Přehled ověřených výroků

V rámci diskuze o Dohodě (.pdf) o spolupráci v oblasti obrany se Spojenými státy americkými (Defence Cooperation Agreement, DCA) poslanec Jiří Kobza (SPD) mj. zmiňuje slovenskou verzi DCA, kterou sousední země schválila již v únoru 2022.

Slovenská smlouva o obranné spolupráci

Interpretační doložkou poslanec Kobza zjevně myslí výkladové prohlášení slovenské prezidentky Zuzany Čaputové (.pdf, str. 2–3), které je součástí předkládací zprávy (.pdf). Ta slouží především k objasnění uzavírání smluv a ke kontextualizaci celé problematiky. Česká obranná smlouva na rozdíl od slovenské verze DCA interpretační doložku skutečně neobsahuje (.pdf).

Prezidentka Čaputová v této zprávě výslovně uvádí (.pdf, str. 2), že „tato dohoda neumožňuje na území Slovenské republiky přítomnost jaderných zbraní, biologických nebo chemických zbraní vzhledem k tomu, že by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Slovenské republiky“. Dále pak v předkládací zprávě stojí (.pdf, str. 2), že obranná smlouva mezi Slovenskem a USA „není rozhodnutím o vytvoření vojenských základen na území Slovenské republiky, ani rozhodnutím o přítomnosti ozbrojených sil Spojených států amerických a jejich příslušníků na území Slovenské republiky“. Podle zpravodajského webu SME.sk bylo cílem zmírnit obavy veřejnosti, jejíž část proti dohodě hlasitě vystupovala. Doložka však není přímo právně závazná, práva a povinnosti obou smluvních stran vyplývají přímo z DCA.

Česko a jaderné zbraně

Ministerstvo obrany ČR již dříve vyvrátilo, že by Smlouva o obranné spolupráci s USA vedla k rozmístění jaderných zbraní nebo jiných zbraní hromadného ničení na území České republiky. Ačkoliv dohoda (.pdf) zbraně tohoto typu nijak nezmiňuje, ve čtvrtém článku (.pdf, str. 9) je uvedeno, že USA při respektování vzájemné dohody smí umisťovat obranné vybavení na území ČR. Předem se však musí s českými orgány domluvit a oznámit jim typy, počty a rozvrhy dodávek.

Ministerstvo obrany dále uvedlo, že rozmístění jaderných zbraní v Česku není ze strany USA navrhováno a že „rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě v souladu s jadernou politikou NATO je dlouhodobě etablované (již z doby studené války) a nelze předpokládat, že se na něm v dohledné době bude cokoli měnit“.

Uveďme, že o případném rozmisťování jaderných zbraní na území ČR pojednává např. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT). Hlavním cílem (čl. 2) této smlouvy je závazek, že státy, které jaderné zbraně nevlastní, se vzdávají práva je vyrábět nebo jinak přímo či nepřímo získat.

Interpretace tohoto ustanovení nicméně dodnes není vyjasněná (.pdf, str. 10–11). Podle amerického výkladu nevede umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Jiní signatáři NPT se však s touto interpretací neztotožňují. NPT v článku 2 přímo zakazuje transfer jaderných zbraní do státu, který smlouvu ratifikoval. Dodejme, že v současnosti v České republice nejsou (.pdf) umístěny žádné jaderné zbraně.

Za zmínku dále stojí také program NATO o sdílení jaderných zbraní. V rámci programu jsou jaderné zbraně pod kontrolou USA, nicméně je členským zemím aliance, které nevlastní jaderné zbraně, dovoleno také se podílet na plánování použití těchto zbraní ze strany NATO (.pdf). V současnosti je do programu zapojeno několik členů aliance, kteří sami nevlastní jaderné zbraně, např. Německo, Itálie či Turecko. Již minulý rok projevilo zájem o zapojení do programu také Polsko. Dodejme, že v dubnu 2023 ministryně obrany Jana Černochová popřela, že by měla ČR ambici se do tohoto projektu zapojit.

Česko a americké základny

Obranná dohoda mezi Českem a USA nezřizuje cizí vojenské základny na území České republiky a podle ředitele sekce obranné politiky a strategie Ministerstva obrany Jana Jireše smlouva Američanům neumožňuje přijet a postavit na českém území zcela novou základnu. Článek 5 (.pdf, str. 10) pak stanovuje, že všechny budovy, které budou ozbrojené složky USA využívat nebo které dokonce samy vybudují, zůstávají ve vlastnictví České republiky.

Závěrečné hodnocení

Česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA na rozdíl od slovenské verze skutečně neobsahuje interpretační doložku, která stanovuje, že DCA na území ČR neumožňuje rozmístění jaderných zbraní a že nedojde k budování amerických základen. Výrok poslance Kobzy proto hodnotíme jako pravdivý. Je však třeba zmínit, že oba zmíněné body vychází ze samotné dohody či NPT a obdoba slovenské právně nezávazné interpretační doložky by na práva a povinnosti americké strany neměla vliv. Samotná dohoda uvádí, že USA smí na české území transportovat obranné vybavení, a to pouze po předchozí domluvě s Českem, a také, že všechny vojenské základny zůstávají v českém vlastnictví. Ministerstvo obrany navíc již dříve uvedlo, že DCA nepovede k rozmístění jakýchkoli zbraní hromadného ničení na našem území, a ani se neplánuje zapojit do programu sdílení jaderných zbraní.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) zmiňuje vojenské letiště Malacky-Kuchyňa na Slovensku. Další vojenské objekty spojené s přítomností amerických vojáků v této sousední zemi jsou letiště Sliač a vojenský újezd Lešť.

