Předvolební debata z Vysočiny

V České republice bylo v roce 2020 celkem přes 2,5 milionu hektarů lesních pozemků, z čehož více než polovina byla ve vlastnictví státu (1 445 351 ha).

Na Vysočině zabíraly lesy 207 647 hektarů na celkem 179 509 katastrálních parcelách (.pdf, str. 38). V roce 2019 byl největší podíl lesů na Vysočině ve vlastnictví fyzických osob, přesněji 35,6 % (.pdf, str. 61).

Z veřejně dostupných zdrojů jsme ale nedokázali dohledat přesný počet vlastníků lesů na Vysočině ani rozdělení vlastníků do kategorií podle výměry jejich lesů. Obrátili jsme se proto na Jiřího Běhounka, který nám poslal tabulku z roku 2018. Z té vyplývá, že na Vysočině bylo přes 39 tisíc majitelů lesů do 3 hektarů, k čemuž Běhounek v e-mailu dodal: „V průběhu času došlo k různorodým změnám vlastníků. Takže 34000 je reálný odhad." Nedokážeme ale zjistit, jaký byl vývoj vlastnické struktury od roku 2018 ani pravdivost samotné tabulky, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na začátek je nutné uvést, že poslanec Běhounek hovoří ve svém výroku o kůrovcové kalamitě. Problémy způsobené kůrovcem trápí Českou republiku dlouhodobě. Eskalace kůrovcové kalamity probíhala v různých krajích v různých letech. Kraj Vysočina byl postižen zejména v letech 2018 až 2020, kdy se v těžbě kůrovcového dříví Vysočina dostala na první místo pomyslného žebříčku krajů České republiky. Např. v roce 2020 se na Vysočině vytěžilo 3,4 milionu metrů krychlových smrkového kůrovcového dříví, v Jihočeském kraji, který se umístil na druhém místě, „pouze“ 2,4 milionu. 

Kraj Vysočina skutečně vyplatil částku 70 milionů Kč, která měla přispět také k snížení důsledků kalamity způsobené „hmyzími škůdci“. Jednalo se o dotační program Hospodaření v lesích 2020. Jak už ale plyne ze samotného názvu, nejednalo se o finanční pomoc v prvním roce kalamity, jak ve svém výroku uvádí Jiří Běhounek. Obdobnou pomoc poskytl kraj Vysočina také v roce 2019, kdy bylo v rámci dotačního programu Hospodaření v lesích 2019 vyplaceno 25,9 mil. Kč a dále pak v rámci programu Hospodaření v lesích 2019 II vyplaceno 63,4 mil. Kč. Z těchto programů, jejichž účelem bylo „přispívat ke snižování ohrožení lesů a důsledků kalamit způsobenými hmyzími škůdci, větrem, sněhem či klimatickými změnami (suchem) např. použitím vhodného reprodukčního materiálu, ochranou a potřebnou péčí o založené lesní porosty, výchovou porostů, nebo použitím vhodných technologií, a to z důvodu zajištění stabilizace lesnictví a navazujícího zpracovatelského průmyslu“, činila tedy podpora kraje v daném roce celkem více než 89 mil. Kč. 

Jiří Běhounek ve svém výroku dále uvádí, že podpora byla krajem poskytnuta okamžitě a mnohem dříve, než „se stát probral“. V této souvislosti je tedy důležité uvést, že kraj přijímal žádosti o podporu z programu Hospodaření v lesích 2019 od 1. do 29. března a z programu Hospodaření v lesích II od 2. do 30. září daného roku. S řešením kůrovcové kalamity však chtělo pomoci také Ministerstvo zemědělství. To podalo 28. března 2019 Evropské komisi žádost o schválení Rámcového programu pro řešení rizik a krizí v zemědělství – náhrada škod způsobených škůdci lesních dřevin (.pdf). Na tyto kompenzace byla nakonec alokována pro rok 2019 částka 1,5 miliardy korun (pro celou ČR). Komise daný program schválila na začátku srpna 2019, tedy o zhruba měsíc dříve, než kraj Vysočina umožnil jednotlivým subjektům podat žádost o vyplacení většiny z výše uvedených 89 mil. Kč.

