Přehled ověřených výroků

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v debatě navazuje na svého předřečníka Andreje Poleščuka (STAN), který zmiňoval, že unijní pakt o migraci a azylu nestanovuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů v EU. Bžoch v diskuzi nejdříve pakt kritizuje, protože podle něj neřeší problém migrace jako takový a zabývá se jen migranty, kteří už v Unii jsou. Vzápětí uvádí, že se v Česku ohledně kvót často slovíčkaří. Právě v této souvislosti říká, že se v paktu píše o stanoveném počtu migrantů, a podle jeho slov tak kvóty obsahuje. 

Následně Bžoch dodává, že lze diskutovat o tom, jestli pakt explicitně mluví o povinných relokačních kvótách, nebo jestli jsou povinné kvóty „schované“ v rámci mechanismu povinné solidarity.

Povinná solidarita

Zmíněný mechanismus povinné solidarity, jehož cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací, je jedním z hlavních bodů migračního balíčku. Členské státy si mohou vybrat z více způsobů, kterými se do systému zapojit (.pdf, str. 162–166). 

• První možností jsou relokace migrantů, kteří požádali o mezinárodní ochranu nebo ji v nedávné době získali. Jde o přemístění migranta z unijního státu, který je pod migračním tlakem, do jiného státu EU (str. 56, 162–163).
• Druhou možností je zaplacení finančního příspěvku.
• Dále si členské státy mohou zvolit, že poskytnou alternativní pomoc, pokud ji unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Do této kategorie patří například zaslaní technického vybavení, vyslání personálu nebo asistence se správou hranic (str. 163).

Rezervoár solidarity

Důležitou roli v mechanismu povinné solidarity hraje tzv. rezervoár solidarity. Ten každoročně stanoví počet relokací a výši finančních příspěvků, které jsou potřebné „k vyváženému a účinnému řešení“ migrační situace (.pdf, str. 10, 82). 

Čísla v rezervoáru solidarity bude v první fázi navrhovat Evropská komise, o konečných hodnotách pokaždé rozhodne až Rada EU (.pdf, str. 82, 165) složená ze zástupců jednotlivých zemí Unie. 

Podle migračního paktu musí Evropská komise navrhnout rezervoár solidarity tak, aby zahrnoval minimálně 30 000 relokací a aby navrhovaná hodnota finančních příspěvků dosahovala nejméně 600 milionů eur (.pdf, str. 82). Podle vyjádření Komise pakt nepředpokládá, že bude každý rok dosaženo obou těchto hodnot – právě proto, že si státy mohou vybrat mezi relokacemi a finančními příspěvky. Případně si mohou zvolit i jejich kombinaci či alternativní pomoc (.pdf, str. 166).

Určení podílu jednotlivých států

O výše zmíněném návrhu Komise následně jednají státy EU (.pdf, str. 85–86). Ty se nejdříve dohodnou na hodnotách v rezervoáru solidarity, přesněji řečeno na celkovém unijním „referenčním počtu“ potřebných relokací a finančních příspěvků (str. 165–166).

Zároveň každá členská země při jednáních uvede, jaké konkrétní počty relokací, příspěvků a alternativní pomoci se rozhodla přislíbit. Celkový příslib každého státu přitom musí odpovídat spravedlivému podílu z celounijního „referenčního počtu“ (.pdf, str. 166, 183). Podíl členské země se stanovuje podle klíče, který vychází z dat Eurostatu o velikosti populace a celkovém HDP státu (str. 211 z 213). Pokud bychom použili současná čísla Eurostatu, vycházel by podíl České republiky na 2,2 %.

Konkrétní přísliby jednotlivých členských států i celková podoba rezervoáru solidarity jsou následně součástí prováděcího aktu, který schvaluje Rada EU (.pdf, str. 165).

Plnění povinností

Evropská komise na svém webu upozorňuje, že migrační pakt nezavádí povinné relokace (.pdf, str. 16), tedy přemístění migranta z jednoho členského státu EU do druhého (.pdf, str. 56). V určitých případech se nicméně podle paktu mohou stát povinnými tzv. kompenzace v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 22, 177–179), kdy jeden stát od druhého „namísto relokací“ přebírá příslušnost při posuzování žádostí migrantů o udělení mezinárodní ochrany. Důležité je zdůraznit, že podle stanoviska Rady EU i vyjádření Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již fyzicky nachází na území přispívajícího státu. 

