Přehled ověřených výroků

Daňový systém v České republice je v současné době postaven na principu jedné daňové sazby 15 % plus tzv. solidární přirážky pro lidi s vysokými příjmy. Díky stanovení slevy na dani a daňových bonusů jako pevné částky však dochází i v tomto systému k mírné progresi, kdy lidé s nejnižšími příjmy neplatí žádnou daň z příjmu.

V roce 2017 je výše minimální mzdy nastavena až nad toto ochranné pásmo (do příjmu 10 tisíc korun je daň nulová, při aktuální výši minimální mzdy 11 000 dělá daň 150 korun). Pokud však poplatník uplatňuje další slevy, neplatí daň ani při vyšších příjmech. Uplatňuje-li slevu/daňový bonus na jedno dítě, neplatí daň až do hrubého příjmu téměř 16 tisíc korun, se dvěma dětmi tato hranice stoupá až na 24 tisíc, což přibližně odpovídá mediánové mzdě v ekonomice.

Zdroj: vlastní výpočet

Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii schválila vláda 24. března 2014 a souhlas s ratifikací vydal 27. srpna také Senát.

Přesto zůstává smlouva stále neschválená, chybí ratifikace poslanci a také prezidentem. Koalice má v Poslanecké sněmovně většinu, smlouvu mohla schválit během celého volebního období. Prozatím prošel dokument pouze prvním čtením, které proběhlo již v roce 2014. Vláda měla tedy fakticky tři roky času prohlasovat smlouvu ve druhém čtení.

U mezinárodních smluv jsou v Poslanecké sněmovně pouze dvě čtení a čistě teoreticky je možné, že se smlouva stihne projednat ještě během září. Prozatím se tak ovšem nestalo, závazek tak hodnotíme jako nesplněný. Vláda sice danou smlouvu schválila, bez ratifikace jde ovšem pouze o deklaratorní postoj.

Účelem smlouvy je posílit hospodářský pilíř Hospodářské a měnové unie. K tomu má dojít prostřednictvím tří opatření: zpřísnění rozpočtové kázně, posílení koordinace hospodářských politik a zlepšení správy eurozóny. Jedná se například o zajištění vyrovnaného nebo přebytkového veřejného rozpočtu.

Fiskální pakt v současnosti znamená hlavně možnost České republiky účastnit se na vybraných jednáních summitů eurozóny. Závaznost plnit fiskální pakt však mají jenom státy platící eurem.

Propuknutí Ukrajinské krize skutečně vedlo až k nezákonné anexi Krymu Ruskou federací. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Ukrajinská krize oficiálně vypukla v listopadu 2013 sérií protestů označovaných jako Euromajdan. Tyto občanské nepokoje byly reakcí na pozastavení asociační smlouvy Ukrajiny a EU. Ve svém důsledku vedly až k útěku bývalého proruského prezidenta Janukovyče ze země a k ustavení prozatímní ukrajinské vlády.

Reakcí Ruské federace byla anexe Krymu. Existuje řada důkazů o zásahu ruských sil na Ukrajině, například v oblasti Donbasu. Koneckonců prezident Putin tuto skutečnost zpětně oficiálně přiznal. Dne 16. března 2014 proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a jeho přidružení k Rusku, přičemž se pro spojení Krymu s Ruskem vyslovilo neuvěřitelných 96,8 % obyvatelstva. Již 21. března 2014 podepsal Putin krymsko-ruskou smlouvu o přidružení, čímž uzavřel ruskou ústavní proceduru anexe.

V souvislosti s Ukrajinskou krizí je rovněž nutné připomenout tzv. Budapešťské memorandum. Memorandum, podepsané představiteli Ukrajiny, Ruské federace, Velké Británie a Spojených států 5. prosince 1994, mělo poskytnout Ukrajině jisté bezpečnostní záruky. Tyto státy se prostřednictvím šesti bodů memoranda zavázaly (výměnou za připojení Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968) respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny. Slíbily rovněž, že se zdrží vyhrožování silou či jejího použití proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Ruská anexe Krymu vedla k zásadní změně vztahů mezi EU a Ruskem. K omezení styků došlo ze strany EU na několika úrovních od března 2014, kdy byla zavedena tzv. restriktivní opatření v reakci na situaci na Ukrajině.

