Přehled ověřených výroků

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne,“ řekl dle serveru iROZHLAS Andrej Babiš v září 2015 po jednání ministrů financí zemí Evropské unie v Lucembursku. Slova Andreje Babiše byla dle iROZHLASU mířena na uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí, přičemž běženci by v Česku podle Babiše mohli obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem.

Již na konci roku 2015 ale Andrej Babiš svůj postoj k migrantům otočil a začal razantně vystupovat proti přijímání uprchlíků. Jeho dalším vyjádřením jsme se věnovali v srpnu 2016.

Andrej Babiš hovoří o jednání Evropské rady, které proběhlo ve dnech 28. a 29. června 2018. Vrcholní představitelé členských států EU na summitu jednali o migraci, otázce zdanění a také o obchodní politice. Uveďme, že první den se zasedání protáhlo až do ranních hodin.

Podle Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny unijní migrační politiky a případné zavedení povinných uprchlických kvót by tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli až na zmíněném summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Jakou roli při vyjednávání hrál český a maďarský premiér, bohužel nedokážeme ověřit, jelikož z jednání neexistuje veřejně dostupný zápis.

Shrňme tedy, že lídři EU se na zrušení povinného přerozdělování migrantů de facto dohodli již v říjnu 2017, kdy se členské státy shodly na tom, že změny ohledně azylového systému musejí být schváleny jednomyslně. Jak upozornil server Aktuálně.cz, „to znamená, že státy odmítající povinné kvóty by už neměly být přehlasovány“. K definitivní dohodě ohledně dobrovolného přerozdělování uprchlíků došlo na summitu v červnu 2018, kdy už byl Andrej Babiš předsedou vlády.

Částečnou zásluhu na zrušení kvót tak premiéru Babišovi lze připsat, neboť dohoda z června 2018 zaručila, že žádný stát již nemůže přijít s návrhem na povinné kvóty. Zásadní posun v této problematice nicméně nastal již v říjnu 2017, kdy byl českým premiérem Bohuslav Sobotka. Jelikož Andrej Babiš svým výrokem, ale i svými dalšími slovy o tom, že  Bohuslav Sobotka „vůbec nic nedojednal“ (video, čas 8:51), vytváří dojem, že kvóty byly zrušeny čistě jeho zásluhou, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Evropská uprchlická krize, jak byla migrační vlna do Evropy v letech 2015 a 2016 nazývána, započala na jaře roku 2015 a byla zapříčiněna eskalací válečného konfliktu v Sýrii.

V Evropské unii vznikl spor o přerozdělování uprchlíků mířících do Evropy, již přišli do Řecka a Itálie. Proti povinným kvótám měla výhrady řada zemí. Nejhlasitější odpor však byl ze strany Visegrádské čtyřky. Kvóty byly schváleny ministry vnitra EU v září 2015. V prosinci téhož roku Slovensko a Maďarsko podaly proti přerozdělování azylantů na základě kvót žalobu u Soudního dvora EU. V červnu 2017 kupříkladu česká vláda rozhodla, že již podle kvót žádné azylanty přijímat nebude, z přidělených 2 600 lidí jich přijala 12.

Evropská komise se poté rozhodla zahájit řízení pro porušení unijní legislativy s Českem, Maďarskem a Polskem. V září 2017 program přerozdělování žadatelů z Řecka a Itálie skončil, přerozděleno bylo 29 144 osob ze 160 tisíc a své kvóty splnilo pouze pět států. V dubnu 2020 Soudní dvůr EU rozhodl, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie.

Naopak přívětivě se v roce 2015 k přijímání utečenců se svým mediálně slavným prohlášením „zvládneme to“ postavila například německá kancléřka Angela Merkelová. Právě do Německa tenkrát dle podaných žádostí o azyl také nejvíce uprchlíků směřovalo. Opačně se ale nyní vyjádřil Armin Laschet, kandidát CDU na kancléře v zářijových německých volbách. Po dobytí Kábulu uvedl, že Německo hlavně „nesmí vyvolat dojem, že můžeme přijmout každého člověka v nouzi“.

O nutnosti „ubránit se před nelegální migrací" mluvil po pádu Kábulu zase francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho předchůdce François Hollande v roce 2015 přitom volil jinou rétoriku, když řekl, že krizi „dostane pod kontrolu“, a hájil své rozhodnutí dodržet závazky přijímání uprchlíků navzdory teroristickým útokům v Paříži.