Závěr

Migrační pakt říká, že Evropská komise každý rok v návrhu stanoví celkový počet „potřebných“ relokací, který nebude nižší než 30 000. O konečném počtu těchto „potřebných“ relokací poté rozhoduje Rada EU. Migrační pakt tak v tomto kontextu skutečně zmiňuje „stanovený počet“ migrantů. Bžochovi dává za pravdu Ústav pro jazyk český – „stanovený počet“ a „kvóta“ jsou synonyma. 

Státy si ale mohou zvolit jiné formy solidarity, než jsou relokace. Povinné relokační kvóty migrační pakt neobsahuje. Protože Jaroslav Bžoch v kontextu diskuze výrokem naznačuje, že migrační pakt stanovuje počet povinných relokačních kvót, hodnotíme jej jako zavádějící.

Kandidát do Europarlamentu Andrej Poleščuk odpovídá na otázku, jaké nepravdivé informace ohledně migračního paktu, který v den námi ověřované debaty definitivně potvrdily členské státy EU, dle něj kolují veřejným prostorem. Podle jeho názoru se jedná mj. o tvrzení, že migrační pakt nic neřeší. Poté reaguje na navazující dotaz moderátorky a uvádí, že pakt neobsahuje povinné kvóty na přerozdělování migrantů.

Povinné kvóty a migrační pakt

Migrační pakt mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 82, 162–166), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokací mohou zaplatit finanční příspěvek (.pdf, str. 163). Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 166). Všechny druhy solidarity přitom mají podle migračního paktu stejnou váhu a je možné je mezi sebou kombinovat (.pdf, str. 162, 166).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 82, 165–166). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 82, 166). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné (.pdf, str. 177–179). Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací. Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Důležité je ale zdůraznit, že podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i Evropské komise se tyto kompenzace budou týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Migrační pakt povinné kvóty na přerozdělování migrantů nenařizuje. Relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si členské státy EU mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Další možností, jak se do systému zapojit, je zaplacení finančního příspěvku či poskytnutí alternativní pomoci např. ve formě materiální podpory či vyslání odborníků. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Poleščuk, který do Evropského parlamentu kandiduje za koalici Starostové a osobnosti pro Evropu, v diskuzi oponuje Jaroslavu Bžochovi (ANO), který hovoří o tom, že problémem nově přijatého migračního paktu je to, že neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých si podle jeho slov mají zažádat o azyl – tedy nikoliv až v EU (video, čas 8:51).

Obsah migračního paktu

V migračním paktu se ustanovení, že osoba „má požádat o azyl v první bezpečné zemi“, nenachází. V článku o povinnostech žadatele o azyl pouze stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str.  128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých v diskuzi mluví.

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

V případě, kdy žadatel o mezinárodní ochranu nezažádá o azyl v první členské zemi a nedovoleně se pohybuje mezi členskými státy či porušuje jiné povinnosti ustanovené v článku 17 (str. 128 až 130), plynou pro něj z takovéhoto jednání procesní důsledky (str. 45) a ztrácí určité nároky v azylovém procesu (str. 131).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Závěr

Migrační pakt neukládá žadateli o mezinárodní ochranu povinnost požádat o azyl v první bezpečné zemi. Pouze uvádí, že má migrant zažádat o mezinárodní ochranu „v členském státě prvního vstupu,“ čímž je myšlena země EU, přičemž porušení této povinnosti má vliv na azylový proces žadatele. Výrok Andreje Poleščuka tak hodnotíme jako nepravdivý. 

Fikce nevpuštění

Právní fikce, o které Andrej Poleščuk mluví, se nazývá „fikce nevpuštění“ (fiction of non-entry). Typickým příkladem jsou tranzitní zóny na mezinárodních letištích, ve kterých se cestující nachází, dokud neprojdou pasovou kontrolou. V této zóně mohou být zadrženy osoby podezřelé z nelegálního překročení hranic, kterým je zde omezena svoboda pohybu a přístup k azylovému řízení. Žadatelům pak hrozí vrácení do země původu (.pdf, str. 6).

Podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků musí státy žadatelům o azyl poskytnout ochranu a pomoc po dobu trvání žádosti i poté, co získají status uprchlíka. Státy se této povinnosti snaží vyhnout právě skrz zavádění tranzitních zón, kde formálně neplatí vnitrostátní právo (.pdf, str. 2).

