Přehled ověřených výroků

Markéta Pekarová Adamová mluví o návrhu novely zákona o správě voleb (.pdf), který Sněmovně předložila skupina vládních poslanců v prosinci 2023. Právě tato novela by Čechům v zahraničí umožnila volit korespondenčně (.pdf, str. 14 ze 46).

Jednotlivá ustanovení návrhu nabudou účinnosti v rozdílná data, část o korespondenční volbě má ale být účinná už od 1. ledna 2025 (.pdf, str. 12 ze 46). V důvodové zprávě přímo stojí, že korespondenční hlasování bude českým občanům umožněno už při volbách do Poslanecké sněmovny, které se mají konat právě na podzim roku 2025 (.pdf, str. 15 ze 46)

Hlasování dopisem se má vztahovat také na prezidentské volby a volby do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). V těch by lidé v zahraničí mohli korespondenčně hlasovat od roku 2026. Návrh je ovšem koncipovaný tak, aby se dopisem mohlo volit i v případných předčasných volbách prezidenta (.pdf, str. 15 ze 46).

Tento nový způsob hlasování by se týkal lidí, kteří v zahraničí pobývají trvale, nebo tam odjeli za prací či studiem. Tito lidé by o hlasování poštou museli požádat a museli by být zapsaní u příslušného zastupitelského úřadu na voličský seznam.

Z předloženého návrhu vyplývá, že v případě jeho schválení bude Čechům umožněno volit korespondenčně už od voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají uskutečnit v roce 2025. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o debatě ohledně vládního návrhu na zavedení korespondenční volby v zahraničí, která v Poslanecké sněmovně začala v rámci mimořádné schůze ve středu 17. ledna. Už před jejím začátkem byly ze strany opozičních hnutí ANO a SPD avizovány obstrukce. V rámci prvního dne debat vystoupil mj. předseda hnutí ANO Andrej Babiš s téměř čtyřhodinovým projevem. Ještě obsáhlejší proslov pronesl předseda SPD Tomio Okamura, který s bezmála jedenáctihodinovým nepřerušeným řečněním překonal svůj vlastní rekord v délce projevu ve Sněmovně.

Vládní návrh

Vládní návrh (.pdf) na zavedení korespondenční volby pro Čechy v zahraničí by v případě schválení umožnil zahraničním voličům hlasování dopisem. Poprvé by se tak mohlo stát už ve volbách do Sněmovny v roce 2025. V současnosti tito čeští občané mohou volit pouze osobně na zastupitelských úřadech, tedy na velvyslanectvích a generálních konzulátech.

Zástupcům opozice korespondenční volba vadí také z toho důvodu, že se podle nich vládní koalice tímto krokem snaží udržet u moci. Opoziční politici také zpochybňují bezpečnost takovýchto voleb. Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová např. uvedla, že hnutí nedovolí znevěrohodnění voleb „systémem posílání poštovních obálek kdovíodkud“. Podle Kláry Dostálové by vznikl „obrovský prostor pro manipulace“ s odevzdanými hlasy. Obdobně se vyjádřil i místopředseda SPD Radim Fiala.

Vyjádření Andreje Babiše

Andrej Babiš během svého projevu na půdě Poslanecké sněmovny 17. ledna zmínil, že Češi žijící v zahraničí by měli k volbám osobně přijet do Česka. Konkrétně řekl: „Tady zazněly různé ty argumenty, že tisíce kilometrů. Ale vždyť svobodné volby je svátek demokracie a ti hrdí Češi, co jsou v zahraničí, by sem měli přijít osobně, ani ne na tu ambasádu, kde můžou volit bez problémů. Protože tady se vytváří nějaká atmosféra, jako kdyby nemohli volit. No můžou volit. Ale měli by přijít domů přece. Domů, kde se narodili, a hrdě jít k volbám a odvolit.“

Je vhodné dodat, že někdejší Babišova vláda se k zavedení korespondenční volby zavázala ve svém programovém prohlášení z roku 2018. Předseda hnutí ANO změnu svého postoje odůvodnil tím, že „jen blbec nemění názory“, čímž se zjevně odkazoval na podobná slova bývalého prezidenta Miloše Zemana.

Závěr

Andrej Babiš tedy 17. ledna, kdy se odehrál rozhovor s Markétou Pekarovou Adamovou, skutečně prohlásil, že čeští občané žijící v zahraničí by k volbám měli přijet osobně do Česka, nikoliv pouze na zastupitelský úřad. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, že poslanci odmítající korespondenční volbu kritizují absenci možnosti tajného hlasování. Jejich současný přístup srovnává s postojem během pandemie covidu‑19, kdy dle ní v návrhu na zavedení tzv. drive‑in hlasování chybělo opatření, které by zaručilo jeho tajnost. Přesto dle jejího tvrzení tito poslanci tehdy takový způsob odvolení podpořili.

Obavy o zajištění tajnosti hlasování při korespondenční volbě vyjádřili zejména opoziční poslanci z SPD a ANO. Např. Tomio Okamura zdůraznil důležitost plenty, aby volba daného voliče nemohla být ovlivněna a nedocházelo k obchodování s hlasy. O ovlivňování hlasování bez plenty hovořil i Karel Havlíček. Tato kritika vyplývá z podstaty korespondenční volby, po jejímž zavedení by voliči mohli hlasovat poštou. Předkladatelé návrhu v důvodové zprávě sami uvádějí, že „tajnost hlasování, která je ve volební místnosti zaručena tím, že volič se musí odebrat za plentu, nemůže být při distančním způsobu hlasování kontrolována okrskovou volební komisí" (.pdf, str. 21). Kontrola tajnosti hlasování ze strany volební komise  je v návrhu nahrazena tzv. identifikačním lístkem, který obsahuje text o prohlášení voliče, že hlasuje osobně (.pdf, str. 2–3, 21).

Volby v roce 2020

Připomeňme, že první vlna covidu-19 proběhla na jaře 2020 a následující druhá vlna postihla Českou republiku na podzim stejného roku, kdy testování prokazovalo nákazu u několika tisíc lidí denně (.csv). Na začátku října 2020 se přitom uskutečnily volby do zastupitelstev krajů a do Senátu.

Ještě v červenci ale nebylo jasné, zda budou lidé v nařízené karanténě nebo izolaci moci volit. V srpnu 2020 nicméně tehdejší Babišova vláda schválila (.pdf) návrh zákona o zvláštních způsobech hlasování, který těmto osobám ve volbách umožnil hlasovat. Poslanecká sněmovna s návrhem také vyslovila souhlas, přičemž jej podpořilo 124 ze 127 přítomných poslanců. Za hnutí ANO se hlasování zdržel pouze Jaroslav Faltýnek a za hnutí SPD Lubomír Španěl.

Lidé, kteří onemocněli covidem, a byli tak v karanténě nebo izolaci, měli tři možnosti hlasování, přičemž jednou z nich bylo i tzv. drive-in hlasování, tedy hlasování z motorového vozidla na volebním stanovišti (.pdf, str. 22). Dále si mohli vyžádat speciální komisi, která s přenosnou volební schránkou přišla na místo jejich trvalého bydliště. Volební komise navíc umožnily hlasování i v zařízení sociálních služeb, které bylo kvůli riziku nákazy uzavřeno (.pdf, str. 1).

Drive-in hlasování pro krajské volby a pro první kolo senátních voleb proběhlo 30. září 2020, tedy ještě před otevřením standardních volebních místností. Stanoviště se nacházelo v každém okresu, přičemž voliče měl na přesné místo nasměrovat policista. Lidé museli celou dobu zůstat v autě a kromě občanského průkazu s sebou museli mít i roušku a potvrzení o nařízené karanténě.

Co se týče tajnosti hlasování, v důvodové zprávě k návrhu zmíněného zákona stálo pouze to, že „hlasování by mělo být organizováno tak, aby oprávněnému voliči hlasujícímu z motorového vozidla byla umožněna tajnost hlasování“ (.pdf, str. 27). Návrh ale nezmiňoval přesná opatření, kterými by tato tajnost byla dosažena, a přijatý zákon tak přítomnost plenty nikterak neřešil.

Ministerstvo vnitra po schválení návrhu vydalo instruktážní video, které radilo (video, čas 2:02), aby si řidič po obdržení hlasovacích lístků a úřední obálky popojel do prostoru, kde lístky v tajnosti upraví (video, čas 2:15). Až poté měli řidiči zastavit u volební schránky, do které své hlasy hodili. Přítomnost plenty zmínili např. ředitel odboru voleb Ministerstva vnitra Petr Vokáč a také tehdejší tisková mluvčí resortu vnitra Hana Malá, stalo se tak ale až po schválení návrhu a během samotných voleb.

Zmiňme, že např. z reportáže iDnes.cz o drive-in hlasování v Berouně je patrné, že probíhalo pouze na jednom místě, a řidič tak ani nepopojížděl. Nicméně mezi komisí a autem byla přítomna zástěna, která voličům zajistila, že na ně při hlasování nikdo nevidí.

