Miloš Zeman

První vládu Mirka Topolánka jmenoval tehdejší prezident České republiky Václav Klaus 4. září 2006. Tato vláda byla složena pouze z členů ODS a nestraníků. Hlasování o důvěře vládě proběhlo 3. října 2006. Vládu podpořilo 96 poslanců, 99 bylo proti. Vláda tak důvěru nedostala a 11. října podal Topolánek demisi. Od tohoto dne až do 9. ledna 2007, kdy byla jmenována druhá vláda Mirka Topolánka, vládla první Topolánkova vláda v demisi. Toto období bylo dlouhé tři měsíce.

Navíc Zeman srovnává Topolánkovu vládu se současným kabinetem Babiše. Nicméně Topolánek od voleb vedl jednání s partnery o podpoře pro svou vládu, jeho kabinet podpořili kromě poslanců ODS také poslanci Strany zelených a část lidovců. Babiš kromě poslanců hnutí ANO nezískal jediný hlas navíc.

Zákon, na jehož základě jsou vypláceny prostředky na podporu obnovitelných zdrojů, byl schválen během volebního období 2002–2006. Zákon o podpoře obnovitelných zdrojů byl následně novelizován.

Základní problém u výkupních cen byl ten, že při přijímání této legislativy byl poslankyní ČSSD a poslancem KSČM načten a prosazen pozměňovací návrh, který svazoval regulátorovi ruce při možném snižování výkupních cen. Konkrétně šlo o to, že Energetický regulační úřad nově mohl meziročně snižovat tyto ceny o pouhých 5 %.

To vedlo v kombinaci se sníženými vstupy (cena solárního panelu) k boomu výstavby solárních elektráren, které jsou dotovány ze státního rozpočtu. Celé problematice jsme se věnovali např. v rámci debaty Mirka Topolánka s Michalem Horáčkem pro Deník.

Prezident Zeman má pravdu, že problém vznikl během funkčního období předchozích vlád i minulých Poslaneckých sněmoven.

Jiří Rusnok byl od 25. června 2013 do 29. ledna 2014 předsedou tzv. úřednické vlády. Vláda Jiřího Rusnoka neúspěšně žádala o důvěru Poslanecké sněmovny 7. srpna 2013.

Pro vyslovení důvěry hlasovalo 93 poslanců za ČSSD, KSČM a Věci veřejné včetně tří nezařazených poslanců. Proti vyslovení důvěry hlasovalo 100 poslanců za ODS a TOP 09 včetně desíti nezařazených poslanců. Sedm poslanců se hlasování zdrželo nebo bylo omluveno.

Vláda Jiřího Rusnoka potřebovala pro vyslovení důvěry hlasy nadpoloviční většiny přítomných poslanců, tzn. 97 hlasů od 193 přítomných. Vládě Jiřího Rusnoka chyběly k vyslovení důvěry čtyři hlasy a proto je výrok hodnocen jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť k násilnému potlačení demonstrací došlo na výročí okupace 21. srpna 1969, zatímco tzv. pendrekové zákony byly přijaty až následující den v reakci na tyto události. Měly tuto záležitost legitimizovat a postihnout demonstranty. Nemohly však být důvodem, který umožnil režimu násilný zásah proti protestujícím.

Po bleskové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (bez Rumunska a Albánie) ve dnech 21.–22. srpna 1968 došlo k jednání mezi představiteli tehdejší vrcholné československé moci v čele s Alexandrem Dubčekem a Sovětským svazem v čele s Leonidem Brežněvem v Moskvě. Jednání trvající od 23. srpna do 26. srpna 1968 vyvrcholila podepsáním takzvaného Moskevského protokolu, který fakticky znamenal popření Pražského jara, vedl k legitimizaci pobytu okupačních vojsk a položil základ procesu takzvané Normalizace v tehdejším Československu. Ze zúčastněných představitelů ČSSR nepodepsal protokol jen František Kriegel.

O rok později na základě zkušeností s posledními masovými demonstracemi (seznam některých obětí a zraněných ze dnů 19.-21. srpna 1969) proti okupaci z důvodu výročí 21. srpna 1968 projednalo ÚV KSČ dne 22. srpna 1969 zákonné opatření, které vešlo ve známost jako „pendrekový zákon“. Opatření podepsali Ludvík Svoboda, Alexander Dubček a Oldřich Černík.