Tranzitní zóny v EU

K rozšíření tranzitních center přistoupilo například Německo, které v roce 2018 rozšířilo fikci nevpuštění i na pozemní přechody. Dále také například Rakousko, Belgie, Francie, Španělsko, Řecko, Maďarsko nebo Portugalsko formálně nepovažují žadatele o azyl na svých hranicích nebo tranzitních zónách za osoby, které legálně vstoupily na jejich území (.pdf, str. 3).

Podle německé úpravy nejsou tranzitní zóny omezeny na konkrétní oblast, ale vážou se k právnímu statutu uprchlíka (.pdf, str. 2). Tranzitní zóna tedy cestuje spolu s žadatelem o azyl, dokud patřičné orgány neurčí jeho imigrační status. Pokud úřady zjistí, že žadatel vstoupil do Německa nelegálně, je vrácen do prvního státu EU, na jehož území vstoupil. Žadatel zároveň formálně není vpuštěn do Schengenského prostoru. Tím se jeho tranzitní zóna rozšíří přes další státy (.pdf, str. 3).

Evropská legislativa

Azylovým řízením se zabývá i pakt EU o migraci a azylu přijatý v květnu 2024, který si klade za cíl zrychlení řízení na hranicích. Nová legislativa přináší sjednocení postupů pro jednotlivé státy, které dosud v azylové politice mohly jednat podle individuálních pravidel. Úvodní screening žadatelů by měl nově probíhat rychleji, a to během prvních sedmi dní od příchodu. Na základě úvodního screeningu bude žadatel moci postoupit ke standardní azylové proceduře, která trvá šest měsíců (.pdf, str. 17).

Pokud žadatel nebude splňovat podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, uvede falešné údaje nebo ponese bezpečnostní riziko, přistoupí se ke zrychlenému azylovému řízení, které trvá maximálně 12 týdnů (.pdf, str. 45). Screening i zrychlené řízení budou probíhat v tranzitních zónách na vnějších hranicích EU za použití metody fikce nevpuštění, kdy se žadatelé právně nebudou nacházet na území Unie.

Závěr

Fikci nevpuštění využívají státy EU, aby dohlížely na příchod migrantů, kteří v tzv. tranzitních zónách čekají na připuštění k azylovému řízení. Po dobu pobytu v těchto zónách se žadatelé o azyl formálně nenacházejí na území EU. Výrok Andreje Poleščuka proto hodnotíme jako pravdivý.

Kandidát do Evropského parlamentu za hnutí ANO Jaroslav Bžoch v souvislosti s přijatým migračním paktem vyzdvihuje jako zásadní téma ochranu vnějších hranic. V rámci této oblasti považuje za problematické, že pakt podle jeho slov neřeší, že migranti do Evropy přicházejí i přes tzv. bezpečné země, ve kterých by si podle něj měli zažádat o azyl. Pojem „bezpečné země“ vztahuje poslanec Bžoch také na státy, se kterými má EU uzavřené tzv. readmisní dohody, které je podle něj potřeba vyžadovat a rozšiřovat (video, čas 8:58).

Migrační pakt

V migračním paktu v článku o povinnostech žadatele o azyl stojí, že „žádost o mezinárodní ochranu se učiní a zaregistruje v členském státě prvního vstupu“ (.pdf, str. 128). Toto ustanovení se tedy vztahuje pouze na členské státy EU, nikoliv na třetí bezpečné země, o kterých je v námi ověřované debatě řeč.

Výjimku z této povinnosti má žadatel v případě, že je držitelem platného víza nebo dokladu o oprávnění k pobytu v konkrétní členské zemi EU. V takovém případě žádost o mezinárodní ochranu podá ve členském státě, který takové oprávnění vydal (.pdf, str. 128). 

Členské státy následně s žadatelem zahájí řízení o určení členského státu příslušného pro poskytnutí mezinárodní ochrany (.pdf, str. 183). Pokud se některá země domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, požádá tento druhý stát o to, aby vyřízení žádosti převzal (str. 186). Žadatel ovšem musí být přítomný v členské zemi „až do určení příslušného členského státu a případně do provedení přemístění“ (str. 130).