Kraj Vysočina jednal o podobné pomoci v souvislosti s kůrovcovou kalamitou také v roce 2018. V červnu uvedeného roku byla vyčleněna částka 15 mil. Kč, jejímž cílem bylo „zvýšení stability lesa, podpora biodiverzity a snížení ohrožení lesa kůrovci“ (.pdf, str. 2).

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, protože pokud Jiří Běhounek hovoří o roce 2020, pak kraj Vysočina sice skutečně vyčlenil částku zhruba 70 mil. Kč na boj proti kůrovcové kalamitě, nestalo se tak ale v prvním roce kalamity. Zároveň se tak nestalo dříve, než zareagoval stát, jak ve svém výroku uvádí Jiří Běhounek. Pokud ve výroku hovoří o krajské pomoci z roku 2019, pak se nejednalo o 70, ale o 89 milionů – většina z uvedené sumy byla navíc vyčleněna až poté, co na danou situaci zareagoval stát. Závěrem dodejme, že pokud Jiří Běhounek odkazuje na pomoc za rok 2018, pak tato pomoc nečinila 70 milionů Kč.

Z odhadů (.pdf) expertní skupiny CZECH FOREST Think Tank vyplývá, že za rok 2020 bylo kůrovcem napadeno 35 až 40 milionů kubíků dřeva, čímž vznikla škoda přibližně ve výši 44 miliard.

Ministerstvo zemědělství vyčlenilo 3,638 miliardy korun na kompenzační příspěvky za rok 2020 pro zasažené vlastníky lesů. Vláda na svém jednání dne 23. srpna 2021 tuto částku schválila (.pdf). 

Zásoby podzemní vody jsou monitorovány pomocí sítě vrtů, které spravuje Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ). Na území České republiky najdeme celkem 1500 vrtů. Měření probíhá tak, že aktuálně nasbíraná data jsou porovnávaná s tzv. srovnávacím obdobím, které obsahuje naměřené hodnoty od roku 1981 do roku 2010.

S nízkým stavem podzemních vod se Česká republika potýkala od roku 2015. Mohla za to jak horká léta, tak především nedostatek sněhových a dešťových srážek během zimních měsíců.

Takto například vypadal (.pdf, str. 11) stav hladiny podzemní vody v červenci roku 2019.

Situace se začala měnit (.pdf, str. 1) až v roce 2020, který byl v tomto ohledu poměrně netypickým. Začátek roku byl velmi suchý, jaro bylo dokonce nejsušší od roku 1971. Změna nastala v červnu, kdy za normální situace klesají hladiny podzemních vod, jelikož se jedná o vegetační období (tedy období, kdy panují příznivé podmínky pro růst rostlin). Červen byl nicméně nejdeštivějším za posledních 60 let, napadlo téměř dvojnásobek srážek dlouhodobého průměru a hladiny podzemních vod významně stouply. 

Pokud porovnáme (.pdf, str. 10) měsíc červenec z roku 2019 a 2020, je na první pohled patrné zlepšení.

Léto v roce 2021 bylo srážkově lehce nadnormální, představovalo zhruba 121 % srážek oproti normálu. Toto je jeden z faktorů, proč nadále stoupají hladiny podzemních vod. Takto vypadala (.pdf, str. 12) situace v červenci letošního roku.

Pokud porovnáme všechny tři obrázky, je jasné, že opravdu během posledních dvou let došlo k naplnění podzemních vod, které se předtím dlouhodobě nacházely v podnormálním stavu. Zlepšení mezi roky 2019 (.pdf, str. 15) a 2021 (.pdf, str. 16) se přitom dá pozorovat i u hlubokých vrtů.

Podle novely (.pdf) vládního nařízení č. 48/2017 přijaté v roce 2020 je stanovená maximální rozloha zemědělských ploch na 30 ha. Týká se to polí, na nichž se pěstuje jedna plodina, nově budou muset být takové plochy rozděleny například pásem jiných plodin.

