Přehled ověřených výroků

Pro vstup do eurozóny musí členský stát Evropské unie splnit tzv. maastrichtská kritéria, zakotvená v článku 140 Smlouvy o fungování EU. Patří mezi ně kritérium cenové stability, kritérium dlouhodobě udržitelného stavu veřejných financí, kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II a kritérium dlouhodobých úrokových sazeb. Tato kritéria se daří České republice dlouhodobě plnit, vyplývá to i z Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou vypracovaného Ministerstvem financí pro rok 2017 (.pdf).

Česká republika do eurozóny k prosinci 2018 nevstoupila jen kvůli nesplnění kritéria účasti v Evropském mechanismu směnných kurzů II (ERM II). V ERM II je pro přijetí eura třeba strávit 2 roky, jak uvádí čl. 140 odst. 1 SFEU: „Dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru.“ ČNB na svém webu uvádí: „Předpokládáme, že ČR stráví v ERM II pouze nezbytně nutnou dobu dvou let. Poté by s malým časovým zpožděním mělo následovat přijetí eura.“

V případě, že by Česká republika hned 1. ledna 2019 vstoupila do ERM II, tak by v tomto režimu byla minimálně do začátku roku 2021. Mezitím by mohly probíhat konvergenční zprávy i schvalovací proces Evropským parlamentem, Radou a v euroskupině. Přijetí eura pak vždy probíhá k 1. lednu, v tomto případě se tedy dostáváme k datu 1. ledna 2022. Hotovostní i bezhotovostní platby eurem by byly zavedeny nárazově k jednomu datu, postupovalo by se dle metody přezdívané „velký třesk“, jež byla vládou přijata (.doc) v říjnu 2006 na základě materiálu Volba scénáře zavedení eura v České republice (.pdf).

Vyjádření "reálně uvažovat o přijetí eura" je poměrně vágní. Některé strany euro jasně podporují (TOP 09, KDU-ČSL a STAN), ovšem další strany v zásadě jsou pro přijetí, jen například nikoliv hned v příštím roce či po splnění určitých podmínek (Piráti a ČSSD).

Ve svých volebních programech se proti přijetí eura vymezuje vládní hnutí ANO, dokonce ponechání koruny uvádí jako důležitý aspekt pro udržení fiskální bezpečnosti. (Dodejme, že navzdory programu hnutí ANO je postoj samotného předsedy Andreje Babiše k tomuto tématu nejednoznačný, jak již bylo stran Demagog.cz v minulosti mapováno.) Stejně tak je proti Občanská demokratická strana, podle níž by se Česká republika měla sama rozhodnout, zda vůbec a kdy euro přijme. Pro ponechání koruny je také Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Komunistická strana Čech a Moravy sice oficiálně není proti euru, ale zdůrazňuje, že by rozhodnutí mělo být výsledkem referenda: „Přejít na euro při dnešním kursu koruny by se rovnalo jen dalšímu znehodnocení lidových úspor – a zabetonování starobních důchodů i většiny platů na úrovni ponížené kolonie,“ vyjádřil se poměrně explicitně místopředseda ÚV KSČM Josef Skála.

Naopak podpory by se přijetí eura krom avizované TOP 09 dostalo i od KDU-ČSL (.pdf, str 4) a STAN: „Stanovíme podmínky, za kterých ČR vydá definitivní politické rozhodnutí o konkrétním termínu vstupu do ERM II a následně do eurozóny. Naše mezinárodní závazky nezpochybňujeme.“ (volební program, str. 39). Pokud tedy počítáme s hlasy těchto stran, jež jsou jednoznačně pro přijetí evropské měny, dostaneme se na číslo 23.

Česká pirátská strana tematizovala eventuální přijetí eura v rámci svého volebního programu poměrně obsáhle. Na obecné úrovni podporují vstup České republiky do eurozóny, nicméně ne v rámci současného volebního období. Ve stejném duchu se nese i názor ČSSD (.pdf, str. 28). Přijetí eura podporují s tím, že je potřeba nejprve dosáhnout situace, ve které bude toto opatření pro Českou republiku hospodářsky i sociálně výhodné.

Piráti mají 22 hlasů, ČSSD 15. Dohromady by tak pro přijetí eura (za určitých konkrétních podmínek) mohlo být až 60 poslanců.

Pro kontext hodnocení doplňme, že předseda Kalousek v rozhovoru mluví o současné politické situaci, kdy dle jeho názoru není možné reálně uvažovat o vstupu do eurozóny: „Kdybychom řekli na začátku příštího roku ano, chceme vstoupit do eura co nejdříve, tak bychom mohli vstoupit k 1. lednu 2022. Ale za současné politické situace a při současné míře populismu tu možnost nevidím. Strany, které jsou reálně ochotny uvažovat o přijetí eura, nedají v Poslanecké sněmovně dohromady ani třicet hlasů. Tak asi taková je situace.“

Policie i státní zastupitelství jsou součástí moci výkonné. Policie je, jak je uvedeno v § 5 zákona o policii, odpovědná ze své funkce Ministerstvu vnitra: „(1) Policie je podřízena ministerstvu (2) Ministerstvo vytváří podmínky pro plnění úkolů policie (3) Policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi.“

Pozice státního zastupitelství je poněkud složitější, nicméně platí, že již jazykovým a systematickým výkladem článků 80 a 81 Ústavy lze dojít k závěru, že státní zastupitelství spadá pod moc výkonnou. Současně platí, že Nejvyšší státní zástupce je jmenován vládou na návrh ministra spravedlnosti a může být vládou kdykoli z funkce odvolán. Je možné proto tvrdit, že i státní zastupitelství není plně nezávislé, tak jako například soudy.

Evropský parlament přijal 23. října usnesení týkající se Azovského moře. Poslanci v něm vyslovili politování nad zvýšenou aktivitou Ruska na tomto území (např. blokáda ukrajinských lodí nebo stavba mostu na Krym) a varovali před eskalací konfliktu v části Černého moře, které je podle dohody z roku 2003 mezi Ukrajinou a Ruskem vnitřní vodou obou států.

Při rozpravě týkající se tohoto návrhu usnesení vystoupil i český europoslanec Jiří Pospíšil: „Já chci velmi uvítat tu dnešní debatu, která byla mimořádně zajímavá a je do určité míry odpovědí těm všem, kteří v Evropě zpochybňují sankce vůči Rusku a kteří tvrdí, že by se sankce měly zrušit. Sám v České republice, odkud jsem, cítím u některých extremistických politických sil, že bychom měli vůči Rusku vystupovat vstřícněji. Ta dnešní debata jasně ukazuje, že naopak EU musí být razantnější, musí být tvrdší a že situace v Azovském moři, která zde dneska byla popisována, je další formou agrese vůči Ukrajině. Tentokrát je to v zásadě určitá forma obchodní blokády, která výrazně omezuje formu vývozu ukrajinského zboží z ukrajinských přístavů. Tedy připojuji se k těm, vážená paní vysoká představitelko, kteří Vás prosí o tvrdý přístup vůči Rusku. Není možné v této věci zaujímat kompromisy, které poškozují Ukrajinu a hodnoty a postoje EU.“

V pondělí 26. listopadu 2018 byl ukrajinským parlamentem schválen výnos prezidenta Petra Porošenka o vyhlášení výjimečného stavu. Ten má začít platit od středy 28. listopadu a trvat má do 26. prosince. Výjimečný stav se má týkat deseti ukrajinských oblastí. Právě den před vyhlášením výjimečného stavu Rusko u anektovaného Krymu zadrželo tři ukrajinské lodě a asi dvacet čtyři Ukrajinců.

Rusko začalo právě před několika měsíci prohledávat lodě, které mířily do nebo z ukrajinských přístavů. Toto prohledávání začalo chvíli poté, co Ukrajina v březnu 2018 zadržela rybářskou loď z Krymu. Také v rezoluci Evropského parlamentu (.pdf, bod D) z 25. října 2018 k situaci v Azovském moři je uvedeno, že „Rusko často a hrubým způsobem blokuje a prohledává lodě projíždějící Kerčským průlivem z nebo do ukrajinských přístavů a tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění a pokles proudění lodního nákladu a hmotných finančních ztrát pro ukrajinskou ekonomiku“.

Rusko navíc přes Kerčský průliv, který spojuje cestu mezi Azovským a Černým mořem, evropskými a světovými trhy, a který je důležitým regionálním místem pro globální obchod, vybudovalo most. Tento most byl otevřen v květnu 2018 ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ukrajina si také dva měsíce po otevření mostu stěžovala, že Rusko stavbu využívá k omezení námořní činnosti.

V roce 2003 byla mezi Ruskem a Ukrajinou podepsána smlouva (.pdf, str. 131) o Azovském moři a Kerčském průlivu; ty jsou ve smlouvě definovány jako „vnitřní vody obou zemí“.

Dle článku 3 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (dále jen „Úmluva“) platí, že každý stát si může vytyčit tzv. pobřežní moře, ve kterém může svrchovaně vykonávat veškeré své pravomoci (článek 2 Úmluvy), dá se tedy říci, že pobřežní moře patří pobřežnímu státu. Šíře pobřežního moře pak může být maximálně 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od nejzazší linie odlivu. Dle článku 15 pak platí, že pokud státy leží naproti sobě, může pobřežní moře sahat jen k tzv. střední linii (v podstatě smyšlená čára jdoucí středem moře či průlivu), pokud se státy nedohodnou jinak, nebo z historických důvodů či jiných zvláštních okolností není třeba určit hranici pobřežního moře jiným způsobem. Smlouva (.doc) mezi Ruskem a Ukrajinou z roku 2003 se přitom týká pouze užívání Kerčského průlivu a Azovského moře, nikoli hranice pobřežního moře.

Dle Mezinárodního trestního soudu (který však řada států včetně Ruska dosud neuznala jako mezinárodněprávní autoritu) je pak Krym Ruskem pouze okupován (.pdf, str. 36), nejedná se tak o jeho území, rezoluci na podporu územní celistvosti Ukrajiny pak vydalo (.pdf) i Valné shromáždění OSN. Z hlediska mezinárodního práva by tedy moře v okolí Krymu skutečně mělo „patřit“ Ukrajině.

Rusko však schválilo ústavní zákon, podle kterého je Krym součástí jeho území, smlouvu o přistoupení Krymu k Ruské federaci schválil ruský parlament a podepsal prezident Putin. Z ruského pohledu má tedy ono, jakožto stát, kterému Krym náleží, právo na krymské pobřežní moře.

Jiří Pospíšil popisuje situaci v Kerčském průlivu, který spojuje Černé a Azovské moře a přes který byl postaven most, který spojuje území Ruské federace na východě s Ruskem okupovaným Krymem na západě.

Zdroj: Mapy Google

Most, který byl slavnostně otevřen 15. května 2018 Vladimirem Putinem, „je dlouhý 19 kilometrů a začíná na Tamaňském poloostrově v ruském Krasnodarském kraji a přes ostrov Tuzla směřuje na západ přes Kerčský průliv na krymský Kerčský poloostrov.“

V průběhu letošního roku se objevovaly informace o tom, že ruská pobřežní stráž začala zastavovat, kontrolovat a zadržovat plavidla třetích států, a to právě ta, která plula do ukrajinských přístavů Mariupol či Berďansk nebo nazpět. Na zvýšené kontroly lodí upozornil na konci října ve své rezoluci i Evropský parlament. Takovéto komplikace bezesporu obchod s Ukrajinou omezují.

Podle Dohody (.doc) o spolupráci při využití Azovského moře a Kerčského průlivu, která byla uzavřena mezi Ruskou federací a Ukrajinou v roce 2003, mají ukrajinské i ruské lodě zaručeno právo pokojného proplutí (.doc, článek 2, odst. 1). Stejné právo je garantováno i lodím plujícím pod vlajkou třetího státu (tedy i lodím EU) v případě, že plují do nebo z ruského či ukrajinského přístavu (.doc, článek 2, odst. 2). Stejný obsah má i Společné prohlášení (.pdf, str. 131) prezidenta Ukrajiny a prezidenta Ruské federace k Azovskému moři a Kerčskému průlivu z roku 2003.

Je však nutné dodat, že dle platné Dohody je Azovské moře „historicky vnitrozemským mořem Ruské federace a Ukrajiny“ (.doc, článek 1, odst. 1), a proto mají oba smluvní státy právo kontrolovat všechny lodě plavící se Azovským mořem.

Již od roku 2003 tak funguje právní režim plavby v Azovském moři de lege beze změny. Příčiny faktické změny chování Ruska a zvýšené četnosti zastavování a kontrol cizích lodí v této oblasti je tak nutné hledat jinde.

Komplexní úprava námořního práva je obsažena v Úmluvě Organizace spojených národů o námořním právu (dále jen „Úmluva“), která je závazná pro 168 států světa, včetně Ruska i Ukrajiny.

Proplutí průlivem upravuje Část III této úmluvy. Článek 37 vymezuje působnost oddílu úmluvy upravující tzv. tranzitní proplutí tak, že „tento oddíl se vztahuje na průlivy, kterých se používá pro mezinárodní plavbu mezi jednou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou častí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“ To je případ i Kerčského průlivu mezi Černým a Azovským mořem.

Dle článku 38 pak platí, že „v průlivech zmíněných v článku 37 požívají všechny lodě a letadla právo tranzitního proplutí či přeletu, kterému nesmí být bráněno...“ Podle odstavce 2 tohoto článku se pak tranzitním proplutím či přeletem „rozumí výkon svobody plavby či přeletu výlučně za účelem nepřerušovaného a rychlého tranzitu průlivem mezi jednou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny a jinou částí volného moře nebo výlučné ekonomické zóny.“

Úmluva tedy skutečně neřeší, kterému státu náleží pevnina okolo průlivu, ale obecně stanoví, že lodě mají právo tranzitního proplutí každým průlivem, nezávisle na okolních státech.

Obdobně je to i v případě tzv. pobřežního moře, které zmiňuje Jiří Pospíšil. Pobřežní moře je dle článku 3 Úmluvy moře až do vzdálenosti 12 námořních mil (cca 22,2 kilometrů) od linie nejzazšího odlivu, v oblasti pobřežního moře pak pobřežní stát může vykonávat veškeré své pravomoci.

Lodě však mají dle čl. 17 Úmluvy tzv. právo pokojného proplutí těmito vodami, a to i bez souhlasu pobřežního státu. Toto proplutí však musí být rychlé, pokud možno nepřerušované a nesmí narušovat veřejný pořádek či bezpečnost pobřežních států.

Evropský parlament vydal 25. října 2018 rezoluci k situaci v Azovském moři. V patnácti bodech Evropský parlament popisuje situaci v Azovském moři, kde podle něj dochází k excesivnímu zastavování a inspekci plavidel plujících pod vlajkou (mimo jiné) států EU. Dále je zdůrazněno, že by „inspekce plavidel, byť namátkově povolená, neměla být zneužívána či vykonávána z politických důvodů se záměrem další destabilizace bezpečnosti, integrity a sociální či ekonomické situace Ukrajiny.“

Evropský parlament také vyzval Ruskou federaci, aby bezprostředně ukončila diskriminační inspekce plavidel, a odsoudil výstavbu mostu přes Kerčský průliv, který spojuje ruskou pevninu s Ruskem okupovaným Krymem.

Rezoluce je poměrně obecná, ale i tak v ní lze nalézt relativně konkrétní popis situace v Azovském moři. V bodu D preambule rezoluce Evropský parlament uvádí: „(...) Rusko často hrubým způsobem blokuje a provádí inspekci lodí plujících Kerčským průlivem do ukrajinských přístavů či nazpět; tyto procedury způsobují až týdenní zpoždění (lodí), pokles toků zboží a citelné finanční ztráty lokální ekonomice na Ukrajině i obchodníkům, jejichž lodě jsou podřízeny tomuto režimu; podle informací ukrajinské vlády muselo do konce září 2018 více než 200 plavidel, z toho více než 120 registrovaných v EU, podstoupit tuto excesivní proceduru, zatímco lodě pod ruskou vlajkou byly z těchto kontrol vyjmuty.“

Podle dostupných informací začaly excesivní kontroly lodí ze strany Ruska v květnu tohoto roku, již tedy trvají přibližně sedm měsíců.

Informace obsažené v rezoluci Evropského parlamentu lze považovat za „konkrétní případy, kdy opravdu se jedná o šikanu, o dlouhodobou kontrolu“, jak o nich mluví Jiří Pospíšil. Zejména prvek šikany je naplněn tím, že rezoluce obsahuje popis zjevně diskriminačního ruského jednání při inspekcích cizích lodí.

21. března 2014 byl Krym připojen k Rusku. Anexi krymského poloostrova Ruskem předcházelo referendum vyhlášené krymským parlamentem, které se konalo 16. března 2014. V referendu byly položeny dvě následující otázky:

„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“

„Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), rozdíl v těchto otázkách je minimální. Ústava z roku 1992, jež byla přijata v době rozpadu SSSR, totiž dávala Krymu rozsáhlou autonomii. Krym byl připojen k Ukrajině v roce 1954 Nikitou Chruščovem a předtím patřil 170 let Rusku.

Krátce po ruské anexi Krymu obsadili proruští radikálové na východě Ukrajiny Donbaskou a Luhanskou oblast a vyhlásili dvě lidové republiky. Dle Ukrajiny tyto separatisty podporuje vojensky právě Moskva. Moskva dlouhodobě odmítá, že na území Donbasu vysílá ruské vojáky. Avšak v roce 2015 ruský prezident Vladimir Putin na tiskové konferenci uvedl: „Nikdy jsme neřekli, že tam nejsou lidé, kteří vykonávali určité úkoly i ve vojenské sféře.“ Podle něj to však není to samé jako vysílání ruských jednotek.

V únoru 2017 OSN vydala report, podle kterého si konflikt v Donbasu vyžádal již 10 090 obětí, z toho 2 777 civilistů. V roce 2014 byla dojednána (.pdf, str. 2) první Minská dohoda mezi Ukrajinou, Ruskem a OBSE, ta však byla brzy porušena proruskými separatisty, kteří se zmocnili teritoria ve východní Ukrajině. V únoru 2015 byla v Bělorusku dosažena druhá Minská dohoda, v níž bylo dojednáno příměří, stažení těžkých zbraní, amnestie pro účastníky všech bojů a také např. ústavní reforma umožňující do konce roku decentralizaci povstaleckých oblastí. Dle OSN jsou obě dohody stále oběma stranami porušovány.

Rada EU odsoudila anexi Krymu. 17. března 2014 přijala „omezující opatření vůči 21 činitelům a osobám a subjektům, které jsou s nimi spojeny, v souvislosti s jejich zapojením do činností, které ohrožují územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.“ Ministři zahraničí také na této Radě odsoudili krymské referendum a neuznali jeho výsledek. Rada považovala uspořádané referendum za nezákonné a v jednoznačném rozporu s ukrajinskou ústavou. Od března 2014 přijala EU řadu restriktivních opatření proti Rusku v reakci na ukrajinskou krizi. Naposledy v září 2018 prodloužila platnost sankcí uložených v souvislosti s narušováním územní celistvosti Ukrajiny.

Anexe Krymu je v rozporu s mezinárodním právem, jak stojí v Chartě OSN (.pdf, str. 5) v článku 2, bod 4:

4. „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

Jak také shrnuje (.pdf) Christian Marxsen z Planckova institutu, podle mezinárodního práva neobstojí ani ruské argumenty o ochraně rusky mluvící populace v zahraničí nebo intervence na základě pozvání.