Přehled ověřených výroků

Spojené státy přispívají do rozpočtu NATO nejvyšší částkou, podle regulí aliance se však podílejí na rozhodnutích stejnou měrou jako jejich ostatní spojenci.

Spojené státy americké jsou jednou ze zakladatelských zemí aliance, formálně zde však mají stejné slovo jako ostatní členské státy. V rozhodování všech jejích složek platí pravidlo konsenzu, na finálním rozhodnutí se tedy musí shodnout všechny spojenecké země.

Náklady NATO můžeme rozdělit na nepřímé, jimiž přispívají na chod NATO členské státy přímo ze svých rozpočtů, a přímé, které se rovnají samotnému rozpočtu organizace. Podle celkového souhrnu (.pdf) nákladů jednotlivých zemí v oblasti obrany přispívají dlouhodobě nejvyšší částkou Spojené státy americké, přestože v posledních letech tyto výdaje výrazně snižují.

Například minulý rok vynaložily na obranu více než 664 miliard dolarů, což činí asi 70 % z celkového rozpočtu aliance. V roce 2014 činil jejich podíl ještě o dvě procenta více. USA přispívají nejvíce také v přepočtu k jejich hrubému domácímu produktu. V minulých dvou letech vždy přesáhl tento ukazatel hranici 3,5 % vzhledem k jejich HDP.

Výdaje na obranu členských zemí na obranu stručně vystihuje graf ze serveru Businessinsider.com. Zde se jedná o údaje z roku 2014, částky jsou uvedeny v miliardách amerických dolarů.

Celkově tedy skutečně přispívají Spojené státy do rozpočtu NATO výrazně více, než jejich alianční spojenci.

Schopnost obranných sil je možné porovnat z více úhlů pohledu. Armáda USA je v NATO největší z personálního hlediska (porovnání stavů z roku 2014 přehledně na anglické verzi Wikipedie na základě publikace The Military Balance vydané britským Mezinárodním institutem strategických studií). Podle žebříčků Business Insider je i zemí technicky nejvyspělejší.

Takzvaný proces extradice se v České republice obecně od r. 2013 řídí zákonem o mezinárodní justiční spolupráci. Obecně proto, že jednotlivé procesy vydání se mohou lišit podle toho, jaké smlouvy mezi sebou státy uzavřely, viz § 3. V případě USA však uzavřené smlouvy nemají na roli obou ministrů vliv, viz původní smlouva z roku 1925 s prvním dodatkem z r. 1935 (eng) a druhý dodatek z r. 2006 (eng, cz).

Podle § 95 zákona o mez. justiční spolupráci o vydání rozhoduje krajský soud, do tří měsíců od vydání rozhodnutí pak může ministr spravedlnosti podat návrh na přezkum Nejvyššímu soudu, pokud toto rozhodnutí zpochybňuje.

V USA postupuje proces (kap. 9–15.700 - Foreign extraditional requests) tak, že v předsoudní i závěrečné fázi asistuje případu zejména Office of International Affairs (OIA), úřad spadající pod ministerstvo spravedlnosti. Důležité slovo má ovšem také ministerstvo zahraničí, ministr zahraničí totiž může kladné extradiční rozhodnutí zvrátit .

Zaorálkovo vyjádření je tedy v obou částech korektní.

V září 2016 zveřejnila EU odhad mezery ve výběru DPH, tzn. odhadovanou ztrátu mezi tím, co bylo skutečně vybráno, a tím, co vybráno být mělo. Nejnovější odhady přináší data z roku 2014. V tomto roce mezera EU-27 byla u DPH 159 460 milionů eur (.pdf, str. 2).

Česká republika patří k zemím, kde se daňová mezera pohybuje na vyšších číslech, tedy na 15 %. V roce 2014 to bylo 2 233 milionů eur. Roční ztráta příjmů z podnikové daně se pohybuje od 50–70 miliard eur do 160–190 miliard eur (.pdf, str. 1).

