Miloš Zeman

Miloš Zeman při projevu v Poslanecké sněmovně na páté schůzi 10. ledna 2018 k bodu Žádost vlády České republiky o vyslovení důvěry oznámil, že na debaty o možné koalici nebylo příliš mnoho času ze dvou důvodů.

„Zaprvé, pan premiér mě požádal, abych jmenoval jeho vládu 13. prosince, a já jsem mu vyhověl, protože jsem uznal jako pádný důvod, a to byla návštěva Evropské rady v Bruselu 14. prosince. Ale tím naběhla ona třicetidenní lhůta. A kromě toho, a to je druhý důvod, tady byly vánoční a novoroční svátky, takže se toho zase tak moc neudělalo.“„Zavazuji se tedy, že vytvořím před avizovaným druhým pokusem dostatečný časový prostor odpovídající možná německému modelu, aby mohla proběhnout ona jednání, ať už budou směřovat k většinové koaliční vládě, anebo naopak k menšinové vládě s tolerancí nebo podporou některých parlamentních subjektů.“

Jarosław Kaczyński skutečně není členem polské vlády, ani prezidentem. Jako předseda vládní strany Právo a spravedlnost je však označován za nejmocnějšího muže v zemi a neformálního vůdce polské vlády.

Výrok Miloše Zemana o počtu podpisů odevzdaných protikandidáty hodnotíme jako pravdivý, i když se čísla mírně liší.

Michal Horáček nasbíral k 1. listopadu 2017 téměř 115 tisíc podpisů, část však musel vyřadit kvůli chybám nebo chybným údajům. Na ministerstvo vnitra přinesl podpisové archy s 86 tisíci podpisy (.pdf, str. 80).

Jiří Drahoš již v srpnu loňského roku překročil nutných 50 tisíc podpisů o více než 28 tisíc. V pořadí se tak dostal před Michala Horáčka i Miloše Zemana. V listopadu počet příznivců, ochotných podepsat jeho kandidaturu, čítal téměř 160 tisíc. Po vyřazení nesprávně vyplněných archů se Jiří Drahoš dostavil na ministerstvo vnitra se 142 tisíci podpisy (.pdf, str. 282).

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť oficiální údaje v této oblasti neexistují a data Unie obhájců ČR, kterým číslo přibližně odpovídá, pracují s poměrně omezeným vzorkem případů co do počtu i typu řízení, kdy ne všechny ještě navíc byly ukončeny. Zeman navíc argumentuje tímto příkladem ve prospěch Babiše, jehož kauza nemá s komunální politikou nic společného. Zmíněná studie naopak pracuje u většiny zkoumaných osob pouze se skutky, které měli spáchat hlasováním v orgánu samosprávy, "civilními" událostmi v rámci jejich osobního života či podnikání se nezaobírá.

Studie vychází ze 75 trestních řízení z let 1995-2014, v nichž na lavici obžalovaných stanulo 266 zastupitelů. Z tohoto čísla však bylo ke dni studie (28. února 2015) pravomocně ukončeno pouze 43 řízení proti 100 zastupitelům. S tímto skromným vzorkem tedy studie dále pracuje. Z těchto 43 řízení bylo 19 řízení ukončeno výrokem o vině obžalovaných, v 1 dalším bylo rozhodnuto o částečné vině. Podle studie tedy bylo 42 % ukončených řízení vedeno zákonně, či 58 % nezákonně, chcete-li.

Podíváme-li se na počty odsouzených, ze zmíněných 100 zastupitelů bylo shledáno vinnými 24, tedy přibližně čtvrtina, naopak 76 % obviněných nebylo odsouzeno. Je možné, že na toto číslo prezident Zeman naráží, zopakujme ovšem znova, že jde o 76 neusvědčených a 24 usvědčených osob za 20 let. Jde o malý zkoumaný vzorek případů za poměrně rozsáhlé časové období, kdy čísly může významně zahýbat větší kauza o několika obviněných.

