Přehled ověřených výroků

Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, měla by užít stejného nástroje i pro případ vystoupení. Znění ústavy však teoreticky připouští možnost vystoupení prostřednictvím hlasování Parlamentu. Výrok přesto hodnotíme jako pravdivý.

Obecné náležitosti vystoupení členského státu z EU upravuje článek 50 Smlouvy o Evropské unii, který stanovuje možnost vystoupení členského státu z Evropské unie pouze v souladu s ústavními předpisy příslušného členského státu.

Český právní řád však proces vystoupení z EU výslovně neupravuje. Je nepochybné, že případné oznámení o vystoupení Evropské radě přísluší vládě jako vrcholnému orgánu moci výkonné, zastupujícímu Českou republiku v mezinárodních vztazích. Vláda samotná však vzhledem k dopadům o vystoupení z Evropské unie rozhodnout nemůže.

Z hlediska ústavního práva je pak třeba zmínit, že Evropská unie je mezinárodní organizací, na kterou byly přeneseny určité pravomoci orgánů ČR. Unijní smlouvy (účinné v ČR na základě Smlouvy o přistoupení) jsou pak mezinárodními smlouvami podléhající režimu podle článku 10a Ústavy.

Pro tyto smlouvy platí oproti běžným mezinárodním smlouvám speciální režim schválení spočívající buď v podmínce souhlasu třípětinovou většinou všech poslanců a přítomných senátorů, nebo souhlasu vysloveného v referendu konaného na základě ústavního zákona (tímto způsobem Česká republika vstoupila do EU).

V případě vystoupení z EU by se musely vypovídat i unijní smlouvy. Vzhledem k tomu, že podmínky odstoupení od mezinárodní smlouvy jsou obdobné podmínkám pro její schválení (což potvrzují i oba jednací řády komor Parlamentu), musely by být pro odstoupení od unijních smluv splněny tytéž podmínky.

Ústava tak připouští možnost vystoupení jak hlasováním v Parlamentu, tak referendem. Vzhledem k tomu, že Česká republika vstoupila do Evropské unie referendem, jeví se jako legitimnější volbou z EU referendem také vystoupit.

Není zcela jednoznačné, o kterém časovém úseku Pavel Fischer mluví. Z úřední desky Ministerstva spravedlnosti ČR (konkrétně z jednoho z dotazů v rámci informací dle zákona 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), plynou počty podaných žádostí o milost během působení Miloše Zemana coby prezidenta.

Milosti v roce 2017 jsou spočítány ke 13. červnu, aktuálnější informace nejsou bohužel z veřejných zdrojů k dispozici.

Prezident může udělit milost podle Ústavy České republiky čl. 62 písm. g): „Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“ a dále čl. 63 písm. j): „Prezident republiky dále nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.“ Udělení milosti prezidentem vyžaduje buď spolupodpis předsedy, nebo pověřeného člena vlády.

Marek Hilšer ve svém projevu explicitně nejmenoval dva konkrétní protikandidáty, na které bylo toto tvrzení namířeno. Vzhledem ke struktuře debaty mohlo jít o tři osoby – Jiřího Drahoše, Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka. Tito tři odpověděli záporně na otázku, zda je Rusko pro ČR největší riziko.

Jiří Drahoš byl předsedou AV ČR, tedy žádné obchodní vztahy s Ruskem nevedl.

Mirek Topolánek v roce 2013 spoluzakládal a o dva roky později prodal svůj poloviční podíl ve společnosti European Capital Partners Investments (ECPI), která se soustředí na investiční aktivitu v oblastech střední a východní Evropy. Topolánek se v rámci své profesní nepolitické kariéry soustředí na oblast energetiky. Je manažerem slovenského přepravce plynu Eustream, který patří do Energetického průmyslového holdingu podnikatele Křetínského (ten sdružuje společnosti v Evropě, nikoli v Rusku). V oblasti energetiky a přepravy plynu jsou obchodní spojení s Ruskem nezbytná. Dále spoluvlastní výrobce řídicích systémů pro petrochemii VAE Controls, tato společnost je součástí VAE Groups, která působí mimo jiné i na ruském trhu.

Vratislav Kulhánek byl šéfem automobilky Škoda, která má v Rusku montážní závody a exportuje sem. Jiné podnikatelské činnosti spojené s Ruskem nemá.

Marek Hilšer ale své vyjádření opírá (ať už vědomě či nevědomě) o pouhou domněnku. Spojuje totiž dvě věci, které spolu nemusí nutně souviset. Celkově Hilšerovo tvrzení vyznívá tak, že Topolánek nebo Kulhánek nepovažují Rusko za hrozbu, protože v něm mají obchodní (či jiné) zájmy. Zda tomu tak ovšem skutečně je, není jasné, resp. jde o neověřitelnou skutečnost. Důvodů, proč se oba kandidáti takto vyjádřili, může být celá řada. V pořadu také oba kandidáti popsali, která místa a faktory podle nich ČR ohrožují. Je třeba podotknout, že oba jmenovali i Ruskou federaci, jen ji nejmenovali na prvním místě.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Výrok hodnotíme jako v současné době neověřitelný, vzhledem k tomu, že prozatím existují jen podezření z vměšování Ruské federace do prezidentských voleb 2016 v USA a do referenda o vystoupení z EU ve Velké Británii. Je nutné ale upozornit, že obě podezření jsou v obou zemích brána jako vážná a v současné době probíhá jejich vyšetřování.