Šest členských států EU včetně Německa, Nizozemí a Rakouska také poslalo Evropské komisi na začátku srpna 2021 dopis, v němž varovalo před zastavením deportací odmítnutých afghánských žadatelů o azyl, a to i přes postup Talibanu v jejich domovině. Německo spolu s dalším signatářem dopisu Nizozemskem však poté oznámily, že kvůli vývoji konfliktu nepřijaté Afghánce prozatím deportovat nebudou. Rakousko svůj postoj však nezměnilo a rakouský kancléř Sebastian Kurz vyloučil přijímání lidí prchajících z Afghánistánu s tím, že se to během jeho kancléřství nestane. Řecký ministr pro migraci, jehož země kvůli své poloze při minulé krizi čelila silnému náporu migrantů a je dalším signatářem dopisu, řekl, že „EU není připravená a nemá kapacity na zvládnutí další velké migrační krize“.

Text odůvodnění jsme rozdělili do dvou částí popisující dvě části ověřovaného výroku Romana Onderky. Vzhledem k tomu, že spolu tyto dvě části souvisí a obě pochází ze stejného příspěvku, jsou hodnoceny dohromady jako celek.

Srovnání s Evropou

Předně uveďme, že Roman Onderka zde mluví o denní pracovní době ve spojitosti s plánem ČSSD na zkrácení týdenní pracovní doby na 35 hodin, a to bez krácení mzdy. V současnosti je přitom standardní neboli plná pracovní týdenní doba stanovena zákoníkem práce na 40 hodin. K těmto 40 hodinám se také každý týden může přičíst maximálně 8 hodin přesčasů. Celková hodnota přesčasů v kalendářním roce pak nesmí přesáhnout 150 hodin. Zmiňme, že v České republice se pracovní doba zpravidla rozvrhuje do 5denního pracovního týdne, což poté odpovídá 8 hodinám denně. 

Připomeňme také, že ČSSD v březnu 2021 předložila Poslanecké sněmovně návrh novely zákoníku práce, který chtěl plnou 40hodinovou týdenní pracovní dobu zkrátit na 37,5 hodiny (.pdf, str. 1). Už tehdy nicméně sociální demokraté hovořili o svém cíli zkrátit tuto dobu ještě o další 2,5 hodiny, tedy na uváděných 35 hodin týdně.

Tento plán ČSSD pak Roman Onderka ve svém příspěvku odůvodňuje právě tvrzením, že čeští zaměstnanci mají v průměru delší denní pracovní dobu než průměrný Evropan či Němec. Jím uváděné časové údaje se tedy vztahují k 5dennímu pracovnímu týdnu a k zaměstnancům s plným úvazkem, nikoli například s úvazky zkrácenými.

S údajem pracovní doby se ve statistikách pracuje většinou jako s průměrem za týden nebo rok. Jako příklad můžeme uvést průzkum provedený Eurostatem v roce 2020. V něm se ukázalo, že čeští zaměstnanci s plným úvazkem pracují skutečně delší dobu, než je průměr EU, přesně 41,3 hodiny týdně. Rozdíl oproti celounijnímu průměru, tedy 40,7 hodiny týdně, činil v případě České republiky 36 minut.

V rámci uvedeného průzkumu můžeme pozorovat i rozdíl mezi českými a německými zaměstnanci. Německo se umístilo těsně pod hranicí celounijního průměru s 40,5 hodiny týdně. Oproti českým zaměstnancům tedy ti němečtí za týden stráví v práci průměrně o 48 minut kratší dobu. Nad hranicí evropského průměru se vedle České republiky nachází například také Slovensko, Polsko nebo Rakousko. Dodejme, že Eurostat do odpracované doby počítá také přesčasy.

Pokud bychom statistiku Eurostatu rozšířili i o zaměstnance s částečným úvazkem, hodnoty by byly odlišné. Průměrný český zaměstnanec v tomto případě v roce 2020 odpracoval 39,9 hodiny týdně, průměrný Evropan 37 a Němec jen 34,7 hodiny.