Povinnost žádat o azyl v první bezpečné zemi neukládají ani další dokumenty mezinárodního práva, jak jsme ověřovali již dříve.

Bezpečné země a readmisní dohody

Tzv. koncept bezpečné země je podle OSN v kontextu uprchlictví a žadatelů o azyl aplikován na země, které buďto neprodukují uprchlíky, nebo ve kterých může být uprchlíkům udělen azyl bez dalšího ohrožení.

Readmisní dohody mezi členskými státy EU a třetí zeměmi, o kterých Bžoch v kontextu výroku také mluví, jsou mezinárodní smlouvy upravující zpětné přebírání státních příslušníků, kteří neoprávněně vstoupili nebo neoprávněně pobývají na území státu druhé smluvní strany. V současnosti má EU takových právně závazných dohod uzavřených 18 (.pdf, str. 11–12). 

Většina těchto smluv, např. dohoda s Albánií (.pdf), upravuje i zpětné přebírání státních příslušníků třetích zemí a osob bez státní příslušnosti. Smluvní země by měla na základě žádosti členského státu EU převzít také tyto osoby, a to za předpokladu, že mají, či v době vstupu měly, vízum nebo povolení k pobytu vydané touto zemí. Další variantou je, že před vstupem na území EU v tomto státu pobývaly či přejížděly přes jeho území (.pdf, str. 23).

Závěr 

Migrační pakt neobsahuje ustanovení o tom, že migrant musí o azyl požádat v první bezpečné zemi. Obdobné ustanovení pakt vztahuje pouze na členské země EU, kdy je nutné o azyl požádat v členském státě prvního vstupu. Výrok Jaroslava Bžocha tak hodnotíme jako pravdivý.

Tomáš Zdechovský v kontextu výroku uvádí, že na území Afriky dle něj hrají roli ruské dezinformace. Dále tvrdí, že ve zdrojových zemích migrace působí Rusko prostřednictvím Wagnerovy skupiny či ruské vojenské zpravodajské služby GRU. To dle jeho názoru posiluje migrační toky do Evropské unie.

Severoafrickou Libyí od pádu diktátora Muammara Kaddáfího zmítala nejistota a časté boje, šest let v zemi dokonce trvala občanská válka. V ní byla na jedné straně vláda v Benghází podporovaná jednotkami Libyjské národní armády, za kterou stálo Rusko, Spojené arabské emiráty, Egypt či Jordánsko. Proti ní válčily jednotky vlády z Tripolisu, které měly podporu OSN, Turecka nebo Kataru. Obě vlády v roce 2020 nakonec uzavřely dohodu o trvalém příměří.

Wagnerova skupina

Wagnerova skupina, také zvaná wagnerovci, je soukromá armáda, jež vznikla v roce 2014 v Rusku. Skupina tvoří pro ruský stát alternativu, která skýtá výhodu oproti využití vlastních vojsk. Moskva totiž tuto soukromou armádu využívá k akcím, ke kterým se sama nechce otevřeně hlásit a odpovědnost za působení wagnerovců proto popírá.

Podle odborníka na bezpečnost Richarda Stojara Wagnerova skupina pravděpodobně vznikla v kontextu začátku konfliktu na Ukrajině v roce 2014. Skupina je odpovědná za válečné zločiny jak na území Ukrajiny, tak například právě v afrických zemích. Důležitost a postavení skupiny se ale změnilo po jejím tažení na Moskvu v souvislosti s válkou na Ukrajině a poté, co velitel skupiny Jevgenij Prigožin zemřel při havárii soukromého letadla o několik měsíců později. Podle analytiků z amerického Institutu pro studium války letadlo sestřelila raketa, jejíž vypálení nařídil ruský prezident Vladimir Putin.

Wagnerovci v Africe

Wagnerova skupina se v Libyi začala angažovat na straně vlády v Benghází kolem roku 2018. Jejím cílem bylo získání přístupu k ropným zdrojům a celkové otevření přístupu do Afriky pro Rusko. Skupina působila právě poblíž nerostných nalezišť, například dolů na chromovou rudu.

Za dobu přítomnosti v Africe došlo k vytvoření sítě aktivit, které jsou na wagnerovce napojeny. Většinou se jedná o podniky v odvětví těžby zlata, dřeva nebo vaření piva. Působnost těchto společností však mnohdy přesahuje hranice Libye a dotýká se i zemí, jako je např. Středoafrická republika.