Shrnutí

Někteří opoziční poslanci z hnutí ANO a SPD dnes opravdu odmítají korespondenční hlasování a jako jeden z důvodů uvádí chybějící plentu, a tedy nemožnost zajistit tajnost hlasování. Během pandemie covidu‑19 přitom hlasovali pro přijetí návrhu zákona, který zaváděl tzv. drive‑in hlasování, v němž tajnost volby nebyla nijak ošetřena. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Andrej Babiš ve svém novoročním projevu porovnává období své vlády a působení kabinetu Petra Fialy. Ve videu mj. řekl, že během jeho působení Česko v hrubém domácím produktu (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele předstihlo Španělsko a Itálii. Později zmínil, že tyto dvě země Českou republiku za vlády Petra Fialy opět předběhly.

Nejprve přibližme, že hrubý domácí produkt (HDP) v přepočtu na jednoho obyvatele se obvykle používá k porovnání životní úrovně, a to v tzv. paritě kupní síly. Jelikož je v různých zemích HDP počítáno v různých měnách a směnné kurzy věrně neodrážejí rozdíly v kupní síle peněz, používá se právě parita kupní síly, která představuje poměr cen v národních měnách za stejné výrobky a služby v různých zemích.

Data Organizace pro hospodářskou spolupráci (OECD) ukazují, že Česko předčilo v HDP na obyvatele Španělsko poprvé v roce 2019 a v roce 2020 už předstihlo jak Španělsko, tak Itálii. V tomto roce ČR dosáhla hodnoty 36 208 dolarů, Itálie 35 841 dolarů a Španělsko 33 673 dolarů. Itálie později Česko opravdu znovu předběhla, stalo se tak ovšem už v posledním roce Babišovy vlády, nikoli během působení Fialova kabinetu. Španělsko pak Českou republiku vůbec nepřekonalo.

HDP na jednoho obyvatele v paritě kupní síly měří např. i Světová banka. Podle ní Česká republika poprvé předstihla Španělsko v roce 2018. Ani v pozdějších letech se tomuto státu nepodařilo Česko předehnat. U Itálie je však situace o něco složitější. Dle současných dat Světové banky totiž Česko Itálii nikdy nepředběhlo. Podobný výrok Andreje Babiše jsme ale ověřovali již v prosinci 2021 – v té době data Světové banky naopak ukazovala, že v roce 2020 Česká republika dosáhla v HDP na obyvatele v paritě kupní síly vyšších hodnot než Itálie. Rozdíl je tedy patrně způsobený aktualizací dat. Nicméně už v roce 2021 (tedy v posledním roce Babišovy vlády) byla Itálie opět před Českem.

Závěr

Španělsko podle dat OECD a Světové banky během vlády Petra Fialy v HDP na jednoho obyvatele Českou republiku nepředstihlo. Itálie sice Česko překonala, stalo se tak ale už v posledním roce působení Babišova kabinetu. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Andrej Babiš ve svém videu nejdříve popisuje, v jakém stavu se nacházela Česká republika na konci roku 2021, kdy hnutí ANO předalo vládu současné koalici. Mimo jiné mluví o tom, že Česko v té době bylo šestou nejméně zadluženou zemí v EU. Poté tvrdí, že se naše země za vlády současné koalice propadla na osmé místo.

Zadlužení v roce 2023

Dle poslední publikované zprávy Eurostatu (.pdf, str. 2) bylo Česko ve druhém čtvrtletí roku 2023 devátou nejméně zadluženou zemí Evropské unie, co se týče výše dluhu sektoru vládních institucí v poměru k HDP. Tento takzvaný vládní dluh se skládá ze státního dluhu a například také z dluhů územních samospráv, tedy obcí a krajů.

Zadlužení v roce 2022

Kompletní data za rok 2023 ještě nejsou známa, podívejme se proto na české zadlužení v roce 2022, kdy už vládl Fialův kabinet. V tomto roce byla Česká republika osmou nejméně zadluženou zemí Evropské unie, jak je vidět na následujícím grafu (.pdf, str. 2).

Andrej Babiš ve svém videu tvrdí, že ČR v rámci členských států EU klesla v zadlužení na osmé místo. Ve druhém čtvrtletí roku 2023 bylo Česko v tomto žebříčku deváté, za celý rok 2022 (tedy v prvním roce Fialovy vlády) bylo skutečně ještě na osmé pozici. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.