Od ledna do prosince roku 2020 se toto nařízení vztahovalo na půdu ohroženou erozí. Od ledna (.pdf, str. 2) roku 2021 se týká veškeré orné půdy. Lány, které měly nad určenou výměru, proto musely být rozděleny, a to především za účelem zadržování vody. Tento důvod uvádí i ministr zemědělství Toman a zdůrazňuje, že vzhledem ke změně klimatu považuje tento krok za velmi důležitý.

Náměstek ministra pro řízení eurofondů Pavel Sekáč uvádí i další výhody jako například snadnější lov přemnožených divokých prasat nebo rozdílnou dobu sklizně.

Z uvedeného je zřejmé, že v současnosti existuje ustanovení, které reguluje maximální možnou výměru lánů. Zda obdobná regulace existovala i někdy v historii České republiky či Československa, se nám však nepodařilo dohledat, a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Podle Akčního plánu (.pdf, str. 8, 32) ČR pro rozvoj ekologického zemědělství (2021–2027) bylo v roce 2019 v Česku 15,2 % zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství. Přesnější hodnotu pak uvádí ve své statistice státní Ústav zemědělské ekonomiky a informací: ke konci roku 2019 představovala ekologicky obhospodařovaná půda 15,22 % (.pdf, str. 10) z celkové výměry zemědělského půdního fondu, přičemž tento podíl dlouhodobě roste. Dodejme, že Akční plán schválila vláda v květnu 2021 a mezi jeho cíle patří mimo jiné zvýšení podílu ekologicky obhospodařované plochy na 22 % (.pdf, str. 21) do roku 2027.

O režimu ekologického zemědělství jsou dostupná data (.pdf, str. 19) ze 187 zemí světa. Podíl zemědělské půdy v tomto režimu se celosvětově pohybuje kolem 1,5 % (k roku 2019). Mezi nejlépe hodnocené země v daném ohledu patří Lichtenštejnsko a Rakousko. Podíváme-li se na evropské zemědělství jako celek, (.pdf, str. 20) představuje ekologicky obdělávaná zemědělská půda 3,3 %, přičemž u samotné Evropské unie je podíl této půdy o něco vyšší, 8,1 %. Zmíněné údaje vychází ze studie (.pdf) Výzkumného institutu ekologického zemědělství FiBL, který je jednou z hlavních institucí zabývající se právě ekologickým zemědělstvím.

Námi dohledané údaje se tak ne zcela shodují s čísly, která uvádí Drahoslav Ryba. Na tomto místě však je třeba uvést, že údaj 15,2 % ekologicky obdělávané půdy v ČR pochází z roku 2019. Není tak zcela aktuální a současný stav bude pravděpodobně vyšší vzhledem k tomu, že uvedený podíl dlouhodobě každým rokem roste. Podle aktuálně nejnovějších dostupných informací nicméně Drahoslav Ryba uvádí nepravdivou informaci. Protože i celosvětový průměr je podstatně nižší, než uvádí Drahoslav Ryba, hodnotíme výrok jako nepravdivý.

O rozložení supermarketů na území České republiky opakovaně informovala média, která vychází z neveřejných studií agentury Nielsen, jenž se touto oblastí zabývá.

Server Aktuálně.cz v roce 2012 napsal o tom, že síť hypermarketů a jejich spádové oblasti pokrývají většinu území České republiky. V přepočtu na počet obyvatel se Česko umístilo na čtvrtém místě, když na milion Čechů připadlo 26 hypermarketů.

V roce 2016 představovaly prodejny nad 400 metrů čtverečních (supermarkety a hypermarkety) 80 % celkového obratu sítě potravin a obchodů se smíšeným zbožím, což je podle studie nejvyšší podíl ve střední Evropě. V roce 2017 se objevila informace, že velké obchodní řetězce v ČR tvoří nejhustší síť v Evropě.

