Miloš Zeman

V současné době skutečně není stíhaný ani kancléř Mynář ani poradce prezidenta Nejedlý. U kancléře Mynáře se však při udělování bezpečnostní prověrky stupně „přísně tajné“ objevily informace o jeho 30 let staré nehodě, za kterou měl být trestně stíhán a právoplatně odsouzen. V případě Martina Nejedlého není možné dohledat žádná vznesená obvinění, případně trestná stíhaní. Součástí trestního stíhání se však stala firma Lukoil Aviation Czech, ve které působí Martin Nejedlý jako jednatel a která musela vyplatit státu odškodné ve výši 27,5 milionu korun. To nakonec za Nejedlého zaplatila ruská společnost Lukoil.

Vratislav Mynář byl před více než 30 lety účastníkem dopravní nehody. Podle jeho slov se jednalo o nehodu pod vlivem alkoholu, kdy Mynář měl vypít pár piv a s vozidlem svých rodičů nabourat do budovy obecního rozhlasu. Za tuto nehodu měl být trestně stíhán a právoplatně odsouzen.

Na Vratislava Mynáře dále podal trestní oznámení bývalý hradní právník Pavel Hasenkopf, který kancléře Mynáře obvinil z pomluvy za jeho tvrzení, že Pavel Hasenkopf je spoluautorem amnestií bývalého prezidenta Václava Klause. Vedoucí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 však uvedl, že „policejní orgán založil trestní oznámení jako nedůvodné. Ani v jedné jeho části neshledal důvody k zahájení trestního řízení“.

V případě Martina Nejedlého není možné dohledat žádné vznesené obvinění či trestné stíhaní, které by se přímo vztahovalo k jeho osobě. U soudu se však ocitla společnost Lukoil Aviation Czech, kde Martin Nejedlý působil jako jednatel. Obvodní soud pro Prahu 1 v tomto stíhání rozhodl, že firma porušila smlouvu při skladování leteckého paliva a musí státu zaplatit 27,5 milionu korun. Firma se osm dní po rozsudku ocitla v likvidaci.

Vedení Sněmovny (tedy předseda a místopředsedové) bylo zvoleno 38 dnů po volbách, což není nejrychlejší zvolení vedení Sněmovny (to bylo v roce 1992, kdy bylo zvoleno za 23 dní), avšak můžeme ho považovat za vcelku rychlé. A to zejména z toho pohledu, že ustavující schůze byla svolána prezidentem Zemanem v nejzazším možném termínu, tedy měsíc po volbách.

Pro Návrh státního rozpočtu na rok 2018 hlasovalo 140 poslanců ze 199 přítomných. Ústavní většina je definována jako 3/5 všech poslanců – tedy 120.

Prezident Návrh rozpočtu na rok 2018 podepsal následující den.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, protože je sice pravda, že kancléř čistě formálně prověrku podle zákona nepotřebuje, pro výkon jeho funkce je ovšem nezbytná a to z toho důvodu, že bez ní se nemůže účastnit řady jednání nebo se seznamovat s utajovanými informacemi.

Je pravdou, že vedoucí Kanceláře prezidenta republiky nemá zákonem přímo uloženou povinnost získat prověrku na určitý stupeň. Zákon totiž neváže stupně na jmenovité funkce, ale újmu, kterou vyzrazení informací, se kterými se osoba bude potýkat, může způsobit. Podle této hrozby újmy si pak osoba musí opatřit příslušné osvědčení, a to podle toho, s jakými informacemi přichází do styku. Z podstaty funkce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky tedy zákon de facto vyžaduje bezpečnostní prověrku. Čím nižší je její stupeň, tím více bude kancléř v této funkci limitován omezeným přístupem k citlivým dokumentům a jednáním.

Kancléřova funkce je upravena v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky, byť velmi stručně. O žádném stupni prověrky zde není řeč z důvodů výše uvedených. Na nátlak mj. ze strany prezidenta Zemana zažádal koncem roku 2013 o prověrku na nejvyšším stupni, tedy „přísně tajné“. Ta mu však po vleklém řízení, kdy měl Mynář potřebné doklady dodávat zhruba jeden rok, nebyla udělena. Musel se tak spokojit s nejnižším stupněm, tedy „vyhrazeno“, který mu však neumožňuje například účastnit se s prezidentem zasedání Bezpečnostní rady státu a neměl by znát ani program státních návštěv.