Wagnerova skupina v Libyi prováděla široké spektrum aktivit, od vojenského zapojení do tamní občanské války přes ochranu ropných nalezišť až po poskytování poradenských služeb bezpečnostním složkám (.pdf, str. 4). Po Prigožinově smrti došlo k postupnému odklonu od operací wagnerovců.

GRU v Libyi

Tomáš Zdechovský ve svém výroku zmiňuje, že aktivity Wagnerovy skupiny v Libyi nahradila rozvědka GRU. Nezávisle potvrdit její působení je už z podstaty této organizace složité, podle některých zdrojů nicméně GRU ovlivňuje jak samotné wagnerovce, tak i situaci v Libyi. Podle experta na bezpečnost Andrewa McGregora Rusko operace skupiny konsoliduje pod větším vlivem rozvědky. Tuto změnu mělo odstartovat právě úmrtí Jevgenije Prigožina v létě 2023. Uvádí také, že se v Libyi pohybuje zhruba 800 ruských zástupců. 

Institut pro bezpečnostní studia uvedl, že Rusko po Prigožinově smrti sáhlo po založení Afrického sboru, který by měl do jisté míry nahradit Wagnerovu skupinu. Sbor funguje přímo pod kontrolou ruského ministra obrany. Postavení této skupiny je proto odlišné, neboť se jedná o oficiální ruské jednotky přímo navázané na státní struktury.

Na činnost Afrického sboru má dohlížet ruský náměstek ministra obrany Junus-bek Jevkurov, jenž v nedávné době v doprovodu generála GRU Andreje Averjanova navštívil několik afrických zemí včetně Libye. Averjanov v minulosti vedl nechvalně známou Jednotku 21955, která stála za řadou vražd, špionáží, hackerských útoků a dalších akcí s cílem destabilizovat evropské státy. Právě agenty této jednotky viní česká policie z útoku na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014.

Shrnutí

Wagnerova skupina se skutečně angažovala v Libyi, a to převážně během tamní občanské války. Kromě vojenské podpory poskytovala i poradenské služby bezpečnostním složkám. Přestože se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, zdali agenti ruské zpravodajské služby GRU v Libyi působí jako bezpečností experti, podle odborníků tam operují jednotky vedené GRU či ruským ministerstvem obrany. Výrok Tomáše Zdechovského tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajovala názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho, který podle ní kandiduje za stranu francouzské političky Marine Le Pen.

Leggeriho vedení Frontexu

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra.

Od roku 2020 čelila agentura řadě obvinění, že se přímo i nepřímo podílela na vytlačování lodí s migranty z unijních řeckých vod zpět za tureckou námořní hranici. Agenturu kvůli tomu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a prověřována byla také Evropským parlamentem (.pdf). Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Kontrolní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o tom, že by se Frontex na vytlačování lodí migrantů zapojil přímo (.pdf, str. 5). Podle závěrů zprávy ale agentura věděla, že k porušování práva dochází ze strany členských států EU. Podle pozdější zprávy OLAF z února 2022 Frontex kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit (.pdf, str. 8–9). Vytlačování se podle OLAF také účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103). V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu. Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci a z funkce odešel.

Kandidatura

Fabrice Leggeri v současnosti skutečně kandiduje do Evropského parlamentu za francouzskou krajně pravicovou stranu Národní sdružení (dříve Národní fronta), kterou od roku 2011 vedla Marine Le Pen. V roce 2022 Le Pen sice tuto funkci opustila, stále ovšem zůstává vůdčí osobností strany a vede její poslanecký klub. Předsedou Národního sdružení je nyní europoslanec Jordan Bardella.

Leggeri nyní kritizuje evropské instituce za jejich přístup k migraci a tvrdí, že nový migrační pakt promění Evropu v „obří neziskovou organizaci na přijímání migrantů“. Zdůrazňuje potřebu přísnější imigrační kontroly, což je zároveň jedno z ústředních témat Národního sdružení.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri skutečně kandiduje za stranu Národní sdružení, kterou dříve vedla Marine Le Pen. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila pakt o migraci a azylu 14. května 2024. Cílem tohoto reformního balíčku je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Markéta Gregorová (Piráti) v debatě mluvila o hlasováních, která o migračním paktu probíhala v europarlamentu. „My jsme v Evropském parlamentu byli proti většině těch částí,“ řekla k tomu nejdříve. Z kontextu debaty vyplývá, že popisuje postoj Pirátské strany.