Spočítat denní pracovní dobu z týdenní není jednoduché – délka pracovního týdne se totiž může lišit mezi jednotlivými zeměmi i mezi profesemi v jednom státě a v Německu narazíme i na pracovní soboty. Pro zjednodušení tedy budeme pracovat s předpokladem 5denního pracovního týdne, který umožňuje srovnání mezi ČR a jinými zeměmi a se kterým zřejmě počítá i Roman Onderka. Pokud bychom se podívali na všechny, tedy i částečné úvazky, pracovali by Němci skutečně méně o 5,2 hodiny týdně, respektive o hodinu denně, o které ve výroku mluví Roman Onderka. Němci s plným úvazkem však pracují oproti Čechům jen o 48 minut týdně méně, tedy přibližně o 10 minut denně.

Průměrný občan EU pak dle dat Eurostatu (v přepočtu na den 5denního pracovního týdne) pracuje pouze o cca 7 minut kratší dobu, než je tomu v případě ČR. Romanem Onderkou zmiňovaná půlhodina by pak opět odpovídala, jen pokud bychom vycházeli ze statistiky zahrnující plné i částečné úvazky. V takovém případě totiž průměrný Evropan (s jakýmkoliv úvazkem) pracuje o 2,9 hodiny týdně méně, tedy o 35 minut denně, než průměrný Čech.

Hodnoty uvedené Romanem Onderkou tedy odpovídají datům Eurostatu, avšak jen při započítání zkrácených úvazků. Uveďme, že rozdíly mezi jednotlivými státy vyplývající z dat pro všechny typy úvazků jsou způsobeny zejména rozšířeností zkrácených úvazků a jejich hodinovou dotací. Pro mezinárodní srovnání je proto vhodnější ukazatel plných úvazků, který pracuje pouze s daty o relativně srovnatelných pracovnících. Na závěr zdůrazněme, že i samotný plán ČSSD na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin se vztahuje k plné pracovní týdenní době, nikoli k zaměstnancům se zkrácenými úvazky, kteří již nyní v průměru pracují méně než 8 hodin denně.

Vývoj denní pracovní doby od roku 1918

Poslanec Onderka dále poukazuje na to, že 8hodinovou pracovní dobu zavedlo Československu již před 103 lety, a je tedy na čase, aby se prostřednictvím návrhu ČSSD tato denní pracovní doba snížila. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, zda skutečně máme osmihodinovou pracovní dobu již od roku 1918, a také na to, jestli má stanovení týdenní pracovní doby vliv na pracovní dobu denní.

Osmihodinový pracovní den byl v Československu zaveden v roce 1918 zákonem č. 91/1918 o osmihodinové pracovní době. Ten v § 1 stanovil: „V podnicích živnostenskému řádu podrobených nebo po živnostensku provozovaných nesmí skutečná pracovní doba zaměstnanců trvati zásadně déle, než osm hodin ve dvacetičtyřech hodinách nebo nejvýše čtyřicetosm hodin týdně.“

Maximální týdenní pracovní doba se dále vyvíjela, postupně se zkracovala ze 48 hodin až na dnešních 40, přičemž hlavním efektem bylo zkrácení pracovního týdne ze 6 na 5 dní. Vývoj legislativní úpravy pracovní doby v Československu/Česku zachycuje tabulka níže. Údaje vychází z již zmíněného zákona o osmihodinové pracovní době, zákona z roku 1956, zákoníku práce z roku 1965 a jeho následných novel (1, 2, 3, 4, 5) i nového zákoníku práce z roku 2006. Pro úplnost dodejme, že v roce 2001 došlo (bod 46) ke změně počítání pracovní doby a přešlo se (.doc, str. 9) na tzv. „čistou pracovní dobu“. Jelikož se 30minutová přestávka na jídlo a odpočinek již nezapočítávala do pracovní doby, došlo tímto nominálně ke zkrácení celkové pracovní doby.

V současném zákoníku práce není maximální denní pracovní doba upravena, nicméně zpravidla je skutečně, vzhledem k 40 hodinám v 5denním pracovním týdnu, 8hodinová. Je tedy na stejné hodnotě jako před 103 lety v roce 1918. Roman Onderka nicméně ve svém facebookovém příspěvku opomněl zmínit zásadní kontext otázky vývoje pracovní doby, tedy že došlo k postupnému zkrácení pracovního týdne, a to při zachování 8hodinové pracovní doby.

