Předseda hnutí SPD Tomio Okamura v kontextu výroku komentuje přístup amerického prezidenta Donalda Trumpa k válce na Ukrajině. Reaguje na dotaz moderátorky, k jakým ústupkům by měla ruská strana přistoupit pro vyřešení konfliktu. Okamura odpovídá, že by Rusko nemělo nabízet žádné ústupky, jelikož jsou podle něj území Krymu, Doněcku a Luhansku historicky ruská a tamní ruské obyvatelstvo nechce být součástí Ukrajiny.
Historický vývoj Krymu
Na Krymu se v jeho historii vystřídala řada národů. Původně jej obýval například kmen Taurů, v předantické době také Sarmati a Skytové. V 7. až 6. století př. n. l. území kolonizovali Řekové, kteří zde založili několik měst. Od 1. století patřila některá tato pobřežní města Římské říši. Později část poloostrova byla pod nadvládou Gótů, Chazarů nebo Hunů (.pdf, str. 6 z 24). Od poloviny 13. století na poloostrov pronikali i Mongolové a svůj vliv na něm upevňovala tatarsko-mongolská Zlatá horda. Po jejím rozpadu v roce 1443 vznikl Krymský chanát, který se v roce 1475 stal osmanským vazalem.
Ve druhé polovině 18. století ovládlo území Krymu ruské impérium, což způsobilo vlnu emigrace krymských Tatarů. Kvůli snahám o dosídlení poloostrova příznivě nakloněným obyvatelstvem přišli na Krym Rusové, Němci nebo Bulhaři. Po ruské občanské válce se Krym v roce 1921 stal součástí Ruska, později Sovětského svazu. Na národnostním složení se poté podepsal ukrajinský hladomor, deportace krymských Tatarů na území dnešního Kazachstánu a vyhnání Italů, Řeků, Bulharů či Arménů. V roce 1954 převedl Sovětský svaz poloostrov z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky, což nicméně nemělo prakticky žádný dopad.
Od roku 1991 je Krym součástí Ukrajiny jako autonomní republika. Po většinu 90. let docházelo ke sporům ohledně podoby autonomie Krymu (.pdf, str. 21–26), objevovaly se i separatistické snahy (.pdf, str. 47, 50). Míra autonomie se během této doby proměňovala. Například v roce 1995 Ukrajina krymskou správu dočasně podřídila ukrajinské vládě, brzy poté byl Krymu ale autonomní status zase vrácen (.pdf, str. 23).
V roce 2014 byl poloostrov v rozporu s mezinárodním právem anektován Ruskou federací. Ukrajinská helsinská unie pro lidská práva v roce 2023 uvedla, že od anexe se na Krym nelegálně přistěhovalo až 800 tisíc Rusů, zatímco přibližně 100 tisíc Ukrajinců poloostrov opustilo.
!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();Historický vývoj Donbasu
Donbas má výrazně jednodušší národnostní historii než Krym. V dnešní Doněcké a Luhanské oblasti, ze kterých se skládá Donbas, se v 7. století př. n. l. pohybovali Skytové a následně mnohé kočovné kmeny. Oblasti nicméně zůstávaly téměř neobydlené až do druhé poloviny 17. století, kdy donští kozáci v oblasti založili první trvalé osady. Donbas byl pod kontrolou ukrajinského Kozáckého hetmanátu a Krymského chanátu až do poloviny 18. století, kdy oblast dobyla ruská říše. S těžbou uhlí se oblast industrializovala a tamní populace se výrazně rozšířila. Město Doněck bylo založeno v roce 1869 jako osada pro dělníky metalurgického závodu a několika uhelných dolů. V roce 1882 získal status města i Luhansk.
Po roce 1918 města na Donbase nejdřív ovládala německo-rakouská vojska, pak region v lednu 1920 obsadila Rudá armáda. V letech 1941–1943 se Doněck (tehdy Stalino) nacházel pod německou okupací. Po druhé světové válce obě města patřila Sovětskému svazu až do jeho zániku v roce 1991, kdy se Doněcká a Luhanská oblast staly součástí nezávislé Ukrajiny. Tamní populace potvrdila přistoupení k Ukrajině v referendu.
Obyvatelstvo Donbasu se na rozdíl od Krymu historicky skládá převážně pouze ze tří početnějších národností, a to Ukrajinců, Rusů a Židů. Od roku 1991 podíl Ukrajinců rostl a podíl ruského obyvatelstva naopak klesal. Poslední údaje o složení obyvatelstva jsou dostupné pouze k roku 2001, kdy proběhlo poslední sčítání lidu na Ukrajině. Poté bylo opakovaně odloženo.
!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();!function(){"use strict";window.addEventListener("message",(function(a){if(void 0!==a.data["datawrapper-height"]){var e=document.querySelectorAll("iframe");for(var t in a.data["datawrapper-height"])for(var r,i=0;r=e[i];i++)if(r.contentWindow===a.source){var d=a.data["datawrapper-height"][t]+"px";r.style.height=d}}}))}();Veřejné mínění o státním zřízení na Krymu
Samostatnost Ukrajiny byla v roce 1991 potvrzena referendem (.pdf), ve kterém se 54 % obyvatel většiny Krymského poloostrova vyslovilo k odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině.
