Miloš Zeman

Prezident Miloš Zeman se s německou kancléřkou Angelou Merkelovou setkal 25. srpna 2016 na Pražském hradě. Podle vyjádření prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka prezident řekl kancléřce toto:

„Prezident republiky vyjádřil názor, že pokud si Německo pozvalo ilegální migranty, nemůže formou uprchlických kvót přenášet odpovědnost na země, které je nepozvaly.“

V rozhovoru pro Frekvenci 1 pak samotný prezident řekl: „Na rozdíl od jiných politiků, kteří se vyhýbali tématu migrace, já jsem kancléřce při setkání jako téměř první větu řekl: Když si někoho pozvete domů, tak ho také neposíláte na oběd k sousedům. ”

Schůzka prezidenta Zemana a kancléřky Merkelové byla ovšem neveřejná a nejsou žádné dostupné materiály z jednání, které by potvrzovaly pravdivost tvrzení.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože ve skutečnosti bylo podepsáno memorandum, podle kterého by k takovému obchodu mělo dojít. Nicméně nejde o podepsané smlouvy a není tak jisté, zda v takové míře ke kontraktu dojde.

Společnost Zetor v listopadu loňského roku na svém webu uvedla, že se jí v Moskvě podařilo podepsat memorandum s ruskou společností Kovrov Electro Mechanical Plant na dodávku až šesti tisíc traktorů modelové řady Forterra. Finanční objem spolupráce byl vyčíslen na 550 milionů eur. Společnost očekává, že dodávka zemědělských strojů bude trvat do roku 2022. Spolupráce mezi oběma společnostmi započala už počátkem října, kdy oba subjekty uzavřely v Brně smlouvu o dodávce 450 traktorů během roku 2018.

Z veřejných zdrojů nelze potvrdit ani vyvrátit, že Zeman z očí do očí Havlovi vytkl jeho hodnocení JZD Slušovice. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Václav Havel ve svém projevu v srpnu 1990 mluvil o „slušovických temných žilkách“. JZD Slušovice bylo v té době úspěšným podnikem. Poukazoval tím na dle jeho názoru kontroverzní praktiky řízení některých podniků a konkrétně i JZD Slušovice. JZD Slušovice je spojeno se jménem Františka Čuby, který podnik řídil od roku 1963. Tomuto družstvu se přezdívalo „slušovický zázrak“, stalo se jakousi výkladní skříní socialismu. Čuba v zemědělském družstvu, jehož předsedou se stal v sedmadvaceti letech, vytvořil samostatné skupiny, které mezi sebou obchodovaly, část zisku odvedly na účet družstva a zbytek si jejich členové ponechali. Tyto postupy v době socialismu rozhodně nebyly běžné.

Konkrétně Havel v srpnu 1990 uvedl:

„Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože je sice pravda, že kancléř čistě formálně prověrku podle zákona nepotřebuje, pro výkon jeho funkce je ovšem nezbytná a to z toho důvodu, že bez ní se nemůže účastnit řady jednání nebo se seznamovat s utajovanými informacemi.

Je pravdou, že vedoucí Kanceláře prezidenta republiky nemá zákonem přímo uloženou povinnost získat prověrku na určitý stupeň. Zákon totiž neváže stupně na jmenovité funkce, ale újmu, kterou vyzrazení informací, se kterými se osoba bude potýkat, může způsobit. Podle této hrozby újmy si pak osoba musí opatřit příslušné osvědčení, a to podle toho, s jakými informacemi přichází do styku. Z podstaty funkce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky tedy zákon de facto vyžaduje bezpečnostní prověrku. Čím nižší je její stupeň, tím více bude kancléř v této funkci limitován omezeným přístupem k citlivým dokumentům a jednáním.