Hospodářské noviny v roce 2019 uvedly, že „tuzemská síť hypermarketů, supermarketů a diskontních prodejen je jednou z nejhustších na celém světě“. Podobně o počtu supermarketů informovala také Česká televize v roce 2020, která napsala: „Prodejen spadajících pod velké obchodní řetězce je v současnosti v České republice více než 1500. Jejich síť v přepočtu na obyvatele je jedna z nejhustších na světě.“

Vzhledem k tomu, že média dlouhodobě informují o vysokém počtu supermarketů a hypermarketů na počet obyvatel i kilometr čtvereční hodnotíme výrok jako pravdivý. Primární zdroj těchto statistiky – agentura Nielsen – však bohužel své výzkumy nezveřejňuje.

Kofinancování je způsob spolufinancování, kdy stát musí přispívat do rozpočtu programů, které jsou primárně hrazeny z fondů Evropské unie. Míra domácího spolufinancování se u jednotlivých programů liší.

Jelikož byl výrok Drahoslava Ryby pronesen v kontextu politiky potravinové soběstačnosti, domníváme se, že se zmíněná čísla vztahují k evropskému dotačnímu programu Rozvoj venkova. Tento program je jedním z pilířů Společné zemědělské politiky (SZP), která má mj. přispívat ke zvyšování konkurenceschopnosti zemědělských podniků.

Z materiálů Ministerstva zemědělství k Programu rozvoje venkova na programové období 2007–2013 lze vyčíst, že se „nepředpokládá uplatňování žádného doplňkového vnitrostátního financování rozvoje venkova v ČR“ (.pdf, str. 196). Nicméně v tomto období byla stanovena maximální míra alokace evropských prostředků, a to 85 %. Během programového období 2007–2013 byla tedy míra kofinancování Českou republikou na úrovni 15 %.

V programovém období 2014–2020 se Česká republika podílela na financování Programu rozvoje venkova z 34 %. Tento program disponoval celkovou částkou 3,5 miliardy eur, přičemž 1,2 miliardy eur byly hrazeny z českého státního rozpočtu.

Celkový rozpočet Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na období 2021–2027 činí 95,5 miliardy eur. Na celé programové období však míra kofinancování není určena. Pravidla pro výdaje v letech 2021 a 2022 jsou nicméně určena nařízením (.pdf) z prosince 2020. Během těchto let se zachovávají pravidla z předchozího programového období, a to proto, aby se zajistil hladký přechod na budoucí parametry Společné zemědělské politiky.

O budoucím spolufinancování Programu rozvoje venkova se tedy vede debata. Prezident Agrární komory ČR Jan Doležal požaduje, aby stát tento program spolufinancoval alespoň ze 60 %. „Ministerstvo (zemědělství, pozn. Demagog.cz) usiluje o zajištění odpovídající částky národního spolufinancování Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, která by dostatečně reflektovala zvyšující se požadavky na zemědělce v oblasti udržitelnosti životního prostředí a podporovala rozvoj konkurenceschopnosti celého sektoru," reagoval na požadavek komory mluvčí Ministerstva zemědělství Vojtěch Bílý. Podle poslance Jaroslava Faltýnka z vládního hnutí ANO by bylo optimální, kdyby bylo kofinancování na úrovni okolních zemí, tedy mezi 55 a 60 %, ovšem za předpokladu, že se na to ve státním rozpočtu najde dost peněz. Odlišný přístup k této problematice zastává Asociace soukromého zemědělství ČR. Její předseda Jaroslav Šebek ve svém prohlášení uvedl, že v současné době neshledává „apel na další peníze bez potřebných systémových změn (…) jako adekvatní“.

Program rozvoje venkova, jehož cílem je zvýšení konkurenceschopnosti českého zemědělství, byl během programového období 2007–2013 spolufinancován z českého státního rozpočtu z 15 %. V následujícím programovém období, tedy 2014–2020, byl tento program kofinancován z cca 35 %. Na další programové období zatím není nová úroveň spolufinancování určena. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Radek Koten (SPD) mluví (video, čas 1:30:42) o dotační podpoře zemědělců z prostředků Evropské unie. Tu má na starosti Společná zemědělská politika (SZP). Ku příkladu v období minulého víceletého finančního rámce (tedy v letech 2014–2020) tvořily přímé platby 72 % celkového rozpočtu vyčleněného na SZP. Výše přímé platby se liší (.pdf, str. 11) stát od státu. Poslanec Koten však řekl (video, čas:1:30:56), že zemědělec ve Francii nebo Německu pobírá z rozpočtu unie čtyřnásobně vyšší dotace oproti zemědělci českému. Na grafu níže vidíme výpočet platby pro rok 2021. Německo má zhruba 1,21krát vyšší platbu a Francie pouze 1,14krát vyšší. O čtyřnásobky, o kterých mluvil poslanec Koten, se tak nejedná.