V únoru 2014 Krym vojensky obsadilo Rusko a zahájilo okupaci poloostrova. Následující měsíc se na poloostrově konalo referendum, ve kterém se bezmála 97 % hlasujících údajně vyslovilo pro připojení k Rusku. Průběh hlasování ovšem nekontrolovali nezávislí pozorovatelé a území, na kterém hlasování probíhalo, bylo vojensky okupované Ruskem. Hlasování bylo navíc v rozporu s ukrajinskou ústavou. Podle ní totiž může být územní uspořádání Ukrajiny vymezeno pouze ukrajinským státem (.pdf, str. 31–32) a článek 73 ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „o změně území Ukrajiny se rozhoduje výhradně celoukrajinským referendem“. Samotný krymský parlament, který v roce 2014 referendum vyhlásil, tak k tomu ze zákona pravomoc neměl.
V podobnou dobu mapovaly postoje obyvatel poloostrova i výzkumné agentury. Americký think tank Pew Research Center provedl v dubnu 2014 výzkum, podle jehož výsledků (.pdf, str. 4) byl Krym jediným regionem Ukrajiny, kde více než polovina obyvatel (konkrétně 54 %) podporovala odtržení od Ukrajiny. Podle dat této výzkumné organizace měli obyvatelé Krymu téměř všeobecně pozitivní vztah k Rusku (.pdf, str. 6). Nejméně devět z deseti obyvatel důvěřovalo ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi (93 %) a uvedlo, že Rusko hraje na Krymu pozitivní roli (92 %).
Veřejné mínění o státním zřízení na Donbase
V referendu z roku 1991 podpořilo nezávislost Ukrajiny na Sovětském svazu 83 % obyvatel Donbasu. V dubnu 2014 vypukla válka na Donbase mezi ukrajinskou armádou a Ruskem podporovanými separatisty a jen chvilku po začátku konfliktu se v Doněcké a Luhanské oblasti konala referenda o nezávislosti regionů, která uspořádali proruští separatisté. Podobně jako u krymského hlasování se výrazná většina obyvatel Doněcké a Luhanské oblasti (89 a 96 %) podle organizátorů vyslovila pro odtržení od Ukrajiny. Ovšem i v těchto případech byla legitimita hlasování zpochybněna a Ukrajina či západní státy ho označily za nelegální. Podobně jako v případě plebiscitu na Krymu ani tato referenda nebyla v souladu s ústavou.
Podle průzkumu Pew Research Center z dubna 2014 se pouze 18 % východních Ukrajinců vyslovilo pro odtržení, zatímco 70 % si přálo zůstat součástí jednotné Ukrajiny (.pdf, str. 4). Podle průzkumu z dubna 2014, který provedl Kyjevský mezinárodní institut sociologie, bylo pouze 27,5 % lidí z Doněcku a 30,3 % respondentů z luhanského regionu pro odtržení od Ukrajiny a připojení k Ruské federaci. K podobnému výsledku došel i průzkum Doněckého institutu sociálního výzkumu.
V únoru 2022 zahájilo Rusko plnohodnotnou vojenskou invazi na Ukrajinu. V září téhož roku se na částech území Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti konala další referenda, která měla stvrdit připojení k Rusku. Hlasování proběhla v Ruskem okupovaných částech Ukrajiny a podle Moskvy se i v nich hlasující vyslovili pro připojení k Rusku. Provázely je zprávy o nucené účasti a dalších volebních podvodech a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě předem upozornila, že výsledky nebudou z právního hlediska platné, protože je akce v rozporu s ukrajinskými zákony i mezinárodním právem. Západní státy ani ukrajinská vláda jejich výsledky opět neuznaly. Rusko následně Doněckou, Luhanskou a také Záporožskou a Chersonskou oblast anektovalo.
Závěr
Území Krymu a Donbasu byla skutečně část historie pod ruskou nadvládou, z hlediska složení obyvatelstva je však Krym z většiny obýván Rusy teprve od první poloviny 20. století. Doněcká a Luhanská oblast jsou dokonce dodnes etnicky převážně ukrajinské. Expanzi ruského obyvatelstva na Krymu navíc předcházely hladomor či deportace původního obyvatelstva pod taktovkou Sovětského svazu.
Při hlasování o nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se 54 % obyvatel Krymu a 83 % obyvatel Donbasu vyslovilo pro odtržení od Sovětského svazu a připojení k Ukrajině. V letech 2014 a 2022 se na Krymu a v Doněcké a Luhanské oblasti konalo několik referend, na základě kterých se tamní obyvatelstvo údajně vyslovilo pro odtržení od Ukrajiny či přímo o připojení k Rusku. Jednalo se však o protiústavní hlasování, jejichž legitimita byla opakovaně zpochybněna a jejichž výsledky nebyly uznány ukrajinskou vládou ani západními státy.
Podle průzkumů veřejného mínění, které byly v daných regionech sesbírány v roce 2014, si pouze mírná většina obyvatel Krymu přála odtržení od Ukrajiny. Většina obyvatel Donbasu chtěla zůstat její součástí. Z uvedených důvodů výrok poslance Tomia Okamury hodnotíme jako zavádějící.