Přítomnost amerických vojáků na Slovensku

Američtí vojáci působí na Slovensku spolu s dalšími vojáky z členských států NATO, kteří jsou v zemi nasazeni v rámci Mnohonárodního bojového uskupení NATO. Uskupení na Slovensku vzniklo na jaře roku 2022 kvůli únorové invazi Ruska na Ukrajinu a následné snaze Severoatlantické aliance posílit své východní křídlo. Je tvořeno vojáky z České republiky, Slovenska, Německa, Slovinska a Spojených států amerických.

Podle posledních zpráv z ledna 2023 by mělo na Slovensku působit kolem 200 amerických vojáků. Ještě předtím měla americká armáda na Slovensku přibližně 300 vojáků, poté ale rozhodla o stažení systému protivzdušné obrany Patriot z letecké základny Malacky. Tento systém obsluhovalo právě přibližně 100 amerických vojáků, zbylých 200 vojáků pak mělo nadále působit na vojenské základně Lešť.

Další vojenské letiště Sliač je využíváno v rámci smlouvy (.pdf) NATO SOFA (Status of Forces Agreement, česky Dohoda o statusu ozbrojených sil). Ta mimo jiné stanovuje právní podmínky pro postavení ozbrojených sil členského státu NATO, které jsou na základě rozkazů umístěné v jiné partnerské zemi NATO, přičemž Slovensko je součástí této smlouvy. V Sliači byla umístěna další jednotka protivzdušné obrany v čele s německými systémy Patriot, které byly ale přesunuty do Litvy kvůli červencovému summitu NATO.

Většina mezinárodních jednotek je umístěna ve zmiňovaném vojenském prostoru Lešť, kde nechalo slovenské Ministerstvo obrany postavit kontejnerové městečko za desítky milionů eur, a to právě kvůli vzniku mnohonárodnostního bojového uskupení. Na vojenském výcvikovém prostoru působí podle posledních informací přes tisíc vojenských profesionálů různých národností.

Obranná dohoda s USA

Jak letiště Malacky-Kuchyňa, tak Sliač mohou americké ozbrojené složky využívat na základě Dohody o spolupráci v oblasti obrany (.pdf, str. 36), kterou Slovensko schválilo na začátku února 2022. Podle této smlouvy mají američtí vojáci např. právo využívat letiště deset let bez nájemného.

Podle článku 5 (.pdf, str. 10) zůstávají obě letiště ve vlastnictví Slovenské republiky a mohou být americkými ozbrojenými složkami využívána společně se slovenskými vojáky. V rámci dohody má Slovensko dokonce možnost obdržet finanční příspěvek 2,1 miliardy korun na modernizaci obou zařízení.

Závěrečné hodnocení

Ačkoliv má poslanec Kobza pravdu v tom, že na Slovensku jsou přítomni američtí vojáci, jejich přítomnost je způsobena především misí Mnohonárodního bojového uskupení NATO, které zahrnuje vícero národností. Na jím zmiňovaném vojenském letišti Malacky by se američtí vojáci podle posledních informací po stáhnutí protivzdušného systému Patriot nacházet neměli. Z tohoto důvodu výrok hodnotíme jako zavádějící.

Jaroslav Bžoch mluví o Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT), kterou přijala OSN v červnu 1968 a která následně vstoupila v účinnost v březnu 1970. Ve výroku Bžoch zmiňuje, že Česko nepotřebuje mít v nedávno dojednané Smlouvě o obranné spolupráci (DCA) interpretační doložku o jaderných zbraních, což zdůvodňuje právě tím, že je Česko součástí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, a USA tak na jejím základě nemohou do ČR tyto zbraně přivézt.

Kubánská krize

Kubánská (jinak také karibská) krize je pojmenování pro krizi mezi Sovětským svazem a Spojenými státy z podzimu 1962, kdy Sovětský svaz umístil na území Kuby jaderné zbraně. Jednalo se konkrétně o odpověď na dřívějšíumístění amerických jaderných hlavic v Turecku a Itálii. Dodejme, že americký prezident Kennedy následně zareagoval tím, že rozhodl o vytvoření námořní blokády Kuby. Tato krize, o níž se často mluví jako o situaci, kdy se USA a Sovětský svaz ocitly na prahu jaderné války, nakonec vedla k dohodě mezi prezidenty Kennedym a Chruščovem. V jejím rámci Spojené státy stáhly své jaderné zbraně z Turecka a Sovětský svaz na oplátku přestal s jaderným zbrojením na Kubě.

V roce 1963 následně USA a SSSR podepsaly Smlouvu o částečném zákazu jaderných zkoušek. Vyjednávání o podobě širší dohody, která nakonec vedla k podepsání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, poté začalo na konferenci v Ženevě v roce 1965.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní

Československá socialistická republika se ke smlouvě připojila 1. července 1968. Do současnosti NPT ratifikovalo celkem 191 zemí. Státy, které nevlastní jaderné zbraně, se ratifikováním této dohody zavázaly (čl. 2) „nepřijímat přímo či nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními“, nevyrábět jaderné zbraně ani je např. nezískávat jakýmkoli jiným způsobem.