Obecně lze říci, že co se týče komunálních politiků a jejich stíhaní, počet zastupitelů stíhaných za svá rozhodnutí v úřadě, se zvyšuje. S těmito skutečnosti dále pracuje i Nejvyšší státní zastupitelství, které k této situaci vydalo v roce 2014 analýzu „Trestní odpovědnost osob činných ve volených orgánech územních samosprávných celků“, která konstatovala, že se ve veřejném, politickém a mediálním prostoru množí námitky proti údajné přemíře trestní represe vůči členům volených orgánů územních samospráv. Podle analýzy však „počet stíhaných volených zástupců samospráv tvoří naprosto zanedbatelný podíl ” (.pdf, str. 2) a není proto možné potvrdit názory „o možném zasahování trestněprávními prostředky do rozhodování územních samosprávných celků“ (.pdf, str. 1).

Unie obhájců ČR přiznává, že jejich studie nemusí být kompletní a mapuje pouze omezený okruh řízení proti zastupitelům. Přesto podle jejich čísel bylo v roce 2010 stíhaných zastupitelů celkem 5, v roce 2012 již 29. Rok 2013 zaznamenal nejvyšší počet stíhaných zastupitelů, a to 78, zatímco v roce 2014 číslo mírně kleslo na úroveň 72 zastupitelů.

Závěrem lze tedy říci, že výpovědní hodnota analýzy Unie obhájců je pouze omezená skrze omezený vzorek 43 případů za 20 let. Z něho 76 % obžalovaných odešlo bez odsuzujícího rozsudku, byť ne vždy byli zproštěni. Odkazovat v této souvislosti na Babišovu kauzu je však zcela liché, neboť v jeho případě nejde o prohřešek potenciálně spáchaný v rámci výkonu funkce komunálního politika - takové případy analýza nezahrnuje a nelze mezi nimi tedy hledat paralely.

Jiří Drahoš by Andreje Babiše jako premiéra opravdu nejmenoval, vzhledem k tomu, že je trestně stíhaný. Drahoš se k tomu vyjádřil následovně:

„Řekl bych Andreji Babišovi, že člověk, který je trestně stíhán, nemůže reprezentovat Českou republiku venku, nebude mít čas na plnohodnotnou funkci premiéra.“

Veřejně dostupné informace dokumentují buď pouze neziskové organizace, anebo neziskové a podobné organizace, mezi které patří politické strany a církve. Avšak pouze jednou za poslední čtyři roky se jedna z částek přiblížila 11 miliardám korun. Navíc v této sumě jsou často zahrnuty údaje také pro církve nebo politické strany, což nejsou typické neziskové organizace.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Pro informaci dodejme, že největším příjemcem je Fotbalová asociace České republiky, za rok 2015 inkasovala cca 313 milionů korun.

Podle Rozboru financování nestátních neziskových organizací, který si nechala vláda v roce 2014 (.pdf, str. 4) vypracovat, stát poslal tzv. „neziskovkám“ celkově okolo 13,6 mld. Kč. Na financování se podílelo více subjektů než jen státní rozpočet. Od obcí šlo celkem 3,3 mld. Kč, od krajů a hlavního města Prahy okolo 1,8 mld. Kč a ze Státních fondů ČR 842 mil. Kč. Státní rozpočet se na financování podílel částkou 7,6 mld. Kč.

O rok později – podle stejného rozboru pro rok 2015 (.pdf, str. 4) – dosahovala celková částka 16,5 mld. Kč. Složení financování bylo opět stejné jako v roce 2014: od obcí šlo 3,7 mld. Kč, od krajů a Prahy 2,3 mld. Kč a ze Státních fondů získaly neziskové organizace 731 mil. Kč. Státní rozpočet se na výsledné částce podílel částkou 9,8 mld. Kč.

Ve stejném dokumentu na straně 7 se nachází graf, který ukazuje vývoj financování nestátních neziskových organizací ze státního rozpočtu – z něj jasně vyplývá, že za posledních 11 let se podíl státního rozpočtu na financování neziskových organizací ani jednou významně nepřiblížil částce 11 mld. Kč.

