Přehled ověřených výroků

Dle informací izraelské armády palestinský Hamás během současného izraelsko-palestinského konfliktu ukrývá rakety v civilních budovách. Ačkoliv se Hamás takových aktivit v minulosti skutečně dopouštěl, civilní cíle byly zasaženy na obou stranách konfliktu. Izraelské ozbrojené síly na svém Twitteru zveřejnily video, ve kterém izraelský pilot odkryl raketomet Hamásu právě v obydlené oblasti. Pilot navíc dostává povolení k útoku až v momentě, kdy se civilisté evakuují.

Rada bezpečnosti OSN napjatou situaci mezi Izraelem a Palestinou projednávala 16. května 2021. Tor Wennesland, koordinátor blízkovýchodního mírového procesu OSN, při té příležitosti mluvil o odpalování raket Hamásem a dalšími ozbrojenými skupinami z míst hustě obydlených civilisty.

Izraelský nálet 15. května 2021 zasáhl sídlo americké tiskové agentury Associated Press a katarské televizní stanice Al-Džazíra. Dle Izraele byla tato budova také sídlem vojenského zpravodajství organizace Hamás. Agentura AP naopak tvrdí, že neměla žádné indicie o tom, že by v budově působil Hamás.

Hamás i v minulosti skutečně odpaloval rakety například ze škol nebo nemocnic. V roce 2014 informoval Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě o tom, že Hamás skladoval rakety ve škole provozované právě touto agenturou OSN.

Izraelská bezpečnostní služba Šin bet roku 2014 uvedla, že zadržení bojovníci organizace Hamás při výslechu potvrdili, že využívali mešit pro vojenské aktivity a budovali tunely v blízkosti mateřských školek. 

Na užívání civilního obyvatelstva jako živého štítu v minulosti upozornil také izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Jeden z představitelů Hamásu v Gaze Ghazi Hamad uvedl, že se jednalo pouze o omyl: „Izraelci opakovali, že rakety byly odpalovány ze škol či nemocnic. Ve skutečnosti byly odpalovány ze vzdálenosti 200–300 metrů od nich. Nicméně, udělali jsme nějaké chyby (…).“

Ve své zprávě o útocích z léta 2014 mezinárodní organizace Amnesty International uvádí (.pdf, str. 46), že „nebyla schopna ověřit, že rakety a dělostřelecké granáty byly odpalovány z konkrétních míst uváděných izraelskými autoritami. Stejně tak nemůže organizace ověřit přesné vzdálenosti mezi údajnými místy odpalu a civilních objektů, jako jsou školy, nemocnice či domovy (…). Nicméně dostupné důkazy poukazují na to, že palestinské ozbrojené skupiny odpalovaly v průběhu konfliktu v červenci a srpnu 2014 rakety a dělostřelecké granáty z rezidenčních oblastí a že alespoň v některých případech byly střely odpáleny z blízkosti civilních budov" (překlad Demagog.cz).

Na nárůst civilních obětí na izraelské i palestinské straně konfliktu upozornila například také agentura Reuters nebo deník New York Times, který ve svém článku zdůraznil, že mezinárodní právo porušují obě strany.

Hamás pro ostřelování Izraele používá větší množství typů raket. Mezi nejčastější patří rakety Kasám, které dokážou Palestinci vyrábět podomácku ve svých dílnách. Nevýhodou těchto raket je podle Františka Krejčíře z Univerzity obrany v Brně to, že jsou značně nespolehlivé, nelze přesně určit jejich trajektorii a ani zaměřit cíl. Při střelbě na vzdálenost 20 kilometrů tak podle Františka Krejčíře raketa může (za předpokladu, že funguje správně) dopadnout kdekoli ve vzdálenosti 1 km v okolí plánovaného cíle. Při takovéto míře nepřesnosti je legitimní se domnívat, že cílem ostřelování Hamásu nejsou konkrétní vojenské cíle, ale prosté zabíjení civilního obyvatelstva.

