Přehled ověřených výroků

Green Deal, tedy Zelená dohoda pro Evropu, je plán Evropské unie, jak transformovat hospodářství za účelem dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. 

Evropská komise v plánu navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 50–55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by poté mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy státy „odstraňují z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští“.

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), a vyzvala k urychlenému schválení (.pdf, str. 5). Tento rámec byl schválen v červnu 2021 a vstoupil v platnost v červenci 2021.

V oblasti energetiky komise navrhuje zvýšit podíl obnovitelné energie v energetickém mixu EU na 40 % do roku 2030. Pro kontext dodejme, že v roce 2019 to bylo 19,7 % celkové vyrobené energie.

Růst cen energií je podle expertů způsoben mimo jiné i zvyšováním cen emisních povolenek. Ty udávají cenu, kterou musí energetická společnost zaplatit za každou vypuštěnou tunu CO2. Ceny emisních povolenek rostou dlouhodobě. Za poslední rok se jejich cena téměř zdvojnásobila na přibližně 60 EUR. To je podle expertů zčásti také zapříčiněno novými klimatickými cíli spojenými se Zelenou dohodou. Svou roli hrají ale také investoři, které přilákal vytrvalý růst cen v posledních měsících.

Od začátku roku stoupla cena elektřiny a zemního plynu na burze (Power Exchange Central Europe, a. s.) o 208,12 % na 163,83 EUR (k 5. říjnu). Cena elektřiny pro domácnosti byla v lednu 4,6481 Kč za kWh, na začátku října pak 7,1828 za kWh. Jedná se o průměrné republikové ceny za jednotarifovou sazbu a střední spotřebu.

Pro kontext ale dodejme, že cenu energií ovlivňují v současné době i další faktory. Šéf komise Green Deal Frans Timmermans řekl, že pouze „pětinu“ vyšších nákladů na energii lze přičíst rostoucí ceně emisních povolenek (ETS, pozn. Demagog.cz), zbytek je způsoben prudce stoupajícími cenami plynu a uhlí a nízkou produkcí větrných elektráren. Cena zemního plynu vyskočila v září poté, co si ruská společnost Gazprom, jakožto největší dodavatel na evropský trh, rezervovala pouze zlomek tranzitní kapacity. Podle dat z roku 2018 tvoří Gazprom až 36,7 % evropského trhu s plynem.

Cena elektřiny na burze (Power Exchange Central Europe, a.s.) skutečně v průběhu letošního roku vzrostla. Na začátku ledna 2021 byla velkoobchodní cena za 1 MWh 53,17 eur, zatímco 5. října byla cena již 163,83 eur za 1 MWh. Vidíme tedy nárůst o 208,12 %.

Obdobně vzrostla na burze i cena zemního plynu. Na začátku ledna odpovídala velkoobchodní cena zemního plynu za 1 MWh částce 7,2 eur. Oproti tomu nyní 1 MWh zemního plynu na burze stojí 18,6 eur. Velkoobchodní cena tedy vzrostla o 157,4 %.

Velkoobchodní cena elektřiny i zemního plynu se tedy během roku 2021 mnohonásobně zvýšila. Výrok Jana Hamáčka proto hodnotíme jako pravdivý.

Politika vlády je jedním z faktorů, které inflaci ovlivňují, ku příkladu ekonom Štěpán Jurajda vliv vlády na růst inflace připustil, ale větší dopad na zdražování přisoudil (video, čas: 8:57) celosvětovým vlivům. Ekonom Jan Švejnar mluví (video, čas: 0:46) o zpřetrhání dovozních řetězců či nedostatku některých vstupů jakožto hlavním důvodu vysoké inflace. Globálně zdražují například stavební materiály nebo energie. O vlivu vlády na zdražování mluví například ekonomka Helena Horská, i ta však nepokládá politiku vlády za hlavní příčinu. Výlučně vládních vlivů se pak týká krátká citace Petra Kříže v deníku E15, který mezi příčiny řadí vysoké schodky státního rozpočtu nebo růst důchodů. Dle zbytku článku a ostatních zde citovaných ekonomů však vládní politika není hlavním viníkem současné inflace. 

Je také nutné říci, že dle poslední zprávy Eurostatu je v České republice nižší inflace, než kolik je průměr Evropské unie. Člen bankovní rady ČNB Aleš Michl pak označil tvrzení, že za inflaci může vláda, za nesmysl.

Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý. Přestože ekonomové o vlivu vlády na ztrátu kupní síly české koruny mluví, nehovoří o ní jako o hlavním vlivu.

V květnu 2020 předložila vláda návrh (.pdf) novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. V ní navrhovala například snížit podporu pro solární elektrárny. Přímo vyšší zdanění solárních elektráren vládní návrh původně neobsahoval, Ministerstvo průmyslu a obchodu však nakonec navrhlo tento kompromis do novely zahrnout. Konečné znění novely tedy obsahuje také (.pdf, str. 19) část, podle které na solární elektrárny z roku 2009 nově dopadne odvod z výkupní ceny energií, a to ve výši 10 a 11 %. V případě solárních elektráren uvedených do provozu v roce 2010 vzrostou podle novely odvody na 20 a 21 %.