Kancléřova funkce je upravena v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky, byť velmi stručně. O žádném stupni prověrky zde není řeč z důvodů výše uvedených. Na nátlak mj. ze strany prezidenta Zemana zažádal koncem roku 2013 o prověrku na nejvyšším stupni, tedy „přísně tajné“. Ta mu však po vleklém řízení, kdy měl Mynář potřebné doklady dodávat zhruba jeden rok, nebyla udělena. Musel se tak spokojit s nejnižším stupněm, tedy „vyhrazeno“, který mu však neumožňuje například účastnit se s prezidentem zasedání Bezpečnostní rady státu a neměl by znát ani program státních návštěv.

Mynář proti rozhodnutí podal rozklad, tedy přezkumný nástroj směřující k vedení NBÚ. Ten byl ovšem zamítnut a Mynář již v tu chvíli ohlásil úmysl dovést případ k soudu žalobou. V říjnu loňského roku potvrdila mluvčí městského soudu v Praze serveru Lidovky.cz, že případ pana Mynáře mají na stole, nicméně nebude do konce roku rozhodnut. To vskutku nebyl.

Výrok se vztahuje k reakci na článek Leonida Maslovského s názvem Československo by mělo být SSSR vděčné za rok 1968: Historie Pražského jara. Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože nebyl publikován v Krasnej zvezdě, autor článku nebyl vyhozen a nevyšel další den článek oslavující Pražské jaro.

Maslovského článek nebyl publikován, jak bylo zmíněno, v Krasnej zvezdě, ale na webu televize Zvezda (původní text již není dostupný). Text vyvolal protesty prezidenta Zemana a také reakci Zvezdy. Ta druhý den uveřejnila redakční komentář, v němž nezazněla omluva, ale vysvětlení, že Zvezda poskytuje prostor pro zveřejňování různých stanovisek a původní článek vyjadřoval osobní názor autora. Vedle tohoto komentáře vyšel k tématu článek dalšího autora, jehož tón ovšem není oslavný. Spíše ukazuje, že vstup vojsk SSSR byl v některých ohledech škodlivý (například negativně ovlivnil image SSSR ve světě).

Autor původního článku Maslovskij od té doby na webu Zvezdy nepublikuje, nebyl ovšem vyhozen, protože publikoval ve Zvezdě externě. O tom ve svém textu píše mediální analytik Milan Šmíd z fakulty sociálních věd, stejnou informaci publikoval novinář Alexandr Mitrofanov. Informoval o tom také ruský list Kommersant. Informace, zda dostal šéfredaktor Zvezdy opravdu důtku, se nepodařilo dohledat.

Miloš Zeman hovoří o ukrajinské aktivistce hnutí Femen Anželině Diašové, která v pátek 12. ledna 2018 ve volební místnosti vyběhla polonahá před prezidenta v momentě, kdy se chystal hlasovat v prezidentské volbě.

Média pak informovala, že aktivistka byla vyšetřována kriminalisty ve zkráceném přípravném řízení a soud jí uložil trest tři měsíce odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu jednoho roku a vyhoštění z České republiky.

Miloš Zeman popisuje korektně pravomoce české hlavy státu, které jí v dané věci náleží. Ústava ČR ve čl. 64 uvádí:

„(1) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.

(2) Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.“

Miroslav Kalousek opravdu vyjádřil svou individuální podporu profesoru Drahošovi. Podporu vyjádřil i některými už ne tak přímými vyjádřeními a tweety. Z nich bylo také poměrně zřejmé, že jeho preference předně míří směrem jiným, než je současná hlava státu. Podporou směrem k Drahošovi však příliš neplýtval, mnohem častěji volby glosoval se značným nadhledem.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože z dostupných zdrojů je komplikované popsat, zda Havel projekt „nadšeně podporoval“. Lze dohledat, že Havel kuponovou privatizaci spíše „netlačil“ a pak také to, že ji následně poměrně ostře kritizoval. Jeho postoje z počátku 90. let lze ovšem komplikovaně hodnotit z pohledu „nadšené podpory“.

