Přehled ověřených výroků

Maďarsko skutečně shání vakcíny proti covidu-19 i mimo Evropskou unii, jak vyplývá například z vyjádření ředitelky tamního Národního střediska veřejného zdraví Cecílie Müllerové.

Maďarská vláda 14. ledna 2021 také oznámila, že uzavřela dohodu s Čínou na nákup čínské vakcíny Sinopharm. První dodávka této vakcíny by pak mohla zahrnovat až 1 milion dávek. Jestliže by používání čínské vakcíny Sinopharm maďarské úřady schválily, stalo by se Maďarsko první zemí Evropské unie, která by tak učinila.

Maďarsko se podílelo i na testování ruské vakcíny Sputnik V. Do Maďarska v prosinci 2020 dorazilo 6 000 dávek této vakcíny, její použití při hromadném očkování nicméně nebylo plánováno, jelikož Rusko podle vyjádření maďarské vlády nemá dostatečné výrobní kapacity. 22 ledna 2021 však maďarský ministr zahraničí Peter Szijjarto na brífinku s ruským ministrem zdravotnictví oznámil, že Maďarsko zakoupí „velké množství“ vakcíny Sputnik V, které by mělo dorazit v rámci tří dodávek.

Skrze Evropskou unii do Maďarska do poloviny ledna prozatím dorazilo 129 860 dávek vakcín. V rámci dodávek od EU pak má Maďarsko rezervovaných 19,7 milionu dávek. Podle maďarského ministra zahraničí je však distribuce vakcín skrze EU příliš pomalá.

Jelikož tedy Maďarsko skutečně shání vakcíny i jinak než skrze Evropskou unii, například z Číny, hodnotíme výrok jako pravdivý, 

Jelikož je ve fázi testování několik vakcín, v ověření výroku zmiňujeme vakcíny, které jsou dostupné či mají být dostupné v České republice na jaře 2021.

Strategie očkování proti covidu-19 v České republice (.pdf) byla vydána Ministerstvem zdravotnictví v prosinci 2020. Z dokumentu vyplývá, že vakcína od společnosti AstraZeneca musí být podána ve dvou dávkách během 28 dní (.pdf, str. 8). Dlouhodobě skladována má být při teplotě 2 až 8 °C (tedy v chladničce), toto rozmezí pak uvádí také společnost AstraZeneca na svých webových stránkách.

Na základě strategie očkování má být dodání vakcíny společnosti AstraZeneca do České republiky zahájeno v březnu 2021 (.pdf, str. 17). Evropská unie však tuto vakcínu dosud neschválila. K 12. lednu Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) prozatím jen přijala žádost o podmínečnou registraci vakcíny společnosti AstraZeneca, k jejímu schválení by následně mohlo dojít na zasedání EMA na konci ledna.

V EU je nyní (k datu 19. ledna 2021) Evropskou agenturou pro léčivé přípravky schválena pouze vakcína firem Pfizer/BioNTech a společnosti Moderna. Vakcína firem Pfizer/BioNTech musí být rovněž podána ve dvou dávkách, skladována musí být při teplotě -70 °C (.pdf, str. 7). Při teplotě 2 až 8 °C poté může být uchovávána nejdéle po dobu pěti dní.

Vakcína společnosti Moderna musí být rovněž podána ve dvou dávkách (.pdf, str. 7) a skladována v rozmezí -25 až -15 °C (.pdf, str. 8). Uveďme, že na stránkách výrobce se ve spojitosti s dlouhodobým skladováním například hovoří také o standardní teplotě při uchovávání v mrazničce, tedy o -20 °C. Je tak možné, že právě s Modernou v tomto ohledu Radim Fiala vakcínu AstraZeneca zaměnil. Dodejme, že vakcína společnosti Moderna může být rovněž krátkodobě (max.  30 dní) skladována při teplotě 2 až 8 °C (.pdf, str. 8).