Aplikace ministerstva financí zohledňuje příspěvky státního rozpočtu pro Neziskové a podobné organizace, přičemž právě podobné organizace (jako třeba politické strany a hnutí nebo církve) jsou významnými příjemci peněz ze státního rozpočtu.

V roce 2016 šlo ze státního rozpočtu na položku neinvestiční transfery neziskovým a podobným organzacím celkem 11,45 mld. Kč. Z nich inkasovaly církve a politické strany (poměr 3,5 : 0,5) dohromady 4 miliardy. Tedy čistě pro spolky, obecně prospěšné společnosti a neziskové organizace šlo o výrazně nižší částku.

V posledním zaznamenaném roce 2017 (k 30. září) 12 miliard. Z nich pak šly 3 miliardy církvím a náboženským společnostem a 340 milionů politickým stranám.

Zdroj: HlídacíPes.org

O největších příjemcích příspěvků na nestátní neziskové organizace se rozepsal server HlidaciPes.org, a to jak pro rok 2014, tak i pro následující rok 2015.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přiřkl na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci Fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro českou armádu.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dodělat vláda budoucí.

Miloš Zeman se skutečně několikrát postavil do role odpůrce inkluze. Debatu rozpoutal v lednu roku 2015, kdy se jasně vymezil proti společnému vzdělávání. Inkluze byla i důvodem veta novely školského zákona z května 2016. Téma změn současné podoby inkluze řešil Zeman i při letošní povolební schůzce v Lánech, v prosinci 2017.

Podle serveru Aktuálně.cz v lednu 2015 při návštěvě rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí oznámil, že zdravé a handicapované děti by se měly vzdělávat odděleně.

„Nejsem zastáncem názoru, že by děti, které jsou určitým způsobem handicapovány, měly být umísťovány do tříd s nehandicapovanými žáky, protože je to neštěstí pro oba. Opakuji neštěstí pro oba, že? Mohl bych to samozřejmě rozvádět, mohl bych mluvit o šikaně, mohl bych mluvit o tom, že rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla, takže učitelé se nemohou věnovat těm, řekněme, talentovanějším dětem. Ale sám se domnívám, a to není žádný rasismus, to není preference nějaké etnické skupiny, že děti jsou daleko šťastnější, když jsou v rovnocenné komunitě, než tehdy, když jsou zasazeny do komunity.“

Tímto výrokem tehdy rozpoutal debatu o inkluzivním vzdělávání, kterou jsme již ověřovali v jednom z našich minulých výroků v březnu 2016. I tady se profiloval jako jasný kritik inkluze.

V květnu 2016 Miloš Zeman vetoval novelu školského zákona. Tato novela se sice týkala zavedení mateřských škol pro dvouleté děti, Zeman se ale i tak k tématu inkluze vyjádřil. Novela inkluzivního vzdělávání již v té době byla zavedena. Zeman při příležitosti veta novely o školkách vyjádřil opětovnou kritiku inkluze. V dopise adresovaném tehdejšímu předsedovi Sněmovny Janu Hamáčkovi sdělil:

„Zákon představuje v krátké době další novelu školského zákona, když předchozí novelou byl do školského zákona zapracován princip tzv. inkluze. Sděluji, že s tzv. inkluzí vyjádřily negativní stanovisko rady všech krajů, neboť její zavedení považují za předčasné, a to je další důvod, pro který zákon Poslanecké sněmovně vracím.“

Inkluze byla předmětem povolební schůzky s ministrem školství Robertem Plagou v Lánech v prosinci 2017. Ten podle ČT schůzku shrnul následovně: „Shodli jsme se na potřebě navyšování prostředků pro školy, a to jak na pedagogické, tak nepedagogické pracovníky. Také jsme se věnovali tématu inkluze, tam jsme diskutovali poměrně podrobně o potřebě revize finanční i věcné. A věnovali jsme se i otázce sportu a jeho systematické podpory ze strany státu.“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, jelikož rakouský Ústavní soud nařídil zrušení voleb nikoli kvůli nelepícím obálkám, ale kvůli nesrovnalostem v korespondenční volbě obecně. Problém s nelepícími obálkami se objevil až několik měsíců poté, co Ústavní soud nařídil opakování voleb.

