Přehled ověřených výroků

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože problém s těžbou štěrkopísku na Hodonínsku skutečně existuje, ale zákonnou úpravu Anna Hubáčková nepopisuje korektně. Kompetentní subjekt, který upřednostňuje buď zájmy hornické, či ochranu vodních zdrojů, stanovuje zákon.

Anna Hubáčková hovoří o plánované těžbě štěrkopísku na pomezí Hodonínska a Uherskohradišťska. Ta podle dostupných zpráv již dostala kladné stanovisko EIA od ministerstva životního prostředí.

EIA je procedura, při které se posuzuje vliv plánovaných staveb na veřejné zdraví a životní prostředí (vliv na živočichy, rostliny, ovzduší, krajinu, přírodní zdroje, kulturní památky atd.). Tento proces je veden buď krajským úřadem, nebo ministerstvem životního prostředí.

Proti těžbě se postavili starostové z této oblasti včetně hejtmana Haška, a to právě kvůli možnosti ohrožení zdroje pitné vody. Toto nebezpečí však bylo ministerstvem životního prostředí vyloučeno.

Co se týká zákonné úpravy, horní zákon rozděluje nerosty na vyhrazené a nevyhrazené, přičemž štěrkopísek se řadí do druhé kategorie. Dobývání ložisek nevyhrazených nerostů se řídí zákonem o hornické činnosti.

Ten stanovuje podmínky řízení o povolení těžby. Toto povolení vydává obvodní báňský úřad na základě řízení spojeného s místním šetřením.

K žádosti je potřeba přiložit územní rozhodnutí podle stavebního zákona. Toto územní rozhodnutí pak musí obsahovat také již zmíněné stanovisko EIA o vlivu na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud by stanovisko EIA bylo zamítavé, výsledek územního rozhodnutí musí nutně být negativní. Pokud by ovšem bylo pozitivní, i tak může stavební úřad nevyhovět.

Kromě toho ještě existuje korekce v podobě zvláštních řízení podle zákona o vodách.

V případě, že jsou splněny oba tyto kroky, pokračuje báňský úřad v již zmíněném řízení podle zákona o hornické činnosti. Tento úřad rozhodne o žádosti do dvou měsíců od jejího podání.

K hodnocení dopadu těžby na životní prostředí a vodní zdroje dochází v několika krocích. Kompetence jsou tedy rozděleny, a to hned do několika stupňů, Anna Hubáčková proto nemá pravdu.

Splátky hypoték na domácnost činí menší procento a menší absolutní obnos peněz, než Mlčoch nepravdivě udává.

Server Hypoindex.cz uvádí za rok 2010 počet hypoték v Jihočeském kraji něco přes 30 tisíc. Souhrnný přehled za všechny kraje ukazuje následující tabulka.

Navzdory tomu, že ministerstvo pro místní rozvoj (MMR) dále takové souhrnné statistiky nezveřejňuje, resp. nebyly dohledatelné, a proto jsme o ně ministerstvo požádali, zveřejňuje každoroční statistiky, ze kterých můžeme množství hypoték dopočítat.

K souhrnnému počtu z roku 2010, tedy k 30 811, jsme připočítali za rok 2011 3990 úvěrů (.pdf, str. 129), za rok 2012 4172 úvěrů (.pdf, str. 150), v 2013 to bylo 5232 úvěrů (.pdf), 4892 úvěrů (.pdf) v roce 2014 a 6121 úvěrů (.pdf) v roce 2015. Z toho vznikl celkový objem 55 218 úvěrů, což zhruba odpovídá Mlčochovu tvrzení.

Statistiky realitního serveru Realitymorava.cz informují o indexu dostupnosti bydlení, který vyjadřuje, jak velký díl čistého příjmu musí průměrná česká domácnost vynaložit na splátku hypotečního úvěru. Jeho výška je v současnosti pro Jihočeský kraj 26,6 %, což není „víc jak 30 %“, jak říká Mlčoch.