Státy, které jaderné zbraně vlastnily před uzavřením NPT (tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké), se pak zavázaly (čl. 1) jaderné zbraně ani kontrolu nad těmito zbraněmi žádnému státu nepředávat a nečinit kroky, které by podnítily státy nevlastnící jaderné zbraně k jejich výrobě.

Ačkoli ze znění smlouvy vyplývá, že by na jejím základě nemělo docházet k tomu, že státy nevlastnící jaderné zbraně tyto zbraně získají, interpretace zmíněných ustanovení nicméně není dodnes vyjasněná (.pdf, str. 9–11). Podle amerického výkladu umístění jaderných zbraní na území nejaderného státu v rámci tzv. programu jaderného sdílení uvnitř NATO nevede k porušení NPT, jelikož nedochází k předání kontroly nad jadernou zbraní druhému státu. Někteří jiní signatáři NPT se s touto interpretací neztotožňují. 

Do zmíněného programu sdílení jaderných zbraní NATO je dnes zapojeno např. i Německo, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Turecko, tedy země, které dle NPT spadají do kategorie států nevlastnících jaderné zbraně. I přesto se však na jejich území nacházejí jaderné zbraně Spojených států. O zařazení do programu jaderného sdílení NATO požádalo v červnu 2023 také Polsko, které o účasti v programu jedná už od minulého roku.

Závěr

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je skutečně platná od roku 1970 a vznikla po kubánské krizi z roku 1962. V současnosti pak tato dohoda zahrnuje 191 států. 

Ačkoli NPT říká, že nejaderný stát včetně ČR nemůže od států vlastnících jaderné zbraně tyto zbraně a ani kontrolu nad nimi přijmout, tato ustanovení mají dvojí interpretaci. Spojené státy nepovažují v případě programu jaderného sdílení NATO umístění jaderných zbraní v Evropě za porušení NPT, protože dle nich tyto zbraně zůstávají pod kontrolou USA. V současnosti jsou americké jaderné zbraně umístěny na území Německa ale také dalších států, které jsou dle NPT nejadernými státy, ačkoliv to některé z ostatních zemí dle striktní interpretace smlouvy považují za porušení NPT. Jelikož Jaroslav Bžoch nezmiňuje tuto dvojí interpretaci a jeho výrok vyvolává dojem, že NPT zaručuje, že USA do ČR nemohou přivézt jaderné zbraně, hodnotíme jeho výrok jako zavádějící.

Pro úplnost zdůrazněme, že Smlouva o obranné spolupráci (DCA), kterou Česko v květnu 2023 dojednalo se Spojenými státy, nedává USA automatické právo do ČR jaderné zbraně dovézt. USA musí České republice předem oznámit „typy, počty a rozvrhy dodávek“ obranného materiálu, který chtějí do Česka přepravit (.pdf, str. 9), a v této souvislosti se v DCA také zavázaly plně respektovat české zákony. Pode nich přitom dovoz nebo průvoz jaderného materiálu musí povolit český Státní úřad pro jadernou bezpečnost. 

Ministerstvo obrany dále upozorňuje, že současný systém rozmístění jaderných zbraní USA v Evropě, který je v souladu s jadernou politikou NATO, je „dlouhodobě etablovaný“ a USA umístění jaderných zbraní v ČR nenavrhují. Případnému zapojení Česka do programu jaderného sdílení NATO by také předcházela další vyjednávání, jako tomu je např. v případě Polska.

Poslanec Jiří Kobza (SPD) ve svém výroku srovnává smlouvu o pobytu sovětských vojsk na území ČSSR uzavřenou v roce 1968 s Dohodou (.pdf) mezi ČR a USA o spolupráci v oblasti obrany (DCA). Ta byla podepsána v květnu letošního roku a dle Ministerstva obrany má zajistit prohloubení spolupráce mezi ozbrojenými silami obou zemí. V kontextu výroku Kobza poukazuje na to, že smlouva se SSSR měla pouze čtyři stránky, zatímco DCA jich má dle něj 32 a připomíná mu „smlouvu s ďáblem“.

Smlouva o pobytu sovětských vojsk

Zmiňme, že po roce 1945 bylo Československo jediným státem východního bloku, ve kterém nebyly rozmístěny sovětské jednotky. 21. srpna 1968 nicméně zemi napadla vojska Varšavské smlouvy. Tato invaze tak ukončila tzv. pražské jaro neboli pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“ a poté začalo období normalizace.

Pobyt sovětské armády na československém území následně legalizovala smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, kterou tehdejší vláda přijala 16. října 1968 a o dva dny později ji schválilo Národní shromáždění. Sovětské jednotky pak v zemi zůstaly až do roku 1991.

Přijatá smlouva vojenským útvarům a příslušníkům sovětských vojsk umožňovala cestovat do míst, kde byla rozmístěna sovětská vojska v ČSSR „jak v přímých vlacích a vagónech, patřících Sovětskému svazu, tak i s přestupem z vagónů jedné země do vagónů druhé země a rovněž automobilovými nebo leteckými dopravními prostředky“. Počet a místa stálých posádek smlouva samotná však přímo neupravovala. Pouze v ní stojí, že „se určují dohodou mezi vládami Československé socialistické republiky a Svazu sovětských socialistických republik“.

Součástí smlouvy byl nicméně i tajný protokol (.pdf, str. 228–229), se kterým poslanci Národního shromáždění nebyli obeznámeni (.pdf, str. 149), a který počet vojáků stanovil na 75 tisíc. Protokol dále obsahoval podmínky pobytu a určoval výcvikové prostory pro sovětská vojska – konkrétně se jednalo o Mimoň, Mladou, Libavou, Lešť a Malacky. Kromě toho protokol určoval několik měst, ve kterých mohli být ponecháni představitelé sovětského velení (.pdf, str. 228) a ČSSR musela pro sovětské vojáky vyčlenit „vhodné kasárenské a bytové fondy ve vojenských objektech, služební a jiné budovy, jakož i čtyři letiště, vojenské a jiné objekty, které se na těchto letištích nacházejí“. Již v roce 1968 tak sovětská armáda na základě smlouvy, respektive jejího tajného protokolu, dostala do užívání 33 posádek, 4 letiště, 3 nemocnice, 19 skladů, 6 skladů státních hmotných rezerv a 5 výcvikových prostorů.

Sovětské letectvo také v následných letech využívalo letiště, která v protokolu nebyla výslovně jmenována, a armáda se nakonec roztrousila celkem do 64 lokalit na území tehdejší ČSSR. Vzhledem k vysokému počtu sovětských vojáků v ČSSR, musela z rozkazu (.pdf, str. 230–231) ministra národní obrany Československá lidová armáda (ČSLA) opustit celou řadu prostorů a zařízení, které následně využívala sovětská armáda.

Podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu (VHÚ) došlo na podzim 1968 k přemístění asi stovky vojenských útvarů ČSLA: „Během září a října 1968 muselo přejet do nových posádek 1 200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1 100 děl ČSLA. (…) Redislokace postihla téměř 24 000 vojáků základní služby, ale zejména i 5 000 vojáků z povolání, 900 občanských pracovníků. Dotkla se samozřejmě také jejich rodin.“ Kromě kasáren a dalších objektů zabraných na podzim 1968 ČSSR po celou dobu okupace investovala do dalších staveb pro Sovětskou armádu. Podle VHÚ československé ministerstvo národní obrany předalo sovětům ještě v roce 1989 do užívání 41 dalších objektů – ubytovny, trafostanice, kotelny, sklady, střelnice, kluby i dům pionýrů.

Sovětští vojáci žili v průběhu okupace ČSSR uzavřeni v posádkách a neměli možnost volného pohybu mimo ně. I přesto ale docházelo (.pdf) k celé řadě přestupků a trestných činů ze strany sovětských vojáků. „V prvních měsících po 21. srpnu 1968 bylo nejběžnějším nezákonným jednáním sovětských vojáků neoprávněné použití střelných zbraní. Od roku 1969 k zastřelením na veřejnosti již dochází výjimečně. Docházelo i k vraždám spáchaným vojenskými zběhy. Počátkem roku 1969 se často vyskytovaly případy svévolného zadržování a násilí na občanech. Zato rvačky a případy fyzického napadení, zejména pod vlivem alkoholu, byly trvale běžným jevem zejména v okolí posádek. Také krádeží soukromého majetku, vykrádání chat a obchodů bylo poměrně hodně. Největší počet protiprávního jednání ale představovaly autonehody,“ uvádí Tomek z VHÚ.

Samotná smlouva se SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa, respektive tajný protokol k této smlouvě tedy výslovně zmiňoval některé vojenské výcvikové prostory, letiště a další vojenské i nevojenské objekty. V následujících letech ale docházelo k rozšiřování sovětské armády do dalších míst, a to nad rámec původní smlouvy i tajného protokolu.

Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA (DCA)

Také česká Dohoda o spolupráci v oblasti obrany s USA vyjmenovává konkrétní objekty, které by ozbrojené síly Spojených států případně mohly využívat. Přímo odstavec 1 článku 3 ozbrojeným silám USA konkrétně povoluje nerušený přístup (.pdf, str. 7) do jedenácti (.pdf, str. 37) předem dohodnutých vojenských zařízení a prostor (3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum), a to za účelem činností vyjmenovaných ve stejném odstavci – jedná se např. o výcvik vojáků či skladování materiálu. Mezi tyto prostory patří například vojenské letiště Čáslav a Pardubice (.pdf, str. 37).

Článek 3 této dohody pak také uvádí (.pdf, str. 7), že „na základě žádosti ozbrojených sil USA vyvine český výkonný orgán v souladu se svojí vnitřní praxí a postupy přiměřené úsilí, aby usnadnil ozbrojeným silám USA, dodavatelům USA a českým dodavatelům dočasný přístup a užívání soukromých pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť) a veřejných pozemků a zařízení (včetně silnic, přístavů a letišť), které nejsou součástí dohodnutého zařízení a prostoru“. To nicméně neznamená, že američtí vojáci či armáda budou mít přístup k jakémukoli pozemku, který budou chtít. Jak vysvětluje Ministerstvo obrany, ačkoliv DCA určuje zařízení a prostory, které mohou američtí vojáci využívat, konkrétní případ bude vždy řešen po předchozí dohodě obou stran, při které budou stanoveny jasné podmínky.

Doplňme, že co se týče např. i příjezdu a odjezdu amerického vojenského personálu, Ministerstvo obrany zdůraznilo, že „samotná Dohoda americkým vojákům oprávnění pobývat na území České republiky neposkytuje“. O případném pobytu vojáků USA na území ČR tak budou i nadále rozhodovat české orgány, podle Ústavy totiž takový pobyt schvaluje Parlament či v některých případech vláda, pokud se jedná o pobyt kratší než 60 dnů.

Srovnání

Pokud bychom tedy porovnali smlouvu s SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa včetně jejího tajného protokolu a současnou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany s USA, oba dokumenty stanovují konkrétní objekty a zařízení, které mohou využívat armády SSSR, respektive USA. Poslanec Kobza nicméně nesprávně uvádí, že ve smlouvě s USA „je toho daleko víc“. Na základě smlouvy s SSSR připadlo sovětské armádě celkem 33 posádek, 4 letiště, 5 výcvikových prostorů a 28 dalších objektů. Vojáci USA potenciálně mohou využívat 3 posádky, 3 letiště, 4 výcvikové prostory a jedno logistické centrum.

Kromě tohoto nepravdivého tvrzení poslance Kobzy je třeba také poukázat na další rozdíly mezi oběma smlouvami. Smlouva s SSSR byla uzavřena jen několik týdnů poté, co do Československa vstoupilo více než 100 tisíc sovětských vojáků a nižší desítky tisíc vojáků dalších zemí Varšavské smlouvy. Českoslovenští představitelé se k uzavření smlouvy o pobytu vojsk SSSR zavázali jen několik dní po srpnové invazi v tzv. Moskevském protokolu, a to pod nátlakem (.pdf, str. 145) ze strany Sovětského vedení. I další jednání (.pdf, str. 147 a násl.) pak probíhala pod sovětským nátlakem a za vojenské přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy. Samotnou smlouvu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa schválil československý parlament, poslanci však nebyli seznámeni s tajným protokolem, který vyjmenovával požadavky na vojenské objekty a zařízení pro sovětské vojáky.

Jakékoliv srovnání smlouvy se SSSR a DCA s USA je tedy značně problematické. Samotná DCA včetně přílohy s vyjmenovanými zařízeními je schvalována demokraticky zvoleným Parlamentem, na území České republiky nejsou okupační vojska a o každém případném pobytu amerických vojáků v ČR by v budoucnu rozhodovala vláda a Parlament.

Postoj ČSSD k plánu postavit na území České republiky vojenský radar se v čase vyvíjel. O stavbě vyjednávali zástupci USA s českými politickými představiteli v letech 2006 až 2009, tedy z velké části za vlády Mirka Topolánka složené z ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem v té době naopak představovala hlavní opoziční stranu.

Americká strana původně v roce 2006 uvažovala o tom, že by ve střední Evropě umístila protiraketovou základnu, jejíž součástí by byly obranné rakety a radar. Hlavním argumentem pro výstavbu základny včetně radaru byla hrozba použití balistických raket Íránem či Severní Koreou. Právě Írán byl v té době podezříván vládou USA a některými evropskými státy z tajného vyvíjení jaderných zbraní.

Na konci srpna 2006 Jiří Paroubek, v té době jako končící premiér, uváděl, že podle jeho informací chtějí Spojené státy základnu umístit jinde než v Česku, pokud by ale nakonec USA plánovaly umístit ji v ČR, prosazovala by ČSSD vyhlášení referenda. Tehdy nastupující předseda vlády Mirek Topolánek o pár dní později mluvil o tom, že Američané nechtějí v ČR postavit základnu s obrannými raketami, ale jen radar.

Na to Jiří Paroubek v září 2006 řekl, že „radar je docela něco jiného než rakety“ a v takovém případě by všeobecné hlasování nepožadoval. Že by ke schválení umístění radaru v ČR mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce, Paroubek zmiňoval i o několik měsíců později v lednu roku 2007, kdy také uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Dle jeho slov ovšem názor na toto téma nebyl uvnitř ČSSD jednotný.

Na sněmovní schůzi na konci roku 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se v jednání s USA o raketové obraně na území Česka dále nepokračovalo. Pro daný návrh tehdy zvedli ruku poslanci KSČM, poslanci ČSSD se hlasování zdrželi.

Doplňme, že KSČM zaujímala vůči otázce jasné stanovisko hned od počátku vyjednávání. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Argumentovala především nesouhlasným postojem většiny obyvatel k plánu na výstavbu radaru.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů pak bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval tím, že v té době dostatečně neznal parametry americké radarové základny.

Kromě kritiky parametrů radaru předseda ČSSD Paroubek také opakovaně prohlásil, že pro umístění radaru v ČR není dostatečný důvod. V listopadu 2007 řekl, že by ČSSD mohla přehodnotit svůj odmítavý přístup k radaru, pokud se prokáže, že Írán disponuje balistickými raketami. „Řekl jsem, že k tomu, abychom změnili eventuálně v budoucnosti názor, se musí něco stát. Nemůže to být nějaká virtuální realita,“ komentoval tehdy postoje ČSSD Paroubek. „Musely by tady být ty balistické rakety a ty v Íránu nejsou,“ doplnil.

V září 2009 pak představitelé USA oznámili, že od plánu postavit radar v ČR upouštějí. Jiří Paroubek krok označil za „vítězství českého lidu“ a znovu zopakoval názor, že „neexistují důvody pro to, aby tady ten protiraketový štít USA vznikl“. Zmiňoval přitom, že neexistuje reálné nebezpečí ze strany Íránu, proti němuž byl štít dle USA původně zamýšlen.

ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem se tedy ke stavbě amerického radaru na českém území nestavěla zpočátku zcela odmítavě, později ale svůj názor přehodnotila. Mezi hlavními argumenty pro odmítavý postoj uváděla neexistenci hrozby, kvůli které měl systém vzniknout. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Michal Zuna (TOP 09) hovoří o migrační reformě, na které se v rámci Rady EU 8. června 2023 shodla většina ministrů vnitra Evropské unie a kterou skrze ministra vnitra Víta Rakušana (STAN) podpořilo i Česko. Proti se tehdy postavily pouze Polsko a Maďarsko; obě země pak zůstaly vůči dohodě kritické i během jednání Evropské rady a finální dohodu se kvůli těmto zemím nepodařilo dojednat. Dohodou se bude nyní zabývat Evropský parlament.

Schválený návrh o řízení azylu a migrace (.pdf), který bude sloužit jako základ pro jednání předsednictví Rady EU s Evropským parlamentem, zahrnuje pravidla pro zrychlení vyřizování neúspěšných žádostí a princip „povinné solidarity“ se zeměmi nejvíce postiženými migrační krizí.

Členské státy si tak budou moci vybrat, jakou formu pomoci zvolí. Jejich příspěvek do nového mechanismu solidarity může být formou relokace (tedy přijetí běženců), ročního finančního příspěvku v hodnotě min. 20 000 eur za relokaci, respektive za jednoho odmítnutého migranta, či alternativní pomoc, jako je materiální podpora či vyslání odborníků do zemí postižených migrační krizí. Vít Rakušan oznámil, že se mu podařilo vyjednat výjimku, na jejímž základě bude Česko kvůli vysokému počtu přijatých uprchlíků z Ukrajiny ze systému povinné solidarity dočasně vyjmuto. Stejná dočasná výjimka platí také pro Polsko a pobaltské státy.

SPD a její vyjádření ohledně migrační dohody

SPD se – podobně jako hnutí ANO – vůči dohodě opakovaněostřevymezovala. Předseda SPD Tomio Okamura o vládě Petra Fialy např. tvrdí, že „chce udělat z ČR zemi imigrantů“, a obviňuje (video, čas 1:24) ji z národní zrady či kolaborace.

Možnost platit místo relokace finanční příspěvek pak Okamura prezentuje jako „výpalné“ či „pokutu“. Tato vyjádření lze považovat spíše za vlastní interpretaci navrhovaného mechanismu ve formě finančního příspěvku než za konstatování „věcí, které tam (v dohodě, pozn. Demagog.cz) ve skutečnosti nejsou“, jak tvrdí poslanec Zuna. Tomio Okamura ve svých vyjádřeních opakovaně prezentuje (video, čas 1:59) migrační reformu jako mechanismus, kvůli kterému bude muset Česká republika buď přijímat migranty, nebo zaplatit finanční příspěvek. Opomíjí však další možnost poskytnutí materiální či personální pomoci.

Z žádných veřejných prohlášení hnutí SPD nicméně nevyplývá, že by návrhu dohody přičítalo věci, které v něm nejsou obsažené. Naopak např. na mimořádné schůzi Sněmovny 14. červnapopisoval poslanec Radek Rozvoral z SPD obsah smlouvy správně – uváděl např., že povinnou solidaritu lze projevit i necelými 500 tisíci korun za jednoho nepřemístěného migranta; že minimální počet relokací za rok činí 30 tisíc, přičemž se toto číslo může v případě potřeby zvýšit (.pdf, str. 53); nebo že členský stát „převezme odpovědnost za posouzení žádosti o azyl osob, které by za normálních přirozených okolností a za současného právního stavu podléhaly předání do odpovědného členského státu dle (…) Dublinských dohod (…) tento systém se stane povinným, pokud přísliby přemístění nedosáhnou 60 % celkových potřeb,“ jak stojí ve smlouvě (.pdf, str. 113, 124).

Závěr

SPD ve svých vyjádřeních zkresluje význam některých částí dohody, když nový finanční mechanismus nazývá výpalným či pokutou, dále často opomíjí možnost poskytnutí materiální či personální pomoci. Z žádných veřejných prohlášení jejích členů nicméně není patrné, že by o smlouvě „říkala (…) věci, které tam nejsou“. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Poslanec Jaroslav Bžoch mluví o obranné Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, která je také známa pod anglickou zkratkou DCA, tedy Defense Cooperation Agreement. Bžoch odpovídá na otázku, zda dohoda otevře cestu pro vznik americké vojenské základny na českém území (video, čas 23:45).

Smlouva o obranné spolupráci je dokument, který se zabývá především právním postavením příslušníků ozbrojených sil USA během jejich případného pobytu v Česku a upravuje podmínky činnosti amerických vojáků (.pdf, str. 4). Čeští a američtí vyjednavači dokončili návrh smlouvy v únoru roku 2023 a vláda Petra Fialy ji poté schválila v dubnu téhož roku (.pdf). Ministryně obrany Jana Černochová ji se svým americkým protějškem Lloydem Austinem podepsala v květnu.

Představitelé vlády již dlouho zdůrazňují, že vznik americké základny na českém území smlouva neřeší. Zástupci Ministerstva obrany uváděli, že dohoda neumožňuje Spojeným státům „postavit v Česku základnu na zelené louce“. I pokud by USA např. chtěly postavit nějaký objekt na některé ze stávajících českých základen, musely by se na tom podle ministerstva dohodnout s Českou republikou. „Smlouva pouze upravuje, jak by taková věc vypadala, pokud by se na ní česká a americká strana domluvily,“ řekl k tomu hlavní vyjednavač resortu obrany Jan Jireš.

Znění dohody (.pdf, str. 7–8) ve spojitosti s výstavbou konkrétně mluví jen o tom, že Spojené státy budou mít oprávnění „k nerušenému přístupu a užívání dohodnutých zařízení a prostorů pro účely (…) výstavby na podporu vzájemně dohodnutých činností“. Daná zařízení a prostory pak DCA přesně vyjmenovává (.pdf, str. 37). Konkrétně jde o tři vojenská letiště (v Čáslavi, Náměšti a Pardubicích), logistické centrum v Mošnově, čtyři vojenské výcvikové prostory (v Hradišti, Libavé, Boleticích a Březině) a tři další vojenské areály (ve Vyškově, Rančířově a Staré Boleslavi). 

Dále dohoda říká, že američtí vojáci sice mohou v těchto prostorech „vykonávat stavební činnosti“ (.pdf, str. 7–8), musí přitom ale tyto záležitosti a jmenovitě i „získání oprávnění a povolení“ k výstavbě konzultovat s odpovědnými českými orgány. Ty mají dle DCA Spojeným státům s obstaráváním povolení pomoci a poskytnout jim součinnost.

Pro úplnost doplňme, že obranná dohoda Spojeným státům nedává ani automatické právo vyslat do Česka své vojáky ani automatické právo, aby zde vznikla např. právě americká základna s dlouhodobou přítomností vojáků USA. Ministerstvo obrany v této souvislosti dříve zdůraznilo, že účelem DCA „je nastavit obecné podmínky pro případné působení amerických vojáků v ČR, pokud se na něm obě strany v budoucnosti dohodnou a pokud to bude ze strany ČR v každém jednotlivém případě schváleno“. Podle článku 43 Ústavy ČR totiž o pobytu ozbrojených sil jiných států na českém území rozhoduje Parlament nebo ve vymezených případech vláda.

Přestože smlouvu kabinet již odsouhlasil, její konečné schválení nyní ještě projednává Parlament. K ratifikaci DCA je přitom třeba souhlasu Sněmovny i Senátu a následně i prezidenta republiky.

Smlouva DCA tedy nedává Spojeným státům automaticky pravomoc postavit na českém území svou vojenskou základnu. Dohoda mluví o možnosti stavby objektů v existujících českých vojenských areálech, i v takovém případě ale musí USA tuto činnost nejdříve konzultovat s českými orgány a také získat potřebná povolení. DCA také automaticky neumožňuje, aby Spojené státy do ČR vyslaly své vojáky, a tedy ani vznik americké základny s trvalou přítomností ozbrojených sil USA. Zmiňovaná obranná dohoda pouze stanovuje obecné podmínky pro případný pobyt amerických vojáků na českém území, pokud jej předtím schválí Parlament (případně vláda). Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Bžoch (ANO) mluví o Dohodě (.pdf) mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany (DCA), kterou ministryně obrany Jana Černochová (ODS) podepsala se svým americkým protějškem Lloydem Austinem v květnu letošního roku. Ke konci června pak tato dohoda v Poslanecké sněmovně prošla prvním čtením a v současnosti ji mají na stole sněmovní Výbor pro obranu a Zahraniční výbor, a také senátní výbory.

O délce platnosti dohody pojednává článek 30 (.pdf, str. 36), ve kterém je uvedeno: „Tato Dohoda se sjednává na počáteční dobu platnosti deseti (10) let. Po počáteční době platnosti zůstane Dohoda v platnosti, ale kterákoli strana ji může ukončit písemnou výpovědí s jednoroční výpovědní lhůtou zaslanou druhé straně diplomatickou cestou.“ Obranná smlouva tedy byla sjednána na deset let. Po uplynutí této doby zůstane stále v platnosti, dokud se ji ČR nebo USA nerozhodnou vypovědět.

DCA pak automaticky neumožňuje umístění a pobyt amerických vojáků na území České republiky (.pdf, str. 3), a Spojeným státům tak nedává automatické právo vyslat do Česka do své vojáky. Dohoda pouze upravuje pravidla platná při působení příslušníků armády USA na území ČR a navazuje (.pdf, str. 4) na dohodu států Severoatlantické aliance NATO SOFA.

Dohoda konkrétně upravuje (.pdf, str. 2) např. podmínky pohybu dopravních vojenských prostředků, přístupu vojáků na dohodnutá území (str. 7), osvobození vojáků od placení většiny daní (str. 22–23) v ČR či jurisdikci Česka a USA u trestných činů a přestupků (str. 17–18). Jak uvádí web Ministerstva obrany, „DCA určuje zařízení a prostory, které budou moci američtí vojáci využívat v případě plnění úkolů na území ČR. Na konkrétním působení amerických vojáků v těchto prostorech a zařízeních se obě strany vždy předem dohodnou (případ od případu) a stanoví jeho jasné podmínky.“

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Dohoda o spolupráci v oblasti obrany skutečně neobsahuje závazek české strany na svém území automaticky přijmout členy ozbrojených sil Spojených států. Pobyt cizích vojsk se i tak nadále bude řídit Ústavou, dle které o pobytu kratším než 60 dnů rozhoduje vláda, déle trvající umístění pak schvaluje Parlament. DCA navíc ani neurčuje počet vojáků, kteří by v ČR byli rozmístěni. Smlouva byla opravdu uzavřena na deset let, ovšem i po vypršení této doby zůstane v platnosti, dokud ji jedna ze stran nevypoví. Výrok poslance Bžocha proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Europoslankyně Markéta Gregorová v kontextu výroku mluví o tom, že ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) podle Pirátů ohrožuje důvěru v právní stát. Naráží na to, že ačkoliv Piráti mají ve vládě i v Poslanecké sněmovně „ne příliš příznivé“ zastoupení, podle průzkumu jsou silnou stranou, která má vůči svým voličům jistou zodpovědnost.

Podle průzkumů agentury Kantar (.pdf, str. 9) a agentury Median (.pdf, str. 7) byli Piráti druhou nejsilnější vládní stranou – a celkově třetí nejsilnější – už v únoru letošního roku. Na prvním místě se v obou modelech, které zkoumají aktuální rozložení voličské podpory, umístilo opoziční hnutí ANO, na druhé pozici pak skončila vládní ODS. Na stejném místě se, s výjimkou (.pdf, str. 7) březnového průzkumu od agentury Median, umístili Piráti i v následujících modelech.

Nejaktuálnější zveřejněný volební model výzkumných agentur pochází od společnosti Kantar. Podle tohoto květnového modelu dosáhlo největšího podílu s 33,5 % hnutí ANO, následované ODS se 17 %. Třetí by v pořadí s 11,5 % skončili Piráti (.pdf, str. 9). Také podle květnového modelu agentury STEM by se Piráti umístili na třetí pozici, a to za prvním ANO a druhou ODS.

Piráti jsou tedy v současnosti dle průzkumů skutečně druhou nejsilnější vládní stranou, přičemž nejvíce hlasů ve volbách by z vládní koalice získala ODS. Celkově jsou pak Piráti podle průzkumů voličské podpory třetí nejsilnější, kdy je kromě ODS předstihlo také hnutí ANO. Výrok Markéty Gregorové tedy hodnotíme jako pravdivý.

Europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti) v debatě mluvila o online hlasování, ve kterém členové Pirátské strany hlasovali o tom, jestli podle nich Pavel Blažek ve funkci ministra spravedlnosti „ohrožuje důvěru ve spravedlnost a právní stát“. Gregorová také zmiňovala některé body, kterými dříve odůvodňovala vyvolání tohoto hlasování. Uváděla například, že dle některých médií je ministr spravedlnosti Pavel Blažek prověřován policií kvůli možnému zapojení do kauzy manipulací s městskými byty v Brně a zároveň jako ministr v souvislosti s touto kauzou několikrát žádal státní zastupitelství o informace.

Kvůli krokům ministra Blažka a jeho žádostem o informace z této živé kauzy vyzvala na konci února 2023 nevládní protikorupční organizace Transparency International premiéra Fialu k tomu, aby Blažka odvolal. Ten se nicméně na začátku března Blažka zastal a uvedl, že „Blažek dělá to, co má ministr spravedlnosti dělat a standardně dělat musí.“ Poukazoval tak tehdy na to, že podněty k podání žádostí o informace pocházely mj. od poslanců (v tomto případě od poslanců ODS) či od advokáta zastupujícího některé podezřelé.

Premiér se k této záležitosti vyjádřil (video, čas 10:25) i později, například 7. června 2023, tedy několik dní poté, co server Seznam Zprávy napsal, že Pavel Blažek v roce 2019 získal k dispozici část utajeného policejního spisu týkajícího se brněnské bytové kauzy. Fiala k tomu konkrétně řekl (video, čas 10:25), že nevidí „žádné zneužití pravomocí ze strany ministra spravedlnosti Pavla Blažka“.

V den pirátského hlasování 19. června také Petr Fiala uvedl, že brněnský oblastní sněm, kterého je sám členem, „naopak Pavlu Blažkovi vyjádří jednomyslnou podporu“. Upřesněme, že tyto informace média zveřejnila 19. června ještě předtím, než se konala námi ověřovaná debata Markéty Gregorové a Evy Decroix (video, čas 3:17).

Petr Fiala se tedy ke krokům ministra spravedlnosti Pavla Blažka ve spojitosti s brněnskou bytovou kauzou vyjádřil několikrát, např. 7. června či také později 19. června. Z těchto důvodů tak hodnotíme výrok Markéty Gregorové jako nepravdivý.