Přehled ověřených výroků

Prezidentův výrok se odvíjí od zásadního tématu a tím je tzv. teritorialita exekutorů. Nyní totiž mohou exekutoři usilovat o „zakázky“ v podobě exekucí na celém území České republiky. Toto ale často vede k nárůstu konkurence mezi jednotlivými exekutory, kteří se snaží získat co nejvíce případů, což prezident považuje za problém. Pokud by činnost exekutorů byla místně omezena (podle principu teritoriality), směl by daný exekutor vymáhat dluhy pouze v okrese nebo kraji jeho působení a tedy pouze u dlužníků, kteří mají trvalé bydliště v tomto místě působení. Na rozporuplné praktiky upozorňují i Reportéři ČT.

Jako příklad rozsáhlého exekutorského úřadu a rozpínající se moci při vymáhání pohledávek popisuje přerovského Tomáše Vránu. Celá kauza týkající se exekutora Tomáše Vrány je složitější. V současnosti již tento exekutor dluhy nevymáhá, protože po nátlaku ministra spravedlnosti Roberta Pelikána v březnu 2016 skončil svou činnost. Pelikán podal na Vránu kárnou žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu. V roce 2012 bylo tomuto úřadu uděleno sedm výtek, také na přerovský úřad spadá mnoho stížností. Exekutorský úřad Přerov však v této době tvrdil, že nadměrný počet stížností je způsobem i tím, že provádí nejvíce terénních šetření v rámci celé republiky. Na exekutora Vránu mířily četné stížnosti kvůli nekalým praktikám a na konci svého působení byl nařčen ze zpronevěry.

V době, kdy Vrána na exekutorském poli působil, měla jeho exekuční kancelář 200 zaměstnanců a obsluhovala okolo 60 000 exekucí ročně. Právě velikost exekutorských kanceláří se stává problémem, protože velké kanceláře mají velkou tržní sílu. Boj o zakázky pak může vést i k tomu, že exekuce jsou prováděny nesprávně a nepřiměřeně. Právě Tomáš Vrána a exekutorský úřad v Přerově patřil svého času k nejrozsáhlejším, na což právě prezident Zeman poukazuje.

Jisté nepřesnosti se Zeman dopouští i použitím výrazu „exekuční firma“. Soudní exekutor je totiž je fyzická osoba, kterou stát pověřil exekutorským úřadem.

Celkově však výrok musíme hodnotit jako nepravdivý, a to právě z toho důvodu, že jmenovaný přerovský exekutor Vrána již tuto činnost od března 2016 neprovozuje.

V případě oddlužení musí opravdu dlužníci dokázat, že mohou splnit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů. To je však pouze podmínkou pro to, aby soud vůbec oddlužení povolil. Dlužníci pak musí plnit povinnosti stanovené zákonem, jinak nemohou po skončení oddlužení podat návrh na osvobození od zbývajících dluhů. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Osobní bankrot, nebo-li oddlužení, je jedním ze způsobu řešení úpadku dlužníka. Osobou oprávněnou podat návrh na oddlužení je pouze dlužník-nepodnikatel. Dlužník-podnikatel může podat návrh na oddlužení pouze v zákonem stanovených případech. Aby byl návrh úspěšný, musí být naplněny zákonné předpoklady, přičemž jedním z nich je schopnost dlužníka uhradit nezajištěným věřitelům alespoň 30% jejich pohledávek. Hranice schopnosti uspokojit 30% pohledávek se váže pouze k rozhodnutí soudu o povolení oddlužení, neznamená to, že při dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek oddlužení zčistajasna skončí, naopak bude pokračovat až do naplnění zákonných podmínek.

Postup pro podání návrhu je následující. Dlužník podá soudu návrh na povolení oddlužení, ten návrh posoudí a buď jej odmítne (pokud návrh nemá zákonné náležitosti a navrhovatel je ani přes výzvu neodstraní), zamítne (když lze předpokládat, že dlužník není schopen uhradit alespoň 30% pohledávek nezajištěných věřitelů) nebo povolí.