Na jaře 2021 mají být do České republiky dodány také vakcíny společností Johnson&Johnson a CureVac (.pdf, str. 17). Vakcína firmy Johnson&Johnson je jednodávková a pro dlouhodobé skladování vyžaduje teplotu 2 až 8 °C, při níž může být uchována po dobu šesti měsíců (.pdf, str. 8). Stejně tak i dvoudávková vakcína společnosti CureVac (.pdf, str. 8), web výrobce pak zmiňuje skladování při standardní chladničkové teplotě 5 °C nejdéle po dobu 3 měsíců. Strategie očkování udává, že po delší dobu (2 roky) tato vakcína musí být skladována při -60 °C (.pdf, str. 8, 29).

Jelikož se ve velmi nízkých teplotách skladují jen vakcíny firem Pfizer/BioNTech a CureVac, nedá se říci, že podobně nízkou teplotu vyžadují všechny ostatní vakcíny, jak uvádí Radim Fiala. Vakcína společnosti AstraZeneca také může být skladována při standardní chladničkové teplotě, nikoliv při -20 °C, a je dvoudávková. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Vrcholné unijní orgány se v posledních měsících snažily opakovaně řešit společnou strategii a přístup ke vzájemnému uznávání testů. V září 2020 Evropská komise (EK) zveřejnila (.pdf) doporučení (.pdf) pro společný přístup k testování na covid-19 ve všech členských státech EU. Jedním z doporučení bylo přijmout dohodu ohledně vzájemného uznávání testů při cestování mezi členskými státy EU (.pdf, str. 11). Jednotlivé členské státy se ovšem na vzájemném uznávání testů neshodly.

Dále ve dnech 15. a 16. října 2020 přijala Evropská rada závěry o onemocnění covid-19, v nichž vyzvala EK a členské státy ke koordinaci postupů při testování a mimo jiné i ke vzájemnému uznávání testů mezi členskými státy EU.

EK pak například 28. října 2020 přijala doporučení (.pdf) o strategiích testování na covid-19. Jedním ze sdělení EK také bylo, že „je nezbytné zajistit vzájemné uznávání testů, zejména v souvislosti s cestováním“. Následně vedoucí představitelé EU na videokonferenci konané 19. listopadu „zdůraznili, že je třeba usilovat o vzájemné uznávání testů a jejich výsledků“. 

Jak přitom vyplývá (.pdf, str. 2) z jednání členských států v rámci Výboru pro zdravotní bezpečnost i v rámci IPCR (Integrovaná opatření pro politickou reakci na krize), vzájemné uznávání testů de facto nepředstavuje problém. V praxi ovšem dochází ke komplikacím, pokud jde o formu či jazyk výsledného potvrzení, problémy se pak mohou týkat také obtížného ověření pravosti výsledků či obecně rozpoznatelnosti daného osvědčení. Do budoucna by se tak mohl zavést například i jednotný evropský formulář pro výsledky PCR testů nebo taktéž elektronický systém ověřující jejich pravost.

Co se týče České republiky, lidé přijíždějící do země mají povinnost se do pěti dnů od vstupu na území ČR podrobit PCR testování. Občané EU a občané třetích zemí s dlouhodobým či trvalým pobytem v EU se mohou otestovat metodou PCR také v jiném členském státě EU (.pdf, str. 6). Pokud se tedy tito občané prokážou negativním výsledkem PCR testu, který byl proveden v jiném členském státě EU a který není starší než 72 hodin, tento výsledek jim bude uznán. Doplňme, že toto opatření v České republice platilo již dříve.

V České republice došlo k zahájení očkování 27. prosince 2020, a to den poté, co do země dorazily první dodávky vakcín od společností Pfizer a BioNTech. V Nizozemsku byl symbolický start očkování původně naplánován na 8. leden 2021, hromadná vakcinace pak měla začít až 18. ledna. 

Po kritice a tlaku veřejnosti se však v zemi očkovat začalo již 6. ledna. Nizozemsko tak bylo posledním unijním státem, který celý proces zahájil. Země přitom měla již několik dní uskladněných cca 280 tisíc nevyužitých dávek od společností Pfizer a BioNTech. 

Ve Velké Británii je k vakcinaci skutečně používána i vakcína Oxford/AstraZeneca, která byla vyvinuta společností AstraZeneca ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou. Tato vakcína byla schválena britskou lékovou agenturou MHRA 30. prosince 2020, k jejímu schválení ze strany Evropské komise však prozatím nedošlo. Stát by se tak nicméně mohlo 29. ledna.

