Přehled ověřených výroků

V srpnu 2018 Václav Klaus mladší zpochybnil působení české armády v Afghánistánu. V komentáři pro server Novinky.cz uvedl: „Smyslem armády je především chránit vlastní zemi, její svrchovanost. Tohoto cíle by armáda měla být schopná. Naše není.“ Dále komentoval smysl zahraničních misí v Afghánistánu: „Bojovat a umírat v cizích zemích čeští vojáci se souhlasem vlády a parlamentu mohou. Mělo by to mít ale nějaký jasný důvod a cíl. Já ho, promiňte, v Afghánistánu nevidím. Je to země mnoho tisíc kilometrů daleko.“ Klaus v komentáři zpochybnil smysl armády na zahraničních akcích.

Vojáků působících v Afghánistánu se zastala 1. místopředsedkyně klubu Jana Černochová, která na webu ODS reagovala na Klausův komentář. Výroky Klause mladšího se poté zabýval i poslanecký klub ODS.

Tento Klausův názor je v rozporu s dlouhodobým směřováním ODS, která podporuje působení českých vojáků na zahraničních misích po boku spojenců. Poslanecká sněmovna hlasovala loni v červnu o zahraničních misích a poslanci podpořili rozšíření vojenských misí české armády. Za ODS hlasovalo pro schválení misí 20 poslanců a 3 poslanci byli omluveni. Václav Klaus a Zuzana Majerová Zahradníková tuto vládní novelu nepodpořili, k hlasování se nepřihlásili.

V sobotu 16. března 2019 byl Václav Klaus mladší vyloučen z ODS z důvodu dlouhodobého poškozování dobrého jména strany a nerespektování jejích hodnot a principů. V tiskové zprávě ODS zmiňuje i Klausovu kritiku účasti českých vojáků ve vojenských misích. Předseda strany Petr Fiala uvedl, že Klaus mladší svým jednáním a vystupováním poškozuje dobré jméno ODS i přes to, že byl v minulosti několikrát varován a dostal tzv. symbolickou „žlutou kartu“.

Poslanci ODS navrhli (sami, nebo společně s poslanci jiných klubů) v tomto volebním období celkem 18 zákonů, ke kterým vydala druhá vláda Andreje Babiše stanovisko. Ke dvěma třetinám z těchto návrhů zákonů vydala vláda nesouhlasné stanovisko a ke zbylé třetině stanovisko neutrální. Pouze dva z návrhů ODS již byly schváleny (jedná se o novelu zákona o prodejní době a novelu zákona o státních svátcích) a většina ostatních byla zařazena na pořad 27. schůze, která bude pokračovat od 26. března 2019.

V případě dvou hlasování o návrzích poslanců ODS, které byly schváleny, hlasovali poslanci ODS pro návrh společně s vládními poslanci (u novely zákona o prodejní době však poslanci ČSSD nebyli pro návrh).

Poslanci ODS také předložili návrh (sněmovní tisk č. 254) novely zákona o daních z příjmů, ve kterém navrhují (pdf, str. 3) "zrušit institut tzv. superhrubé mzdy a nahradit jej jednoduchým systémem jedné sazby daně z příjmu z hrubé mzdy ve výši 15 %." Vláda k tomuto návrhu vydala nesouhlasné stanovisko (.pdf).

Zdanění církevních restitucí podpořila vláda na začátku minulého roku. KSČM touto podporou svého návrhu podmínila podporu menšinové vlady hnutí ANO a ČSSD. V lednu tohoto roku pak Poslaneckou sněmovnou díky hlasům vládní koalice, KSČM a SPD prošel návrh na zdanění církevních náhrad a novela zákona postoupila do Senátu. Ten ji následně vetoval a poslanci se tak budou komunistickým návrhem znovu zabývat.

Co se týče počtu státních zaměstnanců, podle návrhu státního rozpočtu na rok 2018 i 2019 jejich počet roste, konkrétně z 453 431 zaměstnanců za rok 2018 na 469 737 v letošním roce. Počet státních úředníků však naopak klesl (.pdf str. 148, úředníci jsou uvedeni jako "Zaměstnanci na služebních místech dle ZSS") z 67 752 na 67 029. Zde tedy Martin Baxa nepřesně rozlišuje mezi státními zaměstnanci a státními úředníky. Podobná čísla se objevují i v níže přiloženém grafu, jehož autorem je Ministerstvo financí a byl zveřejněn týdeníkem Ekonom.

Zdroj: Ekonom

Opatrnost při práci s počtem státních zaměstnanců připomíná také irozhlas.cz: "...v letech 2013−2019 máme 44 tisíc nových zaměstnanců státu, ale z toho je 31 tisíc učitelů a pracovníků ve školství. Jejich počet se zvyšoval v reakci na demografický vývoj, tedy nárůst počtu studentů."

Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) pak chce navrhnout při jednáních o rozpočtu na příští rok propuštění deseti procent státních zaměstnanců, z nichž by velkou část měli tvořit právě úředníci. Předseda ČSSD Jan Hamáček s tím nesouhlasí: „Opozice tady vytvořila představu, že nám stát za posledních pět let nabobtnal o nějakých 40 tisíc státních zaměstnanců. Reálně nám počet ministerských úředníků narostl o jedinou tisícovku."

Pokud se podíváme na vývoj počtu státních zaměstnanců, můžeme pozorovat nárůst přibližně od roku 2013. V tomto roce byl počet státních zaměstnanců nejnižší (413 595) a podle státního rozpočtu pro rok 2019 by měl jejich počet meziročně narůst o více než 16 tisíc na 464 446 (oproti loňskému roku). Podobná čísla se objevují i ve zprávě (.pdf, sešit B, str. 41) ke státnímu rozpočtu pro rok 2019.

Mezi lety 2013 a 2018, tedy v době, kdy s obměnami vládla ČSSD s hnutím ANO, tak opravdu došlo k nárůstu počtu státních zaměstnanců přibližně o 45 tisíc.

Zdroj: Ekonom

Martin Baxa však hovoří o státních úřednících, což je nepřesné vzhledem k tomu, že z celkových 448 tisíc státních zaměstnanců v roce 2018 pracovalo 230 tisíc lidí ve školství, téměř 55 tisíc představují celníci či policisté a dalších téměř 25 tisíc vojáci. Většina státních zaměstnanců tak není úředníky v pravém slova smyslu. Podle údajů z roku 2015, kdy vstoupil v účinnost zákon o státní službě, měla Česká republika přibližně 68 tisíc státních úředníků zaměstnaných ve služebním poměru, v roce 2018 (.pdf, sešit B, str. 42) to bylo opět přibližně 68 tisíc. To, že se nezvyšuje počet zaměstnanců ve služebním poměru, však neznamená, že se nemůže zvyšovat počet „úředníků“ zaměstnaných dle zákoníku práce.

Spolu s nárůstem státních zaměstnanců se pochopitelně zvyšují i náklady na platy a ostatní platby za provedenou práci. Nárůst platů je však strmější než nárůst počtu zaměstnanců a průměrný plat se tak zvyšuje, a to o téměř deset tisíc korun za čtyři roky.

ODS v novém programu z 16. března 2019 prosazuje snižování daní či zrušení některých daní. Konkrétně v příspěvku hovoří o zrušení daně z nabytí nemovitosti, zrušení silniční daně či znovuzavedení pouze dvou sazeb DPH. V souvislosti s daněmi kritizují vládu za to, že neumí šetřit. V novém programu prosazují levný a efektivní stát. Tohoto by chtěli například dosáhnout zastropováním počtu úředníků. Důslednou ekonomickou politiku zde chápeme jako důraz na dlouhodobé prosazování těchto témat.

Témata nízkých daní a vyrovnaného rozpočtu se prosazují dlouhodobě. Objevují se již v programu z roku 2010 (.pdf, str. 8, 9). Prosazovali zjednodušení daňových zákonů, transparentnost výběru daní či střídmou rozpočtovou politiku. V roce 2010 vytvořili ještě kromě volebního programu dokument s názvem Vize 2020 (.pdf, str. 9). V tomto dokumentu kromě jiného zmiňují potřebu efektivnějšího a levnějšího státu pomocí využití moderních komunikačních a informačních technologií.

I v dalším programu z roku 2013 (.pdf, str. 4, 6) se zabývají efektivitou státu a vyrovnaným rozpočtem. V tomto programu ale neprosazují snížení daní. Staví se zde pro zachování sazeb u DPH či u daně z příjmu fyzických osob. Snižování daní však prosazují ve volebním programu do Evropského parlamentu v roce 2014 (.pdf, str. 6), v programu (.pdf, str. 6) ke komunálním a senátním volbám. Dále v nich hovoří kromě jiného o efektivních nástrojích proti zadlužování státu či o levné a efektivní státní správě. Toho chtěli dosáhnout v obou programech likvidací zbytečných úřadů a institucí.

V programu z roku 2016 určeného pro krajské a senátní volby také prosazují zrušení některých daní či sjednocení DPH do jednotné sazby. V programu připraveném pro volby v roce 2017 se také věnovali snížení daní a levnějšímu státu. Naopak v programu určeném pro senátní a krajské volby z roku 2018 se těmto tématům nevěnují.

Rakousko lze označit za vojensky neutrální stát. Cíl zachování neutrality Rakouska je definován v čl. 9a část 1 ústavy (.pdf, str. 9): ,,Austria subscribes to comprehensive national defence. Its task is to preserve the external independence as well as its inviolability and its unity, in particular as regards the maintenance and defence of permanent neutrality."

Koncepci vojenské neutrality a jejímu vývoji konkrétně na případu Rakouska se věnuje článek Mgr. Kristýny Maťátkové, vydaný v recenzovaném akademickém časopise Obrana a strategie. Upozorňuje, že koncepce vojenské neutrality nemá u akademiků jasně vymezené hranice a není tak ani možné ji přesně definovat. Neutralitu dělíme na dočasnou a permanentní. Dočasná neutralita je mezinárodně vymezena Haagskými konvencemi z let 1899-1907 a vztahuje se pouze na neutralitu státu v probíhajícím válečném konfliktu. Permanentní neutralita naopak nevyplývá z žádného oficiálního právního dokumentu a řídí se zvykovým právem.

Permanentní neutralita předpokládá zachování neutrálního stavu i v době míru. Jak uvádí Maťátková, v případě permanentní neutrality je hlavní, aby neutrální státy v době míru nevstupovaly do smluvních svazků, které by jejich neutralitu ohrožovaly v době válečného konfliktu. Akademické definice a výklady permanentní neutrality se však liší a některé zahrnují i zákaz přítomnosti cizích vojenských jednotek na území neutrálního státu nebo vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací.

Ačkoli vojenská neutralita dle článku patří k charakteristickým rysům rakouské identity, s koncem studené války a zapojením do procesu evropské integrace došlo v Rakousku k adaptaci a odklonu od permanentní neutrality směrem k neutrální politice neúčasti v aliancích a politice solidarity.

Rakousko se stalo neutrálním státem v roce 1954. Svou neutralitu pak stvrdilo v ústavě z roku 1955. V permanentní neutralitě Rakousko pokračovalo i první dekádu po konci studené války. V rámci podání přihlášky o vstup do EU došlo k úpravě Rakouské ústavy, která nově deklarovala možnost účasti Rakouska na evropské Společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP), kterou nově zaváděla Maastrichtská kritéria v rámci druhého pilíře, a to aniž by došlo k porušení neutrálního postoje Rakouska. Zde se mj. projevuje pružnost výkladu permanentní neutrality, na kterou ve svém článku upozorňuje Maťátková: ,,Jinými slovy, každý stát může svou neutrální politiku v praxi uplatňovat trochu jiným způsobem a zároveň ji i jinak interpretovat."

V roce 1995 se Rakousko stalo součástí programu Partnerství pro mír, spadajícím pod NATO. Tímto bylo Rakousku umožněno navázat spolupráci s NATO bez závazku kolektivní obrany, plynoucím z článku 5.

Další úprava rakouské ústavy v souvislosti s neutrálním statusem země proběhla v roce 1998. Důvodem bylo přijetí Amsterodamské smlouvy, která dále rozvíjela principy fungování EU, dříve stanovené v Maastrichtské smlouvě z roku 1992. Ústava nově stanovila, že se Rakousko může zúčastnit všech misí v rámci SZBP uvedených v Amsterodamské smlouvě.

Další prohlubování spolupráce členských zemí EU v oblasti bezpečnosti a obranné politiky, které vedlo k zavedení Společné zahraniční a obranné politiky (SBOP) však Rakousko donutilo, aby v roce 2001 přijalo novou bezpečnostní a obrannou doktrínu. Bezpečnostní a obranná politika Rakouska byla nově definována jako nealianční s plněním principu evropské solidarity. Současná (ke 14. březnu 2019) bezpečnostní strategie Rakouska z roku 2013 (.pdf, str. 6) uvádí: ,, Security policy based on solidarity takes into account that the security of neutral Austria is now largely interconnected with the security of the EU as a whole." Dle Maťákové tím Rakousko odkazuje na neutralitu ve smyslu nečlenství v NATO, ale zároveň je zdůrazněna solidarita s členskými zeměmi EU v rámci plnění závazků SZBP/SBOP.

Rakousko zároveň deklaruje, že si je vědomo nutnosti mezinárodní spolupráce při implementaci bezpečnostní politiky, a zavazuje se k účasti svých vojáků na misích s charakterem krizového managementu v rámci EU, OSN a NATO.

V současné době neexistují žádné oficiální či akademické analýzy nebo studie nákladů vystoupení ČR z NATO.

Určitý omezený náhled do problematiky nám může dát jen například vyjádření jednotlivých rezortů a úřadů k otázce vydání ústavního zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy Českou republikou, který vláda zamítla 17. řijna 2016.

Zde se Ministerstvo obrany vyjadřuje k nákladům negativně takto (doc., s. 3):

„...nelze souhlasit s tvrzením předkladatelů v důvodové zprávě, že ‚je zcela nepochybné, že dochází k výraznému zatěžování státního rozpočtu výdaji na armádu, která je více využívána a cvičena pro potřeby NATO než obranu České republiky'. Kromě toho, že se jedná o ničím nepodložené tvrzení a není předložena jiná alternativa, jak by ČR svoji bezpečnost měla zajišťovat, je třeba konstatovat, že v případě, že by ČR nebyla součástí Severoatlantické aliance, výdaje státního rozpočtu by byly rozhodně vyšší než doposud, jelikož Česká republika by si musela sama zajistit obranu v oblastech, v nichž dnes využívá spolupráce spojenců.“

V podobném duchu se nese i odpověď Ministerstva financí (tamtéž, s. 2):

„Přetvoření současného typu armády na sbor schopný účinné obrany by si vyžádalo nemalé finanční i lidské zdroje, které by s největší pravděpodobností převážily náklady spojené s členstvím v NATO, a je v této souvislosti otázkou, zda by toho ekonomika země byla schopna.“

Stejně negativně se k otázce vystoupení z NATO vyjádřil například bývalý náčelník generálního štábu generál Bečvář v rozhovoru pro Právo v květnu 2018:

„Dnes není jiná alternativa než být součástí NATO. Je nutné se ptát: To se budeme bránit sami? Jako starý generál říkám, to nejde. Máme jednu přezbrojenou a jednu nepřezbrojenou brigádu a to je vše. Je naprosto zbytečné o tom diskutovat.“ [...] „Kolik myslíte, že ty dvě brigády dokážou vydržet z hlediska munice a zásobování? Půl roku. Byla by to naprosto fatální záležitost. Naše obrana je postavena na koaliční bázi, a to nás dělá společně silnými. Pokud bychom byli sami, museli bychom mít úplně jinou armádu – větší, dražší...“

Konkrétní výše nákladů vystoupení z NATO, případně způsob, jakým by se změnil rozpočet Ministerstva obrany, případně ČR, se nám nepodařilo dohledat, hodnotíme tedy výrok jako neověřitelný.

Pád Berlínské zdi v roce 1989 a následná reunifikace Německa v říjnu 1990 zahájily proces postupného rozpadu sovětské vlády nad Střední Evropou. Jedním ze symbolů tohoto úpadku byl i poměrně náhlý konec sovětským Ruskem vedené vojenské aliance Varšavské smlouvy v roce 1991.

Varšavská smlouva a Sovětský svaz představovaly po několik desetiletí opodstatnění pro existenci Severoatlantické aliance (NATO), společenství evropských a severoamerických států, které se zavazovalo severoatlantickou (Washingtonskou) smlouvou k společné obraně.

Pokud jde o otázku zrušení či omezení NATO, ta se řešila spíše akademicky ve smyslu „co bude dál“ a případně ze strany Ruska. NATO tak řešilo otázku svého opodstatnění, avšak obecné cíle aliance i po zrušení Varšavské smlouvy přetrvaly: odrazení vzestupu militantního nacionalismu a spolupráce v oblasti bezpečnosti tak, aby se státy mohly nadále demokraticky rozvíjet. Ukončení či omezení nebylo oficiálně nikdy deklarováno. Obecně členové NATO prezentovali v devadesátých letech chuť k pokračování NATO a nalezení dalších oblastí pro opodstatnění jeho existence (kolektivní obrana, kolektivní bezpečnost a aliance společných zájmů, .pdf).

Když se 15. dubna 1998 hlasovalo v Poslanecké sněmovně o přistoupení ČR do Severoatlantické aliance, byli proti pouze poslanci KSČM a SPR-RSČ (Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa; česká politická strana Miroslava Sládka, zastoupená v parlamentu v letech 1992–1998). Sněmovna schválila vstup ČR do NATO 143 hlasy, proti bylo 37 poslanců.

Komunistická strana usiluje o vystoupení ČR ze Severoatlantické aliance již od svého vzniku. K požadavkům na vystoupení z aliance se připojilo také volání po vystoupení z EU. V minulém volebním období podali komunisté neúspěšný návrh zákona o referendu o vypovězení Severoatlantické smlouvy.

Nyní je v Poslanecké sněmovně návrh ústavního zákona o referendu, jejž vláda odmítla. Důvodem nesouhlasného stanoviska (.pdf) bylo především příliš obecné vymezení referenda, které by umožňovalo rozhodovat o otázce setrvání České republiky v mezinárodních organizacích, jejichž je členem, resp. ratifikovat, či naopak vypovědět mezinárodní smlouvy. Návrh nyní čeká projednání Ústavně právním výborem.

Důvody, proč KSČM odmítá členství ČR v NATO, jsou mimo jiné: navyšování výdajů na obranu, účast českých vojáků na zahraničních misích bez mandátu OSN, zavádění sankcí a všeobecně agresivní politika NATO.

KSČM tyto důvody formulovala v dokumentu (.doc) Postoj KSČM k expanzivní celosvětové politice NATO a USA v jakýchkoli formách. Komunisté se domnívají, že v alianci „rozhodující roli plní Spojené státy, s cílem obnovit hegemonii a mocensky ovládnou zájmové oblasti, především místa s přírodními zdroji“. Komunisté kritizují údajnou expanzivní politiku NATO a USA, která podle nich vede k opakovaným ekonomickým sankcím a lokálním válkám, následně pak k balancování na hraně světového válečného konfliktu.

Požadavky na vystoupení z NATO se objevovaly v programu KSČM napříč historií strany i po vstupu ČR do aliance:

V roce 2004 v programu (.pdf, str.7) KSČM stálo, že strana „NATO považuje za přežitek éry bipolárního světa, který objektivně překáží evropské integraci. Dlouhodobě prosazuje jeho úplné zrušení, v první etapě požaduje vystoupení ČR z jeho vojenské složky“.

Také v programu (.pdf, str. 6) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 můžeme najít požadavek na zrušení NATO jakožto dlouhodobý cíl KSČM. Minimálním požadavkem strany bylo opět vystoupení ČR z vojenských složek aliance.

V posledních parlamentních volbách měla KSČM v tomto ohledu totožný program (.pdf, str. 21): „Usilování nadále o zrušení paktu NATO, a o obnovení úlohy OBSE, která více než 30 let úspěšně zajišťovala mír v Evropě.“ Dále pak: „Prosazování celonárodního referenda o vystoupení z NATO, popř. vystoupení z jeho vojenských struktur.“ KSČM podporuje menšinovou vládu ANO a ČSSD, která z posledních voleb vzešla, na základě 7 podmínek. Po vládě navíc požaduje „poskytnutí záruk, že bude usilováno o přijetí zákona o celostátním referendu a dále, že nebude více navyšována účast České republiky v zahraničních vojenských misích bez mandátu Rady bezpečnosti“.

Komunisté by preferovali zajištění bezpečnosti Česka vazbou na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), popřípadě pomocí bilaterálních smluv. Strana také zvažuje otevření diskuse o neutralitě ČR. V dokumentu (.doc, str. 6) polemizují o pásu neutrálních zemí ve střední Evropě, který by mohlo tvořit Švýcarsko, Rakousko, Česko a Slovensko.

Poslanci KSČM se v minulosti účastnili demonstrací proti NATO. Konkrétní politické kroky směrem k vystoupení z aliance se snaží KSČM prosazovat především skrze návrhy o referendu.

Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č.428/2012 Sb. (§ 4) povinné osoby musí vydat nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Povinnými osobami jsou: Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky s. p., stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace.

V § 9 téhož zákona je dále definován postup při vydání zemědělské nemovitosti následovně: „Oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.“ Totožně je v § 10 téhož zákona určen postup při vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti.

Daný zákon v § 15 určuje taxativně finanční náhrady v jednotkách Kč jednotlivým církevním restitucím. Tyto údaje podle Ministerstva kultury vychází z pozemkových knih. Dané údaje byly dále konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků (zejména Pozemkového fondu ČR a Lesy ČR) a ověřovány ve spolupráci s Národním archivem.

Restituční zákon skutečně není koncipován jako výčet majetku, který by měl být vrácen, ale jako možnost o určitý majetek zažádat, a podle tohoto zákona jej také obdržet.