Průměrný příjem na jednoho člověka v domácnosti v Jihočeském kraji je 163 264 Kč za rok (.xlsx), tedy 13 605,33 za měsíc.

Protože toto číslo je za jednu osobu v domácnosti a stejný dokument uvádí průměrně 2,39 členů domácnosti, vychází nám průměrný měsíční příjem na domácnost 32 516,74. Z této částky potom zmiňovaných 26,6 % tvoří přibližně 8500 korun, což neodpovídá Mlčochovu tvrzení.

Předně je třeba říci, že nehodnotíme (ne)důvodnost stanovení výše vyměřovacího základů, nýbrž pouze to, zda výše odpovídá a dále také míru čerpání.

Od roku 2006 je pro osoby samostatně výdělečné činné vyměřovacím základem opravdu 50 % příjmů ze samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení.

Co se týče čerpání zdravotní péče, kompletní data nejsou bohužel k dispozici, mimo jiné i z důvodu, že některé pojišťovny své pojištěnce ve statistikách takto neodlišují. Nicméně v únoru loňského roku otevřel tuto diskuzi předseda odborové centrály ČMKOS Josef Středula, když nařkl živnostníky z přečerpávání zdravotnického systému ve vztahu k tomu, kolik sami odvádějí. Tuto informaci však vzápětí vyvrátil server Podnikatel.cz na základě údajů poskytnutých zdravotními pojišťovnami. Jak jsme naznačili výše, ne všechny z nich jsou schopné (a ochotné) podobné informace vydat. Nicméně zdroje poskytla jednak Všeobecná zdravotní pojišťovna - se 6 miliony klientů největší tuzemská pojišťovna - a dále také Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (OZP). Obě se přitom shodují na tom, že živnostníci více do systému odvádějí než z něj čerpají.

Z vyjádření tiskového mluvčího VZP, která v r. 2013 evidovala přibližně 300 tisíc pojištěnců - osob výlučně samostatně výdělečně činných (bez pracovního poměru): „Tito pojištěnci zaplatili na pojistném 6,5 miliardy koruna za péči o ně VZP uhradila 3 miliardy korun. Tedy spotřebovali polovinu zaplaceného pojistného. Průměrná platba pojistného byla přes 22 tisíc Kč a průměrné náklady přes 10 tisíc Kč.“

Vedle toho OZP poskytla data z r. 2014, kdy evidovala 41 902 takových pojištěnců, kteří dohromady zaplatili na pojistném 666 033 449 Kč, přičemž uhrazeno za ně bylo jen 462 199 489 Kč.

Svatopluk Němeček tedy nemluví pravdu, když říká, že OSVČ jsou "černými pasažéry" podobně jako pojištěnci, za které platí pojištění stát, a že OSVČ čerpají doplna, zatímco odvádějí jen polovinu. Odvod osob samostatně výdělečně činných je dle zdravotních pojišťoven vyšší než jejich čerpání, nelze tedy hovořit o tom, že by se OSVČ "vezly na systému".

Pokud se podíváme na údaje Českého statistického úřadu (ČSÚ) v dlouhodobějším časovém období (2004–Q1 2016), tak zjistíme, že od roku 2013 (kdy nastoupila Sobotkova vláda) se míra nezaměstnanosti snižuje, a to v případě mužů i žen.

Zatímco v roce 2010 byla míra nezaměstnanosti asi 7,3 %, v roce 2015 klesla na 5 %. V prvním čtvrtletí roku 2016 se obecná míra nezaměstnanosti pohybovala kolem 4,3 %.

Ve srovnání s ostatními členy EU patříme podle Eurostatu mezi státy s nejnižší nezaměstnaností. Za srpen 2016, což je v tomto žebříčku nejnovější údaj, měla ČR dokonce nejnižší nezaměstnanost v EU vůbec (3,8 %). Podobně je na tom Německo nebo Malta.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože současná míra nezaměstnanosti skutečně patří mezi jedny z nejnižších, ať už v rámci EU nebo obecně.

