Přehled ověřených výroků

Ze zveřejněného návrhu ČSSD není jasné, zda by se změna týkala i OSVČ. Pokud by to tak bylo (i podle současné úpravy je sazba daně z příjmů společná pro zaměstnance i pro příjmy z podnikání), pak si podle odhadů skutečně polepší více než čtyři miliony osob. Z toho důvodu výrok hodnotíme jako pravdivý.

Jak vyplývá z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, podle reformy navrhované sociální demokracií by si polepšili ti, kdo mají hrubou mzdu pod 48 955, tedy více než 90 % zaměstnanců (podle ČSÚ je hranice desátého decilu, tedy deseti procent lidí s nejvyšší mzdou, částka 43 349 Kč).

Podle statistiky počtu zaměstnanců (ČSÚ) to bylo v třetím čtvrtletí 2016 celkem 4,066 milionů osob. Budeme-li pro zjednodušení počítat s 90 % zaměstnanců, kterým změna pomůže, jedná se přibližně o 3,660 milionů osob.

Stejným zákonem se řídí i výpočet daně z příjmů osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), kterých je podle České správy sociálního zabezpečení necelý milion. Není bohužel veřejně k dispozici podrobnější statistika o rozvrstvení jejich příjmů. Pokud by to bylo podobně jako u zaměstnanců, polepšilo by si po daňové změně asi 900 tisíc osob. Dohromady by tedy změna skutečně pomohla více než čtyřem milionům lidí.

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Přestože Petr Gazdík se lehce zmýlil v částce, kde se láme výhodnost, či nevýhodnost navrhované daňové reformy, je pravda, že lidé, kteří leží za uvedenou hranicí, by zaplatili v důsledku daňové reformy výrazně více. Proto hodnotíme celý výrok jako pravdivý.

Jak je patrné z kalkulačky zveřejněné ČSSD i z našeho grafu, polepší si lidé, jejichž hrubá mzda činí méně než 50 tisíc korun (bod zlomu je u částky 48 955 Kč), a to o několik stovek korun měsíčně.

Lidé s vyššími příjmy si pak pohorší řádově více, rozdíl může činit až několik desítek tisíc korun. Jedná se však o méně než 10 % zaměstnanců - podle ČSÚ je hranicí desátého decilu platů částka 43 349 Kč (poslední dostupná data za třetí čtvrtletí 2016).

Graf založený na vlastním výpočtu za předpokladu, že poplatník uplatňuje pouze základní slevu na dani.

Je pravdou, že v případě výše daňových odvodů z celkové ceny práce se ČR umísťuje na předních příčkách ve statistikách obou sledovaných organizací, a to z velké části především kvůli vysokým odvodům zaměstnavatele za zaměstnance. Přesto je třeba připomenout, že ČR má i tak poměrně nízkou hodnotu ceny práce ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a EU.

Hodnocení ceny práce a její porovnávání je značně komplexní záležitost vzhledem k tomu, že EU i OECD používají trochu jiné hodnoty při jejím popisování. Obě organizace ale do porovnávání počítají s tím kolik % z ceny práce zabírají daňové odvody či náklady.

Statistiky OECD počítají cenu práce jako celkovou roční sumu v dolarech přepočtenou na kupní sílu dané země. OECD ukazuje, že v porovnání s ostatními zeměmi má ČR vysoký podíl zdanění, který platí za zaměstnance zaměstnavatel. Jak ukazuje následující graf poměru odvodů z celkové ceny práce, je ČR na vysokém osmém místě.

Graf 1: Podíl odvodů na ceně práce v %.

Zdroj: OECD (str. 20)

Pokud se ale podíváme na cenu práce jako celek, v pravidelném výstupu Zdanění příjmů 2016 ji v ČR OECD odhaduje sumou 32 825 dolarů za rok, což zdaleka není nejvyšší cena práce v zemích dané organizace, ba právě naopak, je osmá nejnižší.

V případě evropské organizace Eurostat je cena práce počítána v množství eur za jednu hodinu. Zde vychází průměrná cena práce v ČR v roce 2015 na 9,9 eur. Průměrná mzda v EU je ve výši 25,03 eur.

