Miloš Zeman

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože je sice pravda, že kancléř čistě formálně prověrku podle zákona nepotřebuje, pro výkon jeho funkce je ovšem nezbytná a to z toho důvodu, že bez ní se nemůže účastnit řady jednání nebo se seznamovat s utajovanými informacemi.

Je pravdou, že vedoucí Kanceláře prezidenta republiky nemá zákonem přímo uloženou povinnost získat prověrku na určitý stupeň. Zákon totiž neváže stupně na jmenovité funkce, ale újmu, kterou vyzrazení informací, se kterými se osoba bude potýkat, může způsobit. Podle této hrozby újmy si pak osoba musí opatřit příslušné osvědčení, a to podle toho, s jakými informacemi přichází do styku. Z podstaty funkce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky tedy zákon de facto vyžaduje bezpečnostní prověrku. Čím nižší je její stupeň, tím více bude kancléř v této funkci limitován omezeným přístupem k citlivým dokumentům a jednáním.

Kancléřova funkce je upravena v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky, byť velmi stručně. O žádném stupni prověrky zde není řeč z důvodů výše uvedených. Na nátlak mj. ze strany prezidenta Zemana zažádal koncem roku 2013 o prověrku na nejvyšším stupni, tedy „přísně tajné“. Ta mu však po vleklém řízení, kdy měl Mynář potřebné doklady dodávat zhruba jeden rok, nebyla udělena. Musel se tak spokojit s nejnižším stupněm, tedy „vyhrazeno“, který mu však neumožňuje například účastnit se s prezidentem zasedání Bezpečnostní rady státu a neměl by znát ani program státních návštěv.

Mynář proti rozhodnutí podal rozklad, tedy přezkumný nástroj směřující k vedení NBÚ. Ten byl ovšem zamítnut a Mynář již v tu chvíli ohlásil úmysl dovést případ k soudu žalobou. V říjnu loňského roku potvrdila mluvčí městského soudu v Praze serveru Lidovky.cz, že případ pana Mynáře mají na stole, nicméně nebude do konce roku rozhodnut. To vskutku nebyl.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť pokuty se v tomto případě podle zákona mohly pohybovat v rozmezí 20 až 5 000 Kč. V jistých případech tak mohly dosáhnout i výše tisícovky, nicméně nebylo to automatickým pravidlem. Zřetel se bezpochyby bral na osobní majetkové poměry případného postiženého.

Výrok se týká volební povinnosti za první republiky, který je více rozveden výše. Tato část se týká sankcí za porušení volební povinnosti.

Neomluvená neúčast ve volbách byla trestaná pokutou 20 až 5 000 Kč (.pdf, str. 13, § 58, odst. III.), nebo vězením od 24 hodin do 1 měsíce. Průměrná denní mzda dělníka se přitom v letech 1929–1935 pohybovala mezi 15 a 20 Kč. (.pdf, str. 28)

Například v roce 1935 by proto dělník na nejnižší možnou dvacetikorunovou pokutu vydělával jeden a čtvrt dne. Pokud by mu byla udělena nejvyšší sazba, musel by pro její splacení pracovat dokonce 313 dní. Jak byli občané reálně pokutováni nebo posíláni do vězení jsme ve statistických zdrojích nenalezli.

Veřejně dostupné informace dokumentují buď pouze neziskové organizace, anebo neziskové a podobné organizace, mezi které patří politické strany a církve. Avšak pouze jednou za poslední čtyři roky se jedna z částek přiblížila 11 miliardám korun. Navíc v této sumě jsou často zahrnuty údaje také pro církve nebo politické strany, což nejsou typické neziskové organizace.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pro informaci dodejme, že největším příjemcem je Fotbalová asociace České republiky, za rok 2015 inkasovala cca 313 milionů korun.

Podle Rozboru financování nestátních neziskových organizací, který si nechala vláda v roce 2014 (.pdf, str. 4) vypracovat, stát poslal tzv. „neziskovkám“ celkově okolo 13,6 mld. Kč. Na financování se podílelo více subjektů než jen státní rozpočet. Od obcí šlo celkem 3,3 mld. Kč, od krajů a hlavního města Prahy okolo 1,8 mld. Kč a ze Státních fondů ČR 842 mil. Kč. Státní rozpočet se na financování podílel částkou 7,6 mld. Kč.

O rok později – podle stejného rozboru pro rok 2015 (.pdf, str. 4) – dosahovala celková částka 16,5 mld. Kč. Složení financování bylo opět stejné jako v roce 2014: od obcí šlo 3,7 mld. Kč, od krajů a Prahy 2,3 mld. Kč a ze Státních fondů získaly neziskové organizace 731 mil. Kč. Státní rozpočet se na výsledné částce podílel částkou 9,8 mld. Kč.