V rakouském Parlamentu skutečně nabízejí služby zaměřené na školy a jejich žáky. Na půdě Parlamentu jsou pro žáky pravidelně pořádány workshopy, jejichž tématy jsou vedle dalších i mediální výchova a záležitosti související s legislativou.

V rakouském Parlamentu pořádají komentované prohlídky a především workshopy pro školy, přesněji pro žáky ve věku 8–15 let a pro žáky ve věku 15–24 let. Rakouský parlament nabízí školám s mladšími žáky program v podobě workshopů o demokracii a parlamentarismu, které se zaměřují na demokratické principy, základy parlamentarismu, mediální gramotnost apod.

Na výběr je konkrétně ze šesti různých workshopů: politický (zaměřený na záležitosti spojené s legislativou), mediální, workshop s poslanci, participační, historický a spojený s evropskými tématy. Workshopy se konají každý všední den v dopoledních a odpoledních hodinách, vstupné je zdarma, z logiky věci tudíž tyto akce nemohou být vyprodané, nanejvýše naplněné.

Pro žáky ve starším věku jsou v rámci rakouského Parlamentu pořádány tři workshopy zaměřené na následující témata: Parlament, demokracie a politici. Také na tyto workshopy je vstupné zdarma a konají se každý všední den.

Pro každou z kategorií vedle workshopů existuje dětský, respektive mládežnický Parlament, kde si žáci mohou vyzkoušet fungování Parlamentu na vlastní kůži.

Na Facebooku koluje v různých obměnách, že Michal Horáček je vítač a estébák, ať už v rámci různých skupin, nebo na jednotlivých profilech. Jedná se např. o skupiny Michal Horáček by měl zůstat v podhradí,#BanánováRepublika / Banana Republic a Welcome to Reality - Freedom for Europe.

K migraci se Michal Horáček staví střízlivě. „Mnozí vnímají přistěhovalectví jako hrozbu. A nutno říct, že plným právem, protože tento jev skutečně může být hrozbou a zkušenosti řady států to potvrzují. Ale je rovněž příležitostí. Příležitostí dostat mezi nás v ideálním případě vzdělané, ale také nápadité, pracovité, zručné a podnikavé lidi. Dokonce takové, kteří budou ochotní a schopní naučit se náš složitý jazyk. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád. Historicky se to podařilo mnohým. Mám na mysli Slovany z Ukrajiny či Balkánu, kteří k nám v 90. letech prchali před válkou na rodné půdě. Ale zvládli to i lidé z Vietnamu.“

Co se týče obvinění ze spolupráce se Stání bezpečností, zveřejnil Michal Horáček své lustrační osvědčení dokazující, že nebyl evidován jako spolupracovník StB.

Zpráva o tom, že Michal Horáček chce stavět mešity, se šířila např. na skupině Podpořme referendum o vystoupení ČR z EU konané v roce 2018. Na ilustrační fotce je Michal Horáček sice pro, nicméně fotka se nevztahuje k hlasování o mešitách, kde byli všichni proti.

Lživé informace, které by se takto šířily prostřednictvím mailů nebo v papírové podobě, Horáček zmiňoval již dřív. Jeden mail obdržela dokonce i redakce Lidových novin – ten se ovšem týkal Jiřího Drahoše. Existenci letáků se ověřit nepodařilo.

Jiří Drahoš mluví o situaci z roku 2009, kdy Akademii věd (AV) hrozily zásadní rozpočtové škrty. Po řadě protestů, mediálních vyjádření i jednání k nim nedošlo, příčemž Drahoš byl přímým účastníkem těchto jednání. Oznámení o umenšení škrtů veřejně zaznělo po jeho schůzce s tehdejším předsedou vlády Fischerem – je tedy pravda, že jeho snaha o zmírnění škrtů byla úspěšná. Nehodnotíme však, zda škrty byly snahou o likvidaci Akademie – byly důsledkem ekonomické krize a reformy financování vědy; vědci o likvidaci mluvili, avšak tuto část nelze posoudit. Výrok tak hodnotíme jako neověřitelný, neboť zda měla být Akademie věd zlikvidována, takový úmysl nejsme schopni doložit. Jde spíše o subjektivním dojem Drahoše.