Pokud jde o daňové odvody Eurostat jen v hodnocení zmiňuje, že ČR má šesté nejvyšší nepříjmové náklady (daně, sociální a zdravotní pojištění) hned za Francií, Švédskem, Itálií, Belgií a Litvou. V následujícím grafu jsou odvody zahrnuty do oranžové části sloupců, vidíme tedy proporcionální srovnání s modrou částí (platy, mzdy). I zde je vidět, že v porovnání se mzdami tvoří další náklady velkou sumu.

Graf 2: Cena práce v eurech za hodinu (EU)

Zdroj: Eurostat

Dle údajů ČSÚ je sice pravdou, že do zahraničí odejde více než 400 miliard korun, přesto je toto tvrzení zavádějící. Gazdík totiž nedodává, že ze zahraničí do ČR naopak přiteklo přibližně 164 miliard. Částka po započtení tohoto rozdílu je ve skutečnosti nižší, jen 285 miliard.

Otázka odlivu investovaných zisků z České ekonomiky je tedy poněkud komplikovaná. Jedná se tu o tzv. hrubý disponibilní důchod, což je soubor finančních prostředků, kterými ekonomika disponuje. Jedním z prvků, jenž ho ovlivňuje, je i poměr mezi odlivem a přílivem financí mezi zahraničím a českou ekonomikou. V současné době česká ekonomika v tomto bodě tratí.

Jak uvádí měsíčník ČSÚ ve svém únorovém čísle z roku 2016, tento rozdíl činil za rok 2015 celkem 285 miliard korun, když do zahraničí odteklo 449 miliard korun a vrátilo se jen 164 miliard korun. Ještě vloni to podle údajů ČSÚ bylo „jen“ 214 miliard korun za rok 2014.

Pokud si vezmeme jako příklad jen zisky z přímých investic zahraničních investorů, pak za rok 2015 odešlo do zahraničí 319 miliard korun. Otázka nepoměrného rozložení přímých investic, kdy české firmy investují v cizině minimálně (oproti zahraničním u nás), je pak jedním z důvodů poměrně špatné pozice ČR ve srovnání se státy v Evropě.

Za rok 2014 je odliv financí roven 8,7 % HDP a za rok 2015 7,7 %, jak je vidět v následujícím grafu porovnávajícím evropské země:

Zdroj: Analýza odlivu zisků, str. 23.

Graf 2: Rozdělování důchodů společnostmi (za rok 2014)

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje i další graf, přibližně od roku 1998 můžeme sledovat rostoucí rozdíl mezi zisky z investic mateřských firem posílanými do zahraničí nad těmi českými získanými ze zahraničí. Ani jednou však částka nedosáhla 400 miliard korun. Daný stav odkazuje na situaci, kdy zahraniční přímé investice doposud mnohonásobně překonávají ty české a zároveň jsou ve stádiu zralosti, kdy dochází k jejich kapitalizaci.

Je nutné poznamenat, že tomuto tématu se věnovala i kritizovaná analýza Úřadu vlády z roku 2016 (. pdf, str. 22–36), která předeslané uznává a jako řešení vidí změnu sektorového zdanění. Tuto analýzu ale následně kritizoval Svaz průmyslu a obchodu ČR, i když uznal částku cca 200 miliard vyplacených ze zisku do zahraničí za rok 2014 (. pdf, str. 10). Podle zprávy je důvodem to, že investice do ČR začaly proudit více až po roce 2000, takže zatímco okolní země už větším odlivem prošly, ČR má kulminaci ještě před sebou. Navíc je to způsobeno tím, že je republika malou a otevřenou ekonomikou. V závěru svaz odmítl vládní sektorovou analýzu a závěry ohledně navyšování daní (tamtéž, str. 17).

Pokud budeme vycházet z údajů ČSÚ, tak je počet zaměstnaných osob v ČR ke čtvrtému čtvrtletí 2016 5,186 tisíc.

Na základě údajů Českého rozhlasu, který vycházel z dat MPSV (z roku 2015), má cca 58,58 % zaměstnanců mzdu méně než 27 tisíc korun. To je asi 3,038 tisíc osob. Podíl zaměstnanců s platem do 50 tisíc korun by podle těchto dat měl být 89,9 %, tedy cca 4,663 tisíc osob.

Dle zadaných údajů jsou čísla lidí spadajících do kategorií s příjmem do 27 tisíc a 50 tisíc korun vyšší. V prvním případě více než o milion a ve druhém o cca 663 tisíc. Jen pro srovnání, samotné MPSV (. xslx, záložka CR-M6p) řeší situaci pouze u zaměstnanců v roce 2015. Těch bylo 3,567 tisíc, z toho 93,4 % nedosáhlo na mzdu nad 50 tisíc korun.