Dodejme, že k datu 18. ledna 2021, kdy probíhal rozhovor, byly ve Velké Británii kromě vakcíny Oxford/AstraZeneca tamní lékovou agenturou schváleny také vakcíny od společností Moderna a BioNtech/Pfizer. Právě poslední zmíněnou vakcínou začalo Spojené království očkovat své občany nejdříve, první dávku dostala již 8. prosince 2020 91letá Margaret Keenan.

Vakcíny Oxford/AstraZeneca má britská vláda objednáno 100 milionů dávek, první člověk jí byl naočkován 4. ledna 2021. V následujících dnech začala distribuce vakcíny do očkovacích center. Data o aktuálním počtu naočkovaných vakcínou Oxford/AstraZeneca se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Podle informací BBC však Spojené království k 21. lednu 2021 používá jen dvě vakcíny, a to Oxford/AstraZeneca a BioNTech/Pfizer.

Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý, jelikož vakcína Oxford/AstraZeneca byla ve Velké Británii schválena a je zde používána.

Evropská unie se v červnu 2020 domluvila na společné strategii pro očkovací látky proti covidu-19. Cílem této strategie je zajistit, aby používané očkovací látky byly jednak bezpečné a účinné a jednak aby k nim měli všichni obyvatelé EU spravedlivý přístup.

V rámci této strategie (.pdf) EU investuje do vývoje vakcín, vyjednává s výrobci, koordinuje nákupy očkovacích látek a jejich distribuci jednotlivým státům (str. 3–4). Nicméně již v původním ujednání z června 2020 je zdůrazněno, že společný přístup „bude vždy respektovat zásadu subsidiarity a pravomoci členských států v oblasti zdravotní politiky: politiky očkování zůstávají v rukou členských států“.

Mluví-li zde Dita Charanzová o „očkovacích strategiích“, má zřejmě na mysli právě tyto politiky očkování, tj. konkrétní plány, jakým způsobem, kdy a koho očkovat. Jako příklad můžeme uvést očkovací strategii České republiky (.pdf). Z uvedených důvodů tedy výrok hodnotíme jako pravdivý.

V souvislosti s očkováním proti koronaviru řeší všechny státy otázku, jak proočkovat dostatečný počet lidí, aby společnost dosáhla kolektivní imunity. Velký problém ale představuje nedůvěra lidí k očkování a jejich neochota nechat se očkovat.

Proto se objevují diskuze, zda by očkování nemělo být ze zákona povinné. Nastolení plošné povinnosti se většina států brání, nicméně objevily se návrhy, které se tomu určitým způsobem přibližují. Zmínit můžeme francouzský návrh zákona – jehož projednávání však bylo nakonec odloženo – který by lidem bez očkování omezil mimo jiné přístup k veřejné dopravě. Dále uveďme například španělský návrh na registr osob, které odmítly očkování, nebo nejnovější řecký návrh týkající se mezinárodních očkovacích průkazů.

EU jako celek ale nadále stojí za tím, že očkování má být dobrovolné a že rozhodnutí nenechat se očkovat nemá být důvodem k diskriminaci. Podobný názor pak vyjádřili i francouzský prezident Emmanuel Macron, britský premiér Boris Johnson, německá kancléřka Angela Merkelová či maďarský předseda vlády Viktor Orbán. Možnost, že by vakcinace byla povinná, vyloučil i italský premiér Giuseppe Conte. Také představitelé Světové zdravotnické organizace (WHO) říkají, že než zavádět očkovací povinnost je lepší lidem vysvětlit výhody, které očkování přináší. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na začátek uveďme, že Vít Rakušan používá slovo „sliboval“, které však v kontextu knihy Andreje Babiše nelze vnímat jako slib v pravém smyslu, ale spíše jako vizi, jak by měla Česká republika v budoucnu vypadat.

