Přehled ověřených výroků

Poprvé Policie ČR žádala Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání v srpnu roku 2017. Hned následující měsíc poslanci vydání obou politiků (Babiš, Faltýnek) odhlasovali. Celý proces se opakoval po volbách do Poslanecké sněmovny v termínu 20. – 21. října 2017, kdy oba zmínění politici obhájili svůj mandát. O jejich vydání se podruhé hlasovalo v lednu 2018 (Babiš, Faltýnek).

Státní zástupce Jaroslav Šaroch na jaře 2018 rozhodl o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V případě Jaroslava Faltýnka a dalších tří osob se rozhodl žádosti vyhovět a stíhání zastavit. Stížnost Andreje Babiše byla zamítnuta jako nedůvodná. V březnu 2019 policie ukončila vyšetřování v kauze Čapí hnízdo a předala spis státnímu zastupitelství v Praze.

Mluvčí pražských státních zástupců Aleš Cimbala dne 2. září 2019 v reportáži ČT24 uvedl, že státní zástupce Šaroch změnil názor v kauze Čapí hnízdo. Podle informací Deníku N se rozhodl trestní stíhání Andreje Babiše zastavit. Toto rozhodnutí bude ještě prověřovat vedoucí státní zástupce, který slovy mluvčího Cimbaly „bude mimo jiné zkoumat důvodnost a zákonnost daného rozhodnutí. Jelikož dozorový státní zástupce došel ke změně právního názoru na posouzení daně věci, bude se státní zástupce zabývat tím, jestli je tato změna dostatečně odůvodněná a důvodná.“

O změně názoru Jaroslava Šarocha hovoří i vedoucí státní zástupce Martin Erazím. Ve svém vyjádření pro Českou televizi uvedl: „Dozorový státní zástupce odůvodnil své rozhodnutí jiným právním postojem k podstatné okolnosti trestní věci, než jaký dlouhodobě zastával v dosavadním výkonu dozoru.“

Česká televize je veřejnoprávní médium zřízené zákonem č. 483/1991 Sb., o České televizi. Jako takové je financováno z koncesionářských poplatků a jeho fungování je upraveno zákonem. V čele České televize stojí generální ředitel volený Radou České televize.

Rada ČT je volena Poslaneckou sněmovnou ČR a je jí odpovědná. Mezi její povinnosti patří mimo jiné i předkládat Výroční zprávy o činnosti ČT a Výroční zprávy o hospodaření ČT Poslanecké sněmovně. Podle § 6 odst. 3 zákona o České televizi může Sněmovna Radu odvolat, pokud dvakrát po sobě neschválí některou z výročních zpráv, nebo pokud Rada opakovaně neplní své povinnosti.

Prezident Zeman skutečně několikrát v médiích prezentoval svůj vlastní názor na fungování ČT. „Navrhl jsem – ale samozřejmě to nemám právo sám uskutečnit –, aby podle minulého příkladu byla dvakrát zamítnuta zpráva o hospodaření ČT. Podle platných zákonů pak dochází k personálním změnám,“ uvedl například v roce 2018 v rozhovoru pro MF DNES. Naposled se takto vyjádřil i v červnu 2019 v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov.

Projednávání výročních zpráv za roky 2016 a 2017 je zařazeno na program 34. schůze Poslanecké sněmovny, která bude zahájena 10. září 2019. V současné době ve Sněmovně čekají také výroční zprávy za rok 2018. Poslancům byly rozeslány 1. srpna 2019.

Třemi základními pilíři demokracie se rozumí rozdělení státní moci do tří složek – zákonodárná, výkonná a soudní. Jednotlivé složky jsou neslučitelné a na sobě zcela nezávislé. Rozdělení státní moci je zformulováno v čl. 2 odst. 1 Ústavy:

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Tyto tři složky státní moci vymezil v 18. století v díle O duchu zákonů francouzský filozof Charles Louise Montesquieu. V každém státě je podle něj trojí moc, a to moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní.

„Moc zákonodárná umožňuje panovníkovi nebo úředníkům vyhlašovat zákony platné pro určitou dobu nebo navždycky, nebo opravovat, po případě odvolávat zákony již dané. Druhá moc mu umožňuje sjednávat mír nebo vyhlašovat válku, vysílat nebo přijímat vyslance, zajišťovat bezpečnost státu a čelit nepřátelským vpádům. Třetí moc mu umožňuje trestat zločiny nebo rozsuzovat spory jednotlivých občanů.“ (MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 189-190.)

