Přehled ověřených výroků

Europoslanec Alexandr Vondra uvádí, že do poslední chvíle váhal, jak bude o aktu o umělé inteligenci (AI) hlasovat. Nakonec se zdržel, protože dle svých slov chápe potřebu tuto oblast regulovat, na druhou stranu se vývoj a inovace dle něj přesune jinam. To může způsobit, že Evropská unie (EU) bude za ostatními regiony zaostávat.

Zákon o umělé inteligenci

Akt o umělé inteligenci představila Evropská komise v dubnu 2021. Jeho cílem je zavedení jednotného právního rámce pro vývoj a používání umělé inteligence v souladu s hodnotami EU. Zajistit má také to, aby systémy AI byly bezpečné a respektovaly základní práva platná v EU.

Evropský parlament o návrhu hlasoval v březnu 2024. Pro jeho přijetí hlasovalo 523 europoslanců, proti bylo 46 a zdrželo se jich celkem 49 (.pdf, str. 11–12). Jedním z těch, kdo se zdržel, byl právě Alexandr Vondra (str. 12).

Hlavní částí aktu je regulační rámec, jenž systémy AI rozděluje do čtyř úrovní, do kterých je rozřazuje podle principu „čím vyšší riziko, tím přísnější pravidla“. Za minimální riziko byly označeny systémy ve videohrách nebo spamové filtry. Systémy jako jsou chatboty nebo deepfakes spadají do omezeného rizika, což znamená, že budou muset informovat o tom, že se jedná o výtvor AI.

Přísnějším požadavkům jako zaznamenávání dat nebo vysoké úrovni zabezpečení podlehnou vysoce rizikové systémy AI například v kritické infrastruktuře, vzdělávání nebo řízení zaměstnanců. Úplně zakázané budou praktiky AI jako rozpoznávání emocí na pracovištích a ve školách, manipulace s chováním nebo hodnocení sociálního kreditu.

Závěr

Europoslanec Alexandr Vondra se při hlasování o aktu o umělé inteligenci opravdu zdržel. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Alexandr Vondra mluví o aktu o umělé inteligenci (AI) a uvádí, že se hlasování o jeho přijetí zdržel. Tvrdí, že ačkoliv rozumí nutnosti regulovat technologie, zastává názor, že akt omezuje příležitosti pro inovace v oblasti umělé inteligence v Evropské unii (EU). Jedním z důvodů je dle něj právě to, že EU přistoupila k regulaci AI dříve než USA.

Opravdu byla Evropa první, kdo přistoupil k regulaci AI? A jaké snahy regulovat umělou inteligenci nebo zavést podobný zákon probíhají v USA?

Akt o umělé inteligenci

Europoslanci schválili akt o umělé inteligenci (.pdf) v březnu 2024, přičemž v platnost vejde nejdříve v roce 2025. Jeho cílem je zavést jednotný právní rámec pro vývoj a používání umělé inteligence v souladu s hodnotami EU. Má také zajistit, aby byly systémy AI bezpečné a respektovaly základní práva platná v EU. Akt se dotýká využití AI v řadě oblastí od vojenství, vzdělávání nebo bankovnictví až po medicínu a cestování.

Hlavní částí aktu je regulační rámec, jenž systémy AI rozděluje do čtyř úrovní podle principu „čím vyšší riziko, tím přísnější pravidla“. Za minimální riziko byly označeny systémy ve videohrách nebo spamové filtry. Chatboty nebo deepfakes spadají do systémů s omezeným rizikem, což znamená, že budou muset obsahovat informaci, že se jedná o výtvor AI.

Přísnějším požadavkům jako zaznamenávání dat nebo vysoká úroveň zabezpečení podlehnou vysoce rizikové systémy AI, nacházející se například v kritické infrastruktuře, vzdělávání nebo řízení zaměstnanců. Úplně zakázané budou praktiky jako rozpoznávání emocí na pracovištích a ve školách, manipulace s chováním nebo hodnocení sociálního kreditu.

