Přehled ověřených výroků

Strany nejmenovaly shodně konkrétní důvod pro ukončení spolupráce. Žádný z představitelů stran neuvedl, že by byly hlavní motivací osobní důvody.

Jak jsme již jako Demagog.cz ověřovali, hnutí STAN uvádělo slovy Petra Gazdíka jako hlavní příčinu neochotu TOP 09 změnit vzájemný vztah směrem k rovnocennějšímu postavení a větší integraci ve smyslu dvoustrany, jakou je například německá strana CDU/CSU.

Co se týče strany TOP 09, lze dohledat pouze vyjádření zármutku nad ukončením spolupráce.

Nutno podotknout, že strany jsou ochotné spolupracovat i nadále, jak ukazuje například kooperace obou stran v případě komunálních voleb v Praze. Obě strany zde postaví společnou kandidátku s názvem Spojme síly pro Prahu.

Hlavním zákonem, který reguluje oblast úvěrů, je zákon o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb. V tomto zákoně je vymezena i role ČNB jako všeobecného dozoru skrze poskytování licencí, jež umožňují poskytování úvěru věřiteli. Po dobu přechodného období vykonávala dozor částečně i ČOI dle předchozího zákona o spotřebitelském úvěru a podala České národní bance žádost o udělení oprávnění k činnosti podle nové právní úpravy. Kontrole nepodléhají přesně vymezené případy v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru.

Jednou z kontrolovaných povinností subjektu poskytující spotřebitelský úvěr je posouzení úvěruschopnosti věřitele. ČNB tuto povinnost popisuje takto:

„Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je na základě posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel za tímto účelem poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.“

Tvrdit ovšem, že vydělávat v České republice na lidech v nouzi je nemožné, je iluzorní. Řadu problémů potvrzuje i pravidelná analýza Člověka v tísni. Ta aktuální z července 2018 například uvádí: „Zákon o spotřebitelských úvěrech sice omezil sankce, které si mohou věřitelé v takové situaci účtovat, lidé však většinou musí stále platit původní smluvní úrok. Ten dluh zvýší – zejména u menších nebankovních společností – o další desítky tisíc. Některé společnosti dokonce účtují klientům v případě prodlení zvýšený úrok či dodatečné poplatky, což považujeme za obcházení zákona.“ Ze systematičtějších způsobů obcházení zákona pak můžeme zmínit „podnikatelské úvěry“, kdy půjčující subjekty přesvědčí zájemce o půjčku, aby si účelově zřídil živnostenské oprávnění, čímž ztrácí ochranu spotřebitele. K naplnění podmínek také „žadatelům“ pomáhají tak, že nabízí vyřízení potvrzení o příjmech. ČvT dále hovoří o primárním započítání plateb na úroky místo na jistinu, preferenci exekucí před dohodou o srážkách ze mzdy a dalších pochybných obcházeních zákona. Řadu dalších pochybných praktik ve fázi exekuce (většinou v šedé zóně zákona) řeší např. web Exekutor má smůlu.

Závěrem je také nutné podotknout, že firma Fair Credit, ve které měl Petr Stuchlík vlastnický podíl, minimálně do prosince 2016, kdy vstoupila v platnost novela zákona o spotřebitelském úvěru, nespadala pod dozor ČNB. Z portfolia firem Fair Credit (Fair Credit International, Fair Credit Czech, Fair Credit Holding a Fair Credit Inkasní) získala licenci ČNB jen firma Fair Credit International (1. prosince 2016). Česká pobočka firmy pak potřebnou licenci získala až akvizicí firmy M – Profin 16. ledna 2018 a spadá tedy až od této doby pod kontrolu ČNB.

Využitelností různých typů dopravy v hlavním městě Praha se zabývá Ročenka dopravy Technické správy komunikací. V dokumentu z roku 2017 (.pdf, str. 6) se uvádí, že během pracovního dne využije automobilové dopravy 29 % obyvatel. Zbylých 71 % se pohybuje buď hromadnou dopravou (42 %), na kole (1 %), pěšky (26 %) nebo cestují kombinací jak hromadné, tak i automobilové dopravy (2 %).

V pražské politice se Jiří Pospíšil zatím nepohyboval. Poprvé se stal zastupitelem v Plzeňském kraji v roce 2000, podruhé roku 2012, vždy na čtyři roky. Na západě Čech kandidoval vždy také do Poslanecké sněmovny. V Praze nyní podle svých slov kandiduje proto, že je to pro něj výzva, a chce v metropoli napravit současné problémy. „Většinu aktivního života trávím mezi Prahou a Plzní, teď Bruselem. Většina mých osobních aktivit a životní profilace je zde v Praze,“ říká Pospíšil. V březnu sdělil, že už má v Praze trvalé bydliště, nutné pro kandidaturu na primátora.

Situaci ohledně bydlení ve Vídni shrnuje např. tento článek. Dnešní stav bydlení ve Vídni má původ již před druhou světovou válkou, kdy jednou z hlavních priorit tehdy vládnoucích socialistů bylo zajistit široce dostupné bydlení. Město Vídeň vlastní více než čtvrtinu bytů ve Vídni, dalších více než 15 % bytů pak vlastní neziskové organizace či nízkoziskové společnosti.

Město Vídeň i ve spolupráci se spolkovou vládou pak se soukromými investory úzce spolupracuje. Nejdříve město vykoupí pozemky, na kterých mají být vybudovány nové byty. Následně porovnává nabídky investorů podle čtyř kritérií – architektonická kvalita, kvalita prostředí, společenská udržitelnost a ekonomické parametry (například celková cena či výše budoucích nájmů). Vybranému developerovi prodá město pozemky za příznivou cenu a poskytne mu půjčku s výhodnými podmínkami. Sám developer však musí pronajímat polovinu nových bytů nízkopříjmovým obyvatelům.

Sociálně demokratická strana Rakouska (SPÖ) vládne ve Vídni již více než 70 let. Jak ukazuje tabulka, starostové Vídně jsou zástupci sociální demokracie nepřetržitě již od roku 1945.

Zda pak ČSSD tento systém v Česku představila jako první, není jisté. Ve volebním programu pro rok 2018 toto nezmiňuje. Ve volebním programu pro komunální volby v Praze v roce 2014 (.pdf, str. 5, bod II.6.) však prosazuje, aby u velkých projektů bylo 5 % bytů určeno pro potřeby sociálního bydlení, podobný cíl má však ve volebním programu (bod 2.3) pro rok 2014 i hnutí ANO, pod bodem „Bydlení“ je uvedeno:

„podpora výstavbu startovacích bytů pro mladé rodiny, bytů pro sociálně znevýhodněné a handikepované občany a pro seniory mj. stanovením kvóty pro uvedený typ bydlením u velkých developerských projektů“ (sic!, chyby ponechány)

V dřívějších volebních programech ČSSD se podobný cíl buď nevyskytuje, nebo volební programy již nejsou dostupné. Protože hnutí ANO bylo ministerstvem vnitra registrováno až v roce 2012, komunální volby v roce 2014 byly první, jichž se účastnilo. Kdo tedy s podobným řešením přišel v Česku první, není jasné.

Podmínky pro poskytnutí úvěru na modernizaci nebo pořízení obydlí ze Státního fondu rozvoje bydlení (SFRB) je upraven nařízením vlády č. 136/2018 Sb., účinného od 15. srpna 2018 na základě § 9 zákona č. 211/2000 Sb. Základní informace, podmínky nebo stav programu pro mladé jsou dostupné na stránkách SFRB nebo v již zmíněném nařízení.

Výše poskytovaného úvěru může, dle § 5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, pro pořízení obydlí koupí bytu činit nejvýše 1,2 milionu Kč, s tím, že částka takto poskytnutá nesmí přesáhnout 80 % z ceny bytu, ať už ceny sjednané nebo ceny zjištěné. Při nejvyšší možné výši úvěru tak cena bytu nesmí překročit 1,5 milionu Kč.

Podle Sdružení pro architekturu a rozvoj, z.s. je tato částka pro Prahu nedostatečná: "V metropoli se už vyšplhala průměrná cena nového bytu na 94 tisíc korun za metr čtvereční, na byt si může zájemce v rámci Programu pro mladé půjčit 1,2 milionu korun, což by stačilo na 12,7 metrů čtverečních bytu v novostavbě.".

Cenové mapy, které orientačně uváděly ceny nájemného v obcích, plnily ovšem zcela jiný účet. Podle SFRB: "Cílem zveřejňování informací o orientačních cenách nájemného v obcích ČR v mapách nájemného bylo vytvoření co nejlepších podmínek pro přechod z regulovaného nájemného na nájemné neregulované. Tento cíl se podařilo naplnit." V současnosti existuje pouze cenová mapa Asociace realitních kanceláří ČR (pod záložkou "cenové vrstvy" je možné filtrovat ceny nájmů bytů, prodeje bytů a prodeje domů).

Pokud Landovský naznačuje, že by měla vzniknout jiná cenová mapa, je toto ovšem v gesci vlády, která v současném nařízení mapou ani jinak nevyjádřila vůli individualizovat podmínky pro jednotlivé obce. Možností, jak toto učinit, je několik, ale vždy půjde o kompetenci vlády. Landovský ovšem tento záměr předkládá jako jeden ze tří bodů svého řešení bytové situace v Praze, které by mělo realizovat budoucí vedení města.

Je pravdou, že hlavní město Praha (.pdf, str. 7 a násl.) v 90. letech většinu svých bytů převedla do správy městských částí. Z celkového počtu cca 194 000 bytů, které po roce 1991 přešly do obecního bytového fondu hlavního města Praha, zůstalo v roce 2000 v bytovém fondu 119 960 bytů. Město tedy přišlo o cca 38,1 % bytů. Toto číslo potvrzuje Ústav územního rozvoje (graf č. 2), podle nějž bylo do roku 2000 v Praze privatizováno 39 % všech obecních bytů.

Marta Semelová zřejmě reaguje na své předřečníky (čas 2:30–8:00), podle nichž by měli developeři prodávat městu určité procento nově postavených bytů za nákladové ceny.

Přestože mnichovská praxe je trochu jiná, rámcově odpovídá tvrzení Semelové. Zpráva (.pdf, ang., str. 50) Odboru městského plánování města Mnichov uvádí, že udělování povolení k výstavbě je podmíněno skutečností, že 30 % z oprávnění určí developeři pro výstavbu sociálního bydlení ("socially-appropriate home building.")

Podle Studie (.pdf) IPR Praha se v letech 2014–2015 zahájila výstavba 4481, respektive 5227 bytů. Dokončeno bylo v těchto letech 4848 bytů a 5211 bytů (s. 23). Není tedy pravdou, že by Praha povolovala výstavbu pouze 2500 bytů ročně. V roce 2016 ovšem byla zahájena výstavba 2758 bytů, což podle IPR přispívá k bytové krizi v metropoli (s. 26) – zde lze klesající tendenci opravdu zaznamenat. Analýza za rok 2017 ještě není na webu Institutu k dispozici, nicméně zaslali jsme dotaz a bylo nám odpovězeno takto: "V  roce 2017 byla zahájena výstavba 3 734 bytů, v roce 2016 2 758 bytů, v roce 2015 dokonce 5 227 bytů – je tu patrná sestupná tendence i s ohledem na průběžná data k roku 2018."

Zdroj grafu: Analýza bydlení a realitního trhu na území hl. města Prahy z pohledu jeho dostupnosti a potřebnosti(.pdf, s. 23)

Není tedy pravdou, že by se v posledních letech povolovalo tak málo staveb, jak říká Nouza. Pokud jde o údaj o potřebě 6000 nových bytů ročně, podobný počet sdělil zástupce IPR Vácha v roce 2017 serveru iDnes.cz. Podle tohoto článku by mělo vzniknout 5500 nových bytů, aby byl uspokojen narůstající počet obyvatel v hlavním městě. Podařilo se nám získat aktuálnější vyjádření IPR, podle něhož je aktuálně potřeba "minimálně 6 tisíc bytů, spíše však 8 a 10 tisíc, aby byla nasycena poptávka".

Tiskový mluvčí Magistrátu Hlavního města Prahy nám poskytl informaci o neobyvatelných bytech ve správě města: "Hl. m. Praha eviduje v rámci nesvěřeného majetku 4 byty a dále 18 objektů převážně vykoupených po povodni v roce 2002, které aktuálně nejsou obyvatelné."  Další neobyvatelné objekty však mohou být ve správě městských částí, proto necháváme výrok neověřitelný.

Podle článku iDnes.cz z dubna 2018 se v Praze nachází přes 1900 neobydlených bytů, které patří magistrátu či městským částem. Podle radního pro bydlení Prahy 7 Kamila Vavřince Mareše vychází číslo z analýzy zpracované Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, jejíž existenci nám ovšem mluvčí IPRu vyvrátil.