisů je zisk prostřednictvím publikačních poplatků bez ohledu na kvalitu uveřejněných textů. Časopisy nedodržují zavedené standardy recenzního řízení (peer review), a může tak dojít k šíření zkreslených či falešných vědeckých informací. Mezi znaky těchto časopisů patří zneužívání názvů zavedených periodik, smyšlená jména členů ediční rady či chybějící kontaktní informace. 

Tuto problematiku v ČR v roce 2016 zpopularizovala konference Akademie věd s názvem Parazitické vztahy v akademickém publikování. Na ní výzkumníci z Univerzity Karlovy představili provedený experiment s nastrčenou studií, který odhalil nedůvěryhodnost predátorských časopisů. V témže roce vznikly i výukové materiály (.pdf) a další práce (.pdf), které nekalé praktiky vymezují. 

Vyjádření Danuše Nerudové

Danuše Nerudová publikování v predátorských časopisech připustila: „Samozřejmě z dnešního pohledu nejsem ráda, že některé mé články vyšly v časopisech, které mají pochybnou hodnotu.“ Zároveň upozornila na to, že od chvíle, kdy se o predátorských časopisech začalo v akademické sféře více mluvit a akademická obec nastavila nová pravidla, už v žádném z nich nepublikovala. Obdobně se vyjádřila i pro televizi Nova (video, čas 2:43). Svůj postoj zveřejnila také na svých sociálních sítích:

„Řeší se některé z mých starších prací, které byly publikovány před rokem 2016. Před tímto rokem univerzity neměly jasně nastavená pravidla pro tzv. časopisy pochybné kvality (predátorské časopisy). Systém hodnocení tlačil na kvantitu, nikoliv kvalitu. Několik málo publikací tak najdete bohužel i na tomto seznamu. Od doby nastavení jasných pravidel však žádné." 

Závěr

Jan Farský správně uvádí, že Danuše Nerudová své publikování v predátorských časopisech přiznala. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský

Její práce (Danuše Nerudové, pozn. Demagog.cz) se objevila v desítkách renomovaných časopisů.
CNN Prima News, 12. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Databáze Web of Science a Scopus evidují od roku 2016 celkem 37 vědeckých článků, na kterých se Danuše Nerudová podílela. Ty byly publikovány ve více než dvaceti renomovaných časopisech.

Jan Farský v rozhovoru pro CNN Prima News obhajuje Danuši Nerudovou, která čelila kritice kvůli svým publikacím v tzv. predátorských časopisech. Podle Farského se Nerudová chyby nedopustila, jelikož své vědecké texty do nich publikovala ještě předtím, než se akademická obec v této oblasti shodla na přesných pravidlech. Dodává, že od té doby se práce Nerudové objevila v desítkách renomovaných časopisů.

Predátorské časopisy

Kauza okolo publikací v predátorských časopisech vypukla na začátku května, kdy měl bývalý rektor Slezské univerzity v Opavě Pavel Tuleja nahradit Helenu Langšádlovou na postu ministra pro vědu, výzkum a inovace. Nominace se ovšem sám vzdal poté, co se do médií dostala informace o jeho publikacích v predátorských časopisech. Seznam Zprávy následně přišly s informací, že v těchto kontroverzních časopisech publikovalalídryně kandidátky hnutí STAN do eurovoleb Danuše Nerudová.

Články publikované v predátorských časopisech představují problém z hlediska odbornosti. Cílem časopisů je totiž generovat zisk prostřednictvím publikačních poplatků, které si od vědců účtují. Texty následně vydávají bez ohledu na jejich kvalitu, kdy neprovádí recenzní řízení. Vědci si tak mohou publikováním v predátorských časopisech uspíšit kariéru.

Predátorské časopisy lze najít například na tzv. Beallově seznamu, který funguje od roku 2008. V roce 2017 Jeffrey Beall svůj blog zrušil a nyní je dostupný archiv vedený bez jeho záštity. V časopisech, které jsou na tomto seznamu uvedeny, Danuše Nerudová publikovala v letech 2009 až 2015 celkem devět článků. Podle některých odborníků je Beallův list ve svém hodnocení příliš přísný, a některé publikace proto eviduje neprávem. Podobných seznamů existuje více, byť žádný z nich není jednotně uznáván vědeckou komunitou.