Ve stejném dokumentu na straně 7 se nachází graf, který ukazuje vývoj financování nestátních neziskových organizací ze státního rozpočtu – z něj jasně vyplývá, že za posledních 11 let se podíl státního rozpočtu na financování neziskových organizací ani jednou významně nepřiblížil částce 11 mld. Kč.

Aplikace ministerstva financí zohledňuje příspěvky státního rozpočtu pro Neziskové a podobné organizace, přičemž právě podobné organizace (jako třeba politické strany a hnutí nebo církve) jsou významnými příjemci peněz ze státního rozpočtu.

V roce 2016 šlo ze státního rozpočtu na položku neinvestiční transfery neziskovým a podobným organzacím celkem 11,45 mld. Kč. Z nich inkasovaly církve a politické strany (poměr 3,5 : 0,5) dohromady 4 miliardy. Tedy čistě pro spolky, obecně prospěšné společnosti a neziskové organizace šlo o výrazně nižší částku.

V posledním zaznamenaném roce 2017 (k 30. září) 12 miliard. Z nich pak šly 3 miliardy církvím a náboženským společnostem a 340 milionů politickým stranám.

Zdroj: HlídacíPes.org

O největších příjemcích příspěvků na nestátní neziskové organizace se rozepsal server HlidaciPes.org, a to jak pro rok 2014, tak i pro následující rok 2015.

Miloš Zeman byl členem Poslanecké sněmovny od roku 1996, kdy byl ve volbách zvolen za ČSSD. V tomto dvouletém období byl Miloš Zeman také předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se konaly předčasné volby, po nichž se stal Miloš Zeman znovu poslancem, tentokrát již na celé, čtyřleté období, tj. do roku 2002. Na konci tohoto volebního období Zeman neobhajoval post předsedy ČSSD, nahradil ho tehdy Vladimír Špidla, a politicky se Miloš Zeman angažoval až v roce 2003 při volbě prezidenta republiky, kde však nebyl úspěšný.

Celkově tedy Miloš Zeman v Poslanecké sněmovně skutečně strávil jako její člen šest let.

Výrok Miloše Zemana o počtu podpisů odevzdaných protikandidáty hodnotíme jako pravdivý, i když se čísla mírně liší.

Michal Horáček nasbíral k 1. listopadu 2017 téměř 115 tisíc podpisů, část však musel vyřadit kvůli chybám nebo chybným údajům. Na ministerstvo vnitra přinesl podpisové archy s 86 tisíci podpisy (.pdf, str. 80).

Jiří Drahoš již v srpnu loňského roku překročil nutných 50 tisíc podpisů o více než 28 tisíc. V pořadí se tak dostal před Michala Horáčka i Miloše Zemana. V listopadu počet příznivců, ochotných podepsat jeho kandidaturu, čítal téměř 160 tisíc. Po vyřazení nesprávně vyplněných archů se Jiří Drahoš dostavil na ministerstvo vnitra se 142 tisíci podpisy (.pdf, str. 282).

Z devíti prezidentských kandidátů, které na konci listopadu 2017 zaregistrovalo ministerstvo vnitra, vykonávali nejvyšší politické funkce dva kandidáti – Mirek Topolánek a Miloš Zeman.

Někteří další kandidáti se ve veřejném prostoru angažovali rovněž, nicméně o reálné politice lze hovořit především v případě expremiéra Topolánka a současné hlavy státu.

Další kandidáti pak deklarují své politické zkušenosti různě, žádný z nich ovšem nevykonával mandát vzešlý ze všeobecných voleb. Jiří Drahoš pak například své zkušenosti s politikou deklaruje na vyjednávání s politiky v době, kdy zastával post předsedy Akademie věd.

Jisté politické zkušenosti je třeba přiznat i Pavlu Fischerovi, který působil sedm let v diplomacii jako velvyslanec ve Francii a v Monaku, později pracoval na ministerstvu zahraničí jako politický ředitel (do roku 2013) a v 90. letech působil na Pražském hradě mimo jiné také jako ředitel Politického odboru.

Politickou zkušenost deklaruje také Michal Horáček. Ten spolu s Michaelem Kocábem založil v roce 1989 iniciativu Most, která se zaměřovala na zprostředkování dialogu mezi komunisty a disentem a také na odchod sovětských vojsk z Československa. Má tedy unikátní zkušenost, která je ovšem svázána s výjimečnou situací událostí Sametové revoluce.

Petr Hannig kandidoval patnáctkrát v různých typech voleb (sněmovní, senátní, evropské), nikdy však nebyl úspěšný.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož rakouský Ústavní soud nařídil zrušení voleb nikoli kvůli nelepícím obálkám, ale kvůli nesrovnalostem v korespondenční volbě obecně. Problém s nelepícími obálkami se objevil až několik měsíců poté, co Ústavní soud nařídil opakování voleb.

První kolo rakouských prezidentských voleb z 24. dubna 2016 ovládl kandidát Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbert Hofer s 35,1 % hlasů, do druhého kola s ním postoupil nezávislý Alexander Van der Bellen se ziskem 21,3 %.

