Přehled ověřených výroků

Kandidátka do eurovoleb za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě nejdříve kritizovala migrační situaci v Německu, Francii a Švédsku. Následně reagovala na tvrzení Markéty Gregorové (Piráti), podle níž má v Německu práci většina migrantů, kteří do země přišli po roce 2015. Právě v odpovědi na její výrok Zuzana Majerová čte z papíru „titulek německého kancléře Scholze“, který podle ní pro Hospodářské noviny řekl, že „se migranti musí masivně vyhošťovat“ (video, čas 13:52–14:20).

Vytrženo z kontextu

V českých médiích se nám pomocí mediální databáze Newton podařilo najít jen jeden článek, jehož titulek popisovanou frázi obsahuje. Jde o komentář Ondřeje Housky s názvem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“, který 24. října 2023 zveřejnily Hospodářské noviny.

Redaktor v úvodu textu zmiňoval případ vraždy dvou švédských fotbalových fanoušků, které 15. října 2023 v belgickém Bruselu zavraždil neúspěšný žadatel o azyl. Ten už se v době spáchání zločinu v EU podle pravidel nacházet vůbec neměl, belgické úřady ho totiž správně měly vyhostit do Tuniska. Dále komentář Ondřeje Housky poukazoval na to, že se zemím Unie daří vyhošťovat necelých 30 procent lidí, kteří v EU neúspěšně požádali o azyl.

O Scholzovi redaktor konkrétně psal: „Přesto se ale pohled na migraci napříč unií zásadně mění – naštěstí. ‚Musíme konečně začít ve velkém vyhošťovat,‘ prohlásil pro týdeník Der Spiegel německý kancléř Olaf Scholz.“ V článku přitom Houska na několika místech mluvil o vyhošťování „ekonomických migrantů, kteří nárok na ochranu prostě nemají“ a nutnosti držet „odmítnuté migranty“ v hlídaných táborech.

Popisovaný komentář z Hospodářských novin odkazuje na rozhovor německého kancléře Olafa Scholze pro týdeník Der Spiegel z 20. října 2023. Ten sice měl titulek „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“, jednalo se ale o zjednodušení Scholzova vyjádření o vyhošťování migrantů, „kteří nemají právo v Německu zůstat“. Scholz v rozhovoru upřesnil, že mluví o migrantech, kteří nemají šanci získat povolení k pobytu.

Kromě toho německý kancléř kritizoval zejména pomalou rychlost, jakou deportace nelegálních migrantů zpět do zemí jejich původu probíhají. Ve spojitosti s migrací také zmiňoval, že Německo potřebuje přijímat pracovníky z cizích zemí, zejména odborníky a talenty. Za samozřejmost zároveň považuje přijímání uprchlíků, kteří jsou doma politicky pronásledováni nebo „utekli před válkou a smrtí“.

Olaf Scholz legální migraci od té nezákonné odlišuje dlouhodobě. V lednu 2024 například zkritizoval pravicovou Alternativu pro Německo (AfD), která diskutovala o plánech na hromadné deportace milionů přistěhovalců – včetně těch, kteří už mají německé občanství.

Závěr

Hospodářské noviny v říjnu 2023 zveřejnily komentář s titulkem „Masivně vyhošťovat. Aneb když svůj pohled na migraci zreálnil už i německý kancléř“. V něm se autor odkazoval na článek německého listu Der Spiegel s názvem „Scholz a uprchlická politika: Musíme konečně ve velkém měřítku deportovat“. Tyto titulky tak oba odpovídají tomu, co ve výroku zmiňuje Zuzana Majerová. Titulek Spiegelu je ale ve skutečnosti zjednodušením Scholzova delšího vyjádření o tom, že je podle něj nutné rychleji deportovat migranty, kteří nemohou získat povolení k pobytu. Protože výrok Zuzany Majerové v kontextu debaty vytváří dojem, že Scholz mluvil o vyhošťování všech migrantů obecně, hodnotíme jej jako zavádějící.

Kandidátka SPD a Trikolory v evropských volbách Zuzana Majerová tvrdí, že migrační politika Evropské unie nefunguje, a dodává, že azylová řízení podle ní trvají až pět let. Jelikož se vyjadřuje o celoevropské úrovni, zaměříme se na to, jak dlouho tato řízení trvají v celé EU, nikoliv pouze v Česku.

Právní předpisy

V současné době, tedy ještě před vstupem migračního paktu v účinnost, se azylová řízení ve státech EU řídí směrnicí o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. Dle ní musí členské státy zajistit, „aby řízení o posouzení žádosti (o azyl, pozn. Demagog.cz) bylo skončeno do šesti měsíců od podání žádosti". Za určitých podmínek je povoleno tento limit překročit, a to např. v případě velkého množství žadatelů. Celková délka azylového řízení ale podle pravidel nesmí překročit 21 měsíců (.pdf, str. 19 z 36).

Jelikož se jedná o směrnici, členské státy mají povinnost cíle v ní vytyčené splnit, způsob naplnění těchto cílů je ale v dikci jednotlivých států. V Česku je směrnice uplatněna skrze zákon o azylu, který upravuje výše zmíněné lhůty.

Současné unijní předpisy upraví zmíněný migrační pakt (.pdf, str. 2), který v květnu 2024 definitivně přijala Rada EU. Jeho cílem je mj. urychlit azylová řízení na území EU. Ačkoliv výše uvedené lhůty zůstávají stejné (.pdf, str. 123–125), pakt zavádí procedury pro jednotné azylové řízení, včetně zrychleného řízení, které má být rozhodnuto nejpozději do tří měsíců (.pdf, str. 31, 124).

Skutečný stav

Informace o azylovém řízení v zemích EU zveřejňuje například Agentura Evropské unie pro otázky azylu (EUAA). Podle ní bývá každoročně přibližně jen polovina žádostí o azyl vyřízena ve stanovené lhůtě do šesti měsíců (s výjimkou roku 2020). V roce 2023 si tak na vyřízení své žádosti více než šest měsíců počkalo přes 400 tisíc lidí. EUAA ovšem neposkytuje podrobnější údaje o tom, o kolik měsíců tato řízení zmíněnou šestiměsíční hranici přesahují. Z jejích dat tedy není možné zjistit, jestli trvají například sedm měsíců či pět let, o kterých mluví Zuzana Majerová.

Data o délce azylového řízení v některých členských státech EU sbírá také Azylová informační databáze (AIDA). Její zprávy o azylové situaci ve vybraných zemích většinou obsahují informace o průměrné době, za kterou úřady vydají rozhodnutí o žádosti v tzv. prvním stupni (.pdf, str. 32). Kromě toho uvádějí i průměrnou dobu, za níž úřady rozhodnou o žádostech o odvolání, které délku azylového řízení ještě dále prodlužují (.pdf, str. 41). 

Data v tabulce níže ukazují, že v některých státech azylová řízení trvají průměrně i více než tři roky. Ne vždy se tak zemím EU daří dodržovat lhůty stanovené v unijní směrnici. Vůbec nejdelší průměrné doby vyřízení žádostí jsou podle Azylové informační databáze ve Španělsku, kde se délka rozhodování úřadů v prvním stupni obvykle pohybuje v rozmezí od 3 měsíců do 3 let (.pdf, str. 57). Vyřízení žádosti odvolání úředníkům v průměru zabere další jeden až dva roky (str. 62), a i ve Španělsku tak délka řízení může dosáhnout až pěti let.

V řadě případů nicméně může rozhodování úřadů trvat ještě déle, než je průměr, který vyčísluje AIDA. Německý deník Zeit a další média v nedávné době informovala o tom, že někteří žadatelé v Německu čekají na konečné rozhodnutí právě i více než pět let. Řízení jsou velmi dlouhá i na Kypru. AIDA zmiňuje, že v některých případech trvá i čtyři roky, než zde žadatel obdrží jen rozhodnutí prvního stupně (.pdf, str. 33). 

Závěr

V EU skutečně existují případy, kdy se azylové řízení protáhlo na pět let, podle médií k tomu došlo například v Německu. Podle unijní Azylové informační databáze (AIDA) může řízení trvat až pět let také ve Španělsku, pokud se žadatel proti prvnímu rozhodnutí úřadů odvolá. AIDA také uvádí, že azylové řízení bývá velmi dlouhé například i na Kypru. Zde v řadě případů trvá až čtyři roky, než úřady vydají rozhodnutí v prvním stupni, proti kterému se žadatel může dále odvolat. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu za SPD a Trikoloru Zuzana Majerová v debatě o migračním paktu obhajuje názor, že migranti mířící do Evropy by měli být zastaveni již na moři. Na otázku moderátorky, jak by to chtěla udělat, odkazuje na kroky bývalého šéfa Frontexu Fabriceho Leggeriho. Ten v minulosti mimo jiné čelil obvinění, že se pod jeho vedením Frontex podílel na nelegálních deportacích migrantů na řecko‑turecké hranici. Majerová nejdříve uvádí, že byl Leggeri ze své funkce odvolán (video, čas 5:50), a později v debatě také odporuje tvrzení Tomáše Zdechovského, podle kterého Leggeri naopak sám rezignoval (video, čas 15:19–15:40).

Frontex

Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) vznikla v roce 2004 s cílem pomáhat členským státům EU a zemím schengenského prostoru při správě jejich vnějších hranic. Hlavní úlohou Frontexu je koordinace operací na hranicích, posílení bezpečnosti a předcházení nelegální migraci a přeshraniční kriminalitě. Agentura spolupracuje s národními orgány hraniční kontroly, v České republice se jedná o službu cizinecké policie.

Francouzský politik Fabrice Leggeri vstoupil do čela Frontexu začátkem roku 2015. Předtím například zastával funkci zástupce vedoucího francouzského velvyslanectví v Jižní Koreji a od roku 2013 funkci vedoucího oddělení boje proti nelegálnímu přistěhovalectví na francouzském ministerstvu vnitra. V průběhu let agentura pod Leggeriho vedením posílila své zdroje a personál, aby mohla lépe kontrolovat vnější hranice EU.

Odchod Fabriceho Leggeriho

Frontex od roku 2020 čelil řadě obvinění z podílení se na nelegálních deportacích migrantů ve Středomoří. Jako důkaz sloužily například videozáznamy zveřejněné investigativním portálem Bellingcat, podle kterého lodě Frontexu na řecko‑turecké námořní hranici vytlačovaly lodě s migranty z řeckých vod. Frontex byl také dle Bellingcatu u toho, když lodě s migranty údajně vytlačovala řecká pobřežní stráž. Vytlačení migrantů z vod EU je přitom podle mezinárodního práva nezákonné (.pdf, str. 2–3), jak je zakotveno v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (.pdf, str. 11) a v Evropské úmluvě o lidských právech (.pdf, str. 34).

Agenturu vyšetřoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF), který se zabýval i údajným setkáváním zástupců Frontexu s neregistrovanými lobbisty ve zbrojním průmyslu. Frontex byl také prověřován Evropským parlamentem (.pdf), který pro kontrolu Frontexu vytvořil speciální pracovní skupinu. Fabrice Leggeri nicméně obvinění popíral.

Zmíněná pracovní skupina při Evropském parlamentu v roce 2021 uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy o přímém zapojení Frontexu do vytlačování lodí migrantů z unijních vod (.pdf, str. 5). Frontex podle ní ale věděl o tom, že ze strany členských států EU, se kterými prováděl společné operace, dochází k porušování práva. Kritika pracovní skupiny se vztahovala především k tomu, že se Frontex „těmito porušeními nezabýval a neprovedl v návaznosti na ně rychlé, důsledné a účinné kroky“.

Pozdější zpráva OLAF z února 2022 zmiňovala, že se Frontex podílel na závažném porušování lidských práv (.pdf, str. 8–9). Mimo jiné kryl vytlačování lodí migrantů prováděné Řeckem a tyto případy zatajoval orgánům, kterým je měl nahlásit. Vytlačování se podle OLAF účastnila plavidla, která Frontex spolufinancoval (.pdf, str. 102–103).

V souvislosti s obviněními se v dubnu 2022 sešlo vedení Frontexu a Fabrice Leggeri dobrovolně nabídl svoji rezignaci, kterou správní rada následně přijala. Funkci ředitele agentury poté dočasně převzala Leggeriho zástupkyně Aija Kalnaja, která později taktéž čelila vyšetřování. V prosinci 2022 ji nahradil Hans Leijtens.

Shrnutí

Bývalý šéf Frontexu Fabrice Leggeri ze své funkce nebyl odvolán, ale sám odstoupil v reakci na vyšetřování Evropského parlamentu a Evropského úřadu pro boj proti podvodům, která se týkala obvinění z porušování předpisů a nelegálních deportací migrantů. Výrok Zuzany Majerové tak hodnotíme jako nepravdivý, a to i s přihlédnutím k tomu, že se v debatě přímo vymezovala proti tvrzení, že Leggeri sám rezignoval.

Zuzana Majerová v kontextu výroku kritizuje pakt o migraci a azylu, jehož cílem je mimo jiné zefektivnit azylové řízení a zajistit, aby Evropská unie zvládla nápor přicházejících osob. Podle slov Majerové jsou čísla příchozích osob jsou stále vysoká, migrační pakt navíc údajně nemá význam, protože migraci do EU nezastaví.

Kdo je žadatel o azyl a kdo migrant?

Z vyjádření Zuzany Majerové není zřejmé, o jakém druhu migrace mluví. Je totiž rozdíl, zda mluvíme o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové imigraci do Evropské unie ze zemí mimo EU. Žadatelé o azyl se ucházejí o mezinárodní ochranu a mohou ji získat, pokud jsou v zemi svého původu prokazatelně pronásledováni nebo jim hrozí nějaké jiné nebezpečí. Tito lidé musí požádat o azyl v první členské zemi EU, do které vstoupí, jak je obsaženo i v migračním paktu (.pdf, str. 128).

Pod pojem „migrant“ spadají osoby, které odcházejí ze země původu například kvůli hledání lepšího zaměstnání, aby zlepšili svoji životní úroveň. V jiných případech se stěhují za vzděláním nebo kvůli sjednocení rodiny. Z takových důvodů by jim podle mezinárodního práva nebyla přiznána mezinárodní ochrana a nemohli by tak být považováni za uprchlíky.

Žadatelé o azyl

Data o počtu žadatelů o azyl v EU sbírá statistický úřad Eurostat. V roce 2015, kdy Evropu zasáhla migrační krize, přišlo těchto lidí nejvíce – počet žádostí o azyl tehdy dosahoval skoro 1,3 milionu. V roce 2016 bylo žádostí přibližně o 60 tisíc méně a v následujících pěti letech lze pozorovat propad, kdy se počty žadatelů o azyl pohybovaly pod 700 tisíci. Až v roce 2022 a 2023 se čísla navýšila přibližně na milion. V roce 2023 o azyl nejčastěji žádali obyvatelé Sýrie a Afghánistánu, dále pak lidé z Turecka nebo Venezuely. Při posuzování počtu žadatelů o azyl je nicméně nutné brát v úvahu i to, že ne všichni žadatelé mezinárodní ochranu skutečně dostanou. Neúspěšní žadatelé nadále pobývající v EU se tak typicky řadí do kategorie nelegálních migrantů.

Vstupy do EU

Následující graf zobrazuje počet nelegálních a legálních vstupů do EU, v čemž jsou zahrnuty i žádosti o azyl. Jak je z něj patrné, nelegální migrace tvoří pouze malou část celkové migrace do EU. Výjimkou je krizový rok 2015, kdy představovala téměř polovinu. Počet nelegálních i legálních vstupů dohromady se ve většině posledních let pohyboval okolo tří milionů. V roce 2015 a 2022 ale došlo skoro ke čtyřem milionům vstupů. V pandemickém roce 2020 se tento počet naopak snížil. Nejvíce povolení k pobytu v roce 2022 obdrželi lidé z Ukrajiny a Běloruska, následování občany Indie a Maroka.

Závěr

Z výroku Zuzany Majerové není zcela jasné, zda mluví o počtu žadatelů o azyl, nebo o celkové migraci do EU. Ani jedna uvedená skupina se ale neshoduje s čísly, která zmiňuje. Počet žadatelů o azyl od roku 2015 dosáhl okolo milionu pouze ve čtyřech letech a ke dvěma milionům se navíc v roce 2015 nepřiblížil. Počet nelegálních vstupů do EU se v roce 2015 k této hranici skoro dostal, v ostatních rocích se ale pohyboval nejvýše na 500 tisících. Také počet legálních vstupů byl kromě roku 2015 odlišný, než jaký uvádí Majerová. Její výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Gregorová reaguje na Zuzanu Majerovou, podle které některé země v západní Evropě nezvládly migrační vlnu z roku 2015. Gregorová kontruje tvrzením, že většina migrantů, kteří od tohoto roku přišli do Německa, se stali ekonomicky aktivními.

Míra zaměstnanosti

Z pohledu pracovního trhu se společnost rozděluje na ekonomicky aktivní a neaktivní jedince. Podkategorií ekonomicky aktivních osob je zaměstnané obyvatelstvo, kam spadají všichni, kteří pracují. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejíž data v odůvodnění používáme, popisuje míru zaměstnanosti jako podíl počtu zaměstnaných osob k celkovému počtu obyvatel v produktivním věku. Jelikož Markéta Gregorová mluví o lidech, kteří pracují a přispívají do ekonomiky, budeme sledovat podíl zaměstnaných lidí, nikoliv ekonomicky aktivních.

Zaměstnanost imigrantů v Německu

Situaci imigrantů sleduje OECD, která vydává zprávu o jejich integraci v členských zemích OECD, EU a dalších vybraných státech. Poslední vydání pochází z roku 2023 a pracuje s daty do konce roku 2021 (.pdf). Ve zprávě OECD mimo jiné uvádí právě míru zaměstnanosti a dlouhodobé nezaměstnanosti v jednotlivých státech s důrazem na lidi narozené mimo danou zemi (str. 76–81).

Ze zprávy vyplývá, že v Německu bylo v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % obyvatel ve věku 15 až 64 let, kteří se narodili mimo Německo (.xlsx). Z občanů ve stejném věkovém rozmezí, kteří se v zemi narodili, bylo zaměstnáno takřka 78 %, rozdíl mezi rodilými Němci a imigranty je tedy přibližně 10 procentních bodů (.xlsx). Podobná míra zaměstnanosti byla v Německu zaznamenána (.xlsx) i při předchozím šetření z roku 2018 (.pdf, str. 73).

OECD navíc zveřejnilo data (.xlsx), jež rozdělují migranty na nedávno příchozí, kteří do nového státu přišli v roce 2016 a později, a na usazené, kteří v zemi bydlí více než deset let. Kromě toho dělí migranty na osoby narozené v EU a mimo ni. U nedávno příchozích a migrantů ze zemí mimo EU ve věku 15–64 let je sice zaměstnanost v Německu nižší – konkrétně 57,4 % a 63,8 % – stále se ovšem jedná o nadpoloviční většinu.

Závěr

Podle nejnovějších dat OECD bylo v Německu v roce 2021 zaměstnáno přibližně 68 % všech přítomných cizinců ve věku 15–64 let. Z nedávno příchozích, tedy těch, kteří přišli v roce 2016 a později, je ve stejném věkovém rozmezí zaměstnáno 57,4 %. Jde tedy o nadpoloviční většinu a výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý.

Kandidátka do Evropského parlamentu a dosavadní europoslankyně Markéta Gregorová reaguje na debatu o destabilizaci Sýrie a mluví o příčinách migrace ze Středního východu. Jednou z nich je podle ní klimatická změna a s ní spojený úbytek pitné vody. Dodává, že EU může zasaženým zemím s tímto problémem pomáhat. Následně zmiňuje, že české firmy pomáhají tím, že ve zdrojových zemích migrace mají čističky vody. 

České systémy čištění odpadních vod

Firma Sweco Hydroprojekt dlouhodobě podniká v Iráku, Afghánistánu či Ugandě. V roce 2019 se například věnovala obnově vodního hospodářství v oblasti syrské Východní Ghúty zasažené válkou. Vypracovala také studii proveditelnosti, která mapovala stav znečištění povrchových vod v Aleppu. Společnost se dále spolu s firmou Ekomonitor podílela na výstavbě čistírny odpadních vod pro nemocnici Al-Huda v Damašku, která byla zasažena bombovými útoky.

Na vodohospodářských projektech v rozvojových zemích pracují i další české firmy. Společnost Vodní zdroje Ekomonitor v Sýrii zbudovala „Vodovod Aqraba“. Jedná se o kontejnerovou úpravnu, která čistí pitnou vodu pro 25 tisíc obyvatel města Aqraba. Na dodávkách se podílela také firma Arc House. Firma G­-servis Praha zase zprovoznila úpravnu vody pro syrský pivovar. 

České firmy se podílejí i na obnově Iráku. Společnost Tesla – Technologie úpravy vody dodala čističku vody pro nemocnici v Basře nebo tamní televizní stanici. Zprávu o možnosti pro české podnikatele podílet se na rekonstrukci Bagdádu v oblasti nejen vodohospodářství publikovalo v roce 2010 také Ministerstvo průmyslu a obchodu. Firma Bioanalytika CZ pracovala na zajištění pitné vody pro irácké město Baharka, ve kterém se nachází i uprchlická komunita ze Sýrie. 

Hodonínská firma VAG zajistila dodávky armatur pro instalaci potrubního systému v ománském městě Suhár. Díky tomuto projektu se k obyvatelům dostane pitná voda z odsolovacích stanic. Česká čistička od brněnské firmy Hutira zase od května 2024 čistí vodu v Ghaně. 

Závěr

České firmy se aktivně podílejí na projektech čištění vod ve zdrojových zemích migrace, přičemž se zejména jedná o Sýrii (.pdf, str. 10). Ve veřejně dostupných zdrojích jsme nedohledali, zda některé takové společnosti sídlí v Brně, brněnská Hutira ovšem dodala čističku vody do Ghany. Výrok Markéty Gregorové tak hodnotíme jako pravdivý. 

Rada Evropské unie, složená ze zástupců jednotlivých členských států, schválila pakt o migraci a azylu 14. května 2024. Cílem tohoto reformního balíčku je zejména zajistit rychlejší, spravedlivější a efektivnější migrační a azylový systém. Markéta Gregorová (Piráti) v debatě mluvila o hlasováních, která o migračním paktu probíhala v europarlamentu. „My jsme v Evropském parlamentu byli proti většině těch částí,“ řekla k tomu nejdříve. Z kontextu debaty vyplývá, že popisuje postoj Pirátské strany.

Gregorová poté odmítavé hlasování zdůvodňovala (video, čas 3:07) obavami z toho, že opatření obsažená v migračním paktu naopak byrokratický proces na hranicích prodlouží a zatíží. V odpovědi na otázku moderátorky následně upřesňuje popis výše zmíněného hlasování, tedy hlasování Pirátů v Evropském parlamentu.

Piráti a hlasování v Evropském parlamentu

Europarlament schvaloval migrační pakt 10. dubna 2024. Projednával konkrétně deset legislativních návrhů, které tvoří hlavní jádro celého migračního balíčku, a všechny je přijal.

Mezi odsouhlasené texty patří nařízení, které zavádí povinné azylové řízení na vnějších hranicích EU, nebo nařízení, podle něhož budou neúspěšní žadatelé o azyl navraceni do zemí původu právě už přímo z vnějších hranic Unie. Pakt také stanovuje jednotná pravidla pro udělování mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o azyl. Největší mediální pozornost si získalo nařízení zavádějící mechanismus povinné solidarity, v jehož rámci budou muset členské země pomáhat státům Unie, které jsou přílivem migrace zatíženy více než ostatní.

Pirátskou stranu zastupují celkem tři europoslanci: Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa, kteří jsou v Evropském parlamentu součástí frakce Zelených / Evropské svobodné aliance (Verts/ALE). Jak ukazuje přehled níže, ze zmiňovaných deseti legislativních textů Piráti skutečně podpořili jen dva, u ostatních osmi hlasovali proti.

Prvním návrhem, pro který pirátští europoslanci zvedli ruku, bylo nařízení vytvářející „rámec Unie pro přesídlování a humanitární přijímání“ (.pdf). Jeho prostřednictvím budou unijní země na dobrovolném základě nabízet útočiště lidem ze třetích zemí, které za uprchlíky uznala Organizace spojených národů (.pdf, str. 20–21). Text zmiňuje, že pokud to bude možné, budou unijní země těmto uprchlíkům před odjezdem nabízet tzv. orientační programy, jejichž cílem je u těchto lidí posílit integraci ve společnosti (str. 13, 46). Programy budou zahrnovat zejména jazykové kurzy nebo poskytování „informací o sociální, kulturní a politické situaci“ v daném členském státě.

Dalším textem, který Piráti podpořili, byla směrnice týkající se norem pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (.pdf). Podle dokumentu budou muset unijní země mj. zajistit, aby na jejich území měli žadatelé o mezinárodní ochranu přístup k jazykovým kurzům, kurzům občanské výchovy nebo kurzům odborné přípravy (str. 33, 37, 61).

Shrnutí

Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) mluvila v diskuzi o schvalování migračního paktu v Evropském parlamentu. Pirátští europoslanci skutečně hlasovali proti osmi z deseti legislativních textů spadajících do migračního balíčku a podpořili jen zbývající dva. Oba dva dokumenty zahrnují body týkající se integrace uprchlíků do společnosti. Proto hodnotíme tento výrok jako pravdivý. 

Kandidát na europoslance Jan Farský (STAN) mluví o migračním paktu, na kterém se v únoru shodli vyjednavači Evropského parlamentu a členských zemí EU a který v dubnu europoslanci schválili. Členské státy jeho přijetí definitivně potvrdily v květnu, až po vydání námi ověřovaného rozhovoru.

Formy pomoci

Migrační pakt počítá se zavedením systému solidarity se zeměmi, které jsou vystaveny migračnímu tlaku. Nabízí státům volnost v tom, jakou formu pomoci zvolí (.pdf, str. 125) Budou si moci vybrat relokaci, tj. přijetí běženců, roční finanční příspěvek nebo poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí, pokud takovou pomoc unijní stát zasažený migrací vyžaduje (.pdf, str. 125). O podobě příspěvku nebo naopak o tom, kterou pomoc státy zasažené migrační krizí potřebují, se budou moci zástupci států vyjádřit na fóru solidarity EU (str. 58). Všechny druhy solidarity přitom budou mít podle migračního paktu stejnou váhu (str. 9).

Evropská komise bude každý rok zpracovávat zprávu o aktuální migrační situaci (.pdf, str. 7–9, 49–53), která poslouží jako podklad pro návrh zřízení ročního rezervoáru solidarity (str. 56–58). Ten bude odrážet potřeby států vystavených migračnímu tlaku a rozhodovat o výši potřebných příspěvků. Výše příspěvků (ať již ve formě přijetí uprchlíků nebo finanční a materiální pomoci) bude vypočítávána pro každý stát zvlášť, přičemž z poloviny bude příspěvek odvozen od velikosti populace daného státu a z poloviny dle jeho ekonomické síly, tedy hrubého domácího produktu (str. 137).

Migrační pakt obsahuje také možnost tzv. kompenzací v oblasti příslušnosti, které mohou v případě migrační krize být pro některé členské státy povinné. Tzv. přispívající státy (typicky ty státy, které nejsou přímo vystaveny velkému počtu přicházejících migrantů) pak mají povinnost převzít od států vystavených migračnímu náporu „příslušnost u žádostí o mezinárodní ochranu, u nichž byl členský stát, který využívá pomoci, určen jako příslušný“ až do výše nejméně 60 % referenční hodnoty. Podle stanovisek Rady EU, Odboru migrační a azylové politiky Ministerstva vnitra i eurokomisařky Ylvy Johansson by se ale tyto kompenzace měly týkat jen migrantů, kteří se již nachází na území přispívajícího státu. Za účelem vyřízení jejich žádostí by tak nemělo docházet k fyzickým relokacím migrantů, ale pouze k převedení příslušnosti k vyřízení žádostí na stát, ve kterém jsou migranti již přítomní.

Závěr

Členské státy EU si na základě migračního paktu budou smět vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Kromě přijetí běženců si mohou zvolit finanční příspěvek nebo poskytnutí alternativní pomoci, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí zasažených migrační krizí. Tato pomoc se ale netýká třetích zemí, ale přímo unijních států. Výrok z tohoto důvodu hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Kandidát do europarlamentu za hnutí STAN Jan Farský odpovídá na otázku, jak lidem vysvětlí, že se vyplatí zůstat členem EU. Odpovídá, že podle něj chybí pozice, na které by někdo vysvětloval, jak Evropská unie funguje a jaké oblasti díky členství profitují. Následně uvádí, že na kandidátní listině Starostů je z každého kraje alespoň jeden člověk, čímž chce hnutí přiblížit EU všem občanům.

Kandidátka STANu

Kandidátní listina Starostů a osobností pro Evropu se skládá z celkem 28 lidí. Jak je vidět v následující tabulce, na seznamu se skutečně nachází nejméně jeden kandidát z každého ze 14 krajů ČR. Nejpočetnější zastoupení má přitom Praha a Jihomoravský kraj.

Na rozdíl např. od sněmovních nebo senátních voleb se v Česku v evropských volbách volí pouze v jediném společném volebním obvodu a všichni občané ČR si tak vybírají ze stejných kandidátů. Českou republiku bude v dalším volebním období opět zastupovat 21 europoslanců, přičemž o mandát se uchází celkem 675 kandidátů.

Závěr

Na kandidátní listině Starostů a osobností Evropu, které zastupuje Jan Farský, má opravdu každý kraj svého zástupce. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

V reakci na otázku týkající se nízké důvěry ve Fialovu vládu poukázal Jan Farský (STAN) na několik kroků vlády, které podle jeho názoru přispívají k jejímu negativnímu vnímání v očích veřejnosti. V tomto kontextu kritizuje, že stát dle něj kupuje benzinové stanice v době, kdy se dle Farského má připravovat na elektromobilitu.

Nákup benzinek

Stát již v rámci akciové společnosti Čepro, která je ve stoprocentním vlastnictví státu, vlastní čerpací stanice EuroOil. O rozšíření firmy Čepro o benzinové stanice Robin Oil informoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) v listopadu 2023, kdy nákup odsouhlasilo Ministerstvo financí. To je od roku 2006 jediným akcionářem Čepra. ÚOHS musel nejdříve akvizici schválit a prověřit, jestli je spojení obou podniků v souladu s hospodářskou soutěží.

Informaci o provedení nákupu, v rámci kterého Čepro získalo 75 benzinových stanic, resort financí zveřejnil v lednu 2024. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury byly pro tuto akvizici dva důvody, a to ekonomický a bezpečnostní – návratnost investice je podle něj devět let a čerpací stanice ve vlastnictví státu využívají záchranné složky a armáda v případě krizí.

Ministerstvo financí ani Čepro sice cenu nákupu nesdělily, podle serveru E15 ale vyšel na 4,5 miliardy korun. Hospodářské noviny později uvedly, že tuto částku jim potvrdily osoby obeznámené s detaily transakce. Podle předsedy představenstva Čepra Jana Duspěvy zahrnuje tato cena tržní podíl, čerpací stanice, domy a autocisterny, přičemž samotné benzinky a další majetek z toho přišly na 2,4 mld. Kč.

Podle dostupných zdrojů má být cena zaplacena z rozpočtů firmy Čepro, tedy nikoliv přímo ze státního rozpočtu. E15 ale napsal, že transakci předcházelo stažení necelých 1,6 miliardy korun, které by jinak směřovaly do státního rozpočtu jako dividenda z Čepra.

Kritika státní akvizice

Státní nákup čerpacích stanic vyvolal kritiku opozice. Místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO) pro televizi Nova řekl: „Nemáme na školství. V době, kdy nemáme na zdravotnictví, a v době, kdy lidem rostou enormním způsobem ceny energií, tak se kupují čerpací stanice“ (video, čas: 1:24). Kriticky se vyjádřil také bývalý ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09), který na svém profilu na síti X (dříve Twitter) uvedl, že stát by měl vlastnit pouze to, co nezbytně musí. Už v listopadu 2023 byl k nákupu kritický i Jan Farský.

Závěr

Státní podnik Čepro, jehož jediným akcionářem je Ministerstvo financí, koupil síť čerpacích stanic Robin Oil. Nákup přitom už v listopadu 2023 odsouhlasil právě resort financí. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.