Publikace Danuše Nerudové

Jan Farský v rozhovoru mluví o publikační činnosti v renomovaných časopisech. Vědecké časopisy jsou hodnoceny podle tzv. bibliometrických ukazatelů, kdy je zásadním měřítkem citační analýza, která zpravidla vyjadřuje kvalitu časopisu. Na základě těchto ukazatelů jsou časopisy rozděleny do deseti decilů nebo čtyř kvartilů. Nejprestižnější časopisy se nacházejí v prvním kvartilu (Q1) nebo prvním decilu (D1).

Články, na kterých se Danuše Nerudová podílela, lze dohledat například v databázích Web of Science (WoS) nebo Scopus, které shromažďují publikace napříč prestižními vědeckými časopisy. Pro účely našeho ověření tak hodnotíme jako renomované všechny časopisy, které se v těchto databázích nachází.

Podařilo se nám dohledat celkem 37 článků Nerudové, které byly vydané v letech 2016 až 2023 a zveřejněné v 21 časopisech. Ověřit relevanci nebo prestiž těchto časopisů lze přímo v databázi WoS nebo v databázích Journal Citation Reports (JCR) a Scimago. V nejrenomovanějších časopisech (Q1) publikovala Danuše Nerudová pět článků. Nejvíce, tedy 14 článků, se objevilo v kategorii Q2. Další pak v Q3 a Q4. Vedle psaní vědeckých článků navíc Danuše Nerudová přispívala i do knih.

Závěr

Danuše Nerudová čelila kritice kvůli tomu, že některé články, na kterých se podílela, vyšly v tzv. predátorských časopisech. Od roku 2015 jí ale vyšlo 37 článků v 21 renomovaných časopisech. Výrok Jana Farského proto hodnotíme jako pravdivý. 

Jan Farský

Dnes víc než čtvrtina eurokomisařů prošla volbami do Evropského parlamentu a byla zvolena.
CNN Prima News, 12. května 2024
Evropská unie
Evropské volby 2024
Pravda
10 z 27 současných eurokomisařů bylo dříve členy Evropského parlamentu. Jde tedy o více než čtvrtinu, dokonce přibližně o 37 %.

Jan Farský odpovídá na otázku, zda není podvodem na voliče, že hnutí STAN do čela kandidátky nasazuje Danuši Nerudovou, která má zároveň zájem o post eurokomisařky. Argumentuje tím, že je pozitivní, když kandidát na eurokomisaře projde volbami do Evropského parlamentu, protože to dle jeho názoru posiluje demokratickou legitimitu Evropské komise, která je podle něj často kritizována pro demokratický deficit. V této souvislosti uvádí, že více než čtvrtina současných eurokomisařů byla v minulosti zvolena ve volbách do Europarlamentu.

Složení komise

Evropská komise se skládá z 27 komisařů a komisařek, přičemž zastoupení v ní má každý členský stát. Funkční období komisařů trvá pět let. Nově zvolený předseda komise nejprve jednotlivým kandidátům přiděluje politické portfolio, následně parlamentní výbory posuzují, zda jsou nominovaní politici pro výkon funkce způsobilí. Evropskou komisi jako celek schvaluje Evropský parlament a formálně jmenuje Evropská rada.

Poslance Evropského parlamentu volí na pět let přímo občané všech členských států. Ze současných 27 eurokomisařů bylo v minulosti celkem deset členy Europarlamentu. Jejich přehled obsahuje následující tabulka.