Za vůbec první rozsáhlý právní rámec pro regulaci AI označují akt jak samotná EU, tak některá česká i zahraniční média. Prvenství má EU především díky přípravě právního dohledu nad umělou inteligencí. Ten je založený na bezpečnostních požadavcích, které musí společnosti splnit, než daný systém s AI uvede na evropský trh.

Pokyny, pravidla nebo národní strategie k používání umělé inteligence zavádějí státy po celém světě, Evropská unie je ale první, kdo zavedl komplexní soubor předpisů s vymahatelnými pokutami. Regulace AI se v různých zemích liší, ale ve všech je cílem legislativy rovnováha mezi podporou rozvoje a omezením rizik (.pdf, str. 2).

Regulace AI v USA

Alexandr Vondra konkrétně zmiňuje USA jako zemi, která obdobný akt nemá. Spojené státy vydaly řadu směrnic a doporučení k umělé inteligenci, neexistuje však žádný zastřešující zákon jako v EU. Pravidla v současnosti určuje kombinace federálních zákonů (.pdf, str. 26–27), legislativ jednotlivých států a soudních rozhodnutí, ale také samotné odvětví.

Americký Kongres vydal pouze legislativu, jejímž účelem je zachovat vedoucí postavení Spojených států ve výzkumu a vývoji AI (.pdf, str. 93). Schválil také zákon, který kontroluje, jak umělou inteligenci využívá vláda (.pdf, str. 1105). Za zmínku stojí i zákon o Národní iniciativě pro umělou inteligenci z roku 2020, který vytvořil pravidla pro výzkum, vývoj a vyhodnocování AI ve federálních vědeckých agenturách (.pdf, str. 1).

V květnu 2023 administrativa amerického prezidenta Joea Bidena aktualizovala Národní strategický plán výzkumu a vývoje umělé inteligence (.pdf). Jeho nové znění zdůrazňuje potřebu koordinovaného přístupu k mezinárodní spolupráci ve výzkumu AI (.pdf, str. 26).

V říjnu 2023 vydal Joe Biden výkonné nařízení o umělé inteligenci, který zdůrazňuje nutnost předcházet hrozbám, jež AI představuje pro občanské svobody a národní bezpečnost. Také jeho cílem je zajistit domácí výzkum AI a globální konkurenceschopnost USA v této oblasti.

Bidenovo výkonné nařízení, obdobně jako unijní legislativa, požaduje monitorování a transparentnost technologií AI pro spotřebitele. Jedná se ale pouze o výkonné nařízení. Akt o umělé inteligenci je zákonem, na základě kterého mohou orgány EU vymáhat pokuty, jak jsme zmínili výše.

Závěrečné hodnocení

Europoslanec Vondra má pravdu v tom, že Evropská unie vytvořila rozsáhlý zákon, který reguluje umělou inteligenci, jako první. Jako první totiž stanovila bezpečnostní požadavky, které musí jednotlivé společnosti splnit pro uvedení určité technologie AI na evropský trh. V USA sice existují snahy o komplexnější regulaci umělé inteligence, ty ale nyní stanovují spíše priority ve využití AI a nezavádí vymahatelná legislativní opatření. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za hnutí ANO Klára Dostálová zmiňuje, že v Evropské unii je podle ní problém s přílišnou regulací. V tomto kontextu naráží na akt o umělé inteligenci (AI), kvůli kterému by dle jejího názoru mohlo dojít k přesunu AI technologií pryč z EU. Jako příklad opačného přístupu popisuje Spojené státy a uvádí, že jednala s Americkou obchodní komorou.

Americká obchodní komora v Česku se dle svého kalendáře od začátku roku scházela se zástupci některých stran kandidujících do Evropského parlamentu. Jedna taková schůzka proběhla i 16. února s hnutím ANO, za které se jednání zúčastnili Klára Dostálová a Karel Havlíček. Oba o své účasti informovali na sociální síti X (dříve Twitter). Podle komory debata pojednávala o zelené energetické tranzici, podpoře udržitelného rozvoje technologií a o digitálních regulacích.