V dané věci šlo o situaci ohledně rozpočtu pro vědu na rok 2010 (s výhledem na 2011 a 2012), za Fischerovy úřednické vlády, konkrétně po usnesení vlády z 29. července 2009. Příprava reformy ale začala již s Topolánkovou vládou: v průběhu ledna 2008 byla schválena východiska reformy a v březnu pak dokument o samotné reformě.

Na to pak navazovala první Metodika hodnocení výsledků výzkumu, která byla v souladu s touto reformou. Vláda Mirka Topolánka padla v březnu 2009 a nahradila ji Fischerova vláda.

Tato reforma provádí hodnocení výsledků (například publikací, patentů, článků, softwaru atd.) konkrétní instituce převodem na jednotnou numerickou škálu (jde tedy o kvantifikaci vědeckých výstupů). Reforma též zavedla Technologickou agenturu a část peněz měla být alokována do výzkumu pod ministerstvy, hlavně ministerstva průmyslu. Tuto metodiku považovali vědci za nesprávně postavenou, navíc zvýhodňující aplikovaný výzkum.

Akademie protestovala a tehdejší předseda Drahoš je označoval za likvidační. Proti návrhu rozpočtu se stavěly také další výzkumné organizace, jako Rada veřejných výzkumných institucí aplikovaného výzkumu nebo Učená společnost České republiky. Proti škrtům na vědu také probíhaly demonstrace. Vědci považovali reformu za likvidační pro základní výzkum, hlavně pro Akademii věd. Jiří Drahoš mluvil o krizi ve financování vědy například ve svém projevu na zasedání Akademického sněmu AV v roce 2010, z čehož je patrné, že situace trvala delší dobu a spíše eskalovala.

Původní plán rozpočtu z roku 2009 počítal s dvacetiprocentním poklesem rozpočtu Akademie věd. Zejména ale návrh počítal s dalším, postupným krácením výdajů pro AV. Z výdajů ve výši 5,8 miliardy, které AV měla rozpočtovány pro rok 2009, šlo o snížení až na 2,8 miliardy v roce 2012. To se nakonec nestalo.

Předseda Drahoš vedl jednání s premiérem Fischerem a dosáhl výrazně menšího snížení rozpočtu, než bylo v plánu, a vláda též upustila od návrhu snižovat rozpočet v dalších letech. Toto jednání se uskutečnilo 30. července 2009 a premiér Fischer po něm uvedl, že vláda škrt vůči AV sníží o půl miliardy korun oproti své původní představě. Pokud budeme sledovat, jak se v daných letech vyvíjel rozpočet AV (viz graf), je zjevné, že se sice snížil právě v daném roce a postupně mírně klesal, nedošlo ovšem k výraznému seškrtání rozpočtu až na polovinu, jak bylo původně zamýšleno.

Mirek Topolánek skutečně vypovídal u soudu a následně i u odvolacího soudu. Z rozsudku vrchního soudu v Praze vyplývá (str. 10), že Mirek Topolánek uvedl, že „takovou pozici a takový vliv na něj obžalovaný neměl, i když to některá média přeceňovala a možná to přeceňoval i samotný obžalovaný.“

Mirek Topolánek však mluví pouze o vlivu Marka Dalíka vůči své osobě, nikoliv vůči celé vládě. Zápis celého jednání nám však dostupný není, proto nemůžeme výrok potvrdit. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.

Česká republika podle dat ČSÚ přijala na své území od roku 1989 téměř 500 tisíc cizinců (přesněji 493 441). Horáček mluvil o „nových spoluobčanech“ od roku 1992, kterých je 455 439. Do dat se počítají lidé s trvalým pobytem i pobytem dlouhodobým nad 90 dní.

Kulhánek, jehož kandidaturu nakonec podpořili poslanci, upozorňuje na značné časové omezení, které při sběru podpisů občanů oproti Horáčkovi měl.

Svůj záměr stát se prezidentem České republiky Horáček oznámil v listopadu 2016. Za rok pak na ministerstvu vnitra odevzdal podle svých slov 115 000 podpisů, z nichž 86 000 bylo platných.