Niedermayer mluví ve svém výroku o evropské úrovni této problematiky a čísla jeho tvrzení potvrzují. Výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

Podle dat Eurostatu i Eurofundu z roku 2016 má ze čtveřice jmenovaných zemí nejnižší minimální mzdu Maďarsko. Je nicméně jen o málo nižší, než v současnosti v ČR, Polsko a Slovensko mají minimální mzdu opravdu vyšší. Jelikož se hodnota minimální mzdy v České republice bude příští rok zvyšovat ze současných 9 900 Kč na 11 000 Kč, je zřejmé, že takto formulovaný výrok je nepravdivý.

Výše minimální mzdy u všech zemí Visegrádské čtyřky je značně pod unijním průměrem. Současná minimální mzda v České republice dosahuje 9 900 Kč, tedy asi 365 euro za měsíc.

Vyšší hodnotu má aktuálně podle Eurofundu Polsko (430 euro) i Slovensko (405 euro). Naopak nižší minimální mzdu než ČR má Maďarsko, a to 353 euro. Porovnáme-li tedy současnou hodnotu maďarské minimální mzdy s plánovanou hodnotou u nás v roce 2017, rozdíl mezi oběma zeměmi by se ještě zvětšil, nikoli srovnal.

Je však důležité připomenout, že podobně jako Českou republiku čeká i Maďarsko v příštím roce zvyšování minimálních mezd. U nekvalifikovaných zaměstnanců se bude jednat o navýšení o 15 % - místo současných 111 000 forintů (9 740 Kč) si tak přijdou v přepočtu na přibližně 11 200 Kč, tedy v podstatě stejně jako u nás v témže roce.

U lidí se středoškolským vzděláním je plánováno zvyšování dokonce o čtvrtinu (o rok později o dalších 12 %). Pokud tedy porovnáme minimální mzdy v ČR a Maďarsku v roce 2017, obě země se budou pohybovat na částce 407 euro.

Zdroj dat: Eurofund

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože roce 2009 byl podíl výdajů ministerstva obrany na HDP 1,43 %. Od té doby tento podíl klesal a nejníže sestoupil v roce 2014, kdy se rovnal 0,91 %.

Ze studií na téma whistleblowingu (tedy upozorňování na porušování pravidel v organizaci) vyplývá, že oznamovatelé většinou v prvé řadě řeší problém interně, tedy snaží se na něj poukazovat v rámci organizace. Až po neúspěchu se menší část z nich obrací na externí orgány. Zaměstnanci jsou navíc často v důsledku svých oznámení propuštěni, jde tedy o opačný mechanismus, než jaký Kubera popisuje.

Studie (.pdf) University of Greenwich a Public Concern at Work, založená na vyprávěních tisícovky whistleblowerů, přichází se zjištěním, že 82 % z nich nejdříve řešilo problém v rámci organizace, pouze 15 % externě (str. 4). 24 % respondentů z této studie bylo propuštěno po prvním vznesení požadavku na řešení problému, 29 % po druhém oznámení a 39 % po třetím oznámení. Z toho vyplývá, že většina lidí se snažila řešit porušení pravidel uvnitř společnosti, ale byla za to sankcionována.

S podobnými výsledky přichází studie O nás s námi (.pdf), na které se podílely organizace Bez korupce a Oživení. Zahrnuje poznatky o této oblasti z pěti zemí (Visegrádské čtyřky a Estonska). Také dochází k závěru, že whistlebloweři se typicky nejdříve snaží vznést poznatek o porušení pravidel dovnitř organizace, a to v 90 % případů (str. 17). Často jde ovšem o pochybení ze strany nadřízených, takže tento způsob bývá neefektivní. Tři čtvrtiny oznamovatelů proto opakují oznámení u veřejné instituce (str. 20).

Pouze pro představu pak dodejme, že některé konkrétní případy popisuje web organizace Oživení. Z poslední doby je znám případ, kdy dva zaměstnanci ministerstva financí upozornili na to, že jejich nadřízený vyzvídal v Bruselu, jak je prověřována kauza Čapí hnízdo OLAFem, a také na to, že se měly ve stejné věci nezákonně využívat rovněž interní systémy tohoto úřadu. V minulosti pak např. upozornil zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí (2008) na podezřelé zakázky.