Je vhodné uvést, že Americká obchodní komora v Česku vznikla v roce 1992 jako kontaktní místo pro americké firmy, které zde chtěly investovat (.pdf, str. 17). Nyní je cílem této neziskové a nevládní organizace zlepšovat u nás podnikatelské prostředí.

Klára Dostálová se tedy schůzky s Americkou obchodní komorou opravdu účastnila, a to v únoru letošního roku. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Oprava: V odůvodnění jsme opravili nepřesný popis rezervoáru solidarity.

Lídr SPD ve volbách do Evropského parlamentu Petr Mach v kontextu svého výroku kritizuje přístup Evropské unie (EU) v boji proti dezinformacím, který mu připomíná novodobou cenzuru. Zároveň mluví o krocích Fialovy vlády, která se dle jeho názoru snažila uvádět některé záležitosti na pravou míru, ale sama přitom šířila dezinformace. Konkrétně zmiňuje migračního pakt, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU a který v dubnu europoslanci schválili. Je vhodné doplnit, že o paktu ještě bude hlasovat Evropská rada.

Vládní web

Vláda Petra Fialy v listopadu 2023 spustila informační kampaň za 42 miliard korun. Její součástí je web nenaletet.cz, který provozuje Ministerstvo vnitra (MV). Záměrem webu je dle resortu „přinášet objektivní, ověřené a fakty podložené informace o aktuálních tématech“. Na těchto webových stránkách byl publikován krátký příspěvek, ve kterém je přímo v titulku napsané, že „migrační pakt neobsahuje žádné kvóty“. MV informace o migračním paktu nepřinášelo jen prostřednictvím online prostoru, ale také použilo Petrem Machem zmíněné plakáty, jak na sociální síti X (dříve Twitter) v srpnu 2023 zveřejnil předseda Svobodných Libor Vondráček.

Kvóty a migrační pakt

Návrh migračního paktu sice mluví o relokacích migrantů, ale jen jako o jedné z možností v rámci tzv. povinné solidarity (.pdf, str. 111, 236–239), jejímž cílem je pomoci unijním státům nejvíce zasaženým migrací. Členské státy EU si budou moci vybrat ze tří způsobů, jak se do systému zapojit. Kromě relokace mohou zaplatit finanční příspěvek. Další možností je poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 242). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (.pdf, str. 15, 236).

Evropská komise pro každý rok navrhne počet relokací migrantů, který je v rámci Unie „potřebný“ k tomu, aby došlo k účinnému řešení migrační situace (.pdf, str. 111–112, 240–242). O konečné výši tohoto počtu relokací poté rozhoduje Rada EU, která se skládá ze zástupců členských států, a spolu s tím určí i výši potřebných finančních příspěvků (.pdf, str. 111, 240–241). Tyto referenční počty relokací a finančních příspěvků jsou součástí tzv. rezervoáru solidarity, do kterého se každý členský stát musí zapojit spravedlivým dílem. Je ovšem vhodné zopakovat, že relokace jsou jen jednou z variant, kterou si unijní stát může vybrat.

Migrační pakt počítá i se situací, kdy země Unie celkově přislíbí relokovat méně osob, než by bylo podle paktu a Rady EU potřeba. V této spojitosti pakt mluví o takzvaných kompenzacích v oblasti příslušnosti (.pdf, str. 258–262), které mohou být v případě migrační krize povinné pro tzv. přispívající státy – tedy pro státy, jež nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů (str. 76, 25). Tyto země pak mají podle paktu povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ do výše nejméně 60 % „potřebného“ referenčního počtu relokací (str. 259), případně do výše nejméně 30 000 potřebných relokací (str. 111). Tímto způsobem tak státy v podstatě budou „kompenzovat“ část potřebných, ale nepřislíbených relokací.

Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale tyto kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Vláda Petra Fialy tedy spustila informační kampaň, jejíž součástí je web nenaletet.cz, kde opravdu stojí, že migrační pakt neobsahuje kvóty. Zveřejněný návrh migračního paktu (ani později schválená verze) povinné relokační kvóty skutečně nenařizuje, relokace jsou pouze jednou z možností, kterou si státy mohou v mechanismu povinné solidarity vybrat. Jelikož Petr Mach nesprávně označuje sdělení vlády za dezinformaci, hodnotíme jeho výrok jako nepravdivý.

