Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť jediná studie zabývající se stavem zabezpečení obrany České republiky skutečně zmiňuje velké limity armády v oblasti možné obrany území ČR. Autoři studie uvádí, že ozbrojené síly ani stát nejsou na zajištění obrany ČR v mnoha ohledech připravené. Např. nejakceschopnější bojové uskupení Armády ČR – 4. brigáda rychlého nasazení – by zůstala bojeschopná pouze po dobu jednoho týdne.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita .

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“

Autoři studie dále kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby však došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu.

V září 2017 Marek Hilšer, ve společné diskuzi s Michalem Horáčkem, vyjádřil solidaritu s evropskými zeměmi, do kterých přicházelo nejvíce uprchlíků. Reagoval tak na otázku moderátora diskuze, zda a jakým způsobem je třeba s takovými státy spolupracovat a odpovídat za imigrační krizi společně.

„Jednou z hodnot Evropy jako takové, která vychází i z křesťanství, je to být solidární, pomoc někomu, když je v nouzi. A kdo se této hodnoty zbaví, přestane se mu dobře žít. A my jsme žili v nějakém společenství v EU a všechno šlo dobře, ekonomicky se nám všem poměrně dařilo, pak přišla nějaká ekonomická krize a najednou se tady vyskytl nějaký problém. A my jako ČR jsme najednou řekli: S tím my nic nemáme společného, postavili jsme se do té role kibiců, a vlastně jsme odmítli být solidární. Když se podíváme, jak se zachovaly ostatní státy, když nepočítám třeba Polsko, Maďarsko a Bulharsko, tak většina států EU byla v této otázce solidární. Je třeba se nad tím zamyslet.“

V závěru dodal, že problém s migrací by rozhodně neměl být podceňován. „Měli bychom být solidární s těmi, kdo jsou v nouzi. A to jsou ty státy Evropy, které potřebují pomoc.“ Jako příklad uvádí odmítavý postoj Angely Merkel k uzavření hranic, což ocenil, protože pak by všechny uprchlíci zůstali v Řecku nebo Maďarsku a tyto země by měly velký problém.

Video záznam z diskuze sdílel na svém FB profilu Marek Hilšer na Hrad (čas od 38:20).

Marek Hilšer ve svém programu podporuje integraci EU, nicméně o vztahu k uprchlické krizi se explicitně nevyjadřuje. „Jen necita nepomůže člověku v nouzi. Počty a způsoby pomoci ať vyvstanou z racionální celospolečenské diskuse a vzájemného konsensu.“ ( Prezident 21, názory téma 3).

V rozhovoru z roku 2016 pro server iDNES.cz na otázku, zda by byl pro přijímání uprchlíků, uvádí: „Byl bych pro pomoc státům, které jsou zatíženy. V nějakém počtu, který můžeme zvládnout.“ V prosinci 2017 pak Marek Hilšer vyjadřuje podporu rozhodnutí EU. „Vítám rozhodnutí EU, kterými se bude posilovat zamezování migrace přes Středozemní moře z Libye do Itálie. Budu podporovat, aby se česká vláda na těchto projektech spolupodílela.“

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným tak může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu. Do té doby se uplatňuje princip presumpce neviny.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, především z důvodu toho, že obecně nejsou známé bližší přímé vztahy mezi Mirkem Topolánkem a Martinem Nejedlým; přesto je možné, že se mohli poznat skrze blízké spolupracovníky.

Martin Nejedlý byl podle všeho v kontaktu s blízkým spolupracovníkem Mirka Topolánka, Markem Dalíkem, a bližší kontakt mohl nastat například i skrze bývalého ministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, který se považuje za dobrého známého Martina Nejedlého.

Je pravdou, že Mirek Topolánek mohl mít povědomí o Martinu Nejedlém i jinak. Martin Nejedlý byl na přelomu 80. a 90. let profesionálním volejbalistou a se Zbrojovkou Brno se stal mistrem Československa ve volejbale v sezóně 89/90. Sám Topolánek o volejbalu veřejně moc nemluví, ale při rozhovoru ke dni dětí v roce 2007 přiznal, že k němu měl vztah, protože ho jako dorostenec hrál závodně.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť i když v Rusku skutečně dochází k nepřirozeným úmrtím novinářů, nejde o zemi, kde se tak děje nejvíce.

Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály.

První místo v žebříčku zaujímá Irák (186 zavražděných novinářů), druhé místo připadá Sýrii (114 zavražděných novinářů) a třetí místo Filipínám (78 zavražděných novinářů). Udávané počty jsou sumou všech zaznamenaných případů za celé 25leté sledované období.

Pokud bychom se podívali na postavení Ruské federace v rámci indexu svobody médií, ani zde tato země nezaujímá zrovna lichotivé umístění. V roce 2017 se umístilo Rusko na 148. místě ze 180. zemí ve světě.