Přestože text stížnosti stále není znám, důvody k jeho zavržení prezident shrnul (.pdf) již při vyslovení veta. Na základě nich je Chvojkův výrok hodnocen jako zavádějící, neboť prezidentovy námitky prezentuje nesprávně a zjednodušeně.

V prvním bodě vytýká skutečnost, že § 4a-4c přibyly do novely až prostřednictvím pozměňovacích návrhů poslanců Chvojky a Plíška, které nebyly součástí vládního (.pdf) návrhu.

Chvojka však správně konstatuje, že změna zákona formou pozměňovacích zákonů je běžným legislativním jevem, vyloučeny jsou pouze tzv. legislativní přílepky, tedy novelizující ustanovení, která s předkládaným návrhem nijak nesouvisí (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 77/06). To však není případ novely zákona o střetu zájmů.

Zeman však napadá zejména nedostatečné odůvodnění těchto pozměňovacích návrhů, což je legitimní námitka. To je údajně založeno na ničím nepodložených domněnkách, postrádá jakékoli konkrétní argumenty a je zjevné, že při jejich přijímání nebyla vzata v úvahu ta hlediska, která by měla být v právním státě pro tvorbu a schvalování každého zákona rozhodující. Doplňme, že tento výrok prezidenta sám o sobě nehodnotíme.

V dalším bodě opravdu namítá zásah do svobody jedince a jeho základních práv. Takováto námitka je ovšem zcela legitimní a v ústavních stížnostech běžná, neboť každý zákon zpravidla práva jedince omezuje. Stížnosti však vždy napadají neúměrnost či nevhodnost tohoto zásahu. Příkladně ve stížnosti na služební zákon (.pdf) šlo o namítané právo vlády předložit k návrhu stanovisko. Tvrzený zásah do práv je jednou z nezbytných náležitostí ústavní stížnosti.

Chvojka tedy poněkud zavádí, když bagatelizuje prezidentovy výtky k zákonu. Věcně sice správně vyjadřuje, v jakých bodech prezident se zákonodárci nesouhlasí, nicméně nelze říci, že by argumentace byla tak triviální a bezpředmětná, jak ministr naznačuje.

Česká republika opravdu přichází podle údajů Evropské komise každoročně na únicích z daně z přidané hodnoty o 60 miliard Kč, pro celou Evropskou unii pak tato částka činí 160 miliard eur ročně.

Evropská komise se však DPH zabývá, v dubnu loňského roku vydala akční plán a v prosinci pak navrhla úpravy stávajícího systému DPH, které reagují mj. i na snahy ministra Babiše, jenž na unijní úrovni prosazuje systém reverse-charge. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Evropská komise se DPH zabývá, v dubnu 2016 vydala akční plán, ve kterém navrhla zmodernizovat stávající systém DPH. 21. prosince 2016 pak předložila novelu směrnice o společném systému daně z přidané hodnoty, jež v článku 199c zavádí všeobecný mechanismus přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele, neboli tzv. reverse-charge systém. Jedná se o všeobecnou odchylku ze stávajícího mechanismu, kdy daň z přidané hodnoty musí až na výjimky platit dodavatel (.pdf, str. 39, čl. 193). Státy však mohou reverse-charge zavést pouze u transakcí přesahujících 10 000 eur, zároveň musí splnit podmínky stanovené v odstavci 1 a jejich žádost o zavedení musí schválit Evropská komise. Použití všeobecné reverse-charge je omezeno i časově, a to do 30. června 2022.

Andrej Babiš se k návrhu Komise vyjádřil 21. prosince 2016, přičemž jej vítá, avšak podle jeho názoru je hrubě nedostačující. 27. ledna 2017 pak na Radě pro hospodářské a finanční věci ECOFIN seznámil s výtkami ČR i ostatní ministry financí. Kritizoval zejména podmínku souhlasu Komise se zavedením reverse-charge, která ke schválení vyžaduje předepsanou minimální výši nevybrané DPH, a také pravomoc Komise zastavit po půl roce fungování reverse-charge.