Andrej Babiš svou knihu O čem sním, když náhodou spím (.pdf) vydal v roce 2017. Kniha hovoří o výzvách/problémech, kterým Česká republika momentálně čelí, a jejich možných řešeních. Mezi problémy, které Babiš popisuje, například jsou: 

• velká byrokratická zátěž občanů, která by se měla vyřešit „úplnou digitalizací státu“ (str. 28)
• problém současného důchodového systému (str. 43, str. 57) a s tím spojená nízká porodnost (str. 44) a řešení pomocí změny sociálních dávek, aby se lidem vyplatilo pracovat (str. 48), a také větší podpora rodin například v podobě „konta pro rodinu“ (str. 55)
• dluhové pasti, které by se podle Babiše vyřešily legální prací dlužníků, následným placením věřitelům a z toho plynoucím možným odpuštěním části dluhu (str. 51)
• problematická sociální péče (str. 61), kterou by řešila „speciální pojištění nebo spoření na sociální péči“ nebo „konto sociálních služeb“ (str. 61)
• nákladná péče o lidi, kteří trpí onemocněními často vycházejícími ze špatného životního stylu (obezita, cukrovka, vysoký krevní tlak), a s tím spojená prevence v této oblasti (str. 67) a možná přirážka na pojistném (str. 71)
• nedostatek veřejných sportovišť (str. 82), která by dle Babišova snu měla být v každé větší obci (str. 83) a s odborníky na sportování, „kteří lidem poradí při sportování a zároveň si všimnou talentovaných dětí“ (str. 84)
• ekologické problémy (skládky, problémy s pitnou vodou) (str. 94) a s tím se pojící lepší využívání solární energie (str. 97), omezení skládkování (str. 102), "znovupoužití“ vody (str. 104)
• problémy s korupcí a boj proti ní v podobě zákona o whistleblowingu (str. 112)
• nízká důvěra občanů v politiky (str. 125–126) a řešení v podobě diskuse o zapojení více schopných lidí (str. 126), snížení počtu poslanců na polovinu (str. 129), volba poslanců přímou volbou a jen 3x za sebou (str. 130)
• úpadek znalostí českých dětí (str. 145) a východisko v podobě zvednutí platů učitelům o 50 % (str. 146), zavedení fondu „vzdělávání“ nebo „unikátního vzdělávacího portálu“ (str. 154)
• zastaralost české kultury a její budoucí oživení (str. 164)
• dopravní zastaralost a představa modernizace železničních tratí (str. 181) a dálnic (str. 185)

OPRAVA: Výrok jsme původně hodnotili jako nepravdivý. Na základě upozornění Víta Rakušana na detailní data ze státních závěrečných účtů jsme hodnocení změnili na pravdu.

Pro posouzení vývoje počtu úředníků se zaměříme na dva ukazatele, které se ve veřejné správě používají – vývoj počtu míst a počtu zaměstnanců.

Ministerstvo vnitra vydalo Výroční zprávu o stavu veřejné správy České republiky za rok 2019 (.pdf). Co se týče počtu míst, zpráva udává, že „v roce 2019 došlo k výraznému snížení počtu služebních a pracovních míst ve služebních úřadech, a to o 2 042 míst“ (.pdf, str. 58). K 1. lednu 2020 pak snížení činilo 2 089 míst. Zpráva udává, že poklesl počet systematizovaných míst ve služebním poměru. Naopak počet míst dle zákoníku práce vzrostl o 222 (.pdf, str. 58). Z grafu níže je vidět, že počet míst podle zákoníku práce představuje cca 10 % všech míst.

Celkový počet zaměstnaneckých úvazků v obcích a krajích klesl o 1 101 v porovnání s rokem 2018 (.pdf, str. 56). Je však nutné říct, že ve statistice je zahrnuto jen cca 60 % obcí (.pdf, str. 51), dle samotného ministerstva to však je i proto, že některé obce nemají úředníky, které by mohly nahlásit. Výroční zpráva za rok 2020 pak není zatím vypracovaná.

Podle vládního návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2021 (.pdf) vzroste počet míst v organizačních složkách státu, neboť má přibýt 6 901 míst. (.pdf, sešit B, str. 30). Téměř 5 tisíc z nich má přibýt v příspěvkových organizacích státu, zejména v regionálním školství (str. 31), nikoli v organizačních složkách státu.