Druhé kolo volby proběhlo 22. května 2016, na konci dne měl Hofer před Van der Bellenem náskok přibližně 144 tisíc hlasů (poměr 51,93 % Hofer : 48,07 % Van der Bellen), nicméně do té doby ještě nebyly započítány korespondenční hlasy.

Sečtení všech hlasů včetně korespondenčních ukázalo, že Van der Bellen porazil Hofera o téměř 31 tisíc hlasů a šest desetin procentního bodu.

Svobodná strana Rakouska obratem podala stížnost proti výsledkům voleb. FPÖ se především nelíbí nesrovnalosti v přepočítávání korespondenčních hlasů: „Výpovědi prvních svědků – předsedů volebních komisí okrsků Innsbruck-venkov a Jihovýchodní Štýrsko – potvrdily, že sčítání hlasů z korespondenčního hlasování neproběhlo podle všech pravidel. Obálky s hlasovacími lístky komise otevřely dříve než měly, a druhá z komisí dokonce hlasy dříve i sečetla. Na sčítání se navíc podílely i osoby, které ke komisi nepatřily.“

Rakouský Ústavní soud nařídil na začátku července opakování druhého kola prezidentských voleb. Podle soudu „neexistují žádné indicie o tom, že by členové volebních komisí s odevzdanými hlasy manipulovali, ale pro zpochybnění výsledků voleb je postačující, že k takovým manipulacím kvůli chybám při otvírání obálek vůbec mohlo dojít.“ Možná chybovost se pak týkala přibližně 78 tisíc obálek, což by stačilo na změnu volebního výsledku. Vyjádření soudu k této věci naleznete zde (německy).

Jednotlivé aspekty toho, proč se mají volby opakovat, rozebíral v rozhovoru pro Aktuálně.cz také ústavní právník Jan Wintr.

Několik týdnů před opakovaným druhým kolem voleb se začaly objevovat i vadné obálky s nekvalitním lepicím proužkem. Pokud se obálka na cestě rozlepí, musí být hlas prohlášen za neplatný, jelikož není vyloučena manipulace s ním ze strany třetí osoby.

Zeman se opravdu setkal se všemi novými členy vlády. S Robertem Plagou, nynějším ministrem školství se opravdu bavil o inkluzi. Robert Plaga v lednu uvedl, že inkluzi jako ministr rušit rozhodně neplánuje, pouze najít co neúčinnější řešení nedostačujících finančních prostředků.

Miloš Zeman se setkal se všemi novými členy vlády ještě předtím, než je jmenoval 13. prosince 2017. Následovalo to po dohodě s Andrejem Babišem na konci listopadu. S ministry, kteří byli i ve vládě Bohuslava Sobotky se před jmenováním nesetkal. S novými ministry se postupně scházel od 7. prosince do 11. prosince.

Při rozhovoru prezidenta s Robertem Plagou opravdu zaznělo téma inkluze. Robert Plaga uvedl, že se s prezidentem téměř na všem shodli, a to včetně nutné revize inkluze.

„Diskutovali jsme o finanční a věcné potřebě revize inkluze. Je potřeba znovu se podívat na vyhlášku, která podpůrná opatření definuje a podívat se do terénu, jestli je možné zrevidovat i věcnou část inkluze.“

Tu ministr plánuje řešit především po finančních stránkách, „Jeden z prvních úkolů je provést finanční a věcnou revizi inkluze. Situace není dobrá. Byl bych rád, aby to nemělo dopad na navýšení mezd pedagogických i nepedagogických pracovníků.“.

Plánuje přezkoumat i některé parametry pro přidělování asistence různě diagnostikovaným žákům v rámci snahy jejich integrace do běžného vyučování. „Bylo by vhodné podívat se, jestli existují typy diagnóz, které jsou odsouzené k neúspěšné integraci.“

Revize se bude také týkat využití asistentů učitelům „Neříkám, že je to možné u všech diagnóz, některé vyžadují, aby byl asistent u žáka, ale vím o případech, kde se asistent postará o žáka a poté velmi dobře funguje i v rámci třídy. To je ten správný přístup. Chci se podívat na to, jakým způsobem jsou přidělováni a jak to funguje v terénu.“

Inkluzi se tedy ministr jako takovou snaží zefektivnit, rušit ji neplánuje. „S ohledem na to, že jsou to desítky tisíc dětí, je debata o zrušení inkluze naprosto lichá. Má smysl se bavit o tom, v jaké míře jim má být poskytována podpora nebo například jak ji co nejúčelněji dostat.“

Miloš Zeman popisuje korektně pravomoce české hlavy státu, které jí v dané věci náleží. Ústava ČR ve čl. 64 uvádí:

„(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přiřkl na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci Fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro českou armádu.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dodělat vláda budoucí.