Aktuálnější data bohužel nejsou dostupná a vzhledem k tomu, že v posledních letech mzdy rostou, počty lidí vydělávajících v různých relacích se mění. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný především z důvodu nedostupnosti čerstvých dat. Pokusili jsme se rovněž oslovit autory daných sociálnědemokratických návrhů s prosbou o poskytnutí jejich analýz a vstupních dat k danému výroku.

Výrok hodnotíme na základě údajů ČSÚ o hrubých měsíčních mzdách v jednotlivých zaměstnáních. Ty spolu s daňovou kalkulačkou potvrzují slova premiéra Sobotky.

Podle zatím posledních dostupných dat statistického úřadu za rok 2015 byl medián mezd u všeobecných sester se specializací 31 233 Kč, u učitelů na středních školách 28 215 Kč a u policistů 30 792 Kč.

Zadáme-li tyto hodnoty do kalkulačky ČSSD, zjistíme, že navrhované progresivní zdanění by skutečně znamenalo úsporu několika set korun měsíčně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože medián hrubé mzdy zaměstnanců pošty je vyšší, než uvádí Bohuslav Sobotka.

Jakkoliv je možno z výroční zprávy (.pdf, str. 27) České pošty z roku 2015 zjistit, že průměrná mzda činila 21 184 Kč, Bohuslav Sobotka o tomto číslu nehovoří. Ze záznamu Otázek Václava Moravce je patrné, že mluví o mediánu, tedy střední hodnotě hrubé mzdy, viz obrázek.

Na obrázku lze vidět, že je zde jako zdroj uveden Český statistický úřad. Z dokumentu ČSÚ pro rok 2016, který uvádí statistiky mezd včetně mediánů podle profesí, je však možno zjistit, že medián mzdy pracovníků poštovního provozu kromě úředníků na přepážkách je 18 466 Kč a pokladníků na poštách, finančních institucích a příbuzných oborech 22 395 Kč. V těchto dvou položkách nejsou uvedeny řídící pozice. Ty mají však mzdy vyšší a je tedy logické, že kdyby byly připočítány, medián by ještě vzrostl.

I přesto, že v dokumentu není uvedeno přímo „pošťák“ tak, jak má Bohuslav Sobotka ve své tabulce, je zřejmé, že se jedná o stejný zdroj. Medián mezd praktického lékaře je podle dokumentu ČSÚ skutečně zaokrouhleně 40 tisíc Kč a u policie 31 tisíc Kč. Medián učitelů, tedy profese na dalším řádku Sobotkovy tabulky, kolísá mezi 27 a 28 tisíci Kč podle toho, jakému stupni vzdělávání se učitel věnuje.

Z uvedeného je však jasné, že medián mzdy pošťáků je podsazen, a výrok je tedy hodnocen jako nepravdivý.

Ve výroku Petra Gazdíka je hned několik nepřesností, kvůli kterým jej hodnotíme jako nepravdivý. Předně zveřejněný návrh ČSSD Gazdíkem popisovanou problematiku nijak neupravuje, nenaznačuje žádnou změnu proti současnému stavu. Dále není správná uvedená částka limitu pro uplatnění daňového bonusu, aktuálně se jedná o 60 300, nikoliv o 68 tisíc korun. A především není pravda, že by takovýto daňový poplatník v popisované situaci vyčerpal bonus na začátku roku a pak nedostával nic. Daný limit funguje i pro měsíční zálohy na dani, kdy je možné uplatnit daňový bonus pouze do výše 1/12 uvedeného ročního limitu.

Podle zákona o daních z příjmů smí poplatník uplatnit daňový bonus (rozdíl mezi daňovou povinností a daňovým zvýhodněním na vyživované děti) do výše 60 300 korun ročně. Podle daňové kalkulačky ČSSD by takovýto poplatník s uvedenou hrubou mzdou 17 tisíc korun měl měsíčně získával daňový bonus 5 025 korun (sleva na manžela či manželku bez vlastních příjmů se uplatňuje až při ročním zúčtování, nikoliv při výpočtu měsíčních záloh).