Petr Mach reaguje na dotaz, jestli by se Evropská unie měla sjednotit v boji proti vnějšímu vměšování do evropských záležitostí. Vymezuje se vůči boji s dezinformacemi, odmítá jakékoli regulace médií a vyzdvihuje svobodu slova. V další části odpovědi se vyjadřuje ke kauze se zpravodajským webem Voice of Europe (video) a kritizuje veřejné dehonestování politiků, kteří tomuto serveru poskytli rozhovor předtím, než bylo rozkryto jeho napojení na Rusko. V tomto kontextu uvádí jako příklad Cyrila Svobodu (KDU-ČSL).

Voice of Europe

Provozovatele webu Voice of Europe zařadila Fialova vláda na vnitrostátní sankční seznam na konci letošního března. Došlo k tomu poté, co ho Bezpečnostní informační služba (BIS) označila za součást ruské vlivové sítě, která se pokoušela v evropských státech získat vliv před blížícími se volbami Evropského parlamentu. Skrz tuto síť proudily peníze některým politikům. Podle vyjádření premiéra Fialy nicméně vláda nemá informace, které by naznačovaly, že by se to týkalo i českých politiků.

Server Voice of Europe podle informací Fialova kabinetu publikoval obsah zaměřený proti územní celistvosti a nezávislosti Ukrajiny (.pdf, str. 2). Z českých politiků tomuto portálu v minulosti poskytl rozhovor například Václav Klaus, Cyril Svoboda, Jindřich Rajchl nebo Zuzana Majerová. 

Přestože web Voice of Europe na konci března přestal být pro čtenáře dostupný, už na začátku dubna začal znovu fungovat, a to z Kazachstánu. Podle dostupných záznamů Cyril Svoboda poskytl portálu rozhovor v poslední době hned dvakrát, konkrétně letos 18. března a loni v září. Za zmínku stojí, že zářijový rozhovor redakce Voice of Europe dále zpracovala do řady dalších samostatných článků, které nesly titulky jako „Bývalý český ministr zahraničí Cyril Svoboda: Pro ukončení války je třeba učinit kompromisy“ nebo „Svoboda: Evropa by měla mít mnoho zdrojů fosilních paliv, včetně těch z Ruska“.

Vyjádření Cyrila Svobody

Místopředseda KDU-ČSL a ministr životního prostředí Petr Hladík na začátku dubna uvedl, že navrhne, aby byl Cyril Svoboda kvůli rozhovorům vyloučen ze strany. Hladík tehdy argumentoval tím, že Svoboda byl zodpovědný za to, aby si zjistil pozadí fungování webu. Dále zmínil dlouhodobý rozkol mezi politickým směřováním Svobody a lidovců. 

Předsednictvo KDU-ČSL později Svobodu vyzvalo, aby zvážil odchod ze strany, nebo aby „jednání, které stranu poškozuje, nečinil“. Zástupci lidovců tehdy zároveň uvedli, že Svoboda bude přizván na zasedání širšího vedení strany, aby se k věci vyjádřil.

Cyril Svoboda pro média řekl, že ze strany vystoupit odmítá. Podle svých slov se necítí být ve sporu s členskou základnou. Rozhovor pro Voice of Europe obhajoval tím, že v době, kdy se zástupci serveru mluvil, ještě na sankčním seznamu nebyl. Konkrétně uvedl: „V době, kdy tu byl, tu byl legálně. Když se podíváte na webové stránky – na které už se nemůžete podívat – tam nebylo nic podezřelého. Ještě jsem si to nechal ověřit.“ Svoboda se hájil také tím, že jeho spolustraníci mu účast v rozhovoru osobně nevyčetli. Pro Deník N uvedl, že za interview nedostal zaplaceno.