Mimo plateb z Evropské unie zemědělci dostávají i národní dotace. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši.

Nicméně slova poslance Kotena mířila (video, čas 1:30:56) na evropské dotace: „Je nutné, a to bych tady velice zdůraznil, aby Evropská unie všem státům platila stejné dotace, protože například zemědělec v Německu nebo ve Francii má čtyřnásobné dotace než zemědělec v České republice.“ Na poznámku moderátorky debaty Světlany Witowské „Takže za to může Evropská unie.“ poté odpověděl „Ano, samozřejmě (…)“. Jak ale píšeme v úvodním odstavci a jak můžete vyčíst z grafu, dotace z EU tento nepoměr skutečně nevyvolávají. Proto hodnotíme výrok poslance Kotena jako nepravdivý.

Česká republika je čistým příjemcem dotačních peněz z Evropské unie, tedy více peněz dostává než odvádí do rozpočtu EU. Od vstupu do EU (2004) do roku 2020 Česko celkem získalo 1,57 bilionu Kč, z toho na zemědělství přes 448 miliard (.xlsx) (do června 2021).

Peníze z EU na zemědělství jdou na tržní operace, veterinární opatření a rybářství, nejvíce ale na přímé platby a rozvoj venkova. Od roku 2012 jde na zemědělství z unijních peněz každý rok kolem 30 miliard Kč (.xlsx). V roce 2020 peníze dokonce dosáhly téměř 34 miliard (.xlsx), o rok dříve to bylo necelých 33 miliard korun.

Dotace v programovém období 2021–2027 budou více cílit na ekologii, např. na ekologické zemědělství.

Český statistický úřad (ČSÚ) dle údajů k 1. dubnu 2021 udává nejvyšší stav chovu skotu v Jihočeském kraji, a to přes 221 tisíc kusů skotu (15,7 %). Vysočina s 218 203 (15,5 %) je na druhém místě. Celkově je v České republice chováno přes 1,4 milionu kusů skotu.

Co se týče chovu prasat, těch se nejvíce chová právě na Vysočině – přes 327 tisíc (21,5 %), v České republice celkem přes 1,5 milionu.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou, jelikož je Vysočina v chovu prasat v České republice na prvním, nikoliv na druhém místě. V chovu skotu je pak Vysočina skutečně na druhém místě.

Lídryně hnutí PŘÍSAHA v kraji Vysočina Karolína Kubisková mluví o národních dotacích pro zemědělce. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši. V roce 2019 tehdejší prezident Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek v rozhovoru pro FinTAG.cz řekl, že jsou tuzemské národní dotace oproti dotacím ve starých unijních zemích pětinové.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme se snažili najít hodnoty národních dotací v některých „starých“ členských státech EU. Výši výhradně národních dotací pro zemědělce se nám bohužel najít nepodařilo. Namátkou zmiňme dokumenty obsahující informace o francouzských (.pdf, str. 125), německých (.pdf, str. 17–18), španělských (.pdf, str. 91–94) či italských dotacích, bohužel vždy bez uvedení námi hledaného ukazatele srovnatelného s Českem (.pdf, str. 35). Obrátili jsme se proto na Karolínu Kubiskovou s žádostí o objasnění zdrojů, ze kterých ve svém výroku vycházela. Zatím jsme však neobdrželi odpověď a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Poslanec Kaňkovský má zřejmě na mysli Zelenou dohodu pro Evropu, ve které se Evropská unie zavázala dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění.“

Plánem se následně zabývala Evropská rada. Na jejím tehdejším jednání zástupci všech států EU, kromě Polska, vyjádřili podporu plánu na dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050, který je součástí Zelené dohody. Připomeňme, že jednání Evropské rady se účastnil i premiér Babiš, a byl tak jedním z těch, kteří tento závazek podpořili.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští.“

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Doplňme, že v Evropské radě zastupuje Českou republiku její premiér – momentálně tedy Andrej Babiš, který se tohoto jednání účastnil. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021. Rámec poté vstoupil v platnost v červenci 2021.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění“.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by poté mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští“.