Po rozhodnutí o povolení oddlužení následuje volba způsobu provedení oddlužení. O ní hlasuje schůze věřitelů dlužníka, přičemž má dvě možnosti: zpeněžení majetkové podstaty dlužníka (tzn. vyřazení jej z ekonomického života prodejem jeho majetku) nebo plnění splátkového kalendáře, který spočívá ve splácení pohledávek nezajištěným věřitelům z příjmu dlužníka po dobu pěti let a povinnosti dlužníka chovat se stanoveným způsobem. Rozhodnutí o schválení vybraného způsobu však stejně jako v případě povolení oddlužení připadá soudu.

Po provedení oddlužení mohou nastat dvě situace. Pokud dlužník splní řádně a včas veškeré povinnosti, může navrhnout soudu, aby jej osvobodil od zbývajících pohledávek zahrnutých do oddlužení, tzn. aby mu smazal všechny dluhy z minulosti až do okamžiku schválení oddlužení. Soud jej pak od těchto pohledávek osvobodí usnesením. Pokud naopak tyto povinnosti nesplní, soud mu zbývající dluhy nesmaže a věřitelé budou moci své pohledávky vymáhat dál.

Vzhledem k překotnému vývoji v oblasti insolvenčního práva bychom chtěli zmínit dvě novelizace insolvenčního zákona týkající se oddlužení. Jednu již platnou a účinnou od 1. července letošního roku, druhou teprve ve fázi návrhu nacházejícího se v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. První novela přináší možnost kombinace oddlužení a zpeněžení majetkové podstaty či její části. Druhá, připravovaná novela, pak mění podmínky splnění oddlužení, kdy k současnému pětiletému splátkovému kalendáři přidává možnost (.pdf, str. 7, §412a) využití splátkového kalendáře tříletého (zde musí dlužník splnit aspoň 50 % pohledávek) a sedmiletého (v tomto případě postačuje, že dlužníkovi nebylo oddlužení zrušeno).

Miloš Zeman mluví o průvodci To je Brno, který vydalo brněnské Turistické informační centrum. V něm se (zdroj Idnes) o městě Kuřim uvádí:

„Specifická variace pracovního tábora, kam se lidé stěhují zcela dobrovolně a jehož hlavní dominantou je průtah pro auta vedený samotným centrem města, se nachází 15 kilometrů severně od Brna. Obtížně se zde hledá cokoli hezkého a a to i bizarním smyslu slova. Jedná se o neustále se rozšiřující ‚pomník ztráty lidské soudnosti‘.“

Autorem textu je sociolog Stanislav Biler. Ten ovšem členem hnutí Žít Brno není. Samotné politické hnutí poskytlo následující vyjádření:

„Dobrý den, pan Biler není členem politického hnutí Žít Brno a ani jím nikdy nebyl.“

Toto politické hnutí (dříve recesistický spolek, ve kterém Biler působil) má své zastoupení na komunální úrovni v Brně a také má jednoho krajského zastupitele v Jihomoravském kraji. Bilerovo jméno není dohledatelné jak mezi kandidáty na serveru Volby.cz (tedy za hnutí nekandidoval v žádných volbách), tak ani v dalších zdrojích, který by o něm jako členovi politického hnutí mluvil. Nefiguruje rovněž mezi zakladateli, což dokládá registrační list, který se jali budoucí členové podat na Ministerstvo vnitra.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť členové hnutí Žít Brno ve skutečnosti danou věc nenapsali. Napsal ji člověk jim blízký, který ovšem není členem tohoto subjektu.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný vedoucí představitel podle dostupných zdrojů absolvoval „kontroverzní“ návštěvu Ukrajiny jednou a ne opakovaně, jak Zeman naznačuje. Dále nešlo o bičování v sado-maso-porno klubu, jak hlava státu popisuje, záznam z této akce a rovněž informace o navštíveném podniku dokládají, že je o extravagantní kavárnu-restauraci, která kromě obvyklých služeb nabízí možnost nechat si dát několik ran důtkami. O porno tedy nejde, míru vkusu dané aktivity nehodnotíme.