Institut pro ekonomiku a mír zveřejnil v tomto roce výsledky tzv. Světového indexu míru (Global Peace Index). Česká republika se umístila na 6. příčce ze 163 zemí. Tento index bývá často jak politiky (podobný výrok jsme ověřovali opakovaně) tak médii brán jako žebříček nejbezpečnějších zemí světa. Ve veřejném prostoru je tedy tento výzkum brán právě takto. Nicméně tento index neměří přímo míru bezpečí v zemi (i když některé sledované faktory tímto směrem ukazují). Proto výrok hodnotíme jako neověřitelný, neexistují prokazatelná data popisující to, jak si země vedou stran jejich vnitřní bezpečnosti.

Tato analýza mapuje především faktory společnosti a bezpečnosti, výskyt zahraničních a domácích konfliktů a míru militarizace. Hodnocení je stanoveno na základě 23 kritérií (GPI indicators). Samotný index však jednoznačně neprokazuje míru bezpečnosti, ale spíše mírové prvky. Kategorie, která se orientuje na vnímání bezpečnosti, hodnotí Českou republiku dvěma body z pěti, přičemž pět značí nejhorší stav. Obdobně je na tom většina zemí střední Evropy. Od roku 2012 je tento stav neměnný.

Mezi další zkoumané faktory patří například politická nestabilita, kriminalita, vnitřní a vnější bezpečnost, dodržování lidských práv atd.

Dodejme, že v roce 2016 se Česká republika umístila opět na 6. příčce ze 163 zemí a o rok dříve obsadila Česká republika 12. místo. V roce 2014 si držela tuto pozici, na kterou postoupila ze 13. místa z roku 2013.

Podobně jako Zaorálek se v minulosti vyjádřil také předseda KDU-ČSL, který uvedl, že programové prohlášení vlády z podstatné části konvenuje s programem strany.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože je mimo naše možnosti porovnávat volební programy koaličních stran s programovým prohlášením vlády a následně srovnat, nakolik se tyto jednotlivé dokumenty překrývají. Jednak jde o problém rozsahu a navíc se často do finálního prohlášení nepřenášejí totožné body, ale jejich kompromisní znění, jak se na tom shodli koaliční partneři. Je tedy téměř nemožné zcela korektně popsat, který daný bod ještě odpovídá programu jednotlivé strany a který s ním již nemusí být v souladu.

Připomínáme ale naši velkou analýzu plnění vládních slibů, ve které jsme ověřili, jak si koalice jako celek vedla v naplňování měřitelných slibů obsažených v programovém prohlášení vlády.

EU je hlavním obchodním partnerem ČR a objem vzájemného obchodu za první pololetí roku 2017 dosáhl téměř 3 280 mld. Kč, což odpovídá třem čtvrtinám celkového zahraničního obchodu EU. Do ČR také z evropského rozpočtu proudí peněžní prostředky například prostřednictvím strukturálních fondů. V roce 2016 činila čistá pozice ČR (rozdíl mezi příjmy a povinnými odvody do evropského rozpočtu) 79,6 mld. Kč. ČR je tedy s EU značně ekonomicky propojena a změny měnového kurzu samozřejmě vliv na obchod i státní rozpočet mají.

Nedávným příkladem jsou intervence ČNB vedoucí k oslabení koruny, které probíhaly od konce roku 2013 do dubna letošního roku. Podle Asociace exportérů přinesly českým vývozcům 687 mld. Kč přímo a 590 mld. Kč nepřímo. Slabší koruna totiž pomáhá českým exportérům, na druhé straně ale zdražuje dovoz do ČR. Kurzové riziko tak komplikuje nejen uzavírání obchodních dohod, ale i plánování státního rozpočtu.

V roce 2016 z České republiky odešlo do zahraničí 288,7 mld. Kč na dividendách. To je oproti roku 2015 nárůst o 62,5 mld. Kč. I v předchozích letech se výplata dividend pohybovala v podobných sumách, zatím ale nikdy nepřekročila částku 600 mld. korun. Celkem odliv dividend do zahraničí v roce 2016 představoval 8,4 % HDP.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože počty kandidátů v komunálních i krajských volbách dlouhodobě rostou. Není tedy pravda, že by nikdo moc do těchto sfér politiky chodit nechtěl.

Mirek Topolánek mluví o strachu rozhodovat a podepsat, což je jeho dojem, který nikterak nehodnotíme. Rozhodnutí ucházet se o volené posty mohou být ovlivněny i těmito obavami, jde ovšem o individuální motivace každého uchazeče (resp. člověka, který o kandidatuře uvažuje), které není možné nijak dokládat.

Topolánek však také mluví o tom, že do regionální a komunální politiky „nikdo moc chodit nechce“. To objektivně pravda není, pokud vyjdeme z pohledu na počty kandidátů, kteří se aktivně účastní voleb na těchto úrovních. Dlouhodobě jejich počty rostou. Pro srovnání vycházíme z dat Českého statistického úřadu, které jsou dostupné na webu Volby.cz. Hodnotíme poslední čtvery volby v obou případech.

V rámci sledování počtu kandidátů na komunální úrovni sledujeme čtvery poslední volby a zahrnujeme vždy kandidáty do zastupitelstev obcí, měst, městysů i městských částí.

Jelikož u obou úrovní, o kterých Topolánek mluví, rostou počty kandidátů, je výrok hodnocen jako nepravdivý.