Podle studie (.pdf, str. 19) zabývající se mezerou ve výběru DPH přichází všechny členské státy EU ročně dohromady o přibližně 160 miliard eur. Česká republika podle údajů za rok 2014 ročně přichází o 2,2 miliardy eur, což v přepočtu činí přibližně 60 miliard Kč. V procentuálním vyjádření tvoří tato mezera za rok 2014 v České republice 16 %, průměr v rámci EU je pak 14 %.

Údaje o únicích v korporátních daních v rámci České republiky se nám nepodařilo získat, analytická služba Evropského parlamentu odhaduje (.pdf, str. 3, pole Abstract) korporátní úniky způsobené agresivním daňovým plánováním v rámci celé EU na 50–70 miliard eur. Úniky z úmyslného zatížení společnosti vysokým úrokem na úvěr v rámci koncernu pak na 160–190 miliard eur.

Mechanismus kvót, kterým se přiděluje určitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu jednotlivým členským státům Evropské unie, byl použit v rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které přidělilo České republice 1591 žadatelů. Rada rozhodnutím reagovala na mimořádnou situaci v Řecku a Itálii, jejichž azylové systémy byly přehlceny.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za rozhodnutí o žádosti cizince. Nově nastoupivší maltské předsednictví usiluje v oblasti migrace mj. o posílení Společného evropského azylového systému za účelem rovnoměrnějšího rozložení migrační zátěže mezi členské státy. Systém povinných kvót se tedy sice „vrací“, nicméně v reformované podobě, která by měla napravovat nedostatky toho předchozího.

Co se týče názorů předsedy Evropské komise Junckera na povinný relokační mechanismus, sám předseda komise v květnu a září 2015 představil návrh relokace celkem 160 000 žadatelů o mezinárodní ochranu mezi jednotlivé členské státy. V lednu 2016 pak kritizoval členské státy za nepřijímání relokovaných žadatelů. V září 2016 uvedl, že „naše politika je silným znakem solidarity, které začíná být čím dál více, nicméně musí být dobrovolná a jít od srdce.“ Koncem měsíce pak dodal, že této náklonnosti ke kvótám se musí přivyknout a dát čas.

Tím ovšem nijak nevybočil ze své rétorické linky podporující kvóty. V říjnu 2016 již opět apeloval na členské státy, aby plnily stávající kvóty. Předseda komise Juncker tedy kvóty neodmítá, s výjimkou nepříliš určitého prohlášení v září 2016 intenzivně tlačí na dodržování naplňování kvót.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť zmíněný zákon naopak zapovídá kouření v zoologických zahradách s výjimkou vyznačených prostor, botanické zahrady vůbec neřeší. V těch už je ale dnes, když zákon není platný, kouření zakázáno návštěvními řády.

Zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (přezdívaný také někdy jako protikuřácký) prošel 18. ledna 2017 Senátem a aktuálně čeká na podpis prezidenta.

V § 8 odst. 1, písm l) je uvedeno: „(zakazuje se kouřit) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí“.

Tedy obecně zákon naopak zakazuje kouření v zoologických zahradách. Co se týče botanických zahrad, ty skutečně zákon nepopisuje. Samotné zahrady si mohou toto upravit ve svých vnitřních předpisech, resp. návštěvních řádech, což už nyní dělají.

Např. botanická zahrada v Teplicích, odkud senátor Kubera pochází, na svém webu v části Jak se chovat v botanické zahradě uvádí, že kouření je ve skleníku zakázáno. Pražská botanická zahrada pak popisuje, že „... v celém areálu BZ mimo terasy před vinotéku na vinici sv. Klára je zakázáno kouření“ . Zmiňme ještě, že stejné opatření panuje např. i na Výstavišti Flora Olomouc. Návštěvní řád (.pdf) v části 4 uvádí, že „... vpavilonech VFO je přísně zakázáno kouřit. V celém areálu VFO je pak zakázána i jinámanipulace s otevřeným ohněm.“