To ale není úplně přesné. Spočteme-li si daň sami, dojdeme k následujícím číslům:

- daň před uplatněním bonusů: 666 Kč,
- daňové zvýhodnění na čtyři děti: 6 768 Kč (1 117 Kč měsíčně na první dítě, 1 617 Kč na druhé dítě, 2 017 na třetí a další děti),
- daňový bonus: 6 102 Kč.

Jak však dále stanoví zákon, měsíčně je možné uplatnit daňový bonus maximálně do výše 5 025 Kč, tedy 1/12 z uvedeného ročního limitu 60 300 Kč. Poplatník by tak v našem případě ročně přicházel o více než tisíc korun.

Je ale nutné připomenout, že toto je již ve stávající úpravě a návrh ČSSD žádné změny v této oblasti nenaznačuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, protože Bohuslav Sobotka byl jako ministr financí skutečně předkladatelem zákona o daních z příjmů, který zavedl daňový bonus.

Od 1. ledna 2005 platila novela zákona o daních z příjmů. Tato novela v sobě mimo jiné obsahovala § 35, jenž zaváděl slevy na dani, respektive daňové zvýhodnění. V článku na webu Mzdovapraxe.cz je přehledně popsáno, co se touto změnou odehrálo na výplatních páskách zaměstnanců.

Jednoduše řečeno byl touto novelou zaveden institut daňového bonusu, který dával plátcům daně z příjmů možnost nechat si vyplatit rozdíl hodnot daňového zvýhodnění na vyživované dítě a daňové povinnosti. To znamená, že pokud by daňové zvýhodnění činilo 2000 Kč a daňová povinnost 1000 Kč, měl poplatník nárok na vyplacení daňového bonusu ve výši 1000 Kč, tedy rozdílu.

Že Bohuslav Sobotka skutečně stál za touto novelou, je možno zjistit ze sněmovního tisku, dle kterého byl jejím předkladatelem jako ministr financí. Předmětnou pasáž pak obsahoval již původní návrh (.pdf, str. 47), výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože jednak byla progresivní daň jako taková v ČR zrušena až k 1. lednu 2008 a jednak český právní řád již několik let obsahuje tzv. solidární daň, která u vysokopříjmových skupin progresi nastavuje. Slevy na dani pak u různých skupin efektivní daňovou kvótu diferencují. Sobotka má pravdu, že z Evropské unie má progresivní daň ve svém právním řádu v některé z jejích podob 21 zemí.

Progresivní daní je taková daň, jejíž percentuální sazba se zvyšuje, čím je vyšší daňový základ, tedy příjem. Tato daň byla v České republice zrušena k 1. 1. 2008, kdy byla novelou zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů zavedena rovná daň ve výši 15 % ze superhrubé mzdy.

Přehled vývoje daní z příjmů v ČR je pak přehledně znázorněn na webu Ucetnikavarna.cz.

Výjimkou z této rovné daně je tzv. solidární daň, při níž mají lidé s vyššími ročními příjmy povinnost zaplatit 7% daň, pokud byly splněny podmínky, tedy - kladný rozdíl mezi součtem příjmů a 48násobkem průměrné mzdy.

Před rokem 2008 fungovala progresivní daň tak, že bylo stanoveno několik sazeb daně podle výše příjmu. V současné době je dána jedna rovná sazba, která se navyšuje o zmíněnou solidární daň v případě překročení určité výše příjmu. Ta byla zavedena Nečasovou vládou v období ekonomické recese, a to na určitou dobu. Současná vláda dočasnost tohoto opatření zrušila a 7% daň navíc pro vysokopříjmové skupiny zůstala součástí českého právního řádu.

Není tedy přímo několik sazeb, jak tomu bývá v případě progresivní daně. Nicméně pro vysokopříjmové je progrese zajištěna solidární přirážkou. Kromě toho fungují také slevy na poplatníka, které efektivní daň u různých příjmových skupin mění. Nízkopříjmoví např. reálně daně neodvádí.

Dle dokumentu (.pdf, strany jednotlivých zemí dle obsahu na str. 8) Evropské komise z roku 2015, jenž shrnuje daně v EU, je zemí, které mají progresivní daň v některé z podob, opravdu 21. Pro úplnost je však třeba dodat, že čistě progresivní daň má 16 zemí, čtyři mají zavedené dvě sazby. U Dánska je pak situace komplikovanější. Podle dokumentu se v jeho daňovém systému projevuje jak progresivní, tak rovné zdanění.