Jednotlivé složky moci jsou bezpodmínečně neslučitelné. Pokud by tatáž osoba nebo tentýž úřad vykonával zároveň moc zákonodárnou i výkonnou, hrozilo by vyhlášení tyranských zákonů, což by vedlo k tyranské vládě. Stejné důsledky by mělo neoddělení moci soudní. Spojení všech třech mocí do jedněch rukou vede k despotismu.

Dále rozděluje tři typy vlád: republikánská, monarchická a despotická. Přičemž pokud je v republice svrchovaná moc v rukou lidu, jedná se o demokracii, pokud je v rukou pouze části národa, jedná se o aristokracii. Také vymezuje nezbytné základní zákony v republice, a to:

1. národ si jmenuje své ministry, tj. nejvyšší úředníky
2. určí si, kdo má volební právo, a jak se uděluje
3. určí způsob hlasování (tajné / veřejné)
4. ustanoví zákon, podle kterého si lid dává sám sobě zákony

Čerpali jsme z překladu Dr. Stanislava Lyera francouzského originálu De l'esprit des lois.(MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, 365 s.)

Rozdělení politické moci se věnoval ještě před Ch. L. Montesquieuem anglický filozof John Locke. Ten zatím hovoří (.pdf, str. 129) o rozdělení moci zákonodárné a výkonné. Od moci výkonné ještě ne zcela odděluje moc federativní, která stanovuje právo vypovídat války, uzavírat mír a řeší záležitosti vně státu.

Soudní moc vykonávají v ČR https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl91-1">soudy – okresní, krajské, vrchní, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Dodržování ústavního pořádku a základních práv a svobod zaručuje Ústavní soud složený z patnácti soudců volených na 10 let. Jak napsal zmíněný Ch. L. Montesquieu, v demokratické společnosti „soudy musí býti nezbytně chladnokrevné a musí se dívat na všechny pře do jisté míry bez osobního zájmu“ (MONTESQUIEU, Charles. O duchu zákonů. [Dr. S. Lyer, překl.] Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003, s. 114.). Nezávislost soudní moci a nestrannost jejích nositelů je garantována v čl. 81 a v čl. 82 Ústavy.

Zákonodárná moc v ČR náleží Parlamentu, který je tvořen dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna je složena z 200 poslanců volených na 4 roky. Senát se skládá z 81 senátorů volených na 6 let, přičemž každé 2 roky se volí třetina senátorů. Mezi pravomoci Parlamentu patří především schvalování a vydávání zákonů, vyhlašování válečného stavu a schvalování dalších válečných operací, uděluje souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv a vyslovení důvěry vládě.

Výkonná moc náleží prezidentu republiky a vládě, která je jejím https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#cl67-1">vrcholným orgánem. Prezidentem ČR může být zvolen každý občan, který je volitelný do Senátu, a to na nejvýše dvě pětileté volební období za sebou. Mezi jeho pravomoci patří mimo jiné jmenování soudců a předsedy vlády, odvolání vlády nebo rozpuštění Poslanecké sněmovny. Vláda je složena z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů. Disponuje zákonodárnou iniciativou.

Andrej Babiš i Miloš Zeman se skutečně vyjádřili negativně ke kvalifikaci Michala Šmardy na post ministra kultury. Prezident Zeman prohlásil, že se Michal Šmarda nikdy nezabýval problematikou české kultury, a proto je nekompetentní. I z těchto důvodů pak prezident odmítl Michala Šmardu jmenovat ministrem.