Závěr

Zkušenost s působením v Evropském parlamentu má 10 ze současných 27 eurokomisařů. V procentuálním vyjádření se jedná dokonce o 37 %, tedy výrazně více než čtvrtinu. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský

Minulé volební období kandidoval pan Zahradil a rovnou říkal, že půjde do komise. Teď je to Marcel Kolaja za Piráty.
CNN Prima News, 12. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Europoslanec Jan Zahradil v roce 2019 kandidoval jak do Evropského parlamentu, tak do Evropské komise. Ve stejné pozici před nadcházejícími volbami je Marcel Kolaja. Oba o své kandidatuře do komise předem mluvili.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na dotaz, zda umístění Danuše Nerudové jakožto lídryně kandidátky v evropských volbách není nespravedlivé vůči voličům. Nerudová má totiž zájem o post eurokomisařky a v případě zisku této pozice by nemohla vykonávat funkci europoslankyně. Farský reaguje, že tato praxe je v zahraničí běžná a zmiňuje, že se tak děje i v Česku. Podle něj do Evropského parlamentu (EP) a zároveň do Evropské komise (EK) v minulosti kandidoval europoslanec Jan Zahradil a letos kandiduje europoslanec Marcel Kolaja.

Jan Zahradil ve volbách 2019

Dlouholetý europoslanec Jan Zahradil za ODS v evropských volbách 2019 obhajoval svůj post. Zároveň byl volebním lídrem frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR), čímž se zařadil mezi kandidáty na předsedu EK. Svou kandidaturu hájil (audio, čas 17:26) a vyjádřil se o ní jako o pozitivním kroku pro Českou republiku, a to i přesto, že systém volby šéfa komise z volebních lídrů původně kritizoval.

Marcel Kolaja ve volbách 2024

Současný europoslanec Marcel Kolaja svou pozici v nadcházejících evropských volbách obhajuje jakožto lídr kandidátky Pirátské strany. Ta ho už v listopadu 2023 zvolila za kandidáta na pozici českého eurokomisaře. V lednu 2024 ho poté Evropská pirátská strana nominovala jako svého volebního lídra a kandidáta na předsedu EK. Kolaja už dříve uvedl, že má zájem o eurokomisaře pro vnitřní trh. O své kandidatuře a o tom, že v případě úspěšného jmenování nebude vykonávat mandát europoslance mluvil např. také v dubnu 2024 (video, čas 40:42).

O tom, kdo má na nominaci příštího českého eurokomisaře nárok, se ale Piráti dlouhodobě přou s hnutím STAN. Předseda Starostů a ministr vnitra Vít Rakušan uvedl, že toto právo má na základě ústní dohody s premiérem Petrem Fialou právě jeho hnutí. Piráti ale zastávají názor, že kandidáti mohou být dva, jelikož předseda vlády dle Ivana Bartoše dříve potvrdil, že kandidáta nominuje koalice Pirátů a Starostů. Fiala se později vyjádřil, že dohodu chápal tak, že právo jmenování bude náležet Starostům. Vyjasnění sporu ale nechal na obou subjektech.

Evropská komise

Jednotlivé politické strany, které prosazují podobný program, se sdružují do evropských politických stran. Zároveň v Europarlamentu tvoří politické skupiny, tzv. frakce. Evropské politické strany a politické skupiny si do evropských voleb vybírají volební lídry, tzv. spitzenkandidáty, kteří jsou jejich nominanty na předsedu EK. Volební lídr vítězné politické skupiny je po volbách na tento post navržen. Předseda komise ovšem musí být schválen Europarlamentem, který zároveň schvaluje i celý sbor eurokomisařů, jenž poté formálně jmenuje Evropská rada.

Závěr

Jan Zahradil v minulých volbách kandidoval do Evropského parlamentu a zároveň na post předsedy Evropské komise, Marcel Kolaja je v těch letošních v obdobné pozici. Oba o svých kandidaturách během kampaně otevřeně mluvili. Výrok Jana Farského tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský

(…) Ministerstvo financí kupuje benzínky.
CNN Prima News, 12. května 2024
Doprava
Pravda
Státní podnik Čepro, jehož jediným akcionářem je Ministerstvo financí, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil. Transakci v listopadu 2023 odsouhlasilo právě Ministerstvo financí a následně ji potvrdil Úřad na ochranu hospodářské soutěže.

V reakci na otázku týkající se nízké důvěry ve Fialovu vládu poukázal Jan Farský (STAN) na několik kroků vlády, které podle jeho názoru přispívají k jejímu negativnímu vnímání v očích veřejnosti. V tomto kontextu kritizuje, že stát dle něj kupuje benzinové stanice v době, kdy se dle Farského má připravovat na elektromobilitu.