První kolo rakouských prezidentských voleb z 24. dubna 2016 ovládl kandidát Svobodné strany Rakouska (FPÖ) Norbert Hofer s 35,1 % hlasů, do druhého kola s ním postoupil nezávislý Alexander Van der Bellen se ziskem 21,3 %.

Druhé kolo volby proběhlo 22. května 2016, na konci dne měl Hofer před Van der Bellenem náskok přibližně 144 tisíc hlasů (poměr 51,93 % Hofer : 48,07 % Van der Bellen), nicméně do té doby ještě nebyly započítány korespondenční hlasy.

Sečtení všech hlasů včetně korespondenčních ukázalo, že Van der Bellen porazil Hofera o téměř 31 tisíc hlasů a šest desetin procentního bodu.

Svobodná strana Rakouska obratem podala stížnost proti výsledkům voleb. FPÖ se především nelíbí nesrovnalosti v přepočítávání korespondenčních hlasů: „Výpovědi prvních svědků – předsedů volebních komisí okrsků Innsbruck-venkov a Jihovýchodní Štýrsko – potvrdily, že sčítání hlasů z korespondenčního hlasování neproběhlo podle všech pravidel. Obálky s hlasovacími lístky komise otevřely dříve než měly, a druhá z komisí dokonce hlasy dříve i sečetla. Na sčítání se navíc podílely i osoby, které ke komisi nepatřily.“

Rakouský Ústavní soud nařídil na začátku července opakování druhého kola prezidentských voleb. Podle soudu „neexistují žádné indicie o tom, že by členové volebních komisí s odevzdanými hlasy manipulovali, ale pro zpochybnění výsledků voleb je postačující, že k takovým manipulacím kvůli chybám při otvírání obálek vůbec mohlo dojít.“ Možná chybovost se pak týkala přibližně 78 tisíc obálek, což by stačilo na změnu volebního výsledku. Vyjádření soudu k této věci naleznete zde (německy).

Jednotlivé aspekty toho, proč se mají volby opakovat, rozebíral v rozhovoru pro Aktuálně.cz také ústavní právník Jan Wintr.

Několik týdnů před opakovaným druhým kolem voleb se začaly objevovat i vadné obálky s nekvalitním lepicím proužkem. Pokud se obálka na cestě rozlepí, musí být hlas prohlášen za neplatný, jelikož není vyloučena manipulace s ním ze strany třetí osoby.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť pokuty se v tomto případě podle zákona mohly pohybovat v rozmezí 20 až 5 000 Kč. V jistých případech tak mohly dosáhnout i výše tisícovky, nicméně nebylo to automatickým pravidlem. Zřetel se bezpochyby bral na osobní majetkové poměry případného postiženého.

Výrok se týká volební povinnosti za první republiky, který je více rozveden výše. Tato část se týká sankcí za porušení volební povinnosti.

Neomluvená neúčast ve volbách byla trestaná pokutou 20 až 5 000 Kč (.pdf, str. 13, § 58, odst. III.), nebo vězením od 24 hodin do 1 měsíce. Průměrná denní mzda dělníka se přitom v letech 1929–1935 pohybovala mezi 15 a 20 Kč. (.pdf, str. 28)

Například v roce 1935 by proto dělník na nejnižší možnou dvacetikorunovou pokutu vydělával jeden a čtvrt dne. Pokud by mu byla udělena nejvyšší sazba, musel by pro její splacení pracovat dokonce 313 dní. Jak byli občané reálně pokutováni nebo posíláni do vězení jsme ve statistických zdrojích nenalezli.