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Tento rámec byl schválen v červnu 2021 a vstoupil v platnost v červenci 2021.

Počátkem roku 2020 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady EU, které nahradilo dřívější předpisy z roku 2009 a 2011 o regulaci oxidu uhličitého pro osobní a dodávkové automobily. Nařízení stanovilo tři stupně cílů v redukci CO2 platné od roku 2020, 2025 a 2030. Regulace má přispět ke splnění závazků Pařížské dohody (.pdf) o dosažení uhlíkové neutrality.

Podle nyní platné úrovně nařízení musí v letech 2021 až 2024 (čl. 4 odst. 3) každý výrobce automobilů v Evropské unii dosáhnout u nových vozů průměrných emisí (čl. 4, odst. 1 písm. a)) ve výši 95 g CO2 na kilometr pro osobní auta a 147 g CO2 na kilometr pro dodávky (čl. 1 odst. 2). Automobilky tedy mohou vyrábět některé modely s vyšší spotřebou, respektive emisemi, průměr emisí všech vyráběných osobních aut však nesmí přesáhnout 95 g CO2 na kilometr, což přibližně odpovídá spotřebě 3,6 litru nafty nebo 4,1 litru benzinu na sto kilometrů.

Emisní limity za minulý rok, kdy stačilo plnit jen 95 % stanoveného emisního cíle (čl. 4 odst. 3), překročil koncern Volkswagen, kterému se podařilo množství vypuštěného CO2 srazit o 20 %, i tak ale o půl gramu překročil stanovené limity. Automobilce, jejíž součástí je i Škoda Auto, hrozí pokuta ve výši přes 100 mil. eur. 

Pro kontext uveďme, že na začátku července udělila Evropská komise německým automobilkám Daimler, BMW, Volkswagen, Audi a Porsche pokutu ve výši 875 mil. eur za kartelovou dohodu o omezení vývoje a zavádění systému kontroly emisí osobních aut. Daimler se ovšem pokutě vyhnul, neboť na existenci této nezákonné spolupráce upozornil.

Koncern Volkswagen už před třemi lety v návaznosti na Pařížskou klimatickou dohodu (.pdf) oznámil, že poslední vozy se spalovacími motory vyvine v roce 2026 a prodávat je bude přibližně do roku 2040. Součástí koncernu je i automobilka Škoda Auto, která dlouhodobě obsazuje první příčku v tuzemské produkci automobilů. Např. za rok 2020 činil její podíl na celkové produkci aut v Česku 65 %.

Volkswagen zároveň oznámil, že začne navyšovat investice do elektromobility. Do roku 2025 plánuje automobilka investovat v této oblasti 35 miliard eur, dalších 11 miliard eur má poté směřovat do hybridizace a 27 miliard eur do digitalizace. Do budoucích technologií tak chce Volkswagen vložit zhruba 73 miliard eur, tedy přibližně 50 % z celkových 150 miliard eur určených na investice koncernu do roku 2025. Dodejme, že do roku 2050 chce Volkswagen dosáhnout klimatické neutrality.

Do roku 2035 plánuje v Evropě zastavit prodej aut se spalovacími motory i firma Hyundai, která má u nás výrobní závod v Nošovicích. Automobilka očekává, že v roce 2040 bude 80 % jejích světových tržeb tvořit prodej elektromobilů s bateriovým nebo vodíkovým pohonem. Uhlíkové neutrality se potom společnost zavázala dosáhnout do roku 2045. Dodejme, že vozy Hyundai za rok 2020 tvořily necelých 21 % české produkce automobilů.