V případě amerických prezidentských voleb 2016 je tu jednak hodnotící zpráva americké bezpečnostní komunity, která s velkou pravděpodobností tvrdí, že Rusko se vměšovalo do průběhu těchto voleb. Současný prezident Trump v rozhovoru pro CNN 11. listopadu 2017 prohlásil, že věří slovu prezidenta Putina, který mu prý řekl, že se nevměšoval do voleb.

"He said he didn't meddle. He said he didn't meddle. I asked him again. You can only ask so many times," Trump said.Trump spoke to Putin three times on the sidelines of summit here, where the Russia meddling issue arose."Every time he sees me, he says, 'I didn't do that,'" Trump said. "And I believe, I really believe, that when he tells me that, he means it."

Kromě bezpečnostní komunity se o ruské vměšování zajímají i úřady jako FBI a minimálně čtyři výbory amerického Kongresu, které vedou svá vyšetřování. Výrazný posun nastal v květnu 2017, kdy vyšetřování údajného vměšování převzal a vede bývalý šéf FBI Robert Mueller v čele zvláštní nezávislé vyšetřovací skupiny pod ministerstvem spravedlnosti. Vytvoření vyšetřovací skupiny je důsledkem sledu událostí, kdy se prezident Trump údajně pokusil ovlivnit svého tehdejšího ředitele FBI Jamese Comeyeho k ukončení vyšetřování Trumpova bývalého bezpečnostního poradce Michaela Flynna. V současné době došlo k obvinění několika osob s vazbami na Trumpovu kampaň. Zatím nejvýznamnější obviněnou osobou je bývalý vedoucí Trumpovy kampaně Paul Manafort a obvinění již jmenovaného Flynna se očekává brzy.

V případě otázky role Ruska v Brexitu se zatím jen spekuluje. Nejzávažnějším vodítkem je zatím zahájení vyšetřování britské volební komise, která bude zkoumat financování protievropsky zaměřených sdružení a stran, které dostávaly své příspěvky přes společnosti spojené s obchodníkem a politickým donorem Arronem Banksem. V současné době se komise bude zaměřovat kromě dodržení zákonem stanovených náležitostí Banksových darů také jejich původem. Dle médií by měl být původ těchto dotací spojen s ruským vlivem. Mezi další zprávy údajného ruského vměšování patří například údajné kontakty mezi britskými politiky, lidmi spojenými s Trumpovou kampaní a osobami s ruskými vlivem. Podobně média řeší i otázku twitterových příspěvků s napojením na Rusko.

V současné době nelze oficiálně potvrdit ruské vměšování do obou voleb, přesto je třeba říct, že množství jednotlivých stop a indícií může ukazovat na skutečnost, že se Ruská federace mohla pokusit ovlivnit v těchto případech jejich výsledek.

Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že Mirek Topolánek během výkonu svého mandátu Gruzii po obsazení jejího území Ruskem oficiálně nenavštívil. Rovněž nelze dohledat, zda predikoval anexi Krymu.

Mirek Topolánek navštívil Gruzii coby předseda vlády v roce 2007, tedy rok před vypuknutím konfliktu.

Válka v Gruzii započala v noci ze 7. na 8. srpna 2008, kdy došlo ke střetu gruzínských vládních jednotek a separatistů z oblasti Jižní Osetie. Za účelem udržením moci v provincii podnikly gruzínské vládní jednotky útok na jihoosetské správní středisko Cchinvali. Na tuto akci reagovalo Rusko protiútokem, přičemž obsadilo Jižní Osetii a Abcházii.

Vláda v této době vydala několik stanovisek, ve kterých např. apelovala na stažení ruských jednotek. Premiér Topolánek uvedl:

„Celý konflikt v Gruzii eskaloval v období prázdnin, olympiády, odcházející administrativy amerického prezidenta George Bushe a volební kampaně v Americe. Rusko tím demonstrovalo svůj návrat mezi globální velmoci v uplatňování své politiky a v tomto smyslu nelze tento konflikt nebrat vážně.“

Další návštěvy země ze strany Mirka Topolánka ovšem dohledatelné nejsou. Ze zpráv MZV o zahraniční politice ČR v letech 2008 (.pdf, str. 178) a 2009 (.pdf, str. 288–289) vyplývá, že Mirek Topolánek v tomto období (zastávaje funkci předsedy vlády) Gruzii oficiálně nenavštívil. Pokud tak učinil soukromě (nejen v těchto letech), nelze to ověřit.