Miloš Zeman naráží na kauzu Matěje Hollana, náměstka brněnského primátora a lídra hnutí Žít Brno. Ten toto uskupení (s podporou Pirátů) vedl v komunálních volbách na brněnský magistrát, lze jej tedy za vedoucího představitele považovat.

V této kauze šlo o to, že při návštěvě Ukrajiny v červenci 2016 Matěj Hollan s přáteli jednou navštívil jeden z podniků v centru Lvova. Politik měl na Ukrajinu jet (podle svých slov) na 10. ročník fanouškovského fotbalového turnaje Eurofanz 2016. Matěj Hollan návštěvu popisuje ve své omluvě na FB profilu takto (nebo v tomto svém článku na Aktuálně.cz):

„Včera jsme náhodou vlezli do jedné hospody ve Lvově na hlavní třídě. Nic na ni nebylo zvláštního. Kromě toho, že tam holky důtkama šlehaly nějaký kluky po zádech, v otevřeném prostoru. Už hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych něco takovýho chtěl vyzkoušet. Není to žádný nasilný zneužívání druhých lidí, je to domluvená hra podle pravidel. A když naše ukrajinské průvodkyně viděly, jak se na to dívám, řekli pinklici, že bych taky chtěl. Neměl jsem čas to promýšlet, věděl jsem jen, že to prostě potřebuju zkusit. Bylo to dohromady zhruba deset ran.“

Záznam z této akce se rozšířil na sociálních sítích, shlédnout jej lze např. zde (nejedná se o pornografii, byť míra vkusu nebo zábavnosti dané aktivity může připadat každému odlišná).

Místem, kde se tato událost odehrála byla kavárna-restaurace Masoch Cafe, která jak už název napovídá čerpá svoji atmosféru z života místního Lvovského rodáka rytíře Leopolda Rittera von Sacher-Masoch, a to včetně možnosti zakusit si zcela na dobrovolné bázi i trochu masochismu formou několika ran důtkami. Přesto se nejedná o žádný sado-maso porno klub, ale poměrně ikonickou (New York Times) lvovskou restauraci honorující významného rodáka a jeho život, což dokazují například i jejich facebookové stránky.

Prezident Zeman navštěvuje kraje pravidelně. Jeho návštěva Jihomoravského kraje byla již 50. takovým zastavením od doby jeho inaugurace v březnu 2013. Všechny jeho cesty jsou dohledatelné zde.

V rámci svých cest vystupuje na veřejných akcích, kde mu mohou občané klást otázky. A to jak příznivci, tak i odpůrci. Zeman nazývá odpůrce „červenokaretníky“, což je reakce na protest proti politice hlavy státu, která se uskutečnila 17. listopadu 2014 v Praze na Národní třídě. Lidé symbolicky vystavovali Miloši Zemanovi červené karty.

Při dalších výjezdech, jak o tom referují média, odpůrci Zemana vítali v krajích s kartami nebo transparenty. Není pravdou, že by se tito odpůrci prezidenta nikdy na nic neptali.

Např. v říjnu 2016 se ve Zlíně odpůrce hlavy státu dotazoval na možnou souvislost konání návštěvy v kraji v termínu těsně před krajskými volbami, neboť v tomto kraji kandidovali za Stranu práv občanů, jíž je Miloš Zeman čestným předsedou, jeho blízcí spolupracovníci a to konkrétně pánové Kruliš, Mynář a Nejedlý.

V červnu 2016 se dotazoval prezidenta odpůrce v Martínkově na Třebíčsku na kauzu Peroutka, resp. na fakt, jestli již Hrad nalezl neexistující článek.

V dubnu 2016 v Berouně a Sedlčanech podle ČTK Zeman dostával od odpůrců kritické dotazy zejména v otázce jeho politiky k Číně.