Hlavními strůjci kuponové privatizace byli Václav Klaus, Dušan Tříska a Tomáš Ježek. Cílem projektu bylo převést část státních firem do soukromého vlastnictví. Na základě zakoupení kuponové knížky mohl každý dospělý občan Československa, později České republiky, zakoupit akcie nabízené společnosti. Ona privatizace probíhala ve dvou vlnách od února 1992 do prosince 1994.

Ekonomická transformace spuštěná na začátku 90. let má na jedné straně silné příznivce, na druhé zatvrzelé odpůrce. Tehdejší prezident Václav Havel se k reformě vyjádřil neutrálně, nijak ji neznevažoval a výrazně proti ní nezbrojil. „Prezident kritiku hospodářské reformy v prvních letech každopádně nesdílel. I kdyby se Klausovi v roce 1992 nezavázal, že bude k jeho hospodářské politice loajální, stejně by ji nenapadl, neměl k ní totiž žádné výhrady“ (Kaiser, Daniel. 2014. Prezident: Václav Havel 1990-2003. Praha: Paseka. str. 138.).

Směrem k vládě Václava Klause zaujímal pozici zvědavého laika v otázkách ekonomiky i hospodářství, který přijímá prosazená ustanovení a rozhodování přenechává na povolanějších (Kaiser, 2014). Až později se Václav Havel od privatizace distancoval a začal s horlivou kritikou. V podstatě se přidal do dobového trendu, po pádu Václava Klause se nejvýrazněji odrážela argumentace, že privatizace byla šitá na míru podvodníkům a mafiánům (Kaiser, 2014: s. 139).

Podobně Havlův postoj popsala také Mladá Fronta v únoru 2004 nebo Ladislav Špaček, který popisoval Havlovy možnosti vlivu na danou problematiku jako limitované.

Miloš Zeman proti kuponové privatizaci vystupoval již od začátku. Avšak jeho pozdější vláda si s převáděním majetku do soukromých rukou taky zavdala, např. privatizace bank se nesla na vlně podpory ČSSD (Kaiser, 2014: s. 138-139). Nynější prezident označil „kupónovku“ za podvod století. Jeho krátké vyjádření z dané doby je dostupné i na YouTube.

Podobný výrok Miloš Zeman tento rok pronesl na cestě po Jihočeském kraji v Milevsku, kde vyňal z pojmu státních úředníků konkrétně hasiče, lékaře, učitele nebo policisty. Údaje o počtu státních zaměstnanců z roku 2002 jsou poměrně nepřesné a komplikovaně definované, jelikož v daných letech docházelo k reformě a přesunům.

Zákon, jenž nastiňuje, kdo je chápán pod pojmem „státní úředník“, byl zaveden v roce 2015, a letos v červenci byl ještě dále upravován. Pokud bychom se tímto zákonem řídili a nepočítali tak mezi státní úředníky vojáky, učitele a jiné vyloučené profese, došli bychom podle dokumentu ministerstva financí Státní rozpočet v kostce 2017 (.pdf, str. 43) zhruba k počtu 125 tisíc státních úředníků. Systemizace služebních a pracovních míst z letošního roku zase počítá s číslem 78 tisíc, ovšem jak dokument uvádí, nejsou v něm zahrnuty všechny úřady.

Analýza ministerstva vnitra z roku 2011 se snaží shrnout počet státních zaměstnanců, konkrétně na straně 8 (.pdf) je pro rok 2002 přesný počet státních zaměstnanců 178 tisíc, nýbrž dále z textu vyplývá, že jsou mezi nimi započítáni i vojáci atp. Nelze tak z tohoto dokumentu vycházet při vyhodnocování počtu státních úředníků.

Pro přesný popis vývoje počtu státních úředníků tak chybí veřejné zdroje, ze kterých lze vycházet, výrok je proto hodnocen jako neověřitelný.