Co se týká predikce toho, že dalším objektem zájmu Ruské federaci bude Krym, tak tuto informaci rovněž nelze potvrdit. Není dohledatelné veřejné prohlášení Topolánka, které by danou věc dokládalo.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

Výroční zprávy BIS každý rok uvádějí, že hlavními aktéry kontrarozvědné činnosti v České republice je Čínská lidová republika a Ruská federace. Počet ruských zpravodajců, ať už přiznaných nebo nepřiznaných, je dle BIS každoročně větší, než u ostatních zemí. Dlouhodobě se ruské síly snaží o rozšíření vlivu v energetické oblasti a dosazení prokremelských zástupců do čela ruských spolků na území ČR, od roku 2015 výrazně klade důraz na informační operace. Každý rok se snaží o větší vliv na našem území.

Pro rok 2013 platí, že ČR byla pro Ruskou federaci zajímavá spíše z ekonomických důvodů. „Jednoznačnou prioritou Ruské federace a Čínské lidové republiky a jejich zpravodajských služeb bylo upevňování a další rozšiřování jejich vlivových kapacit v ČR.“ O posílení vlivu však také usilovala.

V roce 2014 šlo Ruské federaci v České republice hlavně o vliv v energetice a podle toho také vypadaly její snahy. „Oproti předchozímu období se ruské zájmy v ČR rozšířily (Temelín, Dukovany, dodávky jaderného paliva).“ Kromě energetiky se snažili o dosazení svých lidí do vysokých funkcí ruských spolků na území ČR.

Ve zprávě z roku 2015 se například píše: „Navzdory trvající krizi na Ukrajině a napjatým vztahům mezi Ruskem na straně jedné a NATO a EU na straně druhé Rusko pokračovalo ve vlivových aktivitách zaměřených na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.“ Ruská federace začala také s informačními operacemi. Začátek působení v informační sféře mělo za úkol vyvolat v občanech pocit, že „všichni lžou“.

O rok později aktivita ruských zpravodajců nabrala na intenzitě. „Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR.“ Ruské informační operace souvisí hlavně se začátky konfliktů na Ukrajině a Sýrii, kterých se samo Rusko účastní.

Ruský vliv tak v posledních letech stoupá, ale také poměrně mění své priority. Ruská federace se teď více snaží o destabilizaci politického systému. Michal Horáček tak o ruském vlivu správně tvrdí, že má rostoucí tendenci.

Z ruských strategických materiálů vyplývá, že Severoatlantická aliance je společně se Spojenými státy a Evropskou unií považována za hlavního soupeře Ruské federace. USA i drtivá většina členských zemí EU jsou zároveň členy NATO, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Na konci roku 2015 Ruská federace podpisem svého prezidenta přijímá novou Národní bezpečnostní strategii, na kterou navazuje v listopadu roku 2016 dokument Koncept zahraniční politiky Ruské federace.

V obou dokumentech není specificky určený žádný stát či skupina jako přímá hrozba pro Ruskou federaci, přesto je nepřímo vyjádřeno, že Ruská federace se v případě hodnocení rizik a nebezpečí zaměřuje především na Západ jako cele,k jak ukazuje například tato citace z Konceptu zahraniční politiky RF (bod 61): „Systemic problems in the Euro-Atlantic region that have accumulated over the last quarter century are manifested in the geopolitical expansion pursued by the North Atlantic Treaty Organization (NATO) and the European Union (EU) along with their refusal to begin implementation of political statements regarding the creation of a common European security and cooperation framework, have resulted in a serious crisis in the relations between Russia and the Western States. The containment policy adopted by the United States and its allies against Russia, and political, economic, information and other pressure Russia is facing from them undermine regional and global stability, are detrimental to the long-term interests of all sides and run counter to the growing need for cooperation and addressing transnational challenges and threats in today’s world.“

V případě USA se v Bezpečnostní strategii RF opakuje hrozba jejich vojenské technologické převahy a z toho plynoucí snahy o dominancí v mezinárodním prostoru (. pdf, str. 3). V případě NATO je pak opět problém s jeho rozšiřováním a posouváním vojenských kapacit do blízkosti Ruské federace (. pdf, str. 4) a v případě EU je to především její pozice v otázce zasahování do vnitřního vývoje sousedů Ruské federace a podpora takzvaných barevných revolucí v mezinárodním prostředí (. pdf, str. 4).

Ve stručnosti se dá tvrdit, že hlavní problém Ruské federace je střet jejího znovu nalezeného velmocenského statusu s typickou snahou o zajištění sféry vlivu kolem svého území ještě z dob sovětského Ruska (dnes přibližně v rozsahu Svazu nezávislých států). Tato ruská sféra zájmu pak ale naráží na podobné sféry vlivu EU a NATO, které se v posledních letech rozšířily až k hranicím Ruské federace (. pdf, str. 9). Nutno podotknout, že i přesto si RF uvědomuje výhody spolupráce se Západem, která však musí vycházet z principu rovnosti všech stran a respektu k zájmům zúčastněných (. pdf, str. 11).

Západní společenství je se svými principy zastupitelské demokracie, ochrany lidských práv a vojenské mocí chápáno jako hlavní soupeř Ruské federace.