Je nepochybné, že během krajských návštěv prezidenta drtivě převažují dotazy spíše od Zemanových příznivců, což lze dokumentovat i na návštěvě v Jihomoravském kraji. Demagog.cz ověřuje vystoupení v Ivančicích, Kozojídkách a Kuřimi. Vlastně až v Kuřimi se vůči prezidentovi objevily dvě otázky od odpůrců (dodejme, že padly až poté, co Zeman pronesl tento výrok, tudíž by nebylo korektní je sem započítávat). Nicméně není pravdou, jak tvrdí Zeman, že prezidentovi odpůrci na něj nemají žádné dotazy. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský byl ministrem spravedlnosti v letech 2002–2003 a případem Kajínek se skutečně zabýval.

Rychetský v roce 2001 objevil v případu nejasnosti a obrátil se proto se stížností k Nejvyššímu soudu v Brně s cílem dospět k obnovení trestního řízení. Nejvyšší soud však stížnost zamítl. Svoje rozhodnutí podat stížnost komentoval Rychetský slovy: „Vstávaly mi hrůzou vlasy na hlavě, když jsem zjistil, kolik je v tom případu pochybení.“

V Kajínkově případu se Rychetský angažoval či se k němu vyjadřoval také později. V roce 2002 nedoporučil tehdejšímu prezidentovi republiky Václavu Havlovi udělit Kajínkovi milost, o kterou Kajínek prezidenta požádal.

V polovině května 2017 poskytl Rychetský rozhovor magazínu Právní rádce, v němž uvedl: „Pan Kajínek byl odsouzen, a ten, co si ho měl najmout, byl viny zproštěn. To vyvolává pochybnosti.“

V dubnu 2017 prezident Zeman sdělil veřejnosti, že má pochybnosti o vině Kajínka a následně mu 23. 5. 2017 udělil milost.

O tom, že o milosti vážně uvažuje, informoval prezident Miloš Zeman 6. dubna při diskusi s občany v Čáslavi.

Pavel Rychetský uvedl v reakci na Zemanova slova v rozhovoru pro DVTV ze dne 21. dubna 2017, že by Jiří Kajínek měl asi dostat milost.

Zmiňuje, že v případu je mnoho pochybností a sám ještě jako ministr spravedlnosti v roce 2001 podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch Jiřího Kajínka, která však byla Nejvyšším soudem zamítnuta.

Sám nemluvil o tom, že by Kajínek byl nevinný, ale že byla porušena zásada in dubio pro reo, která říká, že při pochybnostech je povinen soud obžalovaného zprostit viny.

Miloš Zeman oznámil 11. května 2017 v pořadu televize Barrandov Týden s prezidentem, že Jiřímu Kajínkovi udělí milost po svém návratu z Číny.

Miloš Zeman má pravdu, že manželka zavražděného Štefana Jandy napsala knihu s titulem Mého manžela nezastřelil Kajínek. To pochopitelně neznamená, že se to ve skutečnosti nestalo, nicméně je faktem, že kniha byla napsána.

Údajný objednatel vraždy, kterou spáchal dle rozhodnutí české justice Jiří Kajínek, se jmenuje Antonín Vlasák. Ten byl v Kajínkově kauze postaven před soud, nebyla mu však dokázána v této věci vina. Byl odsouzen „pouze“ za vydírání, a to k 16 měsícům nepodmíněně ve věznici s dozorem. Před soudem ovšem v této věci stál.

V rozsudku se přímo uvádí:

„Soud po bedlivém zkoumání a hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu došel k závěru, že s velikou pravděpodobností si obžalovaný Vlasák skutečně objednal fyzickou likvidaci poškozeného Jandy a jeho ochranky (...) Proto soud došel k závěru, že došlo sice ke kontaktování obžalovaného Kajínka a Vlasáka, obžalovaný Kajínek byl najat a zaplacen za zásah proti vyděračům - Štefanu Jandovi a bratrům Pokošovým, ale prokázáno není, že by si obžalovaný Vlasák objednal jejich vraždu.“

Miloš Zeman se tedy mýlí, když uvádí, že zmíněná osoba nebyla vůbec postavena před soud.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.