Nákup benzinek

Stát již v rámci akciové společnosti Čepro, která je ve stoprocentním vlastnictví státu, vlastní čerpací stanice EuroOil. O rozšíření firmy Čepro o benzinové stanice Robin Oil informoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) v listopadu 2023, kdy nákup odsouhlasilo Ministerstvo financí. To je od roku 2006 jediným akcionářem Čepra. ÚOHS musel nejdříve akvizici schválit a prověřit, jestli je spojení obou podniků v souladu s hospodářskou soutěží.

Informaci o provedení nákupu, v rámci kterého Čepro získalo 75 benzinových stanic, resort financí zveřejnil v lednu 2024. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury byly pro tuto akvizici dva důvody, a to ekonomický a bezpečnostní – návratnost investice je podle něj devět let a čerpací stanice ve vlastnictví státu využívají záchranné složky a armáda v případě krizí.

Ministerstvo financí ani Čepro sice cenu nákupu nesdělily, podle serveru E15 ale vyšel na 4,5 miliardy korun. Hospodářské noviny později uvedly, že tuto částku jim potvrdily osoby obeznámené s detaily transakce. Podle předsedy představenstva Čepra Jana Duspěvy zahrnuje tato cena tržní podíl, čerpací stanice, domy a autocisterny, přičemž samotné benzinky a další majetek z toho přišly na 2,4 mld. Kč.

Podle dostupných zdrojů má být cena zaplacena z rozpočtů firmy Čepro, tedy nikoliv přímo ze státního rozpočtu. E15 ale napsal, že transakci předcházelo stažení necelých 1,6 miliardy korun, které by jinak směřovaly do státního rozpočtu jako dividenda z Čepra.

Kritika státní akvizice

Státní nákup čerpacích stanic vyvolal kritiku opozice. Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO) pro televizi Nova řekl: „Nemáme na školství. V době, kdy nemáme na zdravotnictví, a v době, kdy lidem rostou enormním způsobem ceny energií, tak se kupují čerpací stanice“ (video, čas: 1:24). Kriticky se vyjádřil také bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), který na svém profilu na síti X (dříve Twitter) uvedl, že stát by měl vlastnit pouze to, co nezbytně musí. Už v listopadu 2023 byl k nákupu kritický i Jan Farský.

Závěr

Státní podnik Čepro, jehož jediným akcionářem je Ministerstvo financí, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil. Nákup přitom už v listopadu 2023 odsouhlasil právě resort financí. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Jan Farský

Proto je u nás na kandidátce z každého kraje minimálně jeden člověk.
CNN Prima News, 12. května 2024
Evropské volby 2024
Pravda
Na kandidátce Starostů a osobností pro Evropu se z každého kraje skutečně nachází alespoň jeden uchazeč o pozici europoslance.

Kandidát do europarlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na otázku, jak lidem vysvětlí, že se vyplatí zůstat členem EU. Odpovídá, že podle něj chybí pozice, na které by někdo vysvětloval, jak Evropská unie funguje a jaké oblasti díky členství profitují. Následně uvádí, že na kandidátní listině Starostů je z každého kraje alespoň jeden člověk, čímž chce hnutí přiblížit EU všem občanům.

Kandidátka STANu

Kandidátní listina Starostů a osobností pro Evropu se skládá z celkem 28 lidí. Jak je vidět v následující tabulce, na seznamu se skutečně nachází nejméně jeden kandidát z každého ze 14 krajů ČR. Nejpočetnější zastoupení má přitom Praha a Jihomoravský kraj.

Na rozdíl např. od sněmovních nebo senátních voleb se v Česku v evropských volbách volí pouze v jediném společném volebním obvodu a všichni občané ČR si tak vybírají ze stejných kandidátů. Českou republiku bude v dalším volebním období opět zastupovat 21 europoslanců, přičemž o mandát se uchází celkem 675 kandidátů.

Závěr

Na kandidátní listině Starostů a osobností Evropu, které zastupuje Jan Farský, má opravdu každý kraj svého zástupce. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.