Přijetí tohoto opatření vedlo jednak k prohloubení skepse společnosti vzhledem k podpisu Alexandra Dubčeka, jednak bylo nástrojem represe nového režimu proti opozičním aktivitám, především veřejným protestům. Opatření mělo být jen dočasným nástrojem s platností do 31. prosince 1969, ale jeho hlavní myšlenky se následně dostaly i do trestního řádu (.pdf, str. 49).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, zákonné opatření bylo přijato až po událostech násilného potlačení posledních masových protestů v období prvního výročí okupace v roce 1969 a není tedy pravdou, že by vedlo k úmrtí a zranění tehdejších demonstrantů.

Je skutečně pravdou, že Andrej Babiš požádal o dřívější jmenování vlády kvůli zasedání Evropské rady, které se chtěl jako zástupce České republiky zúčastnit.

Jak vyplývá z čl. 68 odst. 3 Ústavy České republiky, vláda musí do třiceti dnů po svém jmenování předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat ji o vyslovení důvěry. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Spor o zřízení systému automatických relokací v rámci Evropské unie opravdu probíhá. Návrh Dublin IV přináší možnost spuštění relokačního mechanismu, podle kterého by se změnilo určení členského státu, jež by posuzoval žádosti o mezinárodní ochranu, z tzv. „hraničních“ zemí na další země, včetně České republiky. K tomu by však došlo pouze při přetížení prvního členského státu, ve kterém žadatel podá žádost. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

V současném Dublinském systému může docházet k tomu, že státy Evropské Unie, které se nacházejí na vnějším okraji společenství, mohou být přívalem migrantů přetíženy a z tohoto důvodu by nedocházelo k efektivním azylovým řízením. V době migrační krize se tato situace řešila tzv. kvótami, které měly právě za úkol ulehčit situaci státům na okraji EU.

V Dublinu IV jde hlavně o změnu azylového mechanismu EU. Podle tohoto návrhu nařízení Evropské rady a Evropského parlamentu by se automaticky spustil relokační systém právě v případě, který nastal mezi lety 2015 a 2017, kdy se na území Itálie, Řecka a dalších států EU na okrajové hranici dostalo velké množství migrantů a dané státy situaci efektivně nezvládaly.

Pokud by došlo k jednohlasnému schválení Dublinu IV, bylo by možné automaticky přemístit žadatele o azyl v rámci Evropské unie tak, aby okrajové státy EU nebyly přetíženy a azylová řízení by se tak vedla ve státech, kam by se žadatelé přesunuli.

„Pokud dožádaný členský stát vyhoví žádosti o převzetí žadatele dožadující členský stát neprodleně žadateli písemně oznámí rozhodnutí přemístit ji do příslušného členského státu a případně i rozhodnutí neposuzovat její žádost o mezinárodní ochranu.“ (článek 27)

Podle Dublinu IV by tak nedocházelo k tomu, že by se migranti volně pohybovali po EU a vybírali si, v jaké zemi požádají o azyl, nýbrž země, které by byly přetíženy vyřizováním žádostí o azyl, by přemístily dané migranty do partnerských zemí EU, ve kterých by následně docházelo k vyřizování azylového řízení.

„Pokud osoba, která hodlá podat žádost o mezinárodní ochranu, vstoupila na území členských států neoprávněně, podává se žádost v členském státě tohoto prvního vstupu.“ (článek 5)

Výrok hodnotíme jako zavádějící, neboť Miloš Zeman tvrdí, že po přijetí Dublinu IV nemůže migrant legálně zažádat o azyl v jiné, než v první okrajové zemi Evropské unie, avšak nařízení Dublin IV pouze umožňuje v případě nouze participaci jiných států EU, než těch okrajových.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přiřkl na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci Fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro českou armádu.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dodělat vláda budoucí.

Výrok Miloše Zemana o amerických prezidentských volbách a loňských volbách do Parlamentu České republiky lze rozdělit do dvou dílčích částí.

Pokud se zaměříme nejprve na volby z roku 2000, tak George W. Bush na Floridě vyhrál o pouhých 537 hlasů. Záhy se však objevily nesrovnalosti a Al Gore neuznal výsledky voleb. Následně Nejvyšší soud státu Florida schválil ruční přepočítání hlasů, s tím, že měly být započteny do konečných výsledků.