Na základě dat Ministerstva průmyslu a obchodu ČR hodnotíme výrok premiéra Sobotky jako pravdivý.

Jak uvádí veřejná databáze zahraničního obchodu MPO, dle údajů (.xls) za první čtyři měsíce roku 2016 činil export do ČLR 14 336 milionů korun. Import ve stejném období dosahoval částky 140 412 milionů korun.

Jak ukazuje tabulka Teritoriální struktura zahraničního obchodu ČR za leden - duben 2016 (.xls),v současné době tvoří vývoz ČR do ČLR skoro přesně 10 % dovozu.

Povinná volební účast za první republiky skutečně existovala, obsahoval ji volební zákon č. 123/1920 Sb. (.pdf, str. 5, 13), podle kterého se musel voleb účastnit každý volič mimo osob, které:

• byly starší než 70 let, nebo
• se nemohly dostavit pro nemoc nebo tělesnou vadu do volební místnosti, nebo nemohly k volbám přijít z důvodu neodkladné povinnosti svého úřadu či povolání, nebo
• byly v den volby vzdáleny od místa volby nejméně 100 km, nebo
• byly zdrženy přerušením dopravy nebo jinými nepřekonatelnými překážkami.

Neomluvená účast se trestala pokutou od 20 do 5000 Kč nebo vězením od 1 dne do 1 měsíce.

V Belgii, Lucembursku i Austrálii volební povinnost v současnosti platí. V Belgii je dle volebního zákona volební neúčast postihována pokutou 5-10 eur (.pdf, str. 53 (čl. 210), v Lucembursku voliči hrozí za neúčast pokuta, v praxi ale není vynucována (.pdf, str. 10), v Austrálii volič za nesplnění volební povinnosti zaplatí 20 australských dolarů (.pdf, str. 262 (čl. 245), což je v přepočtu přibližně 360 Kč.

Komunistický režim volební povinnost vyžadoval volebním zákonem č. 75/1948 Sb., který v otázce povinnosti voličů volit, kopíroval volební zákon třetí republiky z roku 1946. Zároveň byla úprava volební povinnosti prakticky totožná s volebním zákonem z první republiky, lišily se pouze v možnosti voliče vhodit tzv. bílý lístek (nezvolit žádnou ze stran) a ve výši pokuty, jejíž horní hranice se zvýšila na 10 000 Kčs. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 27/1954 Sb., který volební povinnost vypustil. Od poloviny roku 1954 tedy volební povinnost formálně neexistovala, přesto dle údajů Českého statistického úřadu volební účast nespadla až do voleb v roce 1990 pod hranici 99%.

Komunisté sice povinnou volební účast v pravém slova smyslu nezavedli, neboť pouze převzali již dříve účinný zákon, který nakonec také zrušili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, přesun zásahové jednotky vozidly namísto vrtulníky vyšel dle šetření policie v daném případě jako rychlejší varianta. Letecký přesun dostatečného počtu osob vrtulníkem je obecně rychlejší než přesun vozidly. Vzhledem k omezené kapacitě jej ale nelze vždy považovat za vhodnější.

Jan Pijáček vzpomíná na tragickou událost střelby v uherskobrodské restauraci Družba, při níž útočník zastřelil 8 lidí a následně sám sebe. Zásahová jednotka zasahující v Uherském Brodě se nacházela v době přivolání v Brně, hlášení obdržela ve 12.56 a do Uherského Brodu se dostala zhruba za hodinu. Tvrdit, že se policisté dostavili v řádu hodin, je tedy poněkud zavádějící - šlo přibližně o jednu hodinu. K přesunu byla použita 4 vozidla.