Společnost Toyota, která má svůj závod v Kolíně, poté v červnu 2021 oznámila, že chce do roku 2035 dosáhnout toho, aby její závody byly uhlíkově neutrální. K úplnému ukončení výroby aut se spalovacími motory se automobilka nezavázala. U svých automobilů ovšem plánuje do roku 2050 snížit emise oxidu uhličitého o 90 % oproti hodnotám z roku 2010. Svůj první elektromobil představila Toyota teprve nedávno, a to v dubnu 2021. Na začátku září pak vedení oznámilo, že chce do roku 2030 investovat 13,5 mld. dolarů do vývoje baterií pro elektrické automobily.

Zmiňme také, že automobilka Mercedes-Benz v prohlášení z července 2021 oznámila, že mezi roky 2022 až 2030 dojde k navýšení investic do elektrických vozidel o více než 40 miliard eur. Tam, kde to podmínky trhu dovolí, chce Mercedes-Benz do roku 2030 přejít pouze na výrobu automobilů s elektrickým pohonem. Naopak do roku 2026 plánuje tato společnost snížit o 80 % (oproti roku 2019) investice do spalovacích motorů a plug-in hybridů, tedy vozů se spalovacím i elektrickým motorem.

Na závěr shrňme, že některé automobilky se tedy skutečně zavázaly ukončit výrobu aut se spalovacími motory. Koncern Volkswagen, pod který spadá největší český výrobce aut Škoda Auto, plánuje zastavit prodej takovýchto vozů do roku 2040, společnost Hyundai do roku 2035 na evropském trhu. Mercedes-Benz pak oznámil, že je za určitých podmínek připraven přejít výhradně na výrobu aut s elektromotorem do roku 2030. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

V rámci předvolební debaty České televize z kraje Vysočina došlo (video, čas 1:36:04) také na téma zákazu výroby spalovacích motorů pro osobní automobily. S tímto návrhem přišla Evropská komise v červenci letošního roku. Automobily s naftovými či benzínovými motory by se podle návrhu Komise měly přestat vyrábět do roku 2035. Je však důležité zmínit, že by se nejednalo o zákaz provozu takovýchto aut, jen o zákaz prodeje nových vozidel se spalovacími motory. Nařízení však zatím nebylo schváleno, poslední slovo budou mít členské státy.

Z tohoto důvodu mluví o uhelných elektrárnách lídr vysočinské kandidátky ANO Drahoslav Ryba. Uvádí totiž (video, čas 1:41:37): „Všichni si přejeme, abysme podporovali ekologii, na druhou stranu ekologii takovou, která vychází ze zdravého rozumu. A asi všichni víme, že není možné v roce 2038 zcela přejít na elektřinu u aut. Proč? Za prvé proto, že nejsme schopni tu elektřinu vyrobit. Jestliže zhruba ve stejné době mají skončit elektrárny na uhlí, tak je to zhruba 36–38 % elektrické energie, kterou mít nebudeme.“

Podle dat Operátora trhu s elektřinou za rok 2020 můžeme vidět, že v Národním energetickém mixu tvoří energie z uhelných elektráren přesně 42,66 % ročního energetického objemu. Z toho hnědouhelné elektrárny produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbývajících 2,66 %. V posledních letech můžeme vidět pokles u černého i hnědého uhlí, které celkově (společně s energií z jádra) jasně převládá. Jaderná i hnědouhelná energie se pohybuje kolem 40 % v energetickém mixu.

Česká Uhelná komise v prosinci 2020 přišla se záměrem zastavit provoz uhelných elektráren do roku 2038. Ministr obchodu a průmyslu a ministr dopravy Karel Havlíček návrh označil za kompromis, ovšem v názoru na konečný rok se jednotliví ministři rozcházejí. Ti by za sociální demokracii preferovali již rok 2033. Česká republika je však za svůj pomalý odklon od uhlí kritizována například Mezinárodní agenturou pro energii (IEA). Ta zmiňuje, že český záměr opustit uhelné elektrárny do roku 2038 je málo ambiciózní.