Na základě tohoto sčítání byl vítězem uznán G. W. Bush (26. listopadu 2000). O osm dní později Nejvyšší soud USA zrušil verdikt Nejvyššího soudu státu Florida a vrátil kauzu zpět na Floridu, kde tamější Nejvyšší soud rozhodl o opětovném přepočítání hlasů. Bushův volební štáb požádal o pozastavení těchto přepočtů a po rozpravě mezi volebními štáby obou kandidátů Al Gore odstoupil a definitivním vítězem se stal George W. Bush.

V druhé části výroku strany parlamentních voleb 2017 poukazuje Miloš Zeman na situaci, kdy na základě stížnosti jednoho z voličů, jehož preferenční hlas nebyl započítán, nařídil Nejvyšší správní soud přepočtení přednostních hlasů, a to v 915 volebních okrscích Středočeského kraje.

Důvodem špatného započítání přednostních hlasů byly dvě skutečnosti:

• kandidát Martin Kupka byl na rubové straně volebního lístku;
• volební komise špatně započítaly preferenční hlasy, neboť přičítaly preference automaticky prvním čtyřem kandidátům na volebním lístku, ačkoli tito nebyli označeni.

Výsledkem přepočítání hlasů byla skutečně personální změna, kdy poslance Petra Bendla (ODS) ve sněmovně nahradil jeho spolustraník Martin Kupka.

V důsledku pochybení volebních komisí se začalo také diskutovat o změně pravidel v rámci voleb, která by přispěla k větší přehlednosti, zamezila zmatkům ve volebních místnostech a především zajistila správnost výsledkových statistik po sčítání. Například volební komise by měly být v budoucnu efektivněji proškoleny a volební lístky tisknuty pouze jednostranně.

Kateřina Šimáčková sice souhlasí s církevními restitucemi, avšak je zavádějící tvrdit, že byla Milošem Zemanem jmenována soudkyní Ústavního soudu za situace, kdy tento soud bude dříve nebo později o církevních restitucích rozhodovat. O jejich ústavnosti totiž rozhodoval již dva měsíce před jmenováním Šimáčkové.

Prezident tento příklad uvedl v souvislosti s výrokem Pavla Fischera o (ne)jmenování homosexuála soudcem Ústavního soudu, protože by v budoucnu mohl rozhodovat o právech sexuálních menšin. Zeman se tak snažil prezentovat, že on sám v minulosti jmenoval osobu, která měla silný názor na otázku, kterou měl dle něj Ústavní soud v budoucnu řešit.

Miloš Zeman ve výroku podle všeho myslí soudkyni Kateřinu Šimáčkovou. Jak uvádí Česká televize, právě jí měly být při jejím schvalování některými senátory vyčítány její názory na církevní restituce. Tato otázka se podle všeho řešila na základě iniciativy tehdejšího senátora Zdeňka Škromacha, který dle iDnes.cz zadal svému poradci Radovanu Suchánkovi (dnes již také soudci ÚS), aby vyhledal, co si navrhovaní kandidáti myslí o církevních restitucích. O názoru Kateřiny Šimáčkové před jejím jmenováním informovaly také Lidové noviny, když uvedly, že „v levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve)“. Z veřejných zdrojů je možné dohledat také třeba to, že Šimáčková církevní restituce podpořila při své přednášce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Je tedy možné říct, že názor Šimáčkové na restituce je pozitivní.

O církevních restitucích Ústavní soud rozhodl 3. 6. 2013 (návrh na jejich zrušení podali senátoři 5. 2. 2013). Jako kandidátka na soudkyni ÚS byla Šimáčková představena již 15. 5. 2013 (Lidovky.cz). Její nominaci schválil Senát svým usnesením z 20. 6. 2013. Šimáčková byla soudkyní Ústavního soudu jmenována až 7. 8. 2013, tedy dva měsíce poté, co o církevních restitucích Ústavní soud rozhodoval. Je tedy zavádějící, pokud na tomto případu Zeman prezentuje, že soudkyní jmenoval osobu, která podle něj má silný názor na otázku, kterou by měl ÚS řešit. Posuzování ústavnosti církevních restitucí se totiž dostalo k Ústavnímu soudu ještě před jejím jmenováním.

Miloš Zeman se stal předsedou ČSSD v únoru 1993 a ve své funkci setrval do dubna 2001, kdy ho nahradil Vladimír Špidla. Během této doby zastával pozici předsedy Poslanecké sněmovny mezi léty 1996 a 1998 a předsedy vlády od roku 1998 do léta 2002, kdy jej vystřídal rovněž Vladimír Špidla.