Přírůstek míst pro státní zaměstnance, jak již bylo naznačeno, ovšem automaticky neznamená přírůstek úředníků, neboť ne všechna místa musí být obsazena.

Co se týče úředníků zaměstnávaných státem, zde se jedná o státní zaměstnance v režimu státní služby.

Vláda v srpnu 2019 obdržela žádost „o poskytnutí dat o počtu zaměstnanců/pracovníků ve státním sektoru za roky 2017 až 2019 u všech organizačních složek státu.“ Úřad vlády nicméně tuto žádost odložil a požadované informace neposkytl.

Co se týče počtu státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) tento počet činil necelých 68 tisíc. Na základě vládního návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020 (.pdf) byl tento počet v roce 2019 lehce přes 67 tisíc (.pdf, sešit B, str. 29).

V roce 2020 (.pdf, sešit B, str. 29) bylo v České republice necelých 65 tisíc státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru. Tato čísla však zachycují tabulkové počty míst, bez ohledu na to, zda jsou reálně obsazena či nikoliv. Snížení počtu míst tedy nemusí znamenat i reálné snížení počtu úředníků, pokud např. byla jen zrušena neobsazená místa.

Počet reálných zaměstnanců ve státní správě každoročně sleduje Národní kontrolní úřad (NKÚ). Na Stanovisko NKÚ k návrhu státního závěrečného účtu České republiky za rok 2019 nás po zveřejnění úvodního odůvodnění upozornil Vít Rakušan s tím, že z tohoto stanoviska vycházel. NKÚ v grafu (str. 40) zobrazuje vývoj počtu zaměstnanců ve státní správě, „tedy bez těch, kteří nemají status zaměstnance ve státní správě (např. učitelé, vojáci)“ (str. 39). NKÚ poukazuje na nárůst počtu zaměstnanců až na 161 tisíc v roce 2019. Tento ukazatel však nelze bez dalšího označovat za počet „úředníků“ v pravém slova smyslu, jelikož je v něm mimo jiných zahrnuto více než 40 tisíc příslušníků Policie ČR či přibližně 10 tisíc hasičů (.pdf, str. 24).

Ve svém Stanovisku NKÚ vychází z údajů obsažených v tabulkových přílohách státních závěrečných účtů. Ty obsahují data o plnění závazných počtů zaměstnanců v jednotlivých složkách státní správy. Níže vložený graf zobrazuje vývoj počtu úředníků dle státních závěrečných účtů. Jedná se (.pdf, str. 25) o zaměstnance v ústředních orgánech státní správy (str. 22) a organizačních složkách státu (str. 23). Vzhledem k obecnému významu slova úředník jsou v našem grafu vynecháni zaměstnanci obranných a bezpečnostních složek, Generálního ředitelství cel, soudů, Státního zastupitelství a Vězeňské služby (str. 24). Vynechána je také Agentura ochrany přírody a krajiny, která byla pod Ministerstvo životního prostředí včleněna až v roce 2019. Tito zaměstnanci byli v roce 2019 formálně přesunuti (str. 26) mezi „úředníky“ (str. 23), pro lepší meziroční srovnání jsme je však i pro rok 2019 ponechali mimo náš ukazatel.

Reálný počet těchto státních zaměstnanců (úředníků) za roky 2016, 2017, 2018 a 2019 (vše .pdf, str. 22–25) měl tedy opravdu v posledních letech rostoucí trend. Státní závěrečný účet za rok 2020 zatím není k dispozici, změnu mezi lety 2019 a 2020 tak zatím neznáme.

Jak bylo uvedeno výše, počet míst ve státní správě se naopak snižuje a počet zaměstnaneckých úvazků v samosprávách také. Jelikož však Vít Rakušan mluví o úřednících a ne jejich místech, navíc v kontextu kritiky přebujelé byrokracie státu a nikoli samospráv, lze výrok interpretovat tak, že hovoří pouze o úřednících státu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť počet státních úředníků dle dostupných údajů roste.