Premiér Babiš ve svém facebookovém příspěvku vyjádřil obavu, že Šmardovi chybí znalosti v oblasti kultury a jazyků. Konkrétně uvedl: „A po skoro třech měsících mediálních výstupů pana Šmardy souhlasím s prezidentem, že to není člověk, který je vhodný na kulturu. Je to specifický resort, na který je potřeba umět jazyky, reprezentovat, být vzdělaný, mít znalosti a být respektovaný odbornou veřejností. Takové charakteristiky mi u pana Šmardy prostě chybí a nejsem v tomto názoru osamocený. Nedokážu si vůbec představit, že bych pana Šmardu představoval ve Vídeňské státní opeře rakouskému kancléři nebo že bych v Národní galerii říkal francouzskému prezidentovi Macronovi, že tento pán je ministr kultury České republiky.“

31. května přitom Andrej Babiš Michala Šmardu na post ministra sám navrhl. Následně však změnil názor a prohlásil, že s Michalem Šmardou ve vládě být nechce. korektur

Podle čl. 67 Ústavy je vláda vrcholným orgánem veřejné moci a tvoří ji předseda vlády, místopředsedové a ministři. Kdo všechno může úkolovat ministry a mít tak přímý vliv na vládu?

Giovanni Sartori ve svém díle Srovnávací ústavní inženýrství (2001, str. 112) označuje postavení premiérů obdobná k českému předsedovi vlády jako první mezi rovnými. Premiér v tomto postavení přitom nemá vůči ministrům jednoznačnou autoritu.

Co se týče pravomocí českého předsedy vlády vůči ministrům či vládě samotné, tak podle čl. 77 odst. 1 Ústavy má premiér pravomoc organizovat činnost vlády, řídit její schůze, vystupovat jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády má pak i oprávnění, které vykonává dle své vůle. Řadí se sem například kontrasignace rozhodnutí prezidenta (tuto pravomoc může delegovat na své ministry) nebo https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-1#f1471237">podepisování zákonů. Též vykonává část pravomocí prezidenta podle čl. 66 Ústavy, pokud se úřad uvolní.

Vláda však rozhoduje jako sbor. V tomto sboru má pak předseda stejně silný hlas jako jakýkoli jiný ministr (Wintr, J.; Principy českého ústavního práva, str. 97). Určitou nadřazenost přisuzuje předsedovi vlády čl. 3 odst. 2 Jednacího řádu vlády, který říká, že předseda vlády může případně určit, který člen vlády získá mandát pro určité zasedání Rady EU, pouze však, pokud tento člen nemůže být určen dle předcházejících pravidel (obecně platí, že na zasedání Rady EU zastupuje Českou republiku ten ministr, který má projednávanou problematiku ve své gesci).

Kdo může jasně a přímo vytvářet povinnosti ministerstvům, je vláda jako celek. Jasně to vyplývá z § 28 odst. 1 kompetenčního zákona. Ten stanovuje, že činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.

Premiér tedy nemá zákonnou možnost úkolovat jednotlivé ministry, přesto určitý faktický vliv na jejich činnost má. Dle čl. 74 Ústavy má totiž možnost bez jakéhokoliv zdůvodnění navrhnout odvolání ministra: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Prezident pak takové žádosti musí vyhovět.

Co se týče prezidenta, tak podle čl. 64 má prezident právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. Jeho názor je v těchto chvílích nezávazný.

Obecně platí, že veškeré názory prezidenta jsou pro ministry pouze informativní. Ojedinělá výjimka vyplývá z postavení prezidenta jakožto vrchního velitele ozbrojených sil a s tím spojeným vztahem k ministrovi obrany. Jak píše např. Koudelka: „Ministr obrany je v oblasti aktů spadajících do vrchního velení nad ozbrojenými silami prezidentu republiky – vrchnímu veliteli – podřízen. Podřízenost ministra zde není absolutní, není podřízen ve věci vojenské správy, ale jen, pokud by byl činný v oblasti patřící do velitelské pravomoci prezidenta jako vrchního velitele.“

Obecně se tedy dá říci, že prezident ministry nemůže úkolovat. Tvrzení, že předseda vlády úkolovat ministry může, je pak zavádějící. Premiér má k tomu jen velmi omezené pravomoci (viz výše ohledně mandátu pro zasedání Rady EU) a jeho vliv je spíše nepřímý, vyplývající z možnosti ministra kdykoliv odvolat. Zákonnou možnost řídit činnost ministerstev, a tedy i úkolovat ministry, má pouze vláda jako celek.