Výrok poslance Onderky proto hodnotíme jako zavádějící, a to ze dvou důvodů. Při srovnání průměrné doby práce českých zaměstnanců uvádí hodnoty, které přibližně odpovídají pouze datům o všech, tedy i zkrácených úvazcích, a nepoužívá data pro plné úvazky, na které se vztahuje návrh ČSSD a které jsou vhodnější pro mezinárodní srovnání pracovní doby. Ve druhé části výroku pak neuvedl, že došlo od roku 1918 ke zkrácení pracovního týdne, a tím vyvolává zavádějící dojem, že se v průběhu více než 100 let denní pracovní doba nezměnila.

Proces jmenování ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS) upravuje zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách. Ten v § 4 odst. 2 stanovuje, že „ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává“.

Z výše citovaného zákona tak vyplývá, že vláda o samotném jmenování rozhoduje jako celek. Není tak jen na Andreji Babišovi, koho ředitelem BIS jmenuje. Andrej Babiš však jako předseda vlády dle čl. 77 Ústavy „organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony“.

Z povahy funkce předsedy vlády je tak skutečně na Andreji Babišovi, aby inicioval projednání konkrétní nominace v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Doplňme však, že samotné jmenování poté činí až vláda jako celek, a to pomocí usnesení, k jehož přijetí je dle čl. 76 Ústavy nutný souhlas nadpoloviční většiny všech jejích členů.

Pro ilustraci uveďme, že například v roce 2016 návrh na jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS nejdříve výboru pro bezpečnost představil (.pdf) někdejší premiér Bohuslav Sobotka. Výbor poté tento návrh projednal (.pdf), a následně tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet přijal usnesení (.pdf) o Koudelkově jmenování do funkce. 

Uveďme, že Michal Koudelka do čela BIS nastoupil 15. srpna 2016. Jeho pětileté funkční období tedy dle zákona končí ke dni 15. srpna 2021. V době rozhovoru, tedy 6. srpna, tak měla vláda Andreje Babiše na jmenování nového ředitele skutečně zhruba týden. 

Pro úplnost dodejme, že vláda následně 9. srpna 2021 rozhodla (.pdf) o pověření Michala Koudelky „zastupováním“ na služebním postu ředitele BIS, a to od 16. srpna do doby jmenování nového ředitele dle standardního postupu. Jak však upozorňuje například zpravodajský server Aktuálně.cz, zákon „takové řešení nepředpokládá“.

Poslanec Žáček zde výrokem reaguje na otázku, proč by měl poslanecký výbor jméno kandidáta ředitele BIS projednávat. Proces jmenování ředitele je upraven v zákoně o zpravodajských službách. V § 4 odst. 2 je doslova stanoveno: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Je tedy pravdou, že nejdříve musí jméno kandidáta na ředitele BIS projednat bezpečnostní výbor. Až následně jej může premiér či jiný pověřený člen vlády předložit přímo vládě, která rozhodne o jeho jmenování. 

Pro ilustraci uveďme, že v minulém volebním období návrh na jmenování Michala Koudelky představil výboru pro bezpečnost někdejší premiér Bohuslav Sobotka dne 14. července 2016 (.pdf). Výbor tehdy na své schůzi tento návrh projednal (.pdf), a 27. července 2016 (.pdf) tak mohlo proběhnout jednání vlády, na němž kabinet jmenování Michala Koudelky do funkce ředitele BIS odsouhlasil.

Zákon o zpravodajských službách stanovuje, že samotnému jmenování předchází projednání nominace ve výboru pro bezpečnost. § 4 odst. 2 přímo uvádí: „Ředitele Bezpečnostní informační služby jmenuje, po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu příslušném ve věcech bezpečnosti, vláda. Z výkonu své funkce je ředitel Bezpečnostní informační služby odpovědný vládě, která ho též odvolává.“

Z ustanovení zákona tedy nevyplývá, že by výbor měl hlasovat o schválení nominace, stejně tak není rozhodující, pokud by výbor nominaci nepodpořil. Důležité je projednání nominace, a to bez ohledu na výsledek, kterým se vláda při samotném jmenování nemusí řídit.

Sněmovní Výbor pro bezpečnost roku 2016 jednomyslně podpořil jmenování Michala Koudelky do čela Bezpečnostní informační služby (BIS). 6. května 2020 také například bezpečnostní výbor vydal usnesení (.pdf), ve kterém vyjádřil podporu BIS po zveřejnění článku týdeníku Respekt o údajně připravované vraždě několika politiků jedem ricin.