Gregorová poté odmítavé hlasování zdůvodňovala (video, čas 3:07) obavami z toho, že opatření obsažená v migračním paktu naopak byrokratický proces na hranicích prodlouží a zatíží. V odpovědi na otázku moderátorky následně upřesňuje popis výše zmíněného hlasování, tedy hlasování Pirátů v Evropském parlamentu.

Piráti a hlasování v Evropském parlamentu

Europarlament schvaloval migrační pakt 10. dubna 2024. Projednával konkrétně deset legislativních návrhů, které tvoří hlavní jádro celého migračního balíčku, a všechny je přijal.

Mezi odsouhlasené texty patří nařízení, které zavádí povinné azylové řízení na vnějších hranicích EU, nebo nařízení, podle něhož budou neúspěšní žadatelé o azyl navraceni do zemí původu právě už přímo z vnějších hranic Unie. Pakt také stanovuje jednotná pravidla pro udělování mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o azyl. Největší mediální pozornost si získalo nařízení zavádějící mechanismus povinné solidarity, v jehož rámci budou muset členské země pomáhat státům Unie, které jsou přílivem migrace zatíženy více než ostatní.

Pirátskou stranu zastupují celkem tři europoslanci: Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa, kteří jsou v Evropském parlamentu součástí frakce Zelených / Evropské svobodné aliance (Verts/ALE). Jak ukazuje přehled níže, ze zmiňovaných deseti legislativních textů Piráti skutečně podpořili jen dva, u ostatních osmi hlasovali proti.

Prvním návrhem, pro který pirátští europoslanci zvedli ruku, bylo nařízení vytvářející „rámec Unie pro přesídlování a humanitární přijímání“ (.pdf). Jeho prostřednictvím budou unijní země na dobrovolném základě nabízet útočiště lidem ze třetích zemí, které za uprchlíky uznala Organizace spojených národů (.pdf, str. 20–21). Text zmiňuje, že pokud to bude možné, budou unijní země těmto uprchlíkům před odjezdem nabízet tzv. orientační programy, jejichž cílem je u těchto lidí posílit integraci ve společnosti (str. 13, 46). Programy budou zahrnovat zejména jazykové kurzy nebo poskytování „informací o sociální, kulturní a politické situaci“ v daném členském státě.

Dalším textem, který Piráti podpořili, byla směrnice týkající se norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (.pdf). Podle dokumentu budou muset unijní země mj. zajistit, aby na jejich území měli žadatelé o mezinárodní ochranu přístup k jazykovým kurzům, kurzům občanské výchovy nebo kurzům odborné přípravy (str. 33, 37, 61).

Shrnutí

Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) mluvila v diskuzi o schvalování migračního paktu v Evropském parlamentu. Pirátští europoslanci skutečně hlasovali proti osmi z deseti legislativních textů spadajících do migračního balíčku a podpořili jen zbývající dva. Oba dva dokumenty zahrnují body týkající se integrace uprchlíků do společnosti. Proto hodnotíme tento výrok jako pravdivý. 

Kandidátka do Evropského parlamentu a dosavadní europoslankyně Markéta Gregorová reaguje na debatu o destabilizaci Sýrie a mluví o příčinách migrace ze Středního východu. Jednou z nich je podle ní klimatická změna a s ní spojený úbytek pitné vody. Dodává, že EU může zasaženým zemím s tímto problémem pomáhat. Následně zmiňuje, že české firmy pomáhají tím, že ve zdrojových zemích migrace mají čističky vody. 

České systémy čištění odpadních vod

Firma Sweco Hydroprojekt dlouhodobě podniká v Iráku, Afghánistánu či Ugandě. V roce 2019 se například věnovala obnově vodního hospodářství v oblasti syrské Východní Ghúty zasažené válkou. Vypracovala také studii proveditelnosti, která mapovala stav znečištění povrchových vod v Aleppu. Společnost se dále spolu s firmou Ekomonitor podílela na výstavbě čistírny odpadních vod pro nemocnici Al-Huda v Damašku, která byla zasažena bombovými útoky.