Ostatně o tom, že cílem raketových útoků z pásma Gazy je právě civilní obyvatelstvo, se v minulosti zmiňovaly například lidskoprávní organizace Human Rights Watch a B'Tselem nebo bývalý koordinátor blízkovýchodního mírového procesu OSN Robert Serry.

Jako „zvukové bomby“ bývají někdy označovány tzv. zábleskové granáty, jejichž primárním účelem není protivníka zranit (.pdf, str. 29). Kromě světelného záblesku vydávají především velmi hlasitý zvuk, dosahující až 180 dB (.pdf). Izraelská armáda je používá například při rozhánění protestujících Palestinců. 

Ondřej Benešík zde pravděpodobně hovoří o tzv. roof knockingu (česky doslova „klepání na střechy“). Jedná se o metodu, kdy izraelská armáda na dům, který z určitého důvodu vybrala jako cíl raketového útoku, nejdříve shodí slabší bomby či rakety, jež „mají efekt zábleskového granátu“. Ty dopadnou na střechu budovy, ale zásadním způsobem ji neponičí. Toto varování umožňuje obyvatelům dům před samotným hlavním útokem opustit.

Uveďme však, že např. podle Amnesty International Izrael civilisty tímto způsobem na blížící se rakety neupozorňuje vždy, a izraelské nálety tak mívají i civilní oběti (.pdf, str. 66).

Doplňme, že Izrael k varování obyvatel Pásma Gazy před raketovými útoky používá také SMS zprávy či telefonní hovory, a to už od roku 2008. V některých případech se jedná o nahrané zprávy v arabštině, jindy Palestince informuje izraelská strana hovorem živě. Na evakuaci místa civilisté mohou mít až několik hodin, ne vždy je však daný čas dostatečně dlouhý. Zpravodajský server France24 zmiňuje, že podle údajů OSN v některých případech při izraelském bombardování Gazy v roce 2009 přišlo telefonické upozornění zhruba jen 5 minut před útokem. Tato varování nicméně nejsou pravidlem, Izrael je nepoužívá obzvláště tehdy, když útočí na cíl, který považuje za vojenský.

Pro kontext dále zmiňme, že nynější eskalace konfliktu mezi Izraelem a palestinským radikálním hnutím Hamás má kořeny již v dubnu 2021, kdy Izrael omezil shromažďování osob při oslavách muslimského svátku ramadán. Následovaly střety Palestinců s izraelskou policií, hnutí Hamás také na Izrael vypálilo nejméně 36 raket. Napětí se pak stupňovalo například i kvůli soudnímu sporu o nucené vystěhování palestinských rodin ze čtvrti východního Jeruzaléma, přičemž jejich domy mají připadnout židovské osadnické organizaci. Důležitým okamžikem byly také střety na Chrámové hoře mezi Palestinci a izraelskou policií, při nichž se zranilo až 230 lidí. 

Na začátku května hnutí Hamás proto následně zesílilo ostřelování Izraele a z Pásma Gazy například vyslalo 130 raket na Tel Aviv. Izrael poté reagoval vzdušnými údery na Gazu, jejichž cílem bylo především zničit raketová odpaliště hnutí Hamás, tunely, výrobny zbraní, skrýše a místa, která měl Hamás využívat. Jedním z cílů izraelských náletů byla například i výšková budova, ve které měla kanceláře tisková agentura AP a televize Al-Džazíra. Civilisty na blížící se destrukci upozornila izraelská armáda pomocí telefonátu, v jiných případech také právě pomocí výše zmiňované metody roof knockingu. Doplňme, že 21. května 2021 poté hnutí Hamás a Izrael uzavřely nové příměří a klid zbraní.

Vznik samostatného arabského státu je obsažen v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN v Palestině ustaven arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status. Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948. V souladu s rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael.

Palestinská národní rada v roce 1964 přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2). Palestinská národní rada Chartu upravila a rozšířila v roce 1968.

Proces formování samostatného palestinského státu byl poté zahájen ke konci 80. let 20. století, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci potvrzující dřívější vyhlášení samostatného palestinského státu. V roce 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením Palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tato dohoda vedla ke změně Palestinské národní charty a měla sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání.

Uveďme, že OSN se v rámci tzv. Blízkovýchodního kvartetu v roce 2003 zapojilo do plánu Road map for peace, který vycházel z iniciativy tehdejšího amerického prezidenta Bushe. Cílem plánu bylo vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu prostřednictvím vzniku palestinského státu.

V rezoluci přijaté Valným shromážděním OSN v roce 2011 stojí (str. 5), že OSN zdůrazňuje nutnost dvoustátního řešení konfliktu, tzn. nutnost vzniku palestinského státu.

V listopadu 2012 členové Valného shromáždění projednávali status Palestiny jako nečlenského pozorovatele, přičemž status byl také odsouhlasen. Se změnou statusu z přidružené entity na nečlenský pozorovatelský stát souhlasilo 138 zemí, proti hlasovalo devět států včetně České republiky. Díky tomuto usnesení se Palestina smí účastnit debat na Valném shromáždění a vstoupit do některých mezinárodních institucí včetně Mezinárodního trestního soudu.

Velvyslanec České republiky v Izraeli Martin Stropnický 13. května 2021 v rozhovoru pro DVTV uvedl (video, čas 17:11–17:45): „Vemte si, že jenom Evropská unie pro rozvoj Palestiny vynakládá nemalé prostředky; tím pádem i Česká republika. (…) V tom toku let to jsou miliardy eur. Kde jsou vidět? Já je tam moc nevidím. Já nevidím ty dálnice, nevidím školy, nemocnice, nebo nějakou infrastrukturu, něco pro obyvatele. (…) Já sám tady v rámci velvyslaneckých kontaktů třeba říkám, že by možná nebylo od věci udělat audit těchhletěch finančních prostředků.“

Uveďme, že Evropská unie poskytuje finanční prostředky Palestině celou řadou programů. Zmiňme například program Evropské politiky sousedství (ENP). Ten byl v letech 2014–2020 financován Evropským nástrojem sousedství (ENI). Evropská unie tímto podporovala 16 partnerských zemí, mimo jiných i Palestinu, s celkovým rozpočtem 15,4 miliardy eur.

Pro období 2021–2027 je ENP financován Nástrojem pro sousedství a rozvojovou a mezinárodní spolupráci (NDICI). Celkový rozpočet dosahuje částky 79,5 miliardy eur.

Humanitární pomoc pak EU zajišťuje skrze Generální ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu. Za rok 2020 EU na tuto pomoc Palestině vynaložila 23,2 milionu eur.

Mezi další programy patří Společná evropská strategie na podporu Palestiny pro roky 2017–2020, která koordinovala (.pdf, str. 7) kroky s palestinským programem National Policy Agenda (.pdf) a soustředila se na podporu pěti pilířů důležitých pro rozvoj Palestiny. Jednalo se například o reformu vlády, bezpečnost občanů, soběstačný přístup k vodě či energetickým službám.

Evropská unie dále prostřednictvím své policejní mise (EUPOL COPPS) poskytuje Palestině asistenci při budování státních institucí. Program je zaměřen zejména na reformu bezpečnostní a justiční sféry.

Evropská investiční banka (EIB) podporuje investice do projektů, které mají za cíl zlepšit kvalitu života v Palestině. Doplňme, že Palestina získává pomoc také prostřednictvím Economic Resilience Initiative (ERI). Tato iniciativa je zaměřena na oblast západního Balkánu a tzv. jižního sousedství. Jejím úkolem je přispět k vytváření pracovních míst a podpořit ekonomický růst za pomoci investic do klíčové infrastruktury.

Americká tisková agentura Associated Press dne 18. května 2021 uvedla, že před začátkem květnové eskalace izraelsko-palestinského sporu mělo (podle izraelské armády) palestinské hnutí Hamás k dispozici 15 tisíc raket. Tuto informaci citovala i další zahraniční média (Politico, ABC, CNBC) a později i server iDNES.cz.

Komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland 12. května uvedl, že palestinský Hamás má k dispozici raket desetkrát více, tedy 150 tisíc.

Zmínku blízkovýchodního reportéra ČT Davida Borka o počtu těchto raket se nám však v archivu České televize ani v mediální databázi Newton Media nepodařilo dohledat. O upřesnění jsme tedy požádali asistenta poslance Kobzy. Ten v e-mailové odpovědi uvedl, že Jiří Kobza viděl reportáž Davida Borka v hlavních Událostech ČT v rozmezí 17. až 19. května. V Událostech ani v jiných pořadech ČT z těchto dnů se však vstup reportéra Borka, kde by mluvil o počtu raket, kterými hnutí Hamás disponuje, nenachází.

Poslanec Kobza nám tedy prostřednictvím svého asistenta potvrdil, že s Davidem Borkem například nemluvil osobně, ale že skutečně čerpá z vysílání ČT. Zároveň víme, že David Borek o počtu raket Hamásu na obrazovce České televize ve dnech předcházejících výroku nemluvil. Výrok Jiřího Kobzy proto hodnotíme jako nepravdivý.

Novým náměstkem ministra zahraničních věcí byl 17. května 2021 jmenován Jan Kohout, který ve funkci nahradil náměstkyni Michaelu Marksovou-Tominovou. Kohout na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) působil již dříve jako ministr, a to v letech 2009–2010 ve vládě Jana Fischera a poté v půlročním období od července 2013 do ledna 2014 ve vládě Jiřího Rusnoka. Opakovaně taktéž zastával pozici náměstka na Ministerstvu zahraničních věcí, nicméně dosud působil jako náměstek ministryně spravedlnosti Marie Benešové.

Jan Kohout během svého druhého ministerského mandátu v prosinci roku 2013 skutečně vydal diplomatický pas poradci prezidenta Martinu Nejedlému, a to na žádost prezidentské kanceláře. Dle zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, může být diplomatický pas Ministerstvem vydán také dalším osobám vedle těch v zákoně explicitně jmenovaných. Tyto další osoby získávají diplomatický pas se souhlasem ministra zahraničních věcí. Zákon navíc uvádí, že vydávání diplomatických pasů dalším osobám by mělo odpovídat mezinárodním zvyklostem.

Nicméně, co konkrétně znamenají „mezinárodní zvyklosti“, již v zákoně vymezeno není. Dle bývalé tiskové mluvčí Ministerstva zahraničí Michaely Lagronové při žádosti o diplomatický pas pro osobu výslovně neuvedenou v zákoně „Ministerstvo prověřuje, zda cizí státy vydávají osobně ve stejném či analogickém postavení diplomatický pas“. Martin Smolek, náměstek MZV pro řízení sekce právní a konzulární, k vydání diplomatického pasu Martinu Nejedlému uvedl: „Pas může být vydán jiné osobě se souhlasem ministra zahraničních věcí, pokud to odpovídá mezinárodním zvyklostem. Protože jsme takové země našli, to znamená taková mezinárodní zvyklost existuje, a protože tehdejší ministr zahraničních věcí vyjádřil s žádostí souhlas, tak jsme z toho důvodu podle zákona pas vydali.“

Podle tehdejšího tiskového mluvčího MZV Michala Bucháčka získal Martin Nejedlý diplomatický pas „s odůvodněním jeho působení coby poradce v doprovodu zahraničních cest prezidenta republiky a na základě zjišťované mezinárodní zvyklosti“. Bývalý ministr zahraničí Tomáš Petříček se zase nechal slyšet, že „podle mezinárodních zvyklostí poradce prezidenta diplomatický pas mít může“.

Nejedlého diplomatický pas se stal předmětem diskuze v listopadu 2020 v souvislosti s jeho cestou do Moskvy. Poslanec Jan Lipavský vyzval tehdejšího ministra zahraničních věcí Petříčka, aby Nejedlému diplomatický pas odebral. V reakci na tuto výzvu ministr Petříček uvedl, že Nejedlému diplomatický pas vzít nemůže, neboť Nejedlý neskončil ve funkci poradce prezidenta ani nespáchal trestný čin nebo přečin.

Platnost diplomatického pasu Martina Nejedlého uplyne v roce 2023, tedy po deseti letech od jeho vydání.

Z posledních zveřejněných dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) vyplývá, že složená daňová kvóta České republiky v roce 2019 činila 34,9 %, zatímco celkový průměr členských zemí OECD byl 33,8 %. V případě České republiky je tedy tento ukazatel (.pdf, str. 18) daňového zatížení skutečně o 1,1 procentního bodu vyšší, než je průměr všech zemí OECD. 

Upřesněme, že složená daňová kvóta je podíl (.pdf, str. 6) všech daní a příspěvků na sociální a zdravotní zabezpečení na HDP.

Doplňme, že nejnižší kvótu mezi zeměmi OECD mají Spojené státy, Jižní Korea a Japonsko, nadprůměrnou naopak evropské země. Pokud bychom tedy srovnali složenou daňovou kvótu mezi zeměmi Evropské unie, zjistíme, že složená daňová kvóta v Česku je spíše podprůměrná. Dle Eurostatu byla v roce 2019 průměrná složená daňová kvóta v EU 41,1 % HDP, v České republice jen 36,1 %.

Opoziční Piráti i vládní ČSSD skutečně mluví o zvyšování daní. Sociální demokraté jsou tak například pro zavedení sektorové daně pro banky či pro progresivní zdanění lidí s nejvyššími příjmy. Dále chce ČSSD například zavést tzv. digitální daň pro velké internetové firmy. Připomeňme, že návrh zákona o dani z digitálních služeb předložila vláda Sněmovně již v listopadu 2019, v současnosti však stále neproběhlo jeho třetí čtení.

Piráti pak například zvažují zvýšit zdanění komerčních nemovitostí. Uveďme, že se však nejedná o navýšení daní z nemovitostí určených k bydlení. Pirátská strana chce také zvýšit zdanění těžby nerostných surovin, podporuje pak podobně jako ČSSD zavedení digitální daně.

Snižování počtu státních úředníků zmínil premiér Andrej Babiš například v Poslanecké sněmovně 15. července 2018, kdy prohlásil: „(…) máme strašně moc úředníků. Ano, to taky řešíme.“ Vláda také ve svém programovém prohlášení z června 2018 uvádí: „Vyhodnotíme rozsah a efektivnost činnosti státních úřadů a institucí a uskutečníme potřebné organizační změny za účelem efektivního vynakládání prostředků na chod státní správy.“ O plánu snižovat počty úředníků pak premiér Babiš a ministryně financí Alena Schillerová mluvili například na začátku roku 2019.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na ukazatel vývoje počtu zaměstnanců. Zároveň se budeme snažit zaměřit na ty zdroje, které odpovídají obecnému významu slova úředník – vyloučíme tedy například učitele, hasiče či policisty.

Vývoj počtu zaměstnanců

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ). V jeho stanovisku k návrhu státního závěrečného účtu ČR za rok 2019 (.pdf, str. 38) lze například dohledat přehled (str. 40) vývoje počtu zaměstnanců ve státní správě. Mezi ně zde NKÚ nezapočítává ty, „kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). Podle těchto dat tak od roku 2013 počet uvedených zaměstnanců postupně narůstal až na necelých 161 tisíc v roce 2019 (str. 40). 

Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož mimo jiné zahrnuje více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 22–24).

Ve svém stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Graf níže tak zobrazuje vývoj počtu úředníků právě dle informací ze státních závěrečných účtů. Konkrétně se jedná (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). 

Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Její zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 a 2020 ponechali mimo náš ukazatel. Pro rok 2020 vycházíme z aktuálního vládního návrhu Státního závěrečného účtu ČR za rok 2020.

Počet úředníků v letech 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–24) rostl. V roce 2020 (.pdf, str. 22–24) podle vládního návrhu z konce dubna 2021 tento počet klesl o necelý tisíc. Zdůrazněme však, že finální Státní závěrečný účet za rok 2020 ještě Ministerstvo financí nezveřejnilo.

Dle nejnovějších údajů obsažených v návrhu státního závěrečného účtu za rok 2020 tedy došlo ke snížení počtu úředníků ve státní správě. Celkový počet v roce 2020 byl nižší než v letech 2019 i 2018. Přestože nelze nepatrné snížení počtu úředníků považovat za naplnění slibů vládních představitelů, není pravdou, že by vláda udělala „pravý opak“, tedy že by počet úředníků navýšila. Výrok Jana Skopečka proto hodnotíme jako nepravdivý.

Vývoj počtu míst

Závěrem doplňme, že některé oficiální zdroje zveřejňují také ukazatel počtu míst úředníků ve státní správě. Ministerstvo vnitra ve výroční zprávě o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf), která se zabývá „úřednickými“ pozicemi, udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 se přesně jednalo o pokles o 2 089 míst oproti předchozímu roku. 

Co se týče počtu míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil 67 752. Podle informací ve vládním návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 67 029 (.pdf, sešit B, str. 29). V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 30) se pak počet míst státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru dále snížil na 64 842. Dodejme, že návrh zákona o státním rozpočtu 2021 počítá v letošním roce s mírným nárůstem na 65 114 míst. Stále se nicméně jedná o číslo menší než v roce 2018, a počet míst tedy zdánlivě klesá.

Uveďme však, že tato čísla zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí automaticky znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Odvody sociálního a zdravotního pojištění jsou povinnou platbou, kterou hradí zaměstnanci automaticky z platu a mzdy, osoby samostatně výdělečně činné pak platí sociální a zdravotní pojištění v rámci povinných odvodů. Zaměstnancům se tyto odvody automaticky strhávají z platu a část za ně platí i zaměstnavatel. Zdravotní pojištění tvoří celkem 13,5 % ze mzdy, z toho jednu třetinu platí zaměstnanec a zbytek zaměstnavatel. Sociální pojištění je celkem 31,5 % ze mzdy, z toho 6,5 % platí zaměstnanec, zbytek zaměstnavatel. Platba sociálního a zdravotního pojištění je vcelku významná částka. Tyto odvody platí nejen zaměstnanec, ale i zaměstnavatel, který odvádí celkem 34 % z vyplácené mzdy navíc státu za každého zaměstnance.

Podle dat Eurostatu má Česká republika šestý nejvyšší podíl nemzdových nákladů na zaměstnance v Evropě. Jedná se o podíl nákladů, které musí v průměru na zaměstnance zaměstnavatel zaplatit kromě mzdy a daně, na jeho celkových nákladech na zaměstnance. Podíl se liší v různých odvětvích, v roce 2020 činil v Česku průměrně 25,9 %. Nejvyšší podíl 32,1 % měla Francie. Podíl nemzdových nákladů v Česku v posledních letech nijak významně neroste.

Dle studie poradenské společnosti Mazars z roku 2020 patří Česká republika, společně se Slovenskem, mezi rekordmany v regionu střední a východní Evropy, co se týče výše odvodů na sociální a zdravotní pojištění, které musí odvádět zaměstnavatel. V Česku odvádějí zaměstnavatelé 33,8 % z hrubé mzdy, a na Slovensku dokonce 35,2 %.

Rovněž mezinárodní srovnání společnosti KPMG řadí Českou republiku na přední příčky, co se týče výše odvodů placených zaměstnavatelem. Podle srovnání je před Českem pouze Mexiko, Afghánistán, Francie, již zmíněné Slovensko a Bělorusko.