Letecký přesun dvěma vrtulníky by dle odboru vnitřní kontroly policie přesun jednotky v daném případě nezrychlil, protože vrtulník má kapacitu pouze pro 7 plně vyzbrojených policistů. Přesun 15 členů zásahové jednotky by se musel provést po částech a celkem by trval 75 minut. Kromě toho nešlo přistát u restaurace, ale na hřišti, odkud by se policisté dále museli přesunout vozidlem. Přišla by tedy další časová ztráta.

V dané situaci proto rozhodli policisté správně a volba vozidel byla dle šetření policie v daných podmínkách rychlejší než letecký přesun vrtulníkem. V jiných případech může být vhodnější volbou přesun vrtulníkem, ale vzhledem k omezenému počtu převážených osob by neměl být rozdíl oproti jízdě autem vždy tak velký, jak říká zastupitel Pijáček.

Robert Šlachta podal svou rezignaci z postu ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v pátek 10. června.

Sám Robert Šlachta k tomuto kroku pro Českou televizi uvedl následující: "Podal jsem žádost o uvolnění ze služebního poměru, pan náměstek Laube ji přijal a během patnácti minut byl vyhotoven rozkaz o mém propuštění ze služebního poměru, takže po dohodě k 30. 6. 2016 končím ve funkci ředitele."
Pro iDnes.cz pak ředitel Šlachta ke své rezignaci uvedl následující:

"Já už nemůžu spolupracovat s panem policejním prezidentem Tuhým a jeho náměstkem Laubem. To nejde dohromady. To by nešlo."

Šlachta tedy skutečně uvedl, že je pro něj další spolupráce s vedením Policie ČR nepřijatelná za setrvání Tuhého a jeho náměstka ve funkci. Milan Chovanec však toto tvrzení značně dezinterpretuje. Robert Šlachta hovořil pouze o překážce v pokračování ve své funkci, ministr Chovanec mu přitom vkládá do úst podmínění svého návratu odstoupením policejního vedení z funkce a tedy výzvu k jejich rezignaci. V tomto kontextu je však takové domýšlení si zavádějící.

ČSSD v hlasování o návrhu zákona o rozpočtové zodpovědnosti nehlasovala proti, jak tvrdí Babiš, ale pouze se zdržela hlasování. Není pravdou ani to, že pravicové strany hlasovaly s ANO. TOP 09 se stejně jako ČSSD hlasování zdržela.

Zákon o rozpočtové odpovědnosti (sněmovní tisk č. 411) zavádí tzv. Národní rozpočtovou radu - nezávislý odborný orgán, který působí v oblasti fiskální a rozpočtové politiky, sleduje vývoj hospodaření sektoru veřejných institucí a dodržování pravidel rozpočtové odpovědnosti a hodnotí je.

Zároveň zavádí povinnost přijmout určitá opatření v okamžiku, kdy dluh veřejných institucí dosáhne 55 % HDP (podle tzv. maastrichtských kritérií je pro vstup do eurozóny udržitelná hranice 60 % HDP). Další postup pak upravuje samostatný zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (sněmovní tisk č. 412).

Návrh schválila vláda v únoru 2015 - podpořilo (.doc) jej všech 15 přítomných členů vlády. Ve sněmovně byl však zákon zamítnut ve třetím čtení. V hlasování návrh podpořili poslanci hnutí ANO, ODS, KDU-ČSL, Úsvit i většina nezařazených poslanců. Poslanci vládní ČSSD se zdrželi, stejně jako opoziční TOP 09. Postoj sociálních demokratů shrnul poslanec Votava:

„... v rozpočtovém výboru byl prohlasován pozměňovací návrh Občanské demokratické strany, který do ústavního zákona dává další parametry té dluhové brzdy. Ona ta výše dluhové brzdy už v ústavním zákonu je, ale rozšiřuje to i o ten soubor opatření, která je povinna udělat vláda, a tak dále.

Náš názor je ten, že tyto parametry do ústavního zákona prostě nepatří. Ústavní zákon má být obecný a parametry patří do běžného zákona. A tím běžným zákonem jsou pravidla o rozpočtové odpovědnosti. Má to i praktický důvod. Samozřejmě my jsme povinni implementovat evropské předpisy, i co se týká fiskální politiky. A např. fiscal compact se bude znovu projednávat v roce 2018, budou se možná měnit některé parametry. Pak samozřejmě, pokud se přijmou takto natvrdo ta opatření v ústavním zákoně, pak je samozřejmě těžko implementovat evropské předpisy, evropské směrnice, evropskou legislativu. Takže to je i jeden z důvodů. Ale znovu říkám, do ústavního zákona patří pouze obecné principy, ne to rozšíření, tak jak to navrhuje Občanská demokratická strana.

Pokud neprojde ten pozměňovací návrh Občanské demokratické strany, tak my samozřejmě podpoříme ústavní návrh, tak jak jej vláda dala do Poslanecké sněmovny, tak jak jej schválila vláda. Pokud ovšem projde ten pozměňovací návrh Občanské demokratické strany, pak tuto ústavu, tento ústavní zákon podpořit nemůžeme.“

Poslanci ČSSD tedy odmítli návrh podpořit, protože schválený pozměňovací návrh ODS přesouvá definici některých opatření z prováděcího zákona přímo do vlastního ústavního zákona. Nehlasovali však proti zákonu, pouze se zdrželi hlasování a ve sněmovně se pak již nepodařilo získat 120 hlasů nutných pro schválení ústavního zákona, přestože jej podpořili i opoziční poslanci.

Dodejme, že zdržení se v tomto případě mělo stejnou váhu, jako kdyby poslanci ČSSD hlasovali aktivně proti. Nicméně návrh nepodpořila ani pravicová TOP 09, jak Babiš uvádí, a výrok je tak hodnocen jako nepravdivý.

Dle § 5 zákona o Policii ČR je policie podřízena ministerstvu vnitra, stejně jako policejní prezident odpovídá ministru vnitra. Ministrem je rovněž jmenován, což vychází z § 2 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Tomáš Tuhý byl ministrem Chovancem jmenován 12. dubna 2014.

Zákon také vymezuje funkční období prezidenta na maximálně dvakrát 5 let a také specifikuje, za jakých okolností je možné pol. prezidenta propustit. Mimoto je mu udělena výjimka z udělování služebního hodnocení - jeho nepříznivé znění tedy nemůže být propouštěcím důvodem. Ani odvolání politickou reprezentací z důvodů např. politických rozhodnutí či nějakého chybného kroku Policie ČR se mezi tyto důvody neřadí.

Odvolání policejního prezidenta tedy za standardních okolností fakticky není možné, v zákoně ani jinde není po novele z roku 2008 upraveno (znění před novelou naleznete zde). Jsou zde jisté výjimky v případě provinění sahajících do trestního práva. Například v případě Petra Lessyho Generální inspekce bezpečnostních sborů obvinila tehdejšího policejního prezidenta z pomluvy a ze zneužití pravomoci úřední osoby v souladu s trestním zákoníkem. Takováto možnost je tedy precedenčně otevřená.

Je jisté, že nezávislost musí panovat v rámci složek, mezi něž je státní moc rozdělena - tedy mezi složkou výkonnou, zákonodárnou a soudní. Nezávislost policie je tedy úplná ve vztahu k soudům a parlamentu. Nicméně vláda (včetně ministrů) i policie spadají shodně do složky výkonné, přičemž (jak vysvětlujeme výše) mezi policí a ministerstvem vnitra ze zákona panuje vztah odpovědnosti.

Policie se však řídí především zákony, mezi jinými zejména Ústavou a zákonem o policii, není tedy "loutkou" v režii kteréhokoli ministra. To, že ministr Chovanec vybral policejního prezidenta, je zcela v souladu se zákonem. Ministr Babiš tedy zavádí, když tento akt označuje za indikátor "ovládnutí" policie.