Závěr

Cyril Svoboda poskytl rozhovor serveru Voice of Europe v poslední době hned dvakrát. První interview web zveřejnil loni v září, druhé letos 18. března, tedy ještě předtím, než Fialova vláda provozovatele portálu zařadila na sankční seznam. Výrok Petra Macha tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslankyně za KSČM Kateřina Konečná v kontextu výroku tvrdí, že Green Deal, neboli Zelená dohoda pro Evropu, a s tím spojený přechod na udržitelnější ekonomiku poškozuje evropský průmysl. Obdobné ustanovení podle ní stojí i v Antverpské deklaraci.

Obsah deklarace

Antverpskou deklaraci pro Evropskou průmyslovou dohodu (.pdf) v únoru 2024 podepsalo více než 70 zástupců průmyslových podniků. Summitu se zúčastnil se také belgický premiér Alexander De Croo a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen. Firmy mohou dokument stále podepsat, ke dni vysílání námi ověřované debaty tak učinilo přes 1 000 organizací z 25 průmyslových odvětví.

Deklarace primárně žádá, aby příští Evropská komise vytvořila Evropskou průmyslovou dohodu, která by doplnila stávající Zelenou dohodu a podpořila průmysl v Evropské unii (EU). V deseti bodech navrhuje např. to, aby se komise zaměřila na vybudování potřebné infrastruktury, podpořila inovace v průmyslu nebo zajistila surovinovou bezpečnost (.pdf).

V žádném ze svých bodů neříká, že průmyslníci kvůli Green Dealu z Evropy odejdou nebo že je pro ně tato dohoda likvidační. V závěru deklarace se píše, že „konkurenceschopný evropský průmysl, založený na Evropské průmyslové dohodě, je nezbytný pro úspěšné naplnění Zelené dohody pro Evropu“ (.pdf).

Závěr

Kateřina Konečná obsah Antverpské deklarace nepopisuje přesně. Ani jeden z jejích bodů neobsahuje tvrzení, že by průmyslníci byli kvůli Green Dealu z Evropy donuceni odejít nebo že pro ně přechod na udržitelnější ekonomiku není životaschopný. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Kandidátka do europarlamentu za STAN Danuše Nerudová v kontextu výroku mluví o nedořešeném financování Green Dealu. Podle ní se Evropská unie musí připravit na rozsáhlé investice, které z části budou muset pokrýt nové eurobondy, tedy dluhopisy vydané jménem EU.

Financování Green Dealu

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce (.pdf, str. 4) do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality. Tyto cíle, které v roce 2020 odsouhlasila Evropská rada, byly později zakomponovány i do evropského právního rámce pro klima. 

Co se týče financování, počítá Evropská komise s několika zdroji. Zaprvé se na investice do klimaticky prospěšných opatření použije nejméně 30 % plánovaného dlouhodobého rozpočtu EU na roky 2021 až 2027. Dalším zdrojem financí dle plánu bude 30 % prostředků z nástroje NextGenerationEU (NGEU), v rámci kterého si členské státy prodejem dluhopisů půjčily na hospodářské oživení po pandemii covidu-19. 

Z dlouhodobého rozpočtu a nástroje NGEU, které dohromady tvoří 1,8 bilionu eur (v cenách roku 2018; .pdf, str. 6), tedy EU na financování zelených investic poskytne jednu třetinu. To je přibližně 540 miliard eur.

Dalším zdrojem příjmů jsou podle unijního plánu výnosy z prodeje emisních povolenek. Finance získané dražbou emisních povolenek v současnosti putují z velké části do rozpočtů členských států, které je od roku 2024 mohou využívat jen pro účely spojené s ochranou klimatu. Menší část nyní směřuje i do Modernizačního a Inovačního fondu, jejichž cílem je urychlit přechod k nízkoemisnímu hospodářství. Od roku 2026 část výnosů z povolenek poputuje do nově vytvořeného Sociálního klimatického fondu. 