Novelu ve znění senátních pozměňovacích návrhů schválila Poslanecká sněmovna 15. září 2021 především díky hlasům vládního hnutí ANO a ČSSD. Prezident ji následně podepsal 27. září.

Podle srpnových dat Eurostatu (.pdf, str. 2) dosáhla inflace v České republice odhadované hodnoty 3,1 %. V této zprávě Eurostat také zmiňuje, že průměr pro všechny země Evropské unie byl 3,2 %. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý. Pro kontext však můžeme uvést, že predikce Ministerstva financí uvádí, že míra inflace spotřebitelských cen v letošním roce by měla dosáhnout 3,2 %.

Za Sobotkovy vlády v letech 2014–2017 byl ministrem vnitra Milan Chovanec za ČSSD. Jan Hamáček je momentálně úřadujícím ministrem vnitra, a to od 27. června 2018. Česká republika je od roku 2015 mezi první desítkou států v Globálním indexu míru (Global Peace Index, GPI), který je měřítkem globálního míru. 

Zdroj: 2014 (.pdf, str. 5), 2015 (.pdf, str. 8), 2016 (.pdf, str. 10), 2017 (.pdf, str. 10), 2018, 2019, 2020, 2021 (vše .pdf)

Index hodnotí: úroveň bezpečnosti a zabezpečení, rozsah probíhajících domácích a mezinárodních konfliktů a stupeň militarizace. V roce 2014 se Česko umístilo na 11. místě, následující roky se umisťovalo v první desítce. Protože však analýza za rok 2014 byla vydána v červnu 2014 (.pdf, str. 107), přičemž ČSSD ovládala Ministerstvo vnitra až od konce ledna téhož roku, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Dle údajů Českého statistického úřadu, který sleduje počet nových bytů od roku 1998, bylo v tomto roce dokončeno 22 183 (.xlsx) nových bytových jednotek. Naopak v loňském roce došlo k dokončení 34 412 nových bytových jednotek. Výstavba a dokončování nových bytů v rodinných a bytových domech kolísaly – maximum bylo dosaženo v roce 2007, kdy bylo dokončeno 41 649 bytů, minimum v průběhu sledovaných let bylo dosaženo hned v roce 1998 s 22 183 byty, později při propadu výstavby v roce 2014 bylo dokončeno 23 954 bytových jednotek.

Vývoj počtu postavených bytů je vidět na následujícím grafu, přičemž vidíme dva vrcholy, jeden v roce 2007, druhý v roce 2019. Zároveň však platí, že v žádném roce nebylo postaveno méně bytů, než v roce 1998, celkové počty postavených bytů tedy spíše rostou. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) ve svém volebním programu (.pdf, str. 56) k otázce výdajů na obranu uvádí: „Náš závazek vůči NATO, 2 % HDP do obrany, splníme už v rozpočtu na rok 2025 a prosadíme jeho legislativní zakotvení i do budoucna.“ Výrok předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Česká republika tento závazek naposledy naplňovala v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. V roce 2021, v němž resort obrany pracuje s rozpočtem výši 85,4 mld. Kč, pak tato hodnota odpovídá zhruba 1,45 % HDP.

Srovnání jednotlivých členských států potom poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v roce 2014 a předpokládaných výdajů v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat.

Na adresu Klementa Gottwalda a celkové komunistického režimu se bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová vyjadřovala kladně hned několikrát.

Například v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2006 uvedla: „Klementa Gottwalda obdivuji. Udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“ Za tyto názory byla v roce 2006 také odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání Prahy 12. Ve stejném roce také prohlásila, že doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou.

Při příležitosti oslav narození bývalého československého prezidenta 23. listopadu 2004 Marta Semelová mimo jiné pronesla: „Jeho moudrost, prozíravost a zásadovost se plně projevila jak před 75 lety na 5. sjezdu, tak později v únoru 1948. Pro nás jeho odkaz stále platí.“

Exposlankyně Semelová také opakovaně řečnila u hrobu Klementa Gottwalda při příležitosti výročí Vítězného února. V proslovu z roku 2012 vyzdvihuje údajnou ekonomickou, sociální i kulturní prosperitu země za Gottwaldovy vlády a staví ji do protikladu k době dnešní: „Únor 1948 a následující období 40 let nebylo zločinným režimem, ten nastal až po listopadu 89.“ (video, čas 2:20)

Marta Semelová v minulosti v souladu s výše uvedeným citátem několikrát kritizovala současné pojetí výuky dějepisu, které označila za pro žáky dezorientační.

Na základě těchto příkladů a tvrzení samotné Marty Semelové je možné soudit, že patří ke skupině obdivovatelů Klementa Gottwalda. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, přestože výraz Markéty Pekarové Adamové „vzývat“ můžeme označit za poněkud expresivní. 

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.