Dodejme, že např. výroční zpráva (.pdf) o provozu elektrizační soustavy za rok 2020, kterou zpracoval Energetický regulační úřad (ERÚ), uvádí, že podíl hnědého uhlí na výrobu elektřiny v loňském roce činil 36 % (.pdf, str. 11). Černouhelné elektrárny pak dle zprávy vyprodukovali 2 % elektřiny.

Můžeme zmínit, že procenta uhelných elektráren v Národním energetickém mixu skutečně klesají, ovšem pomalu. Například skupina ČEZ v současné době odstavuje některé elektrárny, u jiných snižuje celkový provoz. 

Data operátora trhu s elektřinou ukazují, že se uhlí na národním energetickém mixu podílí 42,66 %. Hnědouhelné elektrárny z toho produkují 40 % a z černého uhlí pochází zbylých 2,66 %. Zpráva Energetického regulačního úřadu pak uvádí, že uhlí v loňském roce tvořilo celkem 38 % celkové výroby elektřiny. Výrok Drahoslava Ryby tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vývoj cen elektřiny může být sledován různými způsoby. Pro pořádek uveďme, že pojem „silová elektřina“ či „silová energie“ je ta energie, kterou skutečně odebereme. Platíme za ni přímo dodavateli a jedná se o tzv. neregulovanou část ceny. Regulovanou částí ceny jsou pak poplatky za náklady spojené s přepravou a distribucí elektřiny, které inkasuje distributor energie. Výše regulované ceny je určována státem, respektive Energetickým regulačním úřadem (ERÚ). Dnes tvoří i více než polovinu ceny energií pro domácnosti (53 %). Do regulované ceny elektřiny se promítají také například podpory obnovitelných zdrojů.

Zaměřme se nicméně na silovou energii, o které mluví Radek Koten a která se promítá do neregulované části ceny elektřiny pro domácnosti. Pokud bychom se podívali na to, kolik za elektřinu zaplatí distributoři, zvýšení ceny na dvojnásobek skutečně odpovídá skutečnosti. Jedná se tedy o vývoj ceny na burze (Power Exchange Central Europe, a. s.). Na začátku ledna 2021 byla velkoobchodní cena za 1 MWh 53,17 eur, zatímco 15. září (tj. v den výroku) byla cena již 108,17 eur za 1 MWh. Vidíme tedy nárůst o 103,44 %.

V případě obecných cen elektřiny pro domácnosti je však situace jiná. Ceny elektřiny se různí a je například potřeba brát v potaz různé distribuční společnosti nebo také jednotlivé sazby. Jedná se tedy většinou o průměr v rámci společností nebo daného státu. V ceně se také projevuje nárůst zmíněných regulovaných položek. Cena elektřiny pro domácnosti byla v lednu 4,6481 Kč za kWh, v září pak 4,7776 Kč za kWh. Jedná se o průměrné republikové ceny za jednotarifovou sazbu a střední spotřebu.

Zmiňme však také, že zvyšování cen na burze se většinou do cen pro domácnosti promítá až po nějakém čase. Například web Finance.cz uvádí: „Pokud se do konce letošního roku ceny elektřiny nakupované na rok 2022 významně nesníží, je víceméně jisté, že dodavatelé zdraží nejpozději od začátku příštího roku.“ Ke změnám ceníků totiž dochází zpravidla na začátku nového kalendářního roku.

Pro kontext uveďme, že zvyšování ceny je způsobeno podle vyjádření expertů hlavně zvyšováním cen emisních povolenek.

Dle dat Českého statistického úřadu si v posledních šesti letech zahraniční vlastníci firem v Česku rozdělili každý rok průměrně 278 mld. Kč ve formě dividend, tedy vyplacených podílů na zisku akciových společností. Mezi lety 2016 až 2019 se dividendový odliv pohyboval okolo tří set miliard, v posledním roce klesl na 217 mld. Kč. Doplňme, že reinvestováno zpět bylo v roce 2020 téměř 176 mld. Kč.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019, 2020.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Za posledních pět let byl průměrný roční odliv dividend 278 mld. Kč, což spadá do námi užívané 10% tolerance.