Na vodohospodářských projektech v rozvojových zemích pracují i další české firmy. Společnost Vodní zdroje Ekomonitor v Sýrii zbudovala „Vodovod Aqraba“. Jedná se o kontejnerovou úpravnu, která čistí pitnou vodu pro 25 tisíc obyvatel města Aqraba. Na dodávkách se podílela také firma Arc House. Firma G­-servis Praha zase zprovoznila úpravnu vody pro syrský pivovar. 

České firmy se podílejí i na obnově Iráku. Společnost Tesla – Technologie úpravy vody dodala čističku vody pro nemocnici v Basře nebo tamní televizní stanici. Zprávu o možnosti pro české podnikatele podílet se na rekonstrukci Bagdádu v oblasti nejen vodohospodářství publikovalo v roce 2010 také Ministerstvo průmyslu a obchodu. Firma Bioanalytika CZ pracovala na zajištění pitné vody pro irácké město Baharka, ve kterém se nachází i uprchlická komunita ze Sýrie. 

Hodonínská firma VAG zajistila dodávky armatur pro instalaci potrubního systému v ománském městě Suhár. Díky tomuto projektu se k obyvatelům dostane pitná voda z odsolovacích stanic. Česká čistička od brněnské firmy Hutira zase od května 2024 čistí vodu v Ghaně. 

Závěr

České firmy se aktivně podílejí na projektech čištění vod ve zdrojových zemích migrace, přičemž se zejména jedná o Sýrii (.pdf, str. 10). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali, zda některé takové společnosti sídlí v Brně, brněnská Hutira ovšem dodala čističku vody do Ghany. Výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý. 

Markéta Gregorová reaguje na Zuzanu Majerovou, podle které některé země v západní Evropě nezvládly migrační vlnu z roku 2015. Gregorová kontruje tvrzením, že většina migrantů, kteří od tohoto roku přišli do Německa, se stali ekonomicky aktivními.

Míra zaměstnanosti

Z pohledu pracovního trhu se společnost rozděluje na ekonomicky aktivní a neaktivní jedince. Podkategorií ekonomicky aktivních osob je zaměstnané obyvatelstvo, kam spadají všichni, kteří pracují. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž data v odůvodnění používáme, popisuje míru zaměstnanosti jako podíl počtu zaměstnaných osob k celkovému počtu obyvatel v produktivním věku. Jelikož Markéta Gregorová mluví o lidech, kteří pracují a přispívají do ekonomiky, budeme sledovat podíl zaměstnaných lidí, nikoliv ekonomicky aktivních.

Zaměstnanost imigrantů v Německu

Situaci imigrantů sleduje OECD, která vydává zprávu o jejich integraci v členských zemích OECD, EU a dalších vybraných státech. Poslední vydání pochází z roku 2023 a pracuje s daty do konce roku 2021 (.pdf). Ve zprávě OECD mimo jiné uvádí právě míru zaměstnanosti a dlouhodobé nezaměstnanosti v jednotlivých státech s důrazem na lidi narozené mimo danou zemi (str. 76–81).

Ze zprávy vyplývá, že v Německu bylo v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % obyvatel ve věku 15 až 64 let, kteří se narodili mimo Německo (.xlsx). Z občanů ve stejném věkovém rozmezí, kteří se v zemi narodili, bylo zaměstnáno takřka 78 %, rozdíl mezi rodilými Němci a imigranty je tedy přibližně 10 procentních bodů (.xlsx). Podobná míra zaměstnanosti byla v Německu zaznamenána (.xlsx) i při předchozím šetření z roku 2018 (.pdf, str. 73).

OECD navíc zveřejnilo data (.xlsx), jež rozdělují migranty na nedávno příchozí, kteří do nového státu přišli v roce 2016 a později, a na usazené, kteří v zemi bydlí více než deset let. Kromě toho dělí migranty na osoby narozené v EU a mimo ni. U nedávno příchozích a migrantů ze zemí mimo EU ve věku 15–64 let je sice zaměstnanost v Německu nižší – konkrétně 57,4 % a 63,8 % – stále se ovšem jedná o nadpoloviční většinu.

Závěr

Podle nejnovějších dat OECD bylo v Německu v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % všech přítomných cizinců ve věku 15–64 let. Z nedávno příchozích, tedy těch, kteří přišli v roce 2016 a později, je ve stejném věkovém rozmezí zaměstnáno 57,4 %. Jde tedy o nadpoloviční většinu a výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý.