Přehled ověřených výroků

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, pak stanoví zákon.

Na základě tohoto článku je dle §60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jedním ze stanovených předpokladů pro ustanovení soudce do funkce dosažení věku nejméně 30 let v den, kdy k ustanovení dochází.

Průměrný plat justičního čekatele pak byl v loňském roce dle údajů ze Závěrečného účtu kapitoly 26 833 Kč (.pdf, str. 51).

Pro srovnání ještě uveďme, že průměrný plat soudce byl v minulém roce 126 314 Kč (.pdf, str. 52). V souvislosti s tímto číslem je však nutné brát také v potaz, že do tohoto průměru jsou zahrnuty všechny soudy z celé soudní soustavy, tedy třeba i Nejvyšší soud nebo Vrchní soudy, u jejichž soudců je průměrný plat o poznání vyšší (okolo 150–160 tis. Kč).

Dodejme, že se nezabýváme otázkou „mizernosti“ mzdy justičních čekatelů, neboť každý může individuálně posoudit, nakolik odpovídá gáže justičních čekatelů náplni jejich práce. Je však nesporné, že platové poměry justičních čekatelů dosahují přibližně čtvrtiny platu soudců okresních soudů.

Minimální věk pro ustanovení do funkce soudce byl v roce 2003 zákonem č. 192/2003 Sb., zvýšen z původních 25 na 30 let.

Pro zajímavost doplňujeme, že v roce 1957 byl minimální věk soudce pouze 23 let, poté byl tento předpoklad zvýšen na 24 let a od roku 1991 činil již zmiňovaných 25 let.

S ohledem na tyto věkové údaje je tedy možné, že na místa justičních čekatelů nastupovali i čerství absolventi právnických fakult.

Již v původním znění zákona č. 6/2002 Sb., byla pro justiční čekatele stanovena povinnost absolvovat přípravnou službu (do níž se započítává i jiná právní praxe) v délce trvání 36 měsíců, s tím, že do konce předposledního měsíce trvání jejich pracovního poměru mohli požádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tato úprava zůstala zachována i v nynějším znění zákona.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě §113 odst. 3. K původnímu znění zákona pak byla vydána vyhláška č. 303/2002 Sb., k jejímuž vydání bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 114 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb, v původním znění.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také následující:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; (...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. (...) Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců.“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování, vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace.“ (Rychetský a kol., Komentář k Ústavě)

Z výše zmíněného rozsudku NSS a Komentáře k Ústavě vychází ústavní zvyklost navržení kandidátů na soudce ke jmenování prezidentovi ministrem spravedlnosti.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, stanoví zákon.

V návaznosti na tento článek stanoví další předpoklady a postup jmenování zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který také odkazuje na zákon č. 451/1991 Sb., ten stanovuje některé předpoklady pro výkon funkce soudce související s jeho působením v letech 1948-1989 (negativní lustrační osvědčení).

Zákon o soudech a soudcích v §60 a násl. pak stanoví následující předpoklady:

• státní občanství - Česká republika

• plná svéprávnost

• bezúhonnost

• zkušenosti a morální vlastnosti, které dávají záruku řádného zastávání funkce

• věk 30 let

• souhlas ustavované osoby

• vysokoškolské vzdělání v Mgr. studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice

• složení odborné justiční zkoušky (případně jiné obdobné zkoušky dle § 60 odst. 5) a s tím spojená požadovaná právní praxe

• negativní lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 Sb.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na zmíněný čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 113 odst. 3.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) 4 Ans 9/2007-197 Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také toto:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět;(...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. ... Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace." (Rychetský a kol., Komentář WK)

Můžeme tedy dojít k závěru, že to, že návrh ke jmenování soudce podává ministr spravedlnosti či vláda jako celek, není jako takové upraveno v zákoně, avšak vyplývá to z ústavní zvyklosti.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Z fungování systému prozatím neplynou výrazné problémy. Mezi zaznamenanými prohřešky odsouzených dle reportáže Českého rozhlasu pozdní příchody figurují. Pozdní příchod však mají probační úředníci možnost vyhodnotit v kontextu delikventovy předchozí cesty. Z mapové aplikace, kterou disponují úředníci, je možné okamžitě zjistit, v jakých časech a na jakých místech sledovaný pobýval.

Mapu s nahraným telefonátem, kterým probační úředníci upozorňují odsouzené na porušení jakékoli povinnosti, následně získá soudce. Ten by mohl při zjištění zásadního porušení povinností zpřísnit formu trestu a odsouzeného poslat do opravdového vězení.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Dle Radiožurnálu je k začátku listopadu 2018 k trestu domácího vězení odsouzeno asi 130 osob, 73 z nich je na dálku hlídáno úředníky Ministerstva spravedlnosti prostřednictvím elektronických náramků. Což je vskutku neúměrné množství v poměru k 2 500 sadám elektronických náramků, které stát nakoupil od izraelského dodavatele SuperCom. Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že v praxi postupně využije 600 elektronických náramků pro domácí vězně, přičemž však není jisté, kdy k dosažení tohoto počtu má dojít.

Těžko říct, co ministr spravedlnosti míní frází „trochu méně, než jsme předpokládali na začátku“, nicméně od spuštění projektu, tedy za měsíc a půl, se navýšil počet odsouzených s náramky o zhruba 20 osob. Ministerstvo spravedlnosti však věří, že potenciální finanční úspora uložení domácího vězení bude motivovat soudce k častějšímu ukládání tohoto alternativního trestu.

Vzhledem k metodice ověřování výroků považujeme výrok za pravdivý, neboť počet 65 lidí je uvozen slovem „zhruba“. Počet se tak sice od údajů uvedených Radiožurnálem rozchází o více jak 10 %, ale řečníkem byla naznačena nejistota ohledně přesného počtu, a proto lze tolerovat výslednou odchylku 11 %.

V České republice se k listopadu 2018 nachází 35 věznic, z toho 10 vazebních. Poslední budovou vystavěnou za účelem vytvořit výchovně nápravné zařízení byla vazební věznice Pankrác. Její historie sahá až do dob Rakouska-Uherska, otevřena byla v roce 1889.

Obecně jsou nejznámější a největší tuzemské věznice značně letité. Valdická věznice byla zřízena v roce 1857, kdy nahradila dřívější kartuziánský klášter založený v roce 1627. Plzeňská věznice na Borech zase funguje již od roku 1878.

Problém přeplněných českých věznic se snaží Ministerstvo spravedlnosti řešit výstavbou nového zařízení. Do roku 2022 by měla stát nová věznice ve Všechově u Tábora na jihu Čech, bude tak první věznicí vybudovanou po téměř 130 letech.

Na tiskové konferenci 21. září 2018 prezentoval ministr spravedlnosti Jan Kněžínek spuštění systému elektronických náramků pro vězně. Ty zjednodušují kontrolu trestu domácího vězení, který je podle trestního zákoníku možné uložit od roku 2010. Kvůli průtahům ve výběrových řízeních se však elektronický monitorovací systém podařilo uvést do provozu až nyní.

K tématu vězeňských náramků se ministr vyjádřil také v pořadu Devadesátka ČT24, ve kterém mimo jiné uvedl: „Nepřímo na soudce působíme v tom smyslu, aby zvážili ukládání tohoto trestu (domácího vězení, pozn. Demagog.cz), ale samozřejmě je tady nezávislost soudní moci a do toho, jaký ukládají trest, jim nemůžeme mluvit.“ (čas 16:54) Na otázku, proč soudci neudělují právě tento trest, odpověděl Jan Kněžínek: „Byla to právě obava z toho, že ten trest je v podstatě velmi těžko kontrolovatelný.“ (čas 17:25)

Další zdroj informací, který by potvrzoval Kněžínkův apel na soudce, se nám však nalézt nepodařilo. Proto hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Jak vyplývá z poslední ročenky Vězeňské služby České republiky z období ledna až září 2017 (.pdf, str. 48), využitelnost průměrné ubytovací kapacity českých věznic dosahuje 109,04 procent, při započtení detenčních ústavů v Brně a Opavě a nemocnic v Praze-Pankráci a Brně potom ze 108,34 procent. Pokud se zaměříme pouze na obviněné osoby ve výkonu vazby, kapacity jsou naplněny téměř z 81 procent, u odsouzených ve výkonu trestu obsazenost dosahuje skoro 112 procent.

Zaplněnost českých věznic postupně roste od roku 2013, kdy se skokově snížila ze 111,6 procent na 77,7 procent kvůli amnestii exprezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013 (ročenka 2012, .pdf, str. 37; ročenka 2013, .pdf, str. 43). V roce 2014 byly české věznice plné z 86,6 procent (.pdf, str. 41), o rok později, tedy 2015 (.pdf, str. 46) kapacita dosáhla 97,9 procent a v roce 2016 (.pdf, str. 50) už přesáhla stoprocentní obsazenost a vyšplhala se na 106,3 procenta.

Aktuální počet vězněných je podle nejnovějších dat Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR z konce října tohoto roku 21 806. Pro srovnání v absolutních číslech, aktuální počet vězněných je zhruba o 900 lidí nižší než činil průměr v minulém roce (.pdf, str. 48).

Bartoš pravděpodobně míní Babišovu první menšinovou vládu z období od prosince 2017 do července 2018, ta důvěru Poslanecké sněmovny nezískala. Její návrh novely zákona o státní službě byl předložen Sněmovně 26. března 2018, tedy již 2 měsíce po podání demise.

Vzhledem k terminologii („první věc, kterou vláda začala řešit“) jde spíše o řečnickou figuru než faktický výrok o tom, že by mělo jít o první předložený zákon. I tak je však na místě dodat, že se nejednalo o první vládní návrh zákona od vstupu do funkce. Mezi 13. prosincem 2017 a 26. březnem 2018 totiž vláda předložila novelu zákona o ČNB, novelu zákona o převodu vlastnického práva, novelu zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení či novelu zákona o důchodovém pojištění. Ani Ministerstvo vnitra jakožto zástupce navrhovatele nepředložilo novelu zákona o státní službě jako první část své agendy, předcházela jí např. novela zákona o volbách do Parlamentu ČR.

V dubnu 2018 Evropská komise zkritizovala vládní návrh novely zákona o státní službě. Jak se dočteme v dopise eurokomisařky pro zaměstnanost Marianne Thyssen náměstkovi ministra vnitra pro státní službu Josefu Postráneckému: „Zůstáváme tedy nadále znepokojeni klíčovými prvky návrhu. Například posunem k poněkud nízkým požadavkům druhých kol výběrových řízení pro manažerské pozice, možností odvolat manažery na základě ‚dostačujícího‘ výsledku hodnocení, možností odvolání státních úředníků na základě dvou služebních hodnocení v rozmezí 40 dnů a zbavení vedoucích pracovníků možnosti podat námitku proti služebnímu hodnocení.“ Zároveň eurokomisařka bere na vědomí, že v březnu 2018 byla novela předložena Sněmovně a žádá doložit analytické materiály, které vedly k její podobě.

Pod pojem fake news lze zařadit širokou škálu informací od zjevně nepravdivých po různé druhy mystifikací nehledě na subjektivní výklad každé osoby. Jana Lorencová se dopouští takříkajíc tradiční mystifikace sdílením zpráv neaktuálních, poplašných, nadpisem ani fotkou neodpovídajících svému obsahu.

Bartoš prokazatelně neřekl pravdivou informaci ohledně kandidatury Lorencové za SPD (Strana přímé demokracie). Lorencová v roce 2012 kandidovala do Senátu v obvodě č. 74-Karviná za Stranu státu přímé demokracie – Stranu práce (SSPD–SP). Toto uskupení kandidovalo pro představu v letošních komunálních volbách v Ostravě v tandemu (.pdf) s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti a společně získali přes patnáct tisíc hlasů. Co se týče samotné Lorencové, v roce 2013 se stala poslankyní v klubu hnutí ANO.

Dlužno podotknout, že Ivan Bartoš na svém facebooku ještě před odvysíláním pořadu sdílel svou omluvu za zařazení Lorencové do chybné strany. Omluvu zveřejnil i facebookový profil Interview ČT24.