V červnu 2020 poté výbor ocenil (.pdf) práci BIS, díky které bylo odhaleno pozadí tzv. „ricinové kauzy“ na zastupitelském úřadu Ruské federace. Informace o této kauze výboru předal právě ředitel BIS Koudelka. Dále výbor v dubnu 2021 vyslovil poděkování (.pdf) BIS v čele s Koudelkou ve spojitosti s vyšetřováním případu možné účasti ruských rozvědných služeb na výbuších muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014. Opět se tak stalo na jednání, kterému byl ředitel Koudelka přítomen.

Dá se tedy shrnout, že Výbor pro bezpečnost dlouhodobě podporuje činnost BIS v čele s Michalem Koudelkou. Ředitel BIS má přitom poměrně rozsáhlé pravomoci a můžeme tedy říci, že podpora BIS je současně i určitou podporou jejího ředitele.

Zmiňme však, že ačkoliv výbor jako celek současného ředitele BIS, resp. tuto instituci jako takovou podporuje, několik jeho členů má jiný názor. Tři členové Výboru pro bezpečnost, konkrétně Radovan Vích, Zdeněk Ondráček a Marek Novák již potvrdili, že Michala Koudelku do čela BIS znovu nepodpoří. 

Předseda sněmovního Výboru pro bezpečnost Radek Koten pro portál EuroZprávy.cz potvrdil, že se sešel s premiérem Andrejem Babišem. Předmětem schůzky podle něj mělo být doplnění žádosti, pomocí které chtěl premiér Babiš svolat mimořádnou schůzi výboru k otázce výběru ředitele Bezpečnostní informační služby (BIS).

Koten tuto informaci uvedl v reakci na vyjádření poslance a člena výboru Pavla Žáčka, který ho na svém twitterovém účtu obvinil, že se s premiérem Babišem měl bez vědomí výboru radit ohledně „hanopisů z Hradu” na ředitele BIS Michala Koudelku.

Z Kotenova rozhovoru pro EuroZprávy.cz taktéž vyplývá, že ostatní členové výboru o jeho schůzce s Andrejem Babišem skutečně nevěděli. Na otázku redaktora, co říká na vyjádření Pavla Žáčka, Radek Koten konkrétně uvedl: „Pokud pan Žáček říká, že nemohu jako poslanec s osobním mandátem poslance a předseda výboru ve věci svolání výboru konat a ještě se nemám bavit s premiérem, který žádost posílá, nápadně mi to připomíná režim před rokem 89, který pan doktor tak dlouho studoval na Ústavu pro studium totalitních režimů.“

V úterý 3. srpna Radek Koten (SPD), předseda Výboru pro bezpečnost, ve zpravodajství České televize řekl (video), že byl pověřen dotázat se na dokumenty ohledně ředitele BIS Michala Koudelky, jimiž má údajně disponovat prezident republiky Miloš Zeman. Zmínil také, že měl v rámci pověření zprostředkovat získání těchto materiálů, které chtěl následně poskytnout dalším členům výboru.

Uveďme, že o to, aby prezidentská kancelář poskytla členům výboru své argumenty proti Koudelkovi, požádal Miloše Zemana předseda SPD Tomio Okamura na společné schůzce 3. srpna.

Pavel Žáček (ODS) v námi ověřovaném rozhovoru také uvedl, že poslanec Koten mohl být (video, čas 5:00) pověřen usnesením členů výboru nebo alespoň v rámci jednání s místopředsedy výboru. Podle poslance Žáčka, který je jedním z pěti místopředsedů Výboru pro bezpečnost, nenastala ani jedna z těchto variant. Následně tak proto poslance Kotena vyzval k odstoupení z postu předsedy výboru.

Jak lze dohledat na stránkách Poslanecké sněmovny, bezpečnostní výbor žádné usnesení o zmiňovaném Kotenově pověření nevydal. Že by předseda Koten jednal s místopředsedy výboru, vylučuje svým výrokem poslanec Žáček. Požádali jsme nicméně o vyjádření také ostatní místopředsedy výboru, prozatím jsme ovšem nedostali odpověď.

Důležité je však uvést, že sám poslanec Koten v pořadu České televize Události, komentáře v pátek 6. srpna sdělil (video, čas 17:40), že jej „nikdo nepotřeboval pověřovat“ a že dříve zmiňovaným pověřením myslel SMS zprávu od řadového člena výboru Jana Bartoška (KDU–ČSL). To však za oficiální pověření považovat nelze. Výrok poslance Žáčka proto hodnotíme jako pravdivý.