Digitalizace státu je zakotvena v programovém prohlášení (.pdf, str. 11) vlády Andreje Babiše z 27. června 2018. Bod zvaný „Digitální Česko“ zmiňuje (str. 12): „Základem Digitálního Česka bude jedna digitální identita pro každého občana, kde budou všechny služby státu dostupné na jednom místě.“

Hlavní cíl v podobě „digitální revoluce“ je zde vytyčen jako: „(…) pokrytí cenově dostupným vysokorychlostním internetem, propojení všech státních databází a elektronickou identitu pro každého občana“ (str. 11).

Vláda vydala 3. října 2018 usnesení (.pdf) č. 629 ohledně programu „Digitální Česko“, čímž schválila 3 hlavní koncepce/pilíře programu, a to:

1. Česko v digitální Evropě (v gesci Úřadu vlády, .pdf)
2. Informační koncepce ČR (v gesci Ministerstva vnitra, .pdf)
3. Digitální ekonomika a společnost (v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu, .pdf)

15. dubna 2019 vláda schválila usnesením (.pdf) č. 255 implementační plány pro „Digitální Česko“. V dokumentu (.pdf) jsou stanoveny konkrétní cíle pro rok 2019. Digitální identita je v tomto dokumentu obsažena v rámci konkrétních priorit Informační koncepce ČR. Jde o následující oblasti (.pdf, str. 4–7): 

• „Uživatelsky přívětivé a efektivní ‚on-line‘ služby pro občany a firmy“
• „Digitálně přívětivá legislativa“
• „Rozvoj celkového prostředí podporující digitální technologie“
• „Zvýšení kapacit a kompetencí zaměstnanců ve veřejné správě“
• „Efektivní a centrálně koordinované ICT veřejné správy“ 

28. března 2019 byl v Poslanecké sněmovně předložen návrh zákona o právu na digitální služby. Podle důvodové zprávy (.pdf) má zákon posílit práva občanů a firem na to, aby jim státní správa poskytovala své služby elektronicky (str. 14). Zákon byl vyhlášen v lednu 2020 ve Sbírce zákonů. Tento zákon pak má být legislativním základem jednotné digitální identity.

Jedna z oblastí týkající se digitální identity zahrnuté v implementačních plánech 2019 „Rozvoj celkového prostředí podporující digitální technologie“ (.pdf, str. 5) se týká např. využití Bankovní identity (BankID) jako poskytovatele elektronické identity (např. pro Portál občana). Návrh zákona (.pdf) umožňující využití BankID pro přihlášení do služby eGovernment (.pdf, str. 8) byl předložen v Poslanecké sněmovně 12. července 2019. Úspěšně prošel legislativním procesem a vyšel v únoru 2020 ve Sbírce zákonů jako zákon č. 49/2020 Sb.

V květnu 2020 bylo vydáno nové Shrnutí implementačních plánů pro období 2020–2021 (.pdf). Zde jsou uvedeny služby, kterých se povedlo dosáhnout (str. 2): „Přes Portál občana vyřídíme z pohodlí domova zhruba 150 služeb. Na webu Businessinfo.cz pro podnikatele je přes 1000 formulářů. Všechny chceme digitalizovat a zpřístupnit z datové schránky. Projekt BankID umožní do jednoho roku přístup ke službám státu prostřednictvím stejných přihlašovacích údajů, které využíváme do svého internetového bankovnictví. Jednoduchá dostupnost pro 5,5 milionu lidí.“

Akreditaci pro provozování Bankovní identity pro zjednodušení ověření totožnosti mají zatím ČSOB a Česká spořitelna. Komerční banka pak dostala akreditaci Ministerstva vnitra pro využívání BankID v prosinci 2020. Air Bank, Fio Banka a Moneta Money Bank se také chystají na spuštění bankovní identifikace v 1. čtvrtletí 2021, k tomuto účelu založily „Alianci pro bankovní identitu“. Další banky se následně mají k Bankovní identitě připojit v průběhu roku 2021.

Výrok Víta Rakušana, že se digitalizace v Česku „nepohla ani o centimetr“, je zjevnou nadsázkou, nelze jej tedy interpretovat doslovně. Nicméně podstata výroku, tedy že digitalizace státu stagnuje, případně se v oblasti digitalizace nic podstatného neděje, neodpovídá skutečnosti. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.