Přehled ověřených výroků

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na otázku moderátora, jestli má Evropská unie „naivní cíle“ na Blízkém východě. Peksa odpovídá, že se na tzv. dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu verbálně shodly nejen Organizace spojených národů (OSN), EU a USA, ale i přímo vláda Izraele a palestinská samospráva. V kontextu výroku pak zmiňuje, že se hnutí Hamás tento souhlas snaží narušit a zničit Izrael.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států, Izraele a Palestiny, s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena v rezoluci č. 181 Valného shromáždění OSN z roku 1947. Podle tohoto dokumentu mělo být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. Město Jeruzalém pak mělo mít zvláštní status a spadat pod správu OSN (.pdf, str. 5–6).

Nejzazší termín vzniku obou států byl určen na 1. srpna 1948 (.pdf, str. 2). V souladu se zmíněnou rezolucí vyhlásil 14. května 1948 svou nezávislost stát Izrael. Následkem vyhlášení izraelské nezávislosti bylo vypuknutí první arabsko-izraelské války, v níž Izrael uhájil svou existenci.

Obyvatelé Palestiny o vytvoření samostatného arabského státu usilovali například v 60. letech (.pdf, str. 2). V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy. Palestinská národní rada následně v roce 1968 Chartu upravila a rozšířila.

Na konci 80. let pak Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci (.pdf), v níž potvrdilo dřívější vyhlášení samostatného Palestinského státu ze strany OOP (.pdf, str. 3). V letech 1993 a 1995 došlo k podpisům mírových dohod z Osla. Izrael tehdy uznal OOP jako představitele Palestiny a OOP uznala právo Izraele na existenci. Izrael také souhlasil s vytvořením palestinské samosprávy na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Tyto dohody následně vedly ke změně Palestinské národní charty a měly sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání. Následující mírová jednání však k definitivnímu vyřešení izraelsko-palestinské otázky nevedla.

Postoje jednotlivých stran

OSN stálo u zrodu dvoustátního řešení, když v roce 1947 přijalo zmíněnou rezoluci č. 181. Již od konce 40. let tak toto řešení podporuje. Od roku 1947 zároveň OSN na úrovni jak Valného shromáždění, tak Rady bezpečnosti opakovaně přijímalo rezoluce, kterými se snažilo napomoci vyřešení sporu mezi Izraelem a Palestinou.

Spojené státy americké byly prvním státem, který v roce 1948 uznal Izrael jako suverénní stát. V 70. letech USA např. zprostředkovaly podpis dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem, na jejichž základě Egypt s židovským státem uzavřel mírovou smlouvu. O pokrok v konfliktu se snažil také bývalý prezident Bill Clinton, za jehož asistence Izrael a Palestina v 90. letech podepsaly výše zmíněné dohody z Osla.

Vznik samostatné Palestiny poté na začátku tohoto tisíciletí podpořil tehdejší prezident George W. Bush. V posledních letech podporu pro dvoustátní řešení potvrdili také např. prezident Joe Biden, ministr zahraničí Antony Blinken nebo delegát v OSN Andrew Weinstein.

Také Evropská unie dlouhodobě podporuje dvoustátní řešení. EU se například spolu s OSN, Spojenými státy a Ruskem angažovala v tzv. Kvartetu, který předložil nový plán řešení konfliktu s cílem vytvoření dvou států. Kvartet se ovšem nevěnoval klíčovým a sporným bodům, kterými jsou vedle statusu Jeruzaléma i otázky týkající se palestinských uprchlíků, výstavby židovských osad a bezpečnostních opatření.

V minulosti jak izraelská, tak palestinská strana vyjádřila podporu dvoustátního řešení svého sporu, včetně současných hlavních představitelů – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse. Dodejme ovšem, že v řadách veřejnosti podpora pro dvoustátní řešení v posledních letech chladne. Podoba dvoustátního řešení se mezi oběma stranami ale liší, jak nastíníme v následujících odstavcích.

Sporné body dvoustátního řešení

Hlavní rozpory mezi Izraelem a Palestinou se týkají čtyř bodů: hranic, statusu města Jeruzalém, uprchlíků a bezpečnostních zájmů.

V rezolucích OSN (.pdf) se mluví o stanovení hranic na linii před arabsko-izraelskou válkou v roce 1967 (.pdf). Mezi stranami však na podobě hranic neexistuje shoda. Nejproblematičtější jsou v této souvislosti izraelské osady na území Palestiny, které jsou většinou světa považovány za nelegální. Dle mezinárodního společenství Izrael budováním sídel na územích Palestiny, okupovaných od roku 1967 (zejména na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě), de facto porušuje (.pdf, str. 2) mezinárodní právo, jelikož tímto způsobem rozšiřuje své hranice.

Jeruzalém považují Palestina i Izrael za své hlavní město, jelikož jej vnímají jako centrum svého náboženství a kulturního dědictví. Dvoustátní řešení tradičně navrhuje rozdělení na izraelský západ a palestinský východ (.pdf, str. 3). Izrael nicméně trvá na tom, že Jeruzalém by měl zůstat „nedělitelným a věčným“ hlavním městem, a nárokuje si tak i jeho východní část.

Palestinští uprchlíci a jejich potomci, jejichž počet dosahuje takřka 6 miliónů, a kteří uprchli nebo byli vyhnáni ze svých domovů především během arabsko-izraelských válek v roce 1948 a 1967, mluví o svém právu na návrat domů. Izraelští politici návrat uprchlíků ale odmítají, protože by v důsledku mohl vést k narušení demografické struktury Izraele, přesněji řečeno ke snížení podílu židovské většiny ve státě.

Také odpověď na otázku bezpečnosti je pro obě strany odlišná. Palestinci za bezpečný stav označují situaci, kdy by došlo k ukončení vojenské okupace Izraelem. Izrael chce naopak zabránit ovládnutí Západního břehu Jordánu teroristickou skupinou Hamás, což by znamenalo, že by části této oblasti nadále zůstaly pod izraelskou vojenskou kontrolou.

Závěr

Všechny strany, které Mikuláš Peksa vyjmenovává – tedy OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva – opravdu dlouhodobě podporují tzv. dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jedním ze sporných bodů však zůstává např. status Jeruzaléma, který Izrael i Palestina považují za své hlavní město. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v rozhovoru uvádí, že se OSN, USA, EU, Izrael i palestinská samospráva shodují na podpoře dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Následně zmiňuje, že Hamás na tomto seznamu nefiguruje, což by ovšem dle jeho slov nemělo nic měnit na tom, že se ostatní aktéři chtějí dohodnout.

Dvoustátní řešení

Koncept dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládá vytvoření dvou nezávislých států Izraele a Palestiny s vlastním územím. Zmínka o vzniku samostatného státu Palestina je přitom obsažena již v rezoluci č. 181 Valného shromáždění Organizace spojených národů (OSN) z roku 1947. Podle této rezoluce měl být na bývalém mandátním území OSN, které bylo pod správou Velké Británie, ustaven v Palestině arabský a židovský stát. V souladu s rezolucí vyhlásil Izrael 14. května 1948 svou nezávislost.

V roce 1964 Palestinská národní rada přijala Palestinskou národní chartu, která je ústředním dokumentem (.pdf, str. 3) Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Charta obsahovala ustanovení o nedělitelnosti Palestiny v územním rozsahu Britské mandátní správy (článek 2), čímž existenci samostatného Izraele odmítla.

Prvním významným pokrokem po řadě let konfliktu byly mírové dohody z Osla podepsané v roce 1993 a 1995. Izrael a OOP se v nich dohodly na vytvoření palestinské autonomie v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu. OOP na oplátku uznala právo Izraele na existenci. Konečný status palestinských území však dodnes nebyl dojednán a následné mírové rozhovory nepřinesly zásadní posun.

Hamás

Hamás je islamistické militantní hnutí, které vzniklo v roce 1987 během první intifády, tedy palestinského povstání vůči izraelské okupaci Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma. Podle své charty z roku 1988 usiluje o zničení Izraele a založení islamistického státu v celé Palestině.

Tato teroristická skupina násilně převzala kontrolu v Pásmu Gazy po volbách v roce 2006, čímž nastal politický rozkol mezi Gazou a zbytkem palestinského území, kde vládne hnutí Fatah. Zmiňme, že USA i EU (.pdf, str. 6) Hamás zařadily na svůj seznam teroristických organizací např. kvůli incidentům zahrnujícím sebevražedné atentáty, útoky na civilisty nebo únosy izraelských vojáků.

Hamás v roce 2017 zveřejnil novou podobu charty, ve které uznal podobu Palestiny v hranicích před rokem 1967, tedy před vypuknutím šestidenní války. Palestinský stát by se tak rozkládal v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Dokument však stále zavrhuje dvoustátní řešení a neuznává státnost Izraele (.pdf, str. 5–6). Charta na několika místech také zmiňuje, že osvobození Palestiny od židovského státu je legitimní právo a povinnost Palestinců (str. 7, 8, 9). Cíl zničit Izrael se tedy nezměnil.

Závěr

Hnutí Hamás na rozdíl od zbytku palestinské reprezentace dlouhodobě odmítá dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Původně chtělo za Palestinu prohlásit i území dnešního Izraele, který se ve své chartě zavázalo i zničit. V roce 2017 sice došlo v jeho přístupu k mírným změnám, Izrael jako stát však nadále neuznává a od cíle zničit jej neupustilo. Výrok europoslance Peksy proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec a předseda Evropské pirátské strany Mikuláš Peksa výrokem poukazuje na to, že Pásmo Gazy je malé, ale hustě osídlené území. Rozlohu a počet obyvatel této oblasti poté srovnává s Prahou.

Pásmo Gazy

Pásmo Gazy, které tvoří část palestinského území, leží na pobřeží Středozemního moře. Ze severu a východu sousedí s Izraelem, z jihozápadu ho lemuje kratší hranice s Egyptem. Jedná se o pás přibližně 41 kilometrů dlouhý a 10 km široký. Rozloha této oblasti konkrétně činí 365 km čtverečních, na kterých žije přibližně 2,2 milionu lidí. Jedná se tak o jedno z nejhustěji obydlených míst na světě, které je co do počtu obyvatel na km² srovnatelné například s Londýnem.

Dodejme, že europoslanec Peksa se ve svém výroku nepřesně vyjádřil, když označil celé Pásmo Gazy jako město. Gaza jako samostatné město nicméně skutečně existuje.

Praha

Hlavní město Praha má rozlohu 496 km², přičemž počet obyvatel podle posledních údajů Českého statistického úřadu dosahuje téměř 1,4 milionu. Pásmo Gazy je tedy menší o 131 km² neboli přibližně o čtvrtinu, jak správně uvádí Mikuláš Peksa. Zároveň v Pásmu Gazy žije přibližně o milion obyvatelů více. Jeho výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Mikuláš Peksa odpovídá na otázku, zda by měla Evropská unie nechat Izraeli zcela volnou roku při útocích na Pásmo Gazy, které jsou odvetou za napadení Izraele hnutím Hamás. Peksa zmiňuje, že Izrael zastavil dodávky vody do Gazy, což při její rozloze a hustotě obyvatel může podle něj v řádu několika dní vyústit v humanitární krizi. Dle jeho názoru bude tedy nezbytné, aby EU případně upozornila izraelskou vládu, že odvetný masakr na Palestince není řešením.

Okupace Pásma Gazy

Pásmo Gazy je hustě osídlené území na východním pobřeží Středozemního moře, které se nachází mezi Izraelem na severu a východě a Egyptem na jihozápadě. Počátky izraelské okupace Pásma Gazy sahají do roku 1967, kdy Izrael po vítězství v Šestidenní válce rozšířil svá území a získal kontrolu nad oblastí, která byla do té doby pod správou Egypta. V červnu 1967 izraelské vojenské orgány taktéž upevnily úplnou moc nad všemi vodními zdroji a infrastrukturou související s vodou na okupovaných palestinských územích.

V roce 2006 v Pásmu Gazy vyhrálo volby radikální palestinské hnutí Hamás, načež následovaly boje o moc s hnutím Fatah, které skončily vítězstvím Hamásu v roce 2007. Izrael už v roce 2006 na Pásmo Gazy uvalil blokádu, která vyústila mj. v nedostatek elektrické energie nebo výrazné omezení dovozu.

Na krizi v Pásmu Gazy spojenou s nedostatkem pitné vody začala upozorňovat řada organizací. Např. Amnesty International uvádí, že v Gaze je přibližně 90–95 % zásob vody kontaminovaných a nevhodných k lidské spotřebě. UNICEF pak upozornil na řadu zdravotních komplikací u dětí způsobených znečištěnou vodou a špatnými hygienickými podmínkami, jejichž důvodem je nedostatečná kanalizační infrastruktura.

Zastavení dodávek vody po útoku organizace Hamás

V sobotu 7. října palestinská teroristická skupina Hamás zahájila útok na Izrael. Skupina začala s raketovým ostřelováním izraelských měst a její bojovníci současně překročili hranice a pronikli do izraelských obcí poblíž Pásma Gazy.

Izraelský ministr obrany Joav Galant v pondělí 9. října nařídil totální blokádu Gazy, přičemž dle jeho vyjádření měly úřady přerušit dodávky elektřiny a zablokovat dovoz potravin a pohonných hmot. Ve stejný den ministr energetiky Jisrael Kac potvrdil, že dal úřadům pokyn přerušit dodávky vody do pásma Gazy. Zároveň podle listu The Times of Israel upřesnil, že dodávky elektřiny a pohonných hmot byly z Pásma Gazy přerušeny již před dvěma dny.

Dodejme, že ve čtvrtek 12. října (tedy po vysílání námi ověřované debaty) Jisrael Kac na svém twitteru (nově X) napsal, že do Gazy nebude dodávána elektřina ani voda, dokud nebudou navráceni lidé unesení během útoku Hamásu. V neděli 15. října pak byly podle izraelského premiéra Benjamina Netanjahua dodávky vody do Gazy obnoveny. Podle tamních obyvatel nicméně voda stále netekla, což tvrdil i Hamás.

Závěr

Izraelská vláda v reakci na útok teroristické skupiny Hamás skutečně zastavila dodávky vody do Pásma Gazy. Ke dni vysílání námi ověřované debaty, tedy 11. října, pak tyto dodávky obnoveny nebyly. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Izraelský parlament schválil vládu národní jednoty ve čtvrtek 12. října v reakci na útoky teroristické organizace Hamás, která o pět dní dříve pronikla do Izraele pomocí buldozerů, motocyklů nebo také paraglidingových křídel. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nabídl opozici utvoření této vlády již den po napadení. Upřesněme, že vláda národní jednoty je vláda stvořená speciálně pro případ války nebo jiného výjimečného stavu. Jedná se tedy o uskupení složené z členů vládních i opozičních stran a také z bývalých vojenských velitelů, kteří velí zemi během nenadálé události.

Pro sestavení tohoto kabinetu hlasovalo v Knesetu (izraelský jednokomorový parlament) 66 poslanců, proti byli 4. Do vlády k premiérovi Netanjahuovi se tak přidal např. také Benny Ganc z dosud opoziční Strany národní jednoty. Netanjahu zformování této vlády okomentoval tak, že jednotliví politici odsunuli stranou své neshody, jelikož je dle něj v sázce osud Izraele. Ve vládě národní jednoty ovšem nesedí předseda opoziční strany Ješ atid (Budoucnost existuje) a bývalý premiér Jair Lapid.

Dodejme, že Netanjahu k útoku uvedl: „Toto je válka o náš domov, musí skončit jediným – naprostým vítězstvím a rozdrcením a likvidací Hamásu.“ Ganc poté prohlásil, že nově sestavená vláda bude jednat, což Hamás dle jeho slov „pocítí“.

Europoslanec Mikuláš Peksa reaguje na slova Jana Zahradila, který tvrdil, že Benjamin Netanjahu je u evropské levice „nenáviděnou osobou“, a že kritika pocházející z členských států Evropské unie je pro Izrael irelevantní (audio, čas 13:50). Peksa následně zmínil, že Netanjahu je skrze politickou stranu Likud spřízněný se stranou ECR. Podle něj je možné najít společnou evropskou pozici vůči izraelsko-palestinskému konfliktu pouze za předpokladu, že k jednání nebude připuštěna právě ECR.

Likud

Likud je izraelská pravicová politická strana, která byla založena v roce 1973. Do jejího čela se Benjamin Netanjahu poprvé dostal v roce 1993. Předsedou strany byl do roku 1999, kdy prohrál vnitrostranické volby. V roce 2005 se nicméně opět stalpředsedou a tuto pozici zastává nepřetržitě až dodnes. Jako předseda Likudu se pak stal celkem třikrát premiérem, včetně jeho dvanáctiletého vládnutí mezi roky 2009 a 2021.

ECR

Strana evropských konzervativců a reformistů (ECR Party) je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Součástí strany jsou skutečně polská strana Právo a Spravedlnost a česká ODS, které je Jan Zahradil členem. Zmiňme, že ECR je v různých institucích reprezentována skrze přidružené organizace, např. v Evropském parlamentu skrze frakci Evropští konzervativci a reformisté.

ECR v současné době zahrnuje strany ze 14 členských států EU a také 7 globálních partnerů. Mezi ně patří i izraelská vládní strana Likud premiéra Benjemina Netanjahua, ale například také američtí Republikáni. Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016, a může se tak spolupodílet na řízení strany (.pdf, str. 6) prostřednictvím členství v kongresu (str. 24). Z veřejných zdrojů se nám ovšem nepodařilo zjistit jakým způsobem Likud své členství v ECR využívá.

Závěr

Shrňme tedy, že Benjamin Netanjahu je předsedou strany Likud, která je globální partnerem Strany evropských konzervativců a reformistů (ECR). Členy ECR jsou mj. také česká ODS, jejímž členem je Jan Zahradil, či polské Právo a Spravedlnost. Přestože se nám nepodařilo dohledat konkrétní aktivity Likudu ve strukturách ECR, jakožto globální partner má právo podílet se na rozhodování skrze své členství ve stranickém kongresu. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Mikuláš Peksa v kontextu výroku zmiňuje, že nechce bagatelizovat demonstrace oslavující útok Hamásu na Izrael. Podle něj je politický extremismus objektivním problémem, který existuje i v České republice. Jako příklad následně uvádí, že členové hnutí SPD relativizovali holokaust.

Tomio Okamura

Předseda hnutí SPD a tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura v roce 2018 při rozhovoru pro DVTV prohlásil (video, čas 4:21–5:13), že tábor v Letech u Písku „nebyl oplocen,“ a „že tam (vězni, pozn. Demagog.cz) měli v podstatě volný pohyb“. Odvolával se přitom na citát někdejšího prezidenta Václava Klause a na knihu Akademie věd „Tábor Lety: Fakta a mýty,“ ve které toto tvrzení dle Okamury mělo být napsané.

Publikace, kterou Okamura uvedl pod nesprávným jménem, však toto tvrzení neobsahuje. V knize nejsou ani informace ohledně volného pohybu či uvolněném režimu v prostorech tábora. Proti Okamurovu vyjádření se vymezil např. historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd, podle kterého byl režim pohybu v táboře v Letech stejný jako např. v Osvětimi a plot, který zde stál, byl později ještě zpevňován a upravován. Dodejme, že předseda SPD se za své tvrzení následně omluvil, zároveň však zopakoval svá tvrzení o volném pohybu. Nepravdivou informaci pak zopakoval i v letošním srpnu, kdy jsme se jejímu ověření rovněž věnovali.

Upřesněme, že podle slov historika Vojtěcha Kyncla v rozhovoru pro Českou televizi, byl koncentrační tábor v Letech od srpna 1942 tzv. romským táborem, což „znamená, že tam bylo soustředěno obyvatelstvo na základě rasových předpokladů“. Vybíráni byli buďto podle rasové podmínky nebo podle neusedlého způsobu života. Muzeum romské kultury tábor popisuje jako místo, „kde byly nuceně koncentrovány celé rodiny moravských a českých Romů a Sintů před transportem do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Auschwitz II – Birkenau. (…) Za dobu své existence (srpen 1942–srpen 1943) prošlo letským táborem zhruba 1 300 mužů, žen i dětí.“ Muzeum také upřesnilo, že v Letech zemřelo 326 lidí, přičemž většinu obětí tvořily děti.

Miloslav Rozner

Dalším členem SPD, který svými slovy relativizoval závažnost holokaustu, je Miloslav Rozner. Pořadu 168 hodin České televize se v návaznosti na Okamurův výrok podařilo získat audionahrávku (video, čas 5:30–5:42), kdy Rozner na sjezdu hnutí v prosinci 2017 řekl: „(…) bezesporu bych nikdy nevyhodil z okna půl miliardy za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku.“ Z kontextu jeho tvrzení vyplývá, že také hovořil o koncentračním táboru pro Romy v Letech u Písku.

Státní zástupce v roce 2018 nařídil trestní stíhání tehdejšího poslance Roznera. V žádosti Poslanecké sněmovně o jeho vydání k trestnému stíhání stojí, že státní zastupitel spatřil „trestný čin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle paragrafu 405 trestního zákoníku“. Na tuto žádost Miloslav Rozner vydán k trestnímu stíhání nebyl kvůli své poslanecké imunitě. V roce 2022 ho ovšem jako bývalého poslance státní zastupitelství obžalovalo.

Soudkyně Helena Strnadová, která Roznerovi udělila půlroční podmínku, se k výroku bývalého poslance vyjádřila následovně: „Nelze říct, že by ho (existenci tábora v Letech u Písku, pozn. Demagog.cz) popíral, v podstatě relativizoval závažnost toho tábora jako takového, co se tam dělo, jaký to mělo význam z hlediska nacistické politiky.“ Odvolací městský soud pak verdikt po Roznerově odvolání potvrdil.

Doplňme, že v 70. letech minulého století na místě koncentračního tábora vznikl vepřín. V roce 2017 vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) odsouhlasila odkup areálu za 450 milionů korun. Rozner tak svými slovy zjevně narážel na to, že v prostorech tábora má místo vepřína vzniknout památník. V prosinci 2022 pak skončila demolice a poté byla zahájena výstavba památníku obětem holokaustu, k jehož otevření by mělo dojít během roku 2024.

Závěr

Někteří členové hnutí SPD, které je v současné době ve Sněmovně zastoupeno 20 poslanci, skutečně svými výroky relativizovali holokaust. V minulosti se tak vyjadřoval např. tehdejší poslanec Rozner nebo předseda SPD Okamura, který své tvrzení o tom, že koncentrační tábor v Letech nebyl oplocen, zopakoval znovu v letošním srpnu. Výrok europoslance Peksy tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil hovoří o přátelství mezi premiéry Izraele a Maďarska v kontextu konfliktu, který v sobotu 7. října tohoto roku rozpoutal útok palestinského teroristického hnutí Hamás na židovský stát. Konkrétně odpovídá na otázku, zda se podpora izraelské, respektive palestinské strany v evropské politice odvíjí od příslušnosti politiků k levici či pravici. Ti levicoví podle Zahradila nepodporují izraelského premiéra Benjamina Netanjahua právě proto, že je to pravicový premiér, který se přátelí s pravicovým a konzervativním premiérem Maďarska Viktorem Orbánem. V naší analýze jsme se proto zaměřili na to, jak oba politici popisují své vzájemné vztahy.

Benjamin Netanjahu jako první izraelský premiér od roku 1989 navštívil Maďarsko v červenci 2017. Při této návštěvě Viktor Orbán pronesl, že respektuje stát Izrael a jeho právo na obranu a odsoudil, že se Maďarsko za druhé světové války nezastalo svých židovských občanů. Dodejme, že předseda vlády Izraele tuto návštěvu podnikl navzdory výhradám židovské obce, která označila kampaň Viktora Orbána ze stejného roku namířenou vůči americkému miliardář Georgovi Sorosovi za antisemitskou.

Oba premiéři o svých vztazích a o vztazích mezi oběma zeměmi hovořili také v červenci 2018 při příležitosti Orbánovy návštěvy Izraele. Premiér Netanjahu konkrétně nazval Viktora Orbána „opravdovým přítelem Izraele“ a poděkoval mu, že jeho vláda bojuje v Maďarsku proti antisemitismu. Současně se shodli na nutnosti zajistit bezpečnost svých občanů. Orbán pak uvedl, že mezi státy panují dobré vzájemné vztahy zejména díky vynikajícím osobním vazbám a společně sdílenému vlastenectví.

V únoru následujícího roku pak na společné tiskové konferenci v Jeruzalémě Benjamin Netanjahu uvedl, že se s premiérem Orbánem setkává pravidelně. Hovořili také o dobrých vztazích mezi oběma zeměmi a jejich úmyslu tyto vřelé vztahy ještě více prohlubovat.

Dalším příkladem přátelských vztahů těchto státníků je např. twitterový příspěvek Viktora Orbána z listopadu 2022, ve kterém gratuloval Benjaminovi Netanjahuovi k vítězství jeho strany Likud v izraelských parlamentních volbách. V reakci na to Netanjahu nazval Orbána svým přítelem, a také napsal, že se těší na prohlubování blízkého přátelství mezi oběma zeměmi.

Na jaře letošního roku pak média informovala o tom, že Orbán jako vstřícný krok vůči Netanjahuovi nechá přesunout maďarskou ambasádu v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Tím by se tak Maďarsko stalo prvním evropským státem s ambasádou v tomto městě. Později však Budapešť uskutečnění tohoto záměru popřela.

Z výše uvedených informací vyplývá, že vztah izraelského premiéra Benjamina Netanjahua s maďarským premiérem Viktorem Orbánem se dá skutečně označit za blízký. Předsedové vlád se pravidelně setkávají, opakovaně hovoří o vřelých vztazích mezi oběma státy a sdílejí vzájemné sympatie. Benjamin Netanjahu svůj maďarský protějšek v minulosti nazval svým přítelem a „opravdovým přítelem Izraele“. Výrok Jana Zahradila tak hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanec Jan Zahradil naráží na slova Mikuláše Peksy, který v debatě zmínil, že je izraelská vládní strana Likud spřízněná se Stranou evropských konzervativců a reformistů (ECR Party). Zahradil uvedl, že se za toto spojení ODS nestydí a přátelské vztahy mezi oběma stranami pak ilustroval na tom, že člen Likudu vystoupil na kongresu ODS, přičemž se v rámci českých politických stran mělo jednat o první takové vystoupení.

Česká ODS i izraelský Likud jsou skutečně součástí ECR, což je nadnárodní evropská strana založená v roce 2009 za účelem reformy Evropské unie. Mezi cíle této strany patří například zachování národní suverenity evropských států či osobní svobody (.pdf). Likud se mezi globální partnery ECR zařadil v roce 2016.

ODS považuje stranu Likud za svého partnera už delší dobu. V roce 2015 jí např. gratulovala k vítězství v parlamentních volbách. O tři roky později pak tehdejší zahraniční tajemník Likudu Eli Hazan vystoupil na 28. kongresu ODS (video), kde pronesl: „Je to pro nás čest být tu dnes s Vámi a spojenectví mezi našimi stranami považujeme za nesmírně důležité.“ Dále uvedl, že obě strany sdílejí společné hodnoty a poděkoval poslancům ODS za „jejich neustálou podporu státu Izrael.“

Jan Zahradil před izraelskými parlamentními volbami v dubnu 2019 popřál Likudu úspěch, zároveň izraelskou stranu označil za politického partnera ODS. K vítězství pak této straně pogratuloval Petr Fiala, který ji taktéž popsal jako partnera ODS. Premiér Fiala Netanjahuovi k výhře ve volbách poblahopřál i v listopadu 2022, kdy také uvedl, že vztahy mezi oběma stranami jsou na vynikající úrovni. Doplňme, že ke gratulacím docházelo oboustranně, v roce 2021 Eli Hazan blahopřál Petrovi Fialovi k jeho novému postu premiéra s odkazem na jeho projev na kongresu ODS v roce 2018.

Z uvedených informací vyplývá, že ODS má s Likudem skutečně blízké vztahy, jak tvrdí europoslanec Jan Zahradil. Obě strany jsou také členy jedné mezinárodní organizace, a to konkrétně Strany evropských konzervativců a reformistů. Někdejší zahraniční tajemník Likudu přednesl projev na kongresu ODS v roce 2018. V archivech ostatních parlamentních stran se pak zmínka o Likudu neobjevuje, a tak byl projev Hazana prvním vystoupením zástupce Likudu na sjezdech českých politických stran. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V kontextu debaty o situaci, kdy v různých evropských zemích proběhly po útoku teroristického hnutí Hamás na Izrael akce podporující Palestinu, potažmo i Hamás samotný, uvedl europoslanec Jan Zahradil, že tyto akce vnímá jako součást systémového selhání v některých zemích západní Evropy. Moderátor následně vznesl otázku, zda by se měly trestně stíhat projevy na sociálních sítích, které podporují terorismus. Zahradil reagoval právě tímto výrokem a dodal, že „stačí tyto paragrafy použít“. Upřesněme, že z kontextu výroku vyplývá, že Jan Zahradil nemluví přímo o samotném trestním řádu, ale obecně o českém trestním právu.

Příslušné paragrafy lze najít v trestním zákoníku, konkrétně v dílu 5, který pojednává o trestných činech narušujících soužití lidí. V zákoníku konkrétně stojí, že podněcování nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině nebo náboženství může být potrestáno vězením v délce až dvou let. Trest v délce šesti měsíců až tří let pak mohou dostat lidé, kteří k takové nenávisti podněcují „tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí“ nebo kteří se zapojují do organizace podporující diskriminaci, násilí nebo nenávist vůči rasovým či etnickým skupinám.

Vedle toho v trestním zákoníku také stojí, že ten, kdo skupině obyvatel vyhrožuje smrtí nebo ublížením na zdraví, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Pokud pak někdo ostatním takto vyhrožuje např. kvůli rase, příslušnosti k etnické skupině nebo národnosti, ve vězení může strávit šest měsíců až tři roky. Trest v délce dvou až tří let pak může člověk dostat v případě, že veřejně hanobí národ nebo skupinu osob kvůli jejich rase, příslušnosti k etnické skupině, národnosti, ale také politickému přesvědčení nebo vyznání.

V českém trestním zákoníku se tedy skutečně nacházejí paragrafy, na základě kterých lze stíhat jednotlivce za podněcování nenávisti vůči skupinám osob, a to mj. kvůli jejich etnické příslušnosti. Trest hrozí také těm, kteří by takto orientovanou nenávist šířili prostřednictvím sociálních sítí. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.