Pro období let 2024 až 2030 Evropská komise počítá s tím, že obchodování s emisními povolenkami „může přinést přibližně 220 miliard eur“ (.pdf, str. 10). Dalších 113 miliard eur by podle Komise mohlo v letech 2027–2030 přinést zpoplatnění emisí z vytápění budov a silniční dopravy, které státy EU schválily loni na jaře. 

Splnění klimatických cílů mají podle unijního záměru financovat také přímo jednotlivé členské země a soukromý sektor. EU počítá s prosazením opatření, která firmy, banky a další subjekty motivují k investicím do ekologických a udržitelných projektů. Směrnice Rady EU týkající se daně z přidané hodnoty například umožňuje členským státům uplatňovat snížené sazby na aktivity, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Zároveň státy zavazuje k postupnému ukončení daňového zvýhodnění činností, které na přírodu mají negativní dopad.

Kritika unijního plánu

I přes tyto finanční zdroje zaznívá kritika, že členské státy na financování projektů, které by vedly ke splnění klimatických cílů, nebudou mít peníze. Někteří europoslanci proto navrhují další zadlužení EU formou dluhopisů, přičemž by se tyto peníze podle nizozemského europoslance Base Eickhouta následně investovaly především do energetické infrastruktury. Na chybějící investice upozorňují i čeští politici, např. Piráti chtějí snížit daňovou zátěž pro firmy, které budou investovat do udržitelných odvětví.

Plán financování Zelené dohody ovšem nekritizují jen politici. Evropský účetní dvůr (EÚD) loni v červnu upozorňoval, že dle odhadů je ke splnění unijních klimatických cílů nutné investovat „jeden bilion eur ročně“. Prostředky, které EU plánuje vynaložit z unijních zdrojů, tak dle EÚD zjevně nebudou stačit a většina investic bude muset pocházet ze soukromých zdrojů nebo státních rozpočtů členských zemí. 

EÚD v této spojitosti zmiňoval, že státy EU ve svých národních energetických a klimatických plánech popisují financování příliš vágně a „neposkytují mnoho informací o tom, jak mezeru ve financování zaplnit“. Zástupci Evropského účetního dvora také uvedli, že soukromé investování zpomalují změny v unijních regulacích a prozatím existuje jen málo náznaků, že soukromé investice dosáhnou potřebné výše.

Samotná Evropská komise na začátku letošního dubna napsala, že soukromé investice „dosud nejsou dostatečně mobilizovány“. Právě soukromý sektor má přitom podle ní hrát vedoucí úlohu v investicích, které zajistí uvedení Green Dealu do praxe. 

Závěr

Evropská unie počítá s tím, že splnění unijních klimatických cílů bude vyžadovat financování z několika zdrojů. Část financí podle evropského plánu pokryje víceletý rozpočet EU, prostředky z nástroje NextGenerationEU a také příjmy z prodeje emisních povolenek. Jak ovšem upozorňuje např. Evropský účetní dvůr, tyto zdroje zjevně nebudou stačit, a EU z velké části spoléhá na investice soukromého sektoru. Soukromé investice přitom zatím zajištěny v potřebné výši nejsou, jak uvedla i samotná Evropská komise. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). Tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Podle ní argumentovali nízkým zájmem investorů o dluhopisy, což se ovšem v praxi neprojevilo.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu-19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 vydala v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Postoj euroskeptických stran

Za hlavní euroskeptické strany jsou v českém stranickém systému považovány ODS, SPD a KSČM (.pdf, str. 29–30). Lídr koalice SPOLU ve volbách do EP a člen ODS Alexandr Vondra v minulosti zavedení eurobond připouštěl za podmínek, že by se jednalo o mimořádnou, nikoliv standardní záležitost a nedošlo by k navýšení evropského rozpočtu ani zavedení daní na celoevropské úrovni. Jeho stranický kolega Jan Zahradil se k návrhu stavěl odmítavě, o zájmu investorů ale nemluvil.

Předseda SPD Tomio Okamura se k návrhu stavěl dlouhodobě kriticky (video), svůj postoj ale obhajoval zejména odporem k dalšímu zadlužování EU, ke vzdálenému datu splatnosti či principu „sdílení“ tohoto dluhu, který by tak dopadl i na Českou republiku. Podobně se vyjadřoval i europoslanec za SPD Ivan David.