Dne 27. srpna 2019 jmenoval prezident Zeman Lubomíra Zaorálka (ČSSD) novým ministrem kultury. Po složení slibu Miloš Zeman mimo jiné řekl:

„Jaká je ta široká cesta, která uvádí do zapomnění každého ministra kultury? To, že se pohybuje na nejrůznějších recepcích, vernisážích, premiérách, festivalech a tak dále, a tak dále. Občas udělí nějaký grant nebo dotaci, nu a mediální sféra mu samozřejmě tleská. Kulturní památky, pane ministře, netleskají. Kulturní památky mlčí a chátrají. Přitom jsou právě tyto památky markanty české krajiny. A my jsme nedokázali tyto markanty, které vytvořili naši předci, téměř doplnit ničím jiným. Je to naše ostuda, ale tak se alespoň snažme zachránit to, co postavili jiní.“

Národní památkový ústav uvádí, že v České republice se nachází přes 700 chátrajících kulturních nemovitých památek z celkových 40 tisíc. Mezi ně patří například oranžerie na hradu Veveří v Brně, zimní zahrada na zámku ve Velkých Opatovicích nebo zámek v Horním Maršově.

Lubomír Zaorálek byl jmenován do funkce po tři a půl měsíce dlouhém sporu o šéfa resortu ministerstva kultury. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) podal demisi v polovině května, učinil tak na žádost šéfa ČSSD Jana Hamáčka. Prezident Zeman Staňkovu demisi nepřijal. Šéf ČSSD Jan Hamáček uvedl, že tedy požádá premiéra Babiše, aby prezidentovi odvolání Antonína Staňka z funkce navrhl. V takovém případě by musel podle čl. 74 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky prezident Zeman Antonína Staňka odvolat. Zároveň navrhl jako nového ministra kultury místopředsedu ČSSD Michala Šmardu. Andrej Babiš odvolání ministra kultury prezidentovi navrhl, ale ten zůstal ve funkci až do konce července. Poté až do jmenování Lubomíra Zaorálka 27. srpna převzal dočasně resort náměstek René Schreier. Potenciálního kandidáta Michala Šmardu prezident Zeman odmítl v srpnu jmenovat, podle něj není odborně kompetentní. Michal Šmarda se nakonec pár dní po prohlášení prezidenta nominace na post ministra kultury vzdal.

ČSSD tedy navrhlo Lubomíra Zaorálka, který je členem ČSSD od roku 1994. Od té doby vystřídal řadu postů, nyní je předsedou sněmovního zahraničního výboru, členem výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, a zahraničněpolitickým expertem ČSSD. Prioritou nového ministra kultury je mimo jiné zvýšení platů v kultuře či celková stabilizace resortu.

Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) odvolal ředitele Národní galerie na základě probíhající kontroly, podle které si Fajt nechal vyplatit 1,2 milionu korun. Miloš Zeman odmítl koncem května ministrovu demisi s tím, že: „... doc. Antonín Staněk odhalil na ministerstvu kultury závažná ekonomická pochybení a neměl by být za tato odhalení trestán tím, že na něj bude vyvoláván tlak, aby ze své funkce odešel.“ Staňkův krok pak podpořil prostřednictvím svého mluvčího znovu letos v červenci: „Prezident republik (sic) poděkoval doc. Antonínu Staňkovi za jeho práci, zejména za péči o záchranu kulturních památek, a za odhalení zneužívání veřejných prostředků v resortu ministerstva kultury.“

Podle předběžných závěrů kontrolora Miroslava Mouchy podepsala smlouvu Fajtova podřízená: „Byla to kancléřka Národní galerie Eva Giese. (…) tedy přímá podřízená generálního ředitele NG, který byl v roli dodavatele, tedy druhé smluvní strany.“

Podle Antonína Staňka nespadala výše schválené odměny do pravomocí kancléřky, protože byla oprávněna podepisovat pouze smlouvy do půl milionu korun. Fajt se obvinění brání s tím, že: „Měla (Eva Giese pozn. Demagog.cz) samozřejmě pověření k tomu, aby mohla podepisovat smlouvy, které přesahují i tu částku půl milionu.“ (video, čas 01:47)

Jiří Fajt si o honorář řekl u dvou projektů. „Byly to projekty definované vládním usnesením a obecnějším souhlasem ministerstva, jako třeba projekty k jubilejním osmičkovým rokům. V jiných případech jsem měl pocit, že je kurátorování součástí mé práce,“ zdůvodnil bývalý ředitel svoje rozhodnutí. Navíc se prý pro tento postup rozhodl na základě konzultace s ministerským úředníkem: „Ministerstvo bylo průběžně informováno o potřebě řešit můj honorář. A úředníci mým lidem poradili, abychom to řešili autorskou smlouvou. Nazval bych to doporučením,“ uvedl Fajt.