Mynář proti rozhodnutí podal rozklad, tedy přezkumný nástroj směřující k vedení NBÚ. Ten byl ovšem zamítnut a Mynář již v tu chvíli ohlásil úmysl dovést případ k soudu žalobou. V říjnu loňského roku potvrdila mluvčí městského soudu v Praze serveru Lidovky.cz, že případ pana Mynáře mají na stole, nicméně nebude do konce roku rozhodnut. To vskutku nebyl.

Jiří Drahoš se na TV Barrandov objevil ne několikrát, ale pouze jednou, a to v Aréně Jaromíra Soukupa 19. 12. 2017.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť pokuty se v tomto případě podle zákona mohly pohybovat v rozmezí 20 až 5 000 Kč. V jistých případech tak mohly dosáhnout i výše tisícovky, nicméně nebylo to automatickým pravidlem. Zřetel se bezpochyby bral na osobní majetkové poměry případného postiženého.

Výrok se týká volební povinnosti za první republiky, který je více rozveden výše. Tato část se týká sankcí za porušení volební povinnosti.

Neomluvená neúčast ve volbách byla trestaná pokutou 20 až 5 000 Kč (.pdf, str. 13, § 58, odst. III.), nebo vězením od 24 hodin do 1 měsíce. Průměrná denní mzda dělníka se přitom v letech 1929–1935 pohybovala mezi 15 a 20 Kč. (.pdf, str. 28)

Například v roce 1935 by proto dělník na nejnižší možnou dvacetikorunovou pokutu vydělával jeden a čtvrt dne. Pokud by mu byla udělena nejvyšší sazba, musel by pro její splacení pracovat dokonce 313 dní. Jak byli občané reálně pokutováni nebo posíláni do vězení jsme ve statistických zdrojích nenalezli.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože z dostupných zdrojů je komplikované popsat, zda Havel projekt „nadšeně podporoval“. Lze dohledat, že Havel kuponovou privatizaci spíše „netlačil“ a pak také to, že ji následně poměrně ostře kritizoval. Jeho postoje z počátku 90. let lze ovšem komplikovaně hodnotit z pohledu „nadšené podpory“.

Hlavními strůjci kuponové privatizace byli Václav Klaus, Dušan Tříska a Tomáš Ježek. Cílem projektu bylo převést část státních firem do soukromého vlastnictví. Na základě zakoupení kuponové knížky mohl každý dospělý občan Československa, později České republiky, zakoupit akcie nabízené společnosti. Ona privatizace probíhala ve dvou vlnách od února 1992 do prosince 1994.

Ekonomická transformace spuštěná na začátku 90. let má na jedné straně silné příznivce, na druhé zatvrzelé odpůrce. Tehdejší prezident Václav Havel se k reformě vyjádřil neutrálně, nijak ji neznevažoval a výrazně proti ní nezbrojil. „Prezident kritiku hospodářské reformy v prvních letech každopádně nesdílel. I kdyby se Klausovi v roce 1992 nezavázal, že bude k jeho hospodářské politice loajální, stejně by ji nenapadl, neměl k ní totiž žádné výhrady“ (Kaiser, Daniel. 2014. Prezident: Václav Havel 1990-2003. Praha: Paseka. str. 138.).

Směrem k vládě Václava Klause zaujímal pozici zvědavého laika v otázkách ekonomiky i hospodářství, který přijímá prosazená ustanovení a rozhodování přenechává na povolanějších (Kaiser, 2014). Až později se Václav Havel od privatizace distancoval a začal s horlivou kritikou. V podstatě se přidal do dobového trendu, po pádu Václava Klause se nejvýrazněji odrážela argumentace, že privatizace byla šitá na míru podvodníkům a mafiánům (Kaiser, 2014: s. 139).

Podobně Havlův postoj popsala také Mladá Fronta v únoru 2004 nebo Ladislav Špaček, který popisoval Havlovy možnosti vlivu na danou problematiku jako limitované.

Miloš Zeman proti kuponové privatizaci vystupoval již od začátku. Avšak jeho pozdější vláda si s převáděním majetku do soukromých rukou taky zavdala, např. privatizace bank se nesla na vlně podpory ČSSD (Kaiser, 2014: s. 138-139). Nynější prezident označil „kupónovku“ za podvod století. Jeho krátké vyjádření z dané doby je dostupné i na YouTube.

Výrok je hodnocen jako zavádějící, neboť oficiální údaje v této oblasti neexistují a data Unie obhájců ČR, kterým číslo přibližně