Přehled ověřených výroků

Andrej Babiš se odvolává na Pavla France, jednoho ze zástupců sdružení Rekonstrukce státu. Ten se veřejně již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že hnutí ANO bylo důležitým aktérem při prosazení zákona o registru smluv. Pochopitelně nejsme schopni doložit, jak probíhala jednání na koaličních radách. Lze ovšem doložit, že bez hlasů hnutí ANO by nebyl zákon ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně schválen. Výrok nicméně hodnotíme jako neověřitelný, protože nejsme schopni nijak doložit, že na koaličních radách bylo hnutí ANO jediným subjektem, které registr smluv prosazovalo.

Nelze ověřit, jak probíhala koaliční jednání ohledně registru smluv, Pavel Franc však uznává klíčovou roli Andreje Babiše i Hnutí ANO v jeho schválení – stejně tak ale hodnotí ve výsledku i práci KDU-ČSL.

Pavel Franc opravdu uvádí, že prvním lídrem koaliční strany, který zákon podpořil, byl Andrej Babiš. Podle dostupných informací Franc v roce 2015 zveřejnil status na svém facebookovém profilu, kde kritizoval práci koaličních partnerů ohledně návrhu zákona, „že ČSSD a lidovci vyrábí problém na každé řešení‘“.To zástupci KDU-ČSL striktně odmítli.

Ve svém dalším článku (.pdf) v září 2017 pro IHNED.cz pak ale hodnotil celkové zásluhy za prosazení zákona. Přestože vše trvalo dlouho, především je podle něj podpora a schválení zákona zásluhou dvou koaličních stran – nejen Hnutí ANO, ale i KDU-ČSL. Konkrétně uvedl:

„Klíčovou roli v prosazení zákona o registru smluv mělo Hnutí ANO a KDU – ČSL. Andrej Babiš, ať už se to někomu bude líbit nebo ne, se zásadním způsobem o registr smluv zasazoval jak v rámci své strany, tak v rámci koalice.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý z několika důvodů. Zaprvé, od roku 1291, kdy vznikl původní základ švýcarské konfederace z tří lesních kantonů (Waldstatte), zažil tento stát alespoň jednou okupaci svého území a to v roce 1798, kdy byl obsazen francouzskými vojsky a byla zde vytvořena tzv Helvétská republika.

Pokud jde o povinnou vojenskou službu, je situace poněkud komplikovanější. Současný švýcarský systém občanské milice je poměrně moderní novinkou, která vznikla až spojením středověkého miličního systému a revolučního chápaní občanství z období mezi léty 1798–1817 (.pdf, str. 17). Tento unikátní systém vedl ke spojení civilních hodnot a pocitu občanské vojenské služby. Celé období mezi léty 1798–1848 bylo spojené s hledáním rovnováhy mezi odpůrci a příznivci federalismu. Ustálení situace přinesla až nová ústava roku 1848 (článek 18), která rozvíjí princip švýcarského občanství vzniklý v roce 1798 a povinné vojenské služby. O povinné vojenské službě v dnešním slova smyslu jako povinnosti občana Švýcarska lze tedy mluvit až od první poloviny 19. století.

A v neposlední řadě je potřeba připomenout, že tato argumentace je na hraně tzv. falešné korelace, kdy dva jevy mají zdánlivou spojitost. V tomto případě je nesmysl tvrdit, že povinná vojenská služba vedla jako zásadní činitel k faktu, že po roce 1815 nebylo Švýcarsko nikdy okupováno. Typickým příkladem, který ukazuje, že nezávislost nestojí jen na povinné vojenské službě, je například rok 1938 a okupace Sudet a následně zbytku území ČSR. V Československu v té době byla v platnosti (§ 127 Československé Ústavy) povinná vojenská služba.

Michal Horáček v byznysu působil od roku 1990, kdy společně s Petrem Boumou, Jiřím Balcarem a Josefem Kurkou založil v březnu toho roku sázkovou kancelář Fortuna. Na konci roku 2004 prodal Horáček se svými partnery akcie své sázkové kanceláře investiční skupině Penta, a to za 2,4 miliardy Kč.

Do roku 2016 pak byl členem dozorčí rady sázkové kanceláře Fortuna. Informace o rezignaci Michala Horáčka na tuto funkci byla zveřejněna v regulatorním oznámení (.pdf) sázkové kanceláře Fortuna dne 24. 5. 2016.

Po prodeji sázkové kanceláře se věnoval mj. studiu na Karlově univerzitě, kde v roce 2007 získal magisterský titul, respektive v roce 2011 titul doktorský. Zaměřil se také na tvůrčí činnost, konkrétně na textařskou, ale také spisovatelskou. Od roku 2008 je společníkem (do roku 2015 jednatelem) společnosti s ručením omezeným Kudykam, která se zabývá výrobou, obchodem a službami neuvedenými v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (prodej např. audionahrávek z představení).

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože svůj hlavní byznys Horáček skutečně prodal v před 13 lety. Od té doby se v nijak srovnatelných projektech neangažuje.

Článek, ve kterém autor tvrdí, že Sovětská okupace v roce 1968 byla pro Československo přínosnou, a že by Češi měli být SSSR vděční, vyšel za doby návštěvy Miloše Zemana v Ruské federaci.

Zeman při setkání s ruským premiérem Medveděvem přinesl kopii článku a požadoval po něm, aby se od textu distancoval, což Medveděv udělal. Ruská vláda podle něj nezasahuje do práce novinářů a názor, který byl v článku vyjádřen je pouze názorem autora, nikoli televizní stanice, nebo vlády Ruské federace. K pozici ruské vlády k okupaci v roce 1968 řekl toto:

„Článek neodráží oficiální stanovisko našeho státu. Vy víte, že toto stanovisko bylo vyjádřeno již v roce 1993 v době, kdy se vyjednávaly a podepisovaly dohody mezi našimi zeměmi. Toto stanovisko bylo nejednou potvrzeno vrchními představiteli zemí, včetně prezidenta Putina.“

Nedošlo tedy k omluvě, premiér Medveděv se od názoru autora článku pouze distancoval.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, jelikož dle jednacího řádu Sněmovny (paragraf 75) jsou hlasování o volbě předsedů parlamentních komisí tajná. Nelze tedy objektivně doložit, jak poslanci hlasovali.

Volba předsedy stálé komise Poslanecké sněmovny pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů vzbuzuje mezi poslanci silné emoce. Poslanec Ondráček (KSČM) byl zvolen 2. března až ve druhém kole tajné volby. Ondráček získal 79 hlasů, zatímco jeho soupeřka Zuzana Majerová Zahradníková (ODS) získala 57 hlasů z celkových 155 hlasů. Minimum nutné pro zvolení bylo přitom 78 hlasů.

Sám Ondráček připustil, že byl na předsedu komise nominován na základě politických dohod. Nicméně nic konkrétnějšího k samotné volbě neřekl. Veřejně nominaci Ondráčka kritizovali zástupci řady stran (ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09, STAN), nicméně kdo reálně hlasy pro tuto volbu odevzdal, není možné vzhledem k tajnosti volby určit.

Evropská komise opravdu zažalovala Českou republiku za nedodržování jednorázového programu přerozdělování žadatelů o azyl v EU.

Evropská komise na začátku ledna 2018 zažalovala Českou republiku, Polsko a Maďarsko u Soudního dvora Evropské unie z důvodu odmítnutí programu přerozdělování žadatelů o azyl z přetížených států v rámci EU. Konkrétně za nerespektování dohody, která byla na úrovni Rady přijata. Na každý stát je podána samostatná žaloba a budou řešeny ve zvláštním řízení.

První slyšení však neproběhne dříve než v září 2018 a žaloba do té doby může být stažena, pokud se záležitost mezi státy a Evropskou komisí vyřeší jiným způsobem.

Tato žaloba následuje prosincové vyjádření Evropské komise, kdy zhodnotila plnění programu tří států jako nedostatečný. Česká republika například nepřijala žádného žadatele o azyl od srpna 2016, a to i přes rozhodnutí Soudního dvora EU ze září 2017, kdy Soud potvrdil platnost programu přerozdělování a zamítl tak žalobu Maďarska a Slovenska, jež se ho snažili zvrátit.

Je pravdou, že fenomén radikalizace mladých lidí ve francouzských věznicích skutečně existuje. Například The Guardian uvádí, že přibližně 60 % vězňů ve francouzských věznicích, které se dlouhodobě potýkají s přeplněním, tvoří muslimové, mezi nimiž je určitý počet muslimských radikálů. Extrémistické názory se pak mohou rychleji šířit například v důsledku izolace.

Radikalizace ve vězení se dává do spojitosti například s útokem Chérifa Kouachiho, jenž napadl redakci týdeníku Charlie Hebdo, či v případu Mehdiho Nemmouche, jenž v roce 2014 zaútočil na židovské muzeum v Bruselu.

Oficiálně se k věci vyjádřil samostatně jen ředitel BIS Michal Koudelka dne 1. prosince 2017:

„Bezpečnostní informační služba se pochopitelně zabývá každým byť jen potenciálním ohrožením demokracie. V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.

Pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.

BIS ujišťuje občany České republiky, že intenzivně plníme úkoly, které ze zákona máme, neustále vyhodnocujeme veškeré informace a jsme připravení při jakémkoliv podezření na nelegální aktivity adekvátně reagovat.”

Vzhledem k neexistenci oficiálního vyjádření k dané věci - ovlivňování voleb ze strany zahraničních zpravodajských služeb - ze strany Hradu či zmíněných ředitelů, je výrok hodnocen jako neověřitelný. Dodejme, že prezident je podle zákona tajnými službami pravidelně informován a může rovněž tyto služby úkolovat. Zda a v jakém rozsahu se tak stalo v této věci, není ovšem zřejmé.

Miloš Zeman během výkonu funkce prezidenta směřoval své zahraniční cesty spíše do zemí Visegrádské čtyřky, Evropské unie a NATO. Nejčastěji navštěvovanou zemí bylo Polsko, hlavně kvůli zde se konajícím summitům Visegrádské čtyřky a NATO. Dále několikrát navštívil Asii, kam většinou cestoval za účelem státních návštěv. Latinskou Ameriku navštívil jen jednou, a to při příležitosti konání Letních olympijských her v Riu de Janeiru (OH 2016), kde se zúčastnil slavnostního zahájení.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Sankce za porušení volební povinnosti jsou dále rozvedeny v následujícím výroku.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5–10 eur (.pdf, str. 53, čl. 210), při opakovaném provinění může pokuta vzrůst na 10–25 eur (při dnešním kurzu to činí cca 640 Kč).

V Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10); v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262, čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.