Petr Mach, lídr společné kandidátní listiny SPD a Trikolory do eurovoleb, svou kritiku eurobondů opíral o svou domněnku, že emisí společných dluhopisů by došlo k porušení zakládající smlouvy EU, podle které má být rozpočet Unie vyrovnaný.

Z řad zahraničních euroskeptických stran se k tématu vyjadřovali např. zástupci německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). I ti argumentovali neochotou sdílet dluhy dalších členských států. Kriticky se vyjadřoval i předseda italské strany Liga Severu Matteo Salvini. Současná italská premiérka Giorgia Meloni, jejíž strana Bratři Itálie bývá rovněž označována za euroskeptickou, zavedení eurobondů ale naopak vítala.

Kritiku zavedení eurobondů kvůli potenciálně nízkému zájmu investorů se nám mezi vyjádřeními českých ani zahraničních politiků nalézt nepodařilo. Jelikož internetové vyhledávače ani např. databáze Hlídač státu shodu nenalézají, kontaktovali jsme tiskové oddělení hnutí STAN. Odpověď jsme ale ke dni vydání naší analýzy neobdrželi.

Závěr

O eurobondy tedy byl na trhu zájem a čeští i zahraniční euroskeptičtí politici se k jejich zavedení mnohdy vyjadřovali kriticky. Svou kritiku ale odvíjeli od jiných argumentů než které zmiňuje Danuše Nerudová. Většinou poukazovali na to, že by emise dluhopisů mohly vést k převedení odpovědnosti jednoho členského státu na další nebo také k většímu zadlužení EU. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Lídryně hnutí STAN pro volby do Evropského parlamentu (EP) Danuše Nerudová mluví o dluhopisech, které společně vydávají státy Evropské unie (EU). V kontextu výroku tvrdí, že během diskuzí o zavedení systému, tedy po vypuknutí pandemie, se proti tomuto návrhu stavěli zástupci euroskeptických stran. Nakonec však podle ní měli investoři o eurobondy zájem.

Eurobondy

O zavedení tzv. „eurobondů“ se diskutovalo už během dluhové krize jižních států EU mezi lety 2009–2013. Systém byl ale nakonec zaveden až během pandemie covidu‑19, přičemž cílem bylo pomoci nejvíce zasaženým ekonomikám Unie.

EU v roce 2020 oznámila vydat v rámci projektu „Next Generation EU“ společné dluhopisy za celkem 750 miliard eur v cenách z roku 2018. Podle podporovatelů této politiky se společnou odpovědností za dluh nejen dostává pomoci státům, které jsou krizí silně zasažené, ale také se zvyšuje pravděpodobnost splacení tohoto dluhu.

Plán je rozložit celkové vypuštění eurobondů od poloviny roku 2021 do roku 2026. Vydání prvních dluhopisů ve výši 20 miliard euro doprovázel podle agentury Reuters velký zájem –k polovině června 2021 si investoři objednali cenné papíry v celkové hodnotě více než 107 miliard eur. Největší podíl zájemců tvořily investiční společnosti, banky a centrální banky či jiné oficiální instituce. Výrok Danuše Nerudové tak hodnotíme jako pravdivý.

Pařížská dohoda je úmluva o ochraně klimatu, která byla přijata na mezinárodní klimatické konferenci v Paříži v roce 2015. Té se zúčastnily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC). Dohoda vstoupila v platnost v listopadu 2016 a Česká republika ji ratifikovala o rok později. Společně s ostatními členskými státy EU se tak mj. přihlásila ke snížení emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % ve srovnání s rokem 1990.

Dlouhodobým cílem Pařížské dohody (.pdf, str. 2) „je zlepšit globální reakci na hrozby změny klimatu, a to v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby“. Klíčové je dle této dohody udržet nárůst průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Současně by státy měly usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C, a to opět oproti preindustriálním časům (.pdf, str. 2). Výrok Marcela Kolaji tak hodnotíme jako pravdivý.