Kulhánek svou kandidaturu oznámil až na konci června letošního roku, a to spolu se záměrem nasbírat 50 000 potřebných podpisů občanů. Nashromáždit se mu údajně podařilo pouze 35 000 podpisů a využil proto podpory 23 poslanců. Petiční archy však Kulhánek k ověření nepředkládal a jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kulhánek se při sběru podpisů snažil využít i soutěže, ve které mohli petenti vyhrát osobní automobil.

Zdroj: Kulhaneknahrad.cz.

Budeme-li se dívat na konzistentnost klubů z toho pohledu, kolik jejich členů je opustilo v posledních dvou obdobích, je skutečně pravdou, že TOP 09 patří mezi ty úspěšnější. Jediný poslanec, který klub opustil, byl Karel Tureček. To byl ovšem člověk z TOP 09, nereprezentoval Starosty a nezávislé.

Poslanecký klub TOP 09 a Starostové fungoval celkem dvě volební období, konkrétně od roku 2010. V obou těchto letech patřil skutečně mezi ty nejstabilnější a to z toho pohledu, že poslanci, kteří byli zvoleni na kandidátce tohoto subjektu, z klubu nepřebíhali. Jedinou výjimkou byl poslanec Karel Tureček, který v tomto volebním období přešel k hnutí ANO.

Volební období 2010–2013 provázely poměrně významné personální posuny v Poslanecké sněmovně. To zapříčinilo, že se na konci období mimo některý z poslaneckých klubů, které byly vytvořeny na začátku, vyskytlo hned 24 poslanců.

Největší odchody byly spojeny s rozkladem strany Věci veřejné, která se v průběhu let 2010–2013 drolila a později úplně rozštěpila. Z jejich poslaneckého klubu odešlo v těchto letech celkem 13 poslanců z 25, kteří byli za tuto stranu zvoleni. Část jich založila stranu LIDEM, Stanislav Huml přešel do klubu ČSSD, za niž byl v roce 2013 opět zvolen, poslanec Šťovíček pak přešel do klubu TOP 09.

Odchody se nevyhnuly ani dalším stranám. Vládní ODS přišla v průběhu období o pět poslanců, kteří opustili poslanecký klub. Šlo např. o Pavla Béma (ten se do klubu opět vrátil), poslance Doktora, Floriána, Radima Fialu (současný první místopředseda hnutí SPD – Tomio Okamura) či Tomáše Úlehlu.

Sociální demokraté pak v průběhu volebního období přišli kromě Davida Ratha (z pochopitelných důvodů) o tři poslance, kteří klub opustili a jali se založit nový politický subjekt LEV21. Šlo o pány Paroubka, Šlégra a Petra Bendu.

Je tedy pravdou, že v období 2010–2013 TOP 09 nepřišla byť o jediného poslance, který byl za ni do Poslanecké sněmovny zvolen, tak, že by klub opustil. Totéž se podařilo ještě KSČM, která tento monolitický primát drží i v současném končícím období.

Pokud se podíváme na právě aktuální období, tak v březnu 2016 byl z klubu TOP 09 a Starostové vyloučen Karel Tureček. Ten byl zvolen jako člen TOP 09, v roce 2015 z této strany vystoupil. Spolustraníci pro jeho vyloučení hlasovali především proto, že dlouhodobě hlasoval a jednal jinak než Poslanecký klub TOP 09. Například při hlasování o EET, zatímco ostatní členové klubu opustili sál, Tureček tam jako jediný zůstal a hlasování se zdržel. Vyloučený poslanec nakonec přestoupil do poslaneckého klubu hnutí ANO.

V roce 2017 se ke klubu přidala Kristýna Zelienková, zvolená za ANO. Ta aktuálně také vede kandidátku strany ve Zlínském kraji.

Již jsme zmínili KSČM, která ani v tomto volebním období o své poslance nepřichází (ani se k ní nikdo nepřidává). Značné posuny byly spojeny mezi dalšími subjekty zejména s hnutím Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Tento subjekt získal ve volbách 14 poslanců, v průběhu let se ovšem rozpadl, ze strany (o devíti členech) odešel zejména Tomio Okamura a s ním také Radim Fiala a Jaroslav Holík. Ti jsou tedy aktuálně nezařazení mezi poslanci.

Kromě zmíněných poslanců se postupně od klubu Úsvitu odloupli další jednotlivci, celkově jich je nyní osm, což je výrazný pokles oproti minulému období.