Budova Lázeňského domu Hadí Lázně v Teplicích je od roku 1958 kulturní památkou a od roku 1992 spadá také do památkové zóny Teplice. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) však poslední den v úřadě budovu statutu kulturní památky zbavil. „Kulturní památku nelze nechat zbourat, nemovitost v městské památkové zóně lze nechat zbourat. To je zásadní rozdíl mezi ochranou formou kulturní památky a objektem v památkové zóně,“ uvedl ředitel ústecké pobočky Národního památkového ústavu Petr Hrubý.

Rozhodnutí je vnímáno jako problematické především proto, že odporuje jen o pár týdnů staršímu stanovisku Ministerstva kultury, podle kterého měly Hadí Lázně zůstat pod památkovou ochranou.

Spor o rekonstrukci Hadích Lázní se táhne již několik let. Podnikatel a investor Jaroslav Třešňák, který Hadí lázně vlastní od roku 2006, si nechal zpracovat několik návrhů možné přestavby objektu — žádný z nich však památkářům nevyhovoval. Mezi zásadní problémy patřilo podle vedoucího krajského odboru kultury a památkové péče Radka Spály například: „Bohužel bylo navrhnuto, že by se vnitřní konstrukce vybourala kvůli tomu, aby tam bylo vloženo celé jedno patro. Je potřeba operovat s tím, že ten klenební systém je nedílnou součástí té památky. Takže to patro je samozřejmě možné, ale musí se zachovat i ty vnitřní konstrukce…“

Již zákon o státní památkové péči stanoví, že podmínky pro schválení rekonstrukce „musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru“. Památkový úřad je tímto zákonem vázán.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Projekty předložené Jaroslavem Třešňákem by představovaly významný zásah do charakteru stavby, což je v rozporu s prezidentovým tvrzením, že by byl objekt rekonstruován do víceméně původní podoby. Navrhovaná rekonstrukce by znamenala vybourání vnitřní konstrukce stavby a vložení dodatečného patra.

Pro kontext můžeme uvést, že podobná situace nastala v Teplicích i v roce 2008, kdy byla zbourána zchátralá budova Městských lázní. Jaroslav Třešňák koupil objekt o rok dříve a Ministerstvo kultury na jeho žádost odebralo budově status kulturní památky. Demolice však začala ještě před tím, než došlo k jejímu oficiálnímu povolení.

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se k problematice financování kultury, především pak k platové výši zaměstnanců, vyjadřuje již od doby své kandidatury na tuto pozici.

Během setkání s prezidentem Milošem Zemanem v den před jmenováním na post ministra došlo i na téma rozpočtu a platů v kultuře. Na brífinku poté prohlásil: „A pak ta druhá věc, o které už jsem mluvil. Jak jsem se stihl seznámit s těmi platovými poměry v těch zařízeních právě v regionech, knihovnách a v těch kulturních zařízeních jinde, tak to je podle mě evidentní, že to jsou velice mizerné peníze." (video, 8:37).

Po uvedení do funkce Zaorálek informoval o svých prioritách následovně: „Nyní chci dobře poznat rezort a lidi, kteří ho vedou, rozdělíme si práci na urgentních úkolech, které máme na stole. Tím prvním je rozpočet, respektive platy, zvláště v regionech. Byl bych rád, kdybychom ještě s ministryní financí neuzavírali tato jednání."

Zaorálek se k platům v kultuře vyjádřil i na svém Twitterovém účtu:

V pořadu Události, komentáře na ČT 24 ze dne 4. září 2019 Zaorálek dále prohlásil: „(...) především se zabývám tou otázkou, která je teď nejžhavější, to je otázka platů v kultuře. Protože já zjišťuji, že tady právě v téhle oblasti ten rozpočet je pro kulturu opět mizerný. (...) To znamená to, co mě dnes nejvíc čeká a čemu se nejvíc věnuji, mám připravená jednání, která se budou týkat právě té položky platu v kultuře, protože si myslím, že pro řadu lidí především v regionech je ta situace neúnosná." (video, 20:20).

Daňová úleva představuje opatření (.pdf, str. 5), které je pro poplatníka výhodou ve formě nižší či později zaplacené daně ve srovnání se stavem, kdy by takové opatření v zákoně zahrnuto nebylo. Důvodem pro zavedení daňové úlevy může být podpora jiných veřejných politik (například snížení daně poplatníkům, jejichž ekonomickou aktivitu chce stát podpořit), dosažení vyšší efektivity daňového systému (například osvobození poplatníků s relativně nízkými či nulovými příjmy), či kombinace obojího.

Mezi daňové úlevy patří například osvobození od daně, položky snižující základ daně, položky snižující daň, snížená sazba daně aj. Konkrétněji u daně z příjmů fyzických osob patří mezi položky osvobozené od daně například příjem v podobě ocenění v oblasti kultury, příjem v podobě stipendia ze státního rozpočtu či z prostředků vysoké školy aj.

Tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček po odvysílání pořadu Týden s prezidentem zveřejnil tabulku, která by měla prokazovat rozsah daňových úlev kritizovaných prezidentem republiky. V této tabulce je zveřejněn odhad 318,14 miliard na rok 2016, který se od avizované částky 340 miliard liší přibližně o 6,5 %. Není zde však uveden žádný zdroj dat ani metodiky výpočtu, přičemž podle dokumentu (.pdf, str.1) Kvantifikace daňových úlev v České republice za rok 2015 (dále jen Kvantifikace daňových úlev), který lze nalézt na stránkách Poslanecké sněmovny, neexistuje v současné době jednotná metodika pro výpočet těchto úlev a nejsou dána ani žádná jiná omezující pravidla podoby analýzy daňových úlev. V neposlední řadě nebyly v tabulce uvedeny výpočty pro úlevy z daní přidané hodnoty, které jsou ve výše zmíněném dokumentu Kvantifikace daňových úlev (.pdf, str. 8) zahrnuty.

Je také důležité zmínit (.pdf, str 9), že vzhledem k použité metodě ušlých příjmů a statického přístupu (analýza nebere v potaz změnu chování subjektů po zrušení těchto úlev) nepředstavují jednotlivé vyčíslené hodnoty daňových úlev současně odhad zvýšení daňových výnosů, kterých by pak mohlo být dosaženo v případě zrušení těchto úlev. Za použití stejné metodologie byla výše daňových úlev v roce 2014 (.pdf, str. 10) odhadnuta na 442,62 miliard, v roce 2013 na 419,87 miliard.

V tomto dokumentu byl odhad výše daňových úlev u daní z příjmů fyzických osob vyčíslen na 295,48 miliard, u daní z příjmů právnických osob na 13,86 miliard a u dani z přidané hodnoty na 169,13 miliard. Dohromady byla tedy výše daňových úlev za rok 2015 vyčíslena na 478,5 miliardy (.pdf, str. 9). Nutno však podotknout, že k výpočtu nebyly použity veškeré daňové úlevy vzhledem k nedostupnosti a neúplnosti dat či administrativní zátěži (.pdf, str. 2).

Hodnoty použité v dokumentu Kvantifikace daňových úlev jsou takřka stejné jako hodnoty použité v tabulce zveřejněné na prezidentských stránkách. Například položka Osvobození dávek a služeb z důchodového pojištění v tabulce předložené Hradem, představuje cca 60 miliard, ve výše zmíněném dokumentu je tato položka rovná přibližně 59 miliardám. Tabulka předložená Hradem a dokument Kvantifikace daňových úlev používají i stejné pojmenování jednotlivých položek.

Tabulka předložená mluvčím Ovčáčkem však není kompletní, chybí v ní zejména daňové úlevy z DPH. Celková hodnota daňových úlev tedy není 340 miliard, jak tvrdil prezident Zeman, ani 318 miliard, jak vyplývá z tabulky zveřejněné jeho mluvčím Ovčáčkem, ale přibližně 478,5 miliardy korun. Z tohoto důvodu tedy výrok hodnotíme jako nepravdivý.

Analýzu, která by zhodnotila reálný přínos zrušení daňových úlev do státního rozpočtu, se nám bohužel nepodařilo dohledat.