Evropa po Brexitu

Jednání ministrů zahraničí Evropské unie se konalo 24. června 2016 v Lucemburku. Ministr Zaorálek na tiskové konferenci sdělil, jak probíhalo jednání a jaké byly jeho závěry.

Zaznělo tam mimo jiné, že " je třeba aby odchod (Velké Británie) (.mp3, čas 0:30-0:42) byl řádný, podle pravidel, transparentní, férový a aby proběhl co nejdřív. Právě na tom co nejdřív se soustředila velká část té debaty ".

Na tiskové konferenci po jednání ministrů zahraničních věcí dne 24. června 2016 v Lucemburku sdělil ministr Zaorálek okolnosti průběhu diskuse a její závěry.

Konstatoval, že " došlo k něčemu (myšlen Brexit) čeho vesměs všechny členské státy vyslovily, že velice litují (.mp3, čas 0:15-0:30) ale zároveň je to neodvolatelné a odchod Británie je nevyhnutelný." Výsledky britského referenda o setrvání v Evropské unii (.pdf, str.3-7) jsou jasné a samotné hlasování probíhalo transparentně a bez žádných excesů. Datum referenda bylo stanoveno na 23. června 2016. Volební místnosti se otevřely v 7 hodin ráno a hlasování skončilo ve 22 hodin.

Možnost hlasovat v referendu měli všichni občané Velké Británie, Irska a zemí Commonwealthu starší 18 let, kteří trvale žijí v Británii. Také Britové žijící v zahraničí, kteří se v posledních 15 letech objevili v registru voličů. Referenda se mohli zúčastnit i členové Sněmovny lordů a občané zemí Commonwealthu žijící na Gibraltaru. Právo hlasovat bylo upřeno obyvatelům korunních závislých území, tedy ostrovům Man, Jersey a Guernsey.

Výsledky (51,9 % pro vystoupení vs. 48,1 % pro setrvání) vyhlásila Britská volební komise.

Boris Johnson po referendu o Brexitu prohlásil: "Není potřeba spěchat a jak již uvedl premiér, v blízké době nedojde ke změně."

Johnson ve své řeči dále zdůraznil, že: "Británie bude nadále velkou evropskou mocností vedoucí diskusi o obraně, zahraniční politice a bezpečnějším světě."

Již dříve se přitom Johnson prohlásil, že den konání referenda je dnem nezávislosti.

Co se týče ponechání výhod, Johnson věří, že se Británii podaří vyjednat volný obchod se zeměmi EU.

" Samozřejmě, že země EU budou s námi nadále obchodovat na základě volného trhu, " uvedl Johnson.

Již dříve také uvedl, že země EU by byly hloupé, kdyby nastavily tarify pro obchod s VB.

K pádu britské libry opravdu došlo v den zveřejnění výsledků referenda o vystoupení Spojeného království z Evropské Unie. Jak můžete vidět došlo k poklesu o téměř 8%.

(Interaktivní grafy FinancialTimes)

Pro zajímavost, pád libry nadále pokračuje (pondělí 27.6.) a dokonce libra dosáhla nejnižší hodnoty vůči dolaru za posledních 31 let.

Evropský komisař lord Hill opravdu podal do rukou Jean-Claude Junckera žádost o svoji rezignaci a ten ji následně 25. června přijal. Je také pravdou, že v pátek 24. června předsedové čtyř frakcí Evropského parlamentu (Evropská strana lidová, Pokroková aliance socialistů a demokratů, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, Zelení - Evropská svobodná aliance) přednesli návrh rezoluce Evropského parlamentu, kde až v bodě 14. naznačují, že by prezident komise měl zvážit "změnu portfolia" pro britského komisaře.

Výhrady jsou především k tomu, že se v případě rezignace komisaře Hill nejednalo v řádech hodin, ale spíše dnů a že nikdo v Evropském parlamentu nevyzýval zcela přímo k jeho odchodu, ale spíše ke změně jeho "tématického" zaměření. Nicméně gro výroku je v tom, že Hill sám rezignoval, ač tak činit nemusel a to udělal v krátké době po samotném hlasování.

Vystoupení z EU právně upravuje článek 50 (.pdf, str. 59) Lisabonské smlouvy. Jedná se o jedinou možnost (.pdf, str. 8), jak může Británie vystoupit z EU. Tento článek však pouze určuje proces odchodu členského státu z EU, nikoli jeho aktivaci.

Zahájení jednání o odstoupení je v režii odstupujícího státu a je tedy pouze na Británii, kdy tento článek smlouvy aktivuje.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť se opírá o body článku 50 Lisabonské smlouvy, který vystoupení členského státu z EU upravuje.

Podle tohoto článku (.pdf, str. 2) může kterýkoli členský stát Evropskou unii opustit. Poté, kdy o této skutečnosti informuje Radu EU (tzv. notifikace), začne se odpočítávat dvouletá lhůta, během níž se jednak rozvazují smlouvy mezi vystupujícím státem a EU a také se domlouvá budoucí vztah té dané země vůči Evropské unii. Během této lhůty je možné pro danou zemi vyjednat i prodloužení lhůty, toto dvouleté období tedy není striktně vymezeno jako jediné možné.

Tím, že článek 50 nebyl ještě doposud aktivován (.pfd - str. 9) a není tedy otestován, o finální podobě tohoto vztahu se vedou spekulace. Jako příklady budoucí cesty vztahů mezi Velkou Británií a Unií slouží tzv. norská a švýcarská cesta - tedy pokud by představitelé Británie vyjednali s EU podobné nastavení, jaké mají nasmlouvány tyto země.

Britská vláda zveřejnila v březnu tohoto roku dokument (.pdf - str. 13-35), v kterém informuje také o alternativních možnostech budoucího společného fungování. Pokud v době běhu lhůty k žádné dohodě nedojde, země musí EU jednoduše opustit, jak upravuje i článek 50.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože se opírá o skutečné historické vztahy Grónska a tehdejšího Evropského společenství.

Grónsko se stalo součástí ES v roce 1973 jako součást Dánska a to navzdory referendu z roku 1972, v němž se většina grónského obyvatelstva vyjádřila proti tomuto vstupu.

V následujícím referendu v roce 1982 se opět většina populace vyjádřila pro vystoupení z ES. V letech 1982 - 1984 byly vyjednány podmínky mezi zemí a ES a od 1. února 1985 Grónsko oficiálně z ES vystoupilo a to podpisem tzv. Grónské dohody (.pdf), kde bylo Grónsko označeno za "speciální případ".

Frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v posledních měsících veřejně neprohlásila, že by si přála odchod prezidenta Junckera. A to ani ve svém prohlášení k referendu ve VB o vystoupení z EU.

Pokud jde o adresovaného Jana Zahradila, jeho negativní vztah k prezidentu Junckerovi je obecně známý. K rezignaci komisaře Hilla a odchodu premiéra Camerona se 24. června na svém twitterovém učtu vyjádřil takto: "První, kdo by měl teď rezignovat, je @JunckerEU. Ale ten někde v Bruselu slaví. A připravuje prohlášení "více EU, více EU a ještě více EU"."

Je tedy pravdou, že europoslanec Zahradil toto prohlášení učinil formou svého Twitteru.

Opravdu, podle zpráv z kauzy LuxLeaks měla Lucemburská vláda pomáhat optimalizovat daňovou povinnost a to na základě vzájemných tajných dohod. Informace o této kauze přineslo Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) v roce 2014.

Jednalo se o dokumenty z let 2002 - 2010, tedy i z období, kdy na premiérské židli seděl současný předseda Evropské komise, Jean-Claude Juncker. Ten však jakékoliv speciální dohody odmítá, přiznává jenom možné daňové úniky, ke kterým, podle jeho slov, dochází všude v Evropě z důvodu neexistence harmonizovaných daní v rámci EU.

I když je tedy kauza LuxLeaks nedořešená, Lucembursko jako takové má k optimalizaci daní pozitivní přístup a dle portálueuobserver se sám Juncker za svého premiérského postu vyjednávaní za příznivé podmínky pro firmy sídlící v Lucembursku.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl prvním předsedou EK, který byl Evropským parlamentem nejen schvalován, ale i volen a to 15. července 2014. Avšak tato volba byla tajná, což znamená, že známe pouze výsledky, avšak nelze zjistit jak hlasovali jednotliví poslanci dílčích frakcí Evropského parlamentu. Juncker získal 422 hlasů, proti němu hlasovalo 250 poslanců a 47 se zdrželo.

Nicméně je pravdou, že Junckerovi předem deklarovaly podporu dvě největší frakce Evropského parlamentu, tedy jeho vlastní lidovci (EPP - za ČR je zde KDU-ČSL a TOP 09) a socialisté (S&D - za ČR je zde ČSSD) a dále našel podporu i mezi liberály (ALDE - za ČR jsou zde poslanci ANO 2011).

Když v květnu 2015 Evropská komise vyjádřila snahu o předložení návrhu na přerozdělování uprchlíků uvnitř Evropské unie (EU) na základě kvót, označil ministr Zaorálek toto " za popření základních svobod v unii ". Na setkání s komisařem Avramopoulosem řekl, že přijímání uprchlíků je rozhodnutí, které je potřeba řešit na úrovni jednotlivých členských států EU a návrh komise označil za v jisté míře "revoluční". V pořadu České televize Studio ČT24 (od času 17:18) dále mj. dodal, že zmiňovaný návrh je " ve sporu s principy, které bychom měli respektovat ", princip relokace je "nepřijatelný" a upozorňuje na množství možných problémů a nedořešených či nedomyšlených bodů.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť i přesto, že mezi roky 2010 a 2011 (kdy probíhal soud L. Zaorálka se Z. Bakalou) byl P. Telička členem rad OKD a NWR, za toto členství osobně desítky milionů korun odměn nepobíral.

Ministr Zaorálek se se Z. Bakalou soudil mezi roky 2010 a 2011. Celý spor začal v roce 2008, kdy Zaorálek nazval Bakalu gaunerem, v roce 2010 městský soud v Praze žalobu Bakaly zamítl (požadoval po Zaorálkovi omluvu a finanční odškodnění) a v roce 2011 toto rozhodnutí potvrdil i soud odvolací.

Jak píše web Neovlivní.cz či Novinky.cz, Telička získal na mzdách v rámci NWR mezi roky 2010 až 2014 celkem 430 tisíc eur (cca. 11.5 mil Kč). Novinky.cz dále doplňují, že " jako nevýkonný člen představenstva NWR (...) pobíral plat ve výši asi 76 tisíc eur ročně (dva milióny korun). Za roky 2011 a 2012 inkasoval po 76 065 eurech (celkem čtyři milióny korun) a za rok 2013 pak dostal roční plat 70 959 eur (1,9 miliónu korun)." Sám Telička k tomu dodává, že mzdu získával jako člen správní rady NWR.

Desítky milionů odměn nezískával sám Telička, ale firma BXL Consulting, v níž byl společníkem. Ta dle Novinky.cz " od listopadu 2006 do konce května 2013 (...) získala (...) nejméně 1 975 000 eur, tedy asi 53 325 000 korun."

Pokud jde o byty OKD, Telička byl dle Novinky.cz " od prosince 2008 do prosince 2011 (...) členem dozorčí rady společnosti RPG Byty. Právu však tvrdil, že za tuto práci nedostal peníze. „Já mám pocit, že jsem za to nedostal nic. Asi na devadesát procent,“ uvedl."

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám podařilo najít pouze 1 člověka, který by odpovídal vymezení Pavla Teličky, nicméně europoslanec mluví o obecnějším fenoménu. Nejsme schopni také u každého jednoho člověka v rámci státních firem určit, s kterou politickou stranou je spjat a jaká je jeho mzda.

V předchozím výroku jsme definovaly ony stejné peníze. Šlo o 11,5 milionu korun v letech 2010 - 2014, tedy 2,3 milionu korun ročně. Není zcela jasné, jak Telička definuje spjatost s politickou stranou.

V každém případě v médiích lze dohledat příklad Ludvíka Urbana, krajského zastupitele ČSSD ve Zlínském kraji, který se v listopadu 2014 stal místopředsedou představenstva Českých drah. Tato státní firma v roce 2015 skutečně dosáhla ztráty, jak dokládají výsledky hospodaření (str. 2) podniku.

Zmíněný Ludvík Urban podle mediálních informací má v této pozici vydělávat zhruba 3 miliony korun ročně. Je třeba dodat, že sám Urban se popisuje jako experta na železniční dopravu a nepřipouští, že by rozhodnutí jej jmenovat do této funkce bylo protekční z titulu jeho stranické příslušnosti.

Ve výroční zprávě (str. 14) ČD Cargo za rok 2015, státního podniku, kde Urban sedí v dozorčí radě (tento podnik není ve ztrátě, tedy zde není Teličkova výtka validní) se k němu uvádí:

" Ludvík Urban vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Celý svůj profesní život zasvětil železnici a působil v mnoha provozních a následně řídících funkcích. Od května roku 2014 byl jmenován náměstkemGŘ ČD, a.s., pro regionální integraci. Od listopadu 2014 je místopředsedou představenstva ČD, a.s. "

Dvanáct let po vstupu do EU jsou Češi vskutku jedním z nejvíce euroskeptických národů Unie. Specifické pořadí států a skepticismu jejich občanů se však liší průzkum od průzkumu i otázku od otázky. Největší a nejčerstvější Evropský průzkum veřejného mínění z roku 2015 (listopadový Eurobarometr č. 84, .pdf) opravdu zařazuje Českou republiku u jedné otázky až na nejspodnější příčku - "Je členství v EU pro Vaši zemi dobré, či špatné?" (viz grafické zpracování od The Guardian níže). Podle tohoto je v České republice nejméně občanů, kteří by členství v Unii hodnotili vysloveně pozitivně. To lze skutečně interpretovat jako nejvíce euroskeptický postoj.

(Zdroj: Grafika: The Guardian, Data: Eurobarometer č.84)

V jiných nedávných průzkumech či u jiných otázek občané České republiky nejvyšší či naopak nejnižší příčky nedosáhli. Zatímco dle výsledků European Social Survey 11,8 procent Čechů vůbec nedůvěřuje Evropskému Parlamentu, ve Španělsku je to 14,1 procent a v Rakousku 17,8 procent. V Británii se toto číslo vyšplhalo v roce výzkumu (2014) dokonce až na 20,7 procent (data jsou dostupná v interaktivním systému ESS Data). Stejně tak jen 31 procent dotazovaných Čechů odpovědělo, že mají o EU zcela negativní obrázek, zatímco v Řecku tak odpovědělo 38 procent dotazovaných a v Rakousku a na Kypru to bylo až 41 procent (Eurobarometr, .pdf).

Pro přehled vývoje postojů občanů zemí EU vůči členství v Unii, doporučujeme přehledné grafické zpracování Dánské státní televize. V grafech (znázorňujících to, kolik lidí vidí EU pozitivně) je mimo jiné vidět i pokles pozitivního hodnocení EU v České republice.

ODS je dlouhodobě proti větší integraci států v Evropské unii, oproti ČSSD, která byla (také prostřednictvím frakce Strany evropských socialistů) pro společný evropský postup ve více oblastech (např. sociálních, lidsko-právních). Praktické návrhy i silnou Evropu nicméně v programech prosazují obě strany.

ODS ve svých programech považuje Evropskou unii za projekt prospěšný České republice, nicméně staví se proti „státu Evropa“ jako regionálnímu bloku s velkou mírou vnitřní jednoty a naopak podporuje „flexibilní a variabilní integraci“ (program 2009, .pdf, s. 9). „Integrace pro nás není cílem, ale prostředkem k dosažení prosperity České republiky a jejich občanů.“(s. 7). ODS ale ve svém programu podporuje celoevropská řešení některých problémů a společný postup, např. v případě energetiky a bezpečnosti. Naopak kritizuje velké množství administrativy a regulací (např. program pro volby 2014, .pdf, s. 2), kampaň do voleb v roce 2014 byla do velké míry postavená na odmítání přijetí eura. ODS v kampaních přichází s konkrétními, praktickými návrhy, jako je liberalizaci zemědělského sektoru (program 2014, .pdf, s. 6), zrušení některých úřadů v zájmu snížení regulací (s. 4), společný trh s plynem a elektřinou (program 2009, s. 21) atd.

ČSSD a evropská frakce Party of European Socialists (Strana evropských socialistů, PES) prosazovali v programech větší integraci a víc společných programů, než ODS: ČSSD v programu pro volby 2009 (.pdf) podporovala přijetí Lisabonské smlouvy a také přípravy na přijetí eura (s. 22). Evropskou spolupráci podporuje ČSSD i na úrovni např. sociální politiky: „Navrhujeme snažit se o uzavření Evropského paktu o sociálním pokroku, navrhujícího cíle a standardy pro národní politiku pro sociální oblast, zdravotnictví a vzdělávání, která by přispěla k boji proti chudobě a nerovnostem i k sociálnímu a hospodářskému rozvoji EU.“(s. 42). Také podporovali větší spolupráci v lidsko-právních oblastech, například podpora rovnosti pohlaví a vznik Evropské charty práv žen (s. 47), podporovali společnou energetickou a zemědělskou politiku (s 46). ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci (ve smyslu toho, čemu ODS říká „stát Evropa“), jak stojí v manifestu PES před volbami 2014 (ke kterému se ČSSD hlásila na svém webu): ČSSD ani PES se však nevyjadřovali pro úplnou integraci, jak stojí „Evropský parlament a národní parlamenty si musí zachovat svoji suverenitu a musí se plně věnovat demokratické kontrole nad touto politikou.“(s. 2)

ČSSD v programech také popisuje konkrétní opatření na zlepšení života v EU, jako je podpora investic, lepší financování školství, zdravotnictví a sociální péče (program 2009, s. 25).

PES v programu také podporuje aktivní roli silné Evropy ve světě, jako Evropa má být globálním aktérem a prosazovat mír a demokracii (.pdf, s. 4).

Europoslanec Pavel Telička hovoří o postupu nazývaném "spitzenkandidaten", který byl uplatněn při volbách předsedy Evropské komise v roce 2014. Tento postup spočívá zejména v tom, že evropské politické skupiny nominují jednotlivé kandidáty, přičemž současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl nominovánEvropskou lidovou stranou (EPP), která v témž roce zvítězila v evropských volbách (ELS je její českou zkratkou). Nominace na post předsedy Evropské komise se tímto způsobem odvíjí od počtu křesel získaných ve volbách do Evropského parlamentu konkrétní vítěznou stranou. Evropská lidová strana zmíněný postup dlouhodobě prosazuje.

Pro Jean-Clauda Junckera jako předsedu Evropské komise následně tajnou volbou hlasovalo 422 poslanců z celkových 729 odevzdaných hlasů. Podporu novému předsedovi Evropské komise vyjádřila i Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), jak Telička uvádí. Svou podporu ALDE podmínila několika požadavky, mezi nimiž byla vedle volání po legislativních opatření k dalšímu ekonomickému růstu Evropské unie kupříkladu výzva k horizontálním antidiskriminačním opatřením, postup ve věci práv LGBT komunit, garance lidských práv a občanských svobod v Evropské unii, dále genderově vyváženější komise či omezení speciálních podmínek pro Spojené království, na kterých by se dále měly shodnout všechny členské státy.

První debata a hlasování o kvótách pro přerozdělování uprchlíků se v Evropském parlamentu odehrálo 29. dubna 2015. Jednalo se o schválení rezoluce Evropské rady, jejíž bod 9 (.pdf,str. 3) volá po povinných kvótách pro členské státy.

Proti kvótám hlasovali europoslanci Telička, Dlabajová, Charanzová a Ježek (všichni za ANO) a také Zahradil (ODS). Ostatní europoslanci hlasovali pro či se zdrželi hlasování.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť je příliš zjednodušené omezit otázku vyhlášení opakovaného referenda o nezávislosti Skotska na většinu Skotské národní strany (SNP) ve Skotském parlamentu. Předně jsou ve Skotském parlamentu i zástupci dalších stran, kteří opakování referenda o nezávislosti podporují. Dále pak při prosazení otázky referenda nejde pouze o rozhodnutí Skotského parlamentu, ale je nutná i součinnost na centrální úrovni Velké Británie.

Pokud jde o většinu SNP v současném Skotském parlamentu, je pravdou, že i přes výhru v letošních volbách (SNP získala 63 křesel ze 129) nezískala tato strana parlamentní většinu 65 hlasů. Zároveň je však nutné dodat, že i po těchto volbách může být parlament většinově pro opakování referenda, neboť hlasování Skotského parlamentu probíhá na zásadě prostého většinového principu (článek 11.11). SNP totiž může za určitých podmínek počítat s hlasy Zelených (6 křesel) a otázkou zůstávají i skotští labouristé, kteří dle jejich předsedkyně zvažují v otázce referenda "všechny možnosti".

Otázka opakovaného referenda o nezávislosti Skotska je však komplikovanější a nezáleží jen na jeho prosazení ve Skotském parlamentu, jehož fungování a pravomoci (dohromady se skotskou vládou) definuje zákon Scotland Act 1998. Ten na parlament přenáší některá práva a povinnosti, například předkládat zákony či vybírat některé daně. Britský parlament si ale nechává možnost mít poslední slovo v zásadních tzv. rezervovaných otázkách jako je například vztah k EU. Např. i první referendum o nezávislosti Skotska nebylo postaveno čistě na rozhodnutí Skotského parlamentu a k jeho prosazení byla nutná např. i dohoda nazvaná Edinburgh Agreement, kterou podepsal mj. britský předseda vlády D. Cameron a skotský první ministr A. Salmond. Z této dohody vyplývá, že vláda Velké Británie, která má odpovědnost za ústavní záležitosti, dává omezené pravomoci Skotskému parlamentu k uspořádání jednoho konkrétního referenda o skotské nezávislosti do konce roku 2014.

Podle přehledu zahraničního obchodu ČR zpracovaného Českým statistickým úřadem, se Velká Británie držela až do roku 2013 mezi šesti největšími příjemci českých exportů, v roce 2014 byla na čtvrtém místě. Za rok 2015 ještě nejsou roční údaje dostupné, nicméně čtvrtletní data tento trend potvrzují, a v prvním čtvrtletí roku 2016 se Británie posunula dokonce na třetí příčku.

Hodnocení tohoto výroku je problematické, neboť není zřejmé, o jakém přesně příspěvku Británie do EU ministr Zaorálek hovoří, případně v jakém časovém horizontu. Analýzu, která by podkládala jeho tvrzení, se Demagogu nepodařilo dohledat, a výrok proto označujeme za neověřitelný.

Dopadem Brexitu na finance EU se zabývá analýza (.pdf) britského think-tanku Global Counsel z roku 2015. Velká Británie je jedním z největších čistých přispěvatelů do unijního rozpočtu, podle Global Counsel čistý příspěvek pokrývá 5,8 % rozpočtových výdajů (vypočítáno na základě dat z roku 2013), a tedy aby se vykompenzovala ztráta vyplývající z odchodu Velké Británie "muselo by dojít k snížení výdajů, nebo navýšení příspěvků ostatních členských států o až 5,8 % oproti současnému stavu".

Výdaje na rok 2015 činily 141,2 miliard euro, z čehož škrty ve výši 6 % se rovnají přibližně 8,5 miliard eur, tedy při velmi hrubém zjednodušení rozpočtového plánování by k ministrem Zaorálkem zmíněnému výpadku 100 miliard (předpokládáme, že hovoří o miliardách eur), došlo cca za bezmála 12 let (8,5 miliard * 12 = 102 miliard).

Podle předpovědi britské vlády (.pdf, str. 17) by měly čisté příspěvky Británie do unijního rozpočtu činit:

Účetní rokČistý příspěvek do rozpočtu EU

(miliardy EUR)2015-16

14,4942016-1712,0462017-1810,3742018-1911,5872019-2011,962 zdroj: HM Treasury, výpočty vlastní I při sečtení čistých příspěvků do rozpočtu EU od letošního roku až do roku 2020 (bez ohledu na to, že k samotnému vyvolání procedury podle článku 50 Smlouvy o EU dojde pravděpodobně s určitým časovým odstupem, načež UK bude nadále přispívat do unijního rozpočtu až do svého skutečného vystoupení) činí výsledná suma asi 60,5 miliard euro, tedy výrazně méně než částka, o které mluví Lubomír Zaorálek.

Jakkoliv jsou výše uvedené výpočty a dedukce v rozporu s tvrzením ministra Zaorálka, jsou natolik velkými zobecněními, že výrok není možné s jistotou vyvrátit.

Velká Británie nemá přebytek obchodní bilance, nýbrž deficit vůči zemím EU. Podle Eurostatu dosahoval deficit obchodní bilance v roce 2013 zhruba 80 miliard eur, v roce 2014 více než 93 miliard eur a v roce 2015 více než 118 miliard eur.

Tento deficit se v prvních měsících roku 2016 ještě zvyšuje.

UK má dokonce nejvyšší deficit obchodní bilance vzájemného obchodu mezi státy EU. Dokonce předběhla Francii, která je nyní zemí s 2. nejvyšším deficitem obchodní bilance vůči ostatním zemím EU.