Přehled ověřených výroků

Andrej Babiš kritizoval nejvyšší ústavní činitele za to, že podle něj nepogratulovali Robertu Ficovi, předsedovi strany Směr‑SD, která vyhrála slovenské parlamentní volby. To označil za ostudu. Zmiňme, že bývalý premiér Babiš Ficovi gratuloval na sociální síti X (dříve Twitter) 1. října v ranních hodinách, přičemž volební místnosti se uzavřely v předchozí den večer.

Prezident Petr Pavel vítězi parlamentních voleb na svých sociálních sítích negratuloval. Podle serveru iDNES.cz se Pavel o volbách vyjádřil pouze v tom smyslu, že „vůli občanů je třeba respektovat“ a že „je v našem zájmu, aby se naše cesty nerozcházely a aby dlouhodobě nadstandardní vztahy mezi Čechy a Slováky zůstaly zachovány." Dodejme, že hlava státu už před volbami řekla, že Ficovo případné vítězství ve volbách by mohlo vést k narušení vzájemných vztahů Česka a Slovenska. Fico následně Pavla kritizoval za údajné vměšování se do kampaně.

Premiér Petr Fiala a předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová Robertu Ficovi rovněž neblahopřáli. Ve svých příspěvcích na síti X popřáli Slovensku sestavení „dobré vlády", respektive „vlády, která se přihlásí k euroatlantickému směru zahraniční politiky a dokáže uklidnit polarizovanou společnost.“

Předseda Senátu Miloš Vystrčil poté pouze uvedl: „Slovensko je náš nejbližší partner a věřím, že bude pro nás i zdrojem poučení.“ V pořadu Události, komentáře poté přiblížil, že Ficovi negratuloval, neboť by mu to přišlo pokrytecké vzhledem k tomu, že nesouhlasí s jeho názory a sám doufal v jiný výsledek voleb (video, čas 00:12–2:09).

Dodejme, že se ke slovenským volbám vyjádřili i další politici. Např. ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš gratuloval Michalu Šimečkovi, předsedovi hnutí Progresívne Slovensko, které ve volbách skončilo druhé. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka blahopřál k návratu do Národní rady straně KDH a jejímu předsedovi Milanu Majerskému. Ministr vnitra Vít Rakušan se poté vyjádřil v podobném duchu jako Miloš Vystrčil, když napsal, že výsledek voleb je „pro nás varováním i poučením." Předseda hnutí SPD Tomio Okamura pak Robertu Ficovi přímo poblahopřál k vítězství.

Shrňme tedy, že nejvyšší ústavní činitelé, které vyjmenovává Andrej Babiš, Robertu Ficovi k výhře ve slovenských parlamentních volbách skutečně negratulovali. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Slovensko vstoupilo do Evropské unie (EU) v roce 2004 poté, co byl tento krok podpořen v celostátním referendu, které se konalo o rok dříve. K 1. lednu 2009 pak přijalo euro jako svou měnu, a vstoupilo tak do eurozóny. Robert Fico (SMER-SD) pak jako slovenský premiér působil v letech 2006–2010 a 2012–2018.

Vstup do EU

Slovensko zahájilo vyjednávání o vstupu do EU v roce 1999. O tři roky později se spolu s dalšími uchazeči zúčastnilo summitu v Kodani, kde dojednalo podmínky svého vstupu a svou žádost o členství v EU zároveň potvrdilo. Slovenskou delegaci vedl tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda, Robert Fico jakožto opoziční politik součástí delegace nebyl (.rtf).

Následně se v roce 2003 uskutečnilo celostátní referendum o připojení k EU. Více než 92 % hlasujících se vstupem souhlasilo. Na rozdíl od tehdejšího premiéra Dzurindy ale Robert Fico nepatřil mezi hlavní podporovatele kampaně pro přičlenění k Evropské unii. Podle některých slovenských politologů byla evropská integrace pro stranu spíše okrajovým tématem, ke kterému se jen zřídkakdy vyjadřovala (.pdf, str. 107). Sám Robert Fico nazýval pozici své strany jako „eurorealistickou“. Dokresloval tím to, že ačkoliv strana vstup do EU spíše podporovala, byla opatrnější „v očekávání bezprostředních výhod plynoucích z členství v EU“ (str. 106).

To, že SMER-SD nepatřil mezi hlavní zastánce vstupu do EU, dokládá například i neúčast Roberta Fica a dalších zástupců strany na některých prounijních akcích, které přitom měly podporu napříč politickým spektrem. SMER-SD a Robert Fico se tedy nepodíleli na politických vyjednáváních o vstupu do EU a nehráli důležitou roli během referenda.

Vstup do eurozóny

Do eurozóny Slovensko vstoupilo v roce 2009, tedy v době, kdy Robert Fico zastával pozici premiéra. Jeho vláda se o tento krok zasazovala už od svého nástupu v roce 2006. Soustředila se na to, aby Slovensko plnilo tzv. Maastrichtská konvergenční kritéria, tedy podmínky vyžadované pro vstup do eurozóny. Tato kritéria určují např. nejvyšší možnou míru inflace, minimální výši dlouhodobých úrokových sazeb či maximální výši státního dluhu.

Rada EU schválila žádost Slovenska o připojení k eurozóně v roce 2008. K placení eurem, a tedy i k samotnému vstupu do eurozóny, došlo k 1. lednu následujícího roku. Dodejme, že necelý rok od přijetí eura Robert Fico, jehož vláda se o přijetí měny zasadila, hodnotil tento krok jako pozitivní.

Závěr

Robert Fico i jeho strana SMER-SD hráli důležitou roli při vstupu Slovenska do eurozóny. Nelze však tvrdit, že se strana zasloužila o samotný vstup země do EU v roce 2004. Nejen, že strana nebyla ve vládě a neúčastnila se mezinárodních jednání o vstupu země do EU, ale nepatřila ani k hlavním podporovatelům kampaně pro vstup v rámci celostátního referenda.

Předseda strany SMĚR‑SD Robert Fico skutečně vyhrál již páté volby do Národní rady. Jakožto předseda SMERu vyhrál své první volby v roce 2006. Na prvním místě se se svou stranou umístil i v roce 2010 a také v předčasných volbách v březnu 2012. Další Ficovo vítězství přišlo v řádných volbách v roce 2016. Po porážce v roce 2020, kdy SMĚR‑SD skončil na druhém místě, znovu vyhrál poslední volby konané na konci letošního září.

Premiérem se však Robert Fico stal pouze třikrát (zmiňme, že ke dni vysílání námi ověřovaného rozhovoru se nevědělo, jak dopadnou povolební vyjednávání). Ve volbách v roce 2010 totiž většinu získala pravicová opozice, a předsedkyní vlády se tak následně stala Iveta Radičová, která vedla kandidátku druhé nejlépe umístěné strany.

Dodejme, že Robert Fico kandidoval i v prezidentských volbách v roce 2014, kdy se mu podařilo postoupit do druhého kola. V něm byl ale poražen Andrejem Kiskou.

Robert Fico tedy v září letošního roku vyhrál své páté volby do Národní rady. Výrok Andreje Babiše tak hodnotíme jako pravdivý.

Petr Pavel mluví o Organizaci spojených národů (OSN) v kontextu své cesty do USA, kde na Valném shromáždění vystoupil s projevem. V námi ověřovaném rozhovoru naznačil, že bychom neměli podceňovat roli této organizace a uvedl, že podle něj mezi Čechy panuje názor, že je OSN zbytečná, „k ničemu, Rada bezpečnosti bezzubá“. Prezident sice uznává, že např. v případě ruské agrese na Ukrajině je Rada bezpečnosti paralyzovaná, dodává ovšem, že OSN je dle jeho názoru „jediné globální fórum, kde se všechny státy mohou sejít a diskutovat o problémech“, což pokládá za nenahraditelnou záležitost.

OSN oficiálně vznikla 24. října 1945, kdy signatářské země ratifikovaly Chartu OSN (.pdf). Mezi 51 zakládajícími členskými zeměmi bylo kromě velmocí jako Čína, Francie, Sovětský svaz nebo USA také Československo, které při podepisování Charty zastupoval tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. Dodejme, že Československo bylo spoluzakladatelem také Společnosti národů, předchůdce OSN (.pdf, str. 14).

Po zániku Československa pak musela nově vzniklá Česká republika požádat o připojení do OSN jako nový členský stát. Samostatné Česko je tak členem OSN od 19. ledna 1993.

Petr Pavel reaguje na otázku ohledně možných změn podoby a fungování Rady bezpečnosti OSN (RB), o kterých na jejím zasedání 20. září mluvil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Prezident Pavel odpovídá, že před několika lety se o potenciální reformě RB mluvilo pouze neurčitě, a podotýká, že skoro všechny státy patřící do Rady nyní nutnost úpravy jejího fungování podpořily. Podle něj jde o signál, že se na debatách ohledně možných změn budou návrhy projednávat vážněji než doposud.

Rada bezpečnosti

Nejprve představme Radu bezpečnosti, která je jedním z hlavních orgánů Organizace spojených národů. Jak napovídá už její název, podle charty OSN má Rada na starosti udržování mezinárodního míru a bezpečnosti (.pdf, str. 19–20). Jako jediný orgán OSN má přitom RB oprávnění přijímat rozhodnutí, která jsou následně pro všechny členské státy závazná (.pdf, str. 8), a v případě potřeby i vynutitelná silou.

Rada bezpečnosti má celkem 15 členů. Pět z nich je stálých, zatímco zbývajících deset volí Valné shromáždění OSN (tedy shromáždění všech členských zemí) na období dvou let.

V případě, kdy Rada rozhoduje jen o procedurálních otázkách (např. o schvalování schůzí atp.), pro odsouhlasení věci stačí, aby zvedlo ruku libovolných devět států ze zmíněných patnácti (.pdf, str. 71). V případě rozhodování o „podstatných otázkách“ je nicméně ke schválení nutné, aby kladně hlasovalo nejméně devět zemí, ale žádný z pěti stálých členů nehlasoval proti (.pdf, str. 4, 8). Stálí členové tak mají právo veta, jehož prostřednictvím mohou zvrátit rozhodnutí RB.

Ministerstvo zahraničních věcí v této souvislosti uvádí, že „v posledních letech sílí tlaky na reformu Rady bezpečnosti – jak na její rozšíření, tak na změnu rozhodovacího mechanismu včetně práva veta a jejích pracovních metod“. Zmiňme, že právo veta se stalo problematickým například i kvůli tomu, že Rusko v roce 2022 vetovalo návrh rezoluce kritizující ruskou invazi na Ukrajině a také rezoluci, která navrhla odsoudit anexi čtyř ukrajinských regionů jako porušení mezinárodního práva.

Stálými členy Rady bezpečnosti jsou kromě Ruska a Číny, které zmiňuje prezident Pavel, také Francie, Velká Británie a USA. Zvolenými členy jsou v současnosti Albánie, Brazílie, Ekvádor, Gabon, Ghana, Japonsko, Malta, Mosambik, Švýcarsko a Spojené arabské emiráty.

Vyjádření stálých členů

Přepis zmiňovaného proslovu Volodymyra Zelenského a další záznamy z jednání RB z 20. září je možné najít na webových stránkách OSN (.pdf; .pdf). Pro úplnost doplňme, že debaty na tehdejší schůzi se účastnil i sám Petr Pavel. Ve stejné době nicméně proběhlo i Valné shromáždění OSN, a v našem odůvodnění se tak zaměříme i na to, jak se členové Rady bezpečnosti o její reformě vyjadřovali na této akci.

Zástupci Spojených států přímo na jednání Rady tuto reformu nekomentovali (.pdf; .pdf), na Valném shromáždění o ní nicméně mluvil prezident USA Joe Biden. Odvolával se například na své starší vyjádření ohledně nutnosti zvýšit počet stálých i nestálých členů RB. Podle jeho nynějších slov je přitom také potřeba, aby OSN byla schopná dostat se z patové situace, která „často brzdí pokrok a blokuje konsenzus v Radě“ (.pdf, str. 3). Zjevně tak poukazoval právě na situace, kdy Rusko v RB blokovalo některé rezoluce.

Rusko zastupoval ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov, který ve svém projevu před Valným shromážděním mluvil zejména o tom, že Západ podle něj porušil svůj slib, že se nebude rozšiřovat Severoatlantická aliance (NATO). Díle například zmínil, že je podle něj nutné rozšířit Radu bezpečnosti tak, aby v ní měly spravedlivější zastoupení zejména asijské, africké a latinskoamerické státy. Zároveň ale uváděl, že pokusy o reformu fungování OSN podkopávají účel, za kterým byla vytvořena (.pdf, str. 9).

Čínskou lidovou republiku na jednání Rady bezpečnosti zastupoval náměstek ministra zahraničních věcí Ma Čao-sü, o změnách ve fungování Rady ale ve svém vystoupení nemluvil (.pdf, str. 27–28). Podobně tomu bylo i v případě čínského viceprezidenta Chana Čenga, který pronesl projev před Valným shromážděním. V něm jen řekl, že by se OSN měla snažit dosáhnout pokroku ve všech třech svých hlavních pilířích, a to v oblasti bezpečnosti, rozvoje i ochrany lidských práv (.pdf, str. 4).

K reformě na schůzi RB (.pdf; .pdf) ani na Valném shromáždění nevyzvaly Velká Británie (.pdf) ani Francie (.pdf). Obě země však nedávno podpořily konkrétní podoby změn Rady bezpečnosti, díky kterým by měla být více akceschopná. Představitel Francie např. na začátku letošního září upozornil na francouzsko-mexickou iniciativu, jejímž cílem je, aby stálí členové nevyužívali právo veta v případě hlasování týkajících se „masových zvěrstev“ (.pdf).

Postoj volených členů

Dále se zaměříme na státy, které mají v současnosti v Radě bezpečnosti dvouletý mandát. O nutnosti reformovat RB mluvil (.pdf, str. 6) na Valném shromáždění prezident Albánie, podle kterého by se reforma OSN a jejich hlavních orgánů měla zaměřit na zvýšení schopnosti včas zasáhnout v případě ohrožení mezinárodního míru, bezpečnosti a rozvoje. Podle vyjádření prezidenta Brazílie pak RB ztrácí (.pdf, str. 6) svou důvěryhodnost kvůli válkám, které vedou stálí členové s cílem změnit režim či rozšířit své území. To je podle něj důvod, proč se Rada musí rozšířit a její procesy zefektivnit.

Prezident Ghany ve svém projevu sdělil (.pdf, str. 2–3), že je členství v RB pro Ghanu zklamáním. Uvedl také, že celá OSN včetně Rady bezpečnosti potřebuje reformu, aby skutečně odrážela princip demokracie, na kterém byla založena. Ve stejném duchu mluvil např. i přímo na jednání Rady (.pdf, str. 12).

Nutnost reformy, která by mj. vedla k větší efektivitě Rady bezpečnosti, tehdy zmiňoval i maltský premiér (.pdf, str. 16). Podobně se vyjadřoval i prezident Švýcarska (.pdf, str. 14). Zástupkyně Spojených arabských emirátů zase uvedla, že by tato země uvítala více reprezentativní RB a že by rozhovory o její reformě měly probíhat ve vážné atmosféře.

Také premiér Gabonu na Valném shromáždění prohlásil (.pdf, str. 15), že je nutné RB bez prodlení reformovat. Japonsko pak vyzvalo (.pdf, str. 8) k větší transparentnosti a rovnosti stálých a volených členů a také k omezení práva veta.

Zástupci Ekvádoru a Mosambiku o reformě Rady bezpečnosti na jejím jednání (.pdf; .pdf) ani na Valném shromáždění přímo nemluvili (.pdf). Prezident Mosambiku nicméně nastínil potřebu reformovat celou OSN (.pdf, str. 9). Již na začátku září také zástupce Ekvádoru, který tehdy hovořil i za všechny volené členy, vyzval k omezení používání veta, a to zejména v případech, kdy Rada bezpečnosti rozhoduje o opatřeních „zaměřených na prevenci masových zvěrstev“ (.pdf, str. 11–13).

Závěr

Z výše uvedených informací vyplývá, že představitelé Ruska a Číny na Valném shromáždění OSN v září tohoto roku o nutnosti adaptace či změn procesů Rady bezpečnosti skutečně nemluvili. Pro nutnost její reformy se přímo vyslovilo osm členů ze zbývajících 13, devátý stát, Spojené arabské emiráty, pak spíše obecněji zmiňoval „rozhovory o reformě“. V nedávné době podpořily změny v RB také Francie a Velká Británie, a také všechny státy s dočasným mandátem. Výrok z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Petr Pavel zde reagoval na otázku, jestli je podle něj Rada bezpečnosti OSN funkční, když na jejím zasedání vystupuje ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a před ostatními zeměmi šíří „ohnutá fakta o ruské agresi na Ukrajině“. Ve své odpovědi Pavel nejdříve zmiňoval, že Rada bezpečnosti svým způsobem ochromená je. Dále pak mluvil mj. o tom, že podle něj způsob vyjadřování Sergeje Lavrova na zářijovém jednání Rady ukazuje, že Rusko není připravené k jednání a k míru.

Lavrov o Ukrajině

Sergej Lavrov ve svém projevu 20. září 2023 uvedl, že ukrajinská vláda je složena z neonacistů a rusofobů, kteří nelegitimně převzali moc a kteří nereprezentují zájmy obyvatel Donbasu a Krymu (.pdf, str. 20–23).

Mluvil také o tom, že v roce 2014 tehdejší nové vedení země oznámilo, že jeho „hlavní prioritou je potlačení práv rusky mluvících občanů Ukrajiny“. Proti těm, kteří tuto novou vládu odmítli, pak byla podle Lavrova zahájena „kárná operace“.

Ruský ministr zahraničí vysvětloval, že právě v reakci na to Krym a Donbas uspořádaly referenda, která podle něj byla „v plném souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů“, která jsou zakotvena Chartě OSN. V této souvislosti se následně odkazoval na deklaraci OSN o zásadách mezinárodního práva z roku 1970. Ta dle jeho slov uvádí, že se zásada územní celistvosti vztahuje jen na „státy, které se chovají v souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů (…) a mají tedy vládu zastupující veškerý lid náležející k danému území“. Zároveň s tím Lavrov upozorňoval, že podle něj současné ukrajinské vedení nezastupuje obyvatele Donbasu a Krymu a porušilo jejich právo na sebeurčení.

Z výše popisovaných vyjádření tak vyplývá, že se dle Lavrova zásada územní celistvosti na Ukrajinu nevztahuje a platí jen pro ostatní státy. Pro úplnost je zde vhodné připomenout, že se v Chartě OSN všichni členové Organizace spojených národů, včetně Ruska, zavázali, že nepoužijí sílu „proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu“ (.pdf, str. 9).

Lavrov o ruské agresi

Prezident Pavel dále poukazuje na vyjádření Sergeje Lavrova o ruské agresi proti Ukrajině. Lavrov měl na zářijovém jednání Rady bezpečnosti mluvit o tom, že „Rusko nepáchá agresi, ale vede operaci“. Přímo tato slova sice ruský ministr zahraničí nepoužil (.pdf, str. 20–25), poukazoval ovšem na to, že je podle něj agresorem naopak Kyjev.

„Dnes je rétorika našich odpůrců plná hesel jako ‚invaze‘, ‚agrese‘ a ‚anexe‘. O vnitřních příčinách problému a o tom, že po mnoho let pěstovali (vedení Ukrajiny, pozn. Demagog.cz) vyloženě nacistický režim, který otevřeně přepisuje výsledky druhé světové války a dějiny vlastního národa, neřeknou ani slovo,“ ohradil se Lavrov proti zmínkám o ruské agresi v projevech svých předřečníků (.pdf, str. 22). Mluvil také o tom, že Kyjev „zahájil válku proti velké části vlastního národa“ a porušoval minské mírové dohody (.pdf, str. 22–24).

Závěr

Shrňme tedy, že Sergej Lavrov na půdě Rady bezpečnosti OSN v září označil ukrajinskou vládu za nelegitimní. Zároveň zmiňoval, že současné vedení Ukrajiny nezastupuje obyvatele Donbasu a Krymu a porušilo jejich právo na sebeurčení. Právě z těchto důvodů se tak podle něj na Ukrajinu nevztahuje zásada územní celistvosti, kterou se Rusko zavázalo dodržovat v Chartě OSN.

Ve svém projevu se Sergej Lavrov také ohradil proti tvrzení některých jiných řečníků, že je Rusko na Ukrajině agresorem. Konkrétně se odvolával na to, že podle něj byl ukrajinský režim dlouhodobě „nacistický“, „přepisoval dějiny vlastního národa“, a sám proti jeho části „zahájil válku“. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý – přesněji jako pravdivý s výhradou, protože Sergej Lavrov nepoužil přímo slova, že „Rusko nepáchá agresi, ale vede operaci“, jak jej cituje Petr Pavel.

Prezident Petr Pavel v rozhovoru popisoval svůj názor na to, zda má mít v Rusku Česká republika i nadále velvyslance. Pro kontext uveďme, že českým velvyslancem v Moskvě je oficiálně Vítězslav Pivoňka, který byl do této funkce jmenován v říjnu 2018. Podle zvyklostí měl na tomto postu skončit po čtyřech letech, tedy na konci roku 2022. 

Ministr zahraničí Jan Lipavský tehdy ovšem rozhodl, že Pivoňka na postu zůstane, což zdůvodňoval právě tím, že by při jmenování nového velvyslance muselo Česko požádat Rusko o souhlas. Přestože podle webu Ministerstva zahraničí Pivoňka velvyslancem stále je, podle informací médií od začátku roku 2023 pobývá v Praze, nikoli v Moskvě, a ambasádu řídí nižší diplomat Jiří Čistecký. Právě v této souvislosti se tak začalo diskutovat o tom, zda nového velvyslance jmenovat nebo ne.

Podívejme se nyní podrobněji na proceduru jmenování velvyslance, přesněji jmenování tzv. mimořádného a zplnomocněného velvyslance, který stojí v čele velvyslanectví. V jednom z prvních kroků Ministerstvo zahraničí navrhuje jméno daného diplomata vládě. Pokud kabinet tento návrh schválí, předloží ho k podpisu prezidentu republiky. Ten poté „velvyslance jmenuje s kontrasignací tedy podpisem předsedy vlády.“

Pokud navržená osoba prošla tímto procesem, její životopis ČR posílá hostitelské zemi ke schválení. V případě, že přijímající stát s návrhem souhlasí, vydá tzv. agrément. Upřesněme, že agrément vydává obvykle vláda. Ačkoli např. v Česku kromě premiéra podepisuje tento dokument i prezident, v ruských zdrojích se nám zmínky o prezidentském podpisu najít nepodařilo (.pdf, str. 306, 358).

Po získání zmiňovaného souhlasu úřad prezidenta ČR následně vyhotoví pro daného velvyslance pověřovací listiny, které musí předat hlavě státu hostitelské země. Dnem předání pak oficiálně začíná velvyslancova mise. 

V případě, že tedy bude Česko chtít jmenovat nového velvyslance v Moskvě, bude muset zaslat Ruské federaci žádost ke schválení. Z dostupných zdrojů vyplývá, že žádost směřuje k vládě, ne přímo k samotnému prezidentovi Ruska. Z uvedených důvodů tak výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou. Na závěr však doplňme, že se nový velvyslanec bude muset setkat s ruským prezidentem a slavnostně mu předat pověřovací listiny. 

Prezident Petr Pavel mluví o soudu mezi dvěma energetickými společnostmi, které se účastní tendru na dostavbu jaderného bloku elektrárny Dukovany. Americká firma Westinghouse tvrdí, že vlastní duševní práva na technologie, které používá její jihokorejský konkurent KHNP (Korea Hydro & Nuclear Power). Zmiňme, že tendru na dostavbu elektrárny Dukovany se kromě společností Westinghouse a KHNP účastní ještě francouzská EDF.

Firma Westinghouse se v žalobě, kterou v říjnu 2022 podala k federálnímu soudu v USA, odkazuje na skutečnost, že firmě KHNP pomohla s vývojem jejích prvních reaktorů. KHNP ale tvrdí, že jejich současná technologie se od původní značně liší a porušení duševního vlastnictví se tak nedopustila.

V žalobě Westinghouse uvádí, že vývoz technologií KHNP do zahraničí by měly schvalovat americké úřady, a to právě vzhledem k předchozí pomoci s vývojem. Podle korejských médií chce americká společnost těmito kroky zabránit KHNP, aby mohla nabízet jaderné reaktory Polsku, Česku, a také některým dalším zemím.

Žalobou se zabýval americký federální soud ve Washingtonu. Ten v září 2023 návrh společnosti Westinghouse odmítl a uznal argument KHNP, že pravomoc vymáhat vývozní omezení byla delegována výhradně na amerického ministra spravedlnosti. Soukromá firma Westinghouse, která není vládním subjektem, tak „nemá právní základ pro vymáhání jakýchkoliv opatření vůči společnosti KHNP,“ popisuje korejský zpravodajský server rozhodnutí soudu.

Soud se ale nijak nevyjádřil k tomu, zda KHNP používá technologii firmy Westinghouse, a jestli tak porušila její duševní vlastnictví. Westinghouse už navíc avizovala, že se proti rozhodnutí soudu odvolá.

Doplňme, že mezi společnostmi rovněž probíhá arbitrážní řízení u Korejského výboru pro obchodní arbitráž (KCAB), které je na soudním řízení v USA nezávislé.

Závěr

Federální soud v USA tedy odmítl žalobu společnosti Westinghouse, kterou podala na jihokorejskou KHNP. Americká firma se domáhala toho, aby vývoz technologií KHNP schvalovaly americké úřady, a to kvůli předchozí pomoci s vývojem. Soud však žalobu odmítl s argumentem, že soukromá firma Westinghouse nemá právní základ pro vymáhání opatření vůči KHNP. Společnost následně avizovala, že se proti rozhodnutí chystá odvolat. Výrok prezidenta Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Prezident Petr Pavel odpovídá na otázku, zda se na Pražském hradě nedějí věci, o kterých veřejnost neví. Redaktorka totiž naráží na zářijové personální změny, kvůli kterým podle ní nebyli novináři ze situace „moc moudří“. Dále zmiňuje, že se pouze dozvěděli o konci Markéty Řehákové na pozici ředitelky tiskového odboru, a dodává, že hlavu státu na jeho pracovní cestu do USA nakonec nedoprovodila. Pavel následně popsal uskutečněné změny a přiblížil, že si Řeháková nestihla zařídit vízum, jelikož v té době byla na dovolené v Indii, a k delegaci se tak nemohla připojit.

Změny na Hradě

Hrad 5. září oznámil, že Linda Jozwiak Kopecká končí na pozici ředitelky Kabinetu prezidenta republiky. Odbor komunikace jako důvod uvedl, že k tomu došlo v „návaznosti na uvažované změny“, které souvisí s jejím pracovním zařazením. Podle odboru bylo součástí rozhodnutí také „přihlédnutí k jiné pracovní nabídce“, kterou měla Jozwiak Kopecká údajně obdržet.

Současně Hrad ohlásil, že vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Jana Vohralíková rozhodla, že tisková mluvčí prezidenta a ředitelka tiskového odboru budou nově dvě samostatné pracovní pozice – do té doby je obě zastávala právě Markéta Řeháková. Příčinou této změny mělo být „velké množství vykonávané agendy“ a pracovní vytížení Řehákové. Ta ke dni publikace námi ověřovaného rozhovoru nicméně stále byla Pavlovou mluvčí.

Na této pozici poté skončila až na začátku října, přičemž k ukončení jejího pracovního poměru mělo podle informací Deníku N dojít dohodou. Na twitteru (nyní X) pak Řeháková uvedla, že důvodem jejího odchodu je „snaha předejít spekulacím o uspořádání vztahů uvnitř prezidentské kanceláře.“

7. září také ČTK informovala o tom, že s platností k 5. září byl zrušen i Kabinet prezidenta, který byl nahrazen sekretariátem. Jeho vedoucí se stala Lucie Obdržálková, která s Pavlem spolupracovala už během jeho volební kampaně. Webové stránky Hradu uvádí, že sekretariát ve spolupráci s ostatními útvary Kanceláře zajišťuje „denní výkon funkce prezidenta republiky a plní další úkoly podle jeho přímých pokynů.“

Média a „mocenský boj“

Již 5. září Seznam Zprávy popsaly, že jsou personální změny důsledkem dlouhodobě vypjaté atmosféry na Pražském hradě, respektive v prezidentské kanceláři. Již v červnu totiž tento server uvedl, že se vytvořily dvě „mocenské skupiny“ – jedna kolem kancléřky Vohralíkové a druhá kolem lidí, kteří s Pavlem spolupracovali již během kampaně. Do druhého tábora pak měla patřit právě Řeháková a Jozwiak Kopecká.

O tomto mocenském souboji informoval také Deník N, který do skupiny kolem Vohralíkové přiřadil také prezidentova přítele a poradce Petra Koláře. V opačném „týmu“ poté měl být i šéf poradců Tomáš Richter. Ten 6. září Seznam Zprávám potvrdil, že se jeho působení na Hradě chýlí ke konci. O svém konci řekl, že jeho „cílem bylo vybrat, poskládat, sladit a zkoordinovat tým expertů, kteří budou poskytovat své odborné služby prezidentovi a relevantním ředitelům odborů.“ Podle Richtera během podzimu dojde ke splnění tohoto závazku.

Zmiňme, že podle zdrojů Deníku N Jozwiak Kopecká žádnou pracovní nabídku nedostala. Lidé z Hradu uvedli, že jim rozhodnutí o jejím konci bylo odůvodněno překračováním pravomocí ze strany bývalé ředitelky Kabinetu. Deník tak uvádí, že „není vůbec jasné, kvůli čemu Jozwiak Kopecká končí a čeho se měla dopustit.“ Server Neovlivní nicméně napsal, že bývalá šéfka kabinetu hlavu státu zavalovala velkým počtem schůzek, z nichž nebyly všechny potřebné. Řeháková pak podle citovaného zdroje nemá dost zkušeností pro vedení tiskového odboru.

Dodejme, že podle Hospodářských novin tyto personální změny připomínají nástup Vohralíkové na post vedoucí kanceláře Senátu před čtyřmi lety, kdy postupně vyměnila třetinu zaměstnanců.

Závěr

Na začátku září tedy skutečně došlo ke dvěma personálním změnám. Na postu vedoucí Kabinetu prezidenta skončila Linda Jozwiak Kopecká a funkce ředitelky odboru komunikace a tiskové mluvčí, které obě zastávala Markéta Řeháková, byly poté rozděleny do dvou. Řeháková nicméně ke dni zveřejnění námi ověřovaného rozhovoru stále zastávala roli tiskové mluvčí Petra Pavla. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Premiér Petr Fiala odpovídá na otázku, zdali si Česká republika může dovolit nakoupit 24 víceúčelových nadzvukových letounů F-35, za které chce stát zaplatit nejvýše 124 miliard korun. Fiala podotýká, že vláda na jejich pořízení může vyčlenit finance a „v podstatě to musí udělat.“ Následně uvádí, že pořízení F-35 vychází z analýz a požadavků armády.

Již v únoru letošního roku se vyskytly informace, že nákup letounů F-35 doporučila armádní analýza, podle které požadavky kladené na české letectvo po roce 2040 mohou splnit pouze stroje tzv. páté generace. Jediným dostupným strojem, který naplňuje tyto požadavky, jsou podle armády právě americké F-35. Ty splňují například požadavek armády na přímé sbíraní dat z dronů. Na webových stránkách armády stojí, že F-35 je také senzor, „který se díky minimální viditelnosti pro radary dostane s velmi malým rizikem nad území nepřítele a může tam nejen zaútočit, ale hlavně sesbírat data o nepřátelských pozicích, počtech jeho jednotek, druzích techniky“.

Analýzu ve své tiskové zprávě z 11. září zmínila právě také Armáda ČR. Konkrétně v ní stojí, že „bez letounů 5. generace se naše letectvo ocitne v podstatě mimo NATO. Rozhodnutí jednat s USA o pořízení F-35 vychází z analýzy, kterou vypracovala armáda a která říká, že jen stroje 5. generace mohou obstát na bojišti budoucnosti. Pokud tedy chceme taktické letectvo, jehož stroje nebude nutné za pár let obnovovat a které bude schopné plnit stanovené úkoly, tak je nutné koupit F-35.“

Pořízení F-35 podporují i představitelé armády, mezi kterými je například náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Ten vidí nákup těchto letounů jako nejvíc ekonomickou variantu, která by měla rozšířit schopnosti nejen letectva, ale i armády jako celku. Pro se vyslovil např. i generál Jaroslav Míka, který je součástí týmu vojenských expertů a rovněž se podílel na vyjednávání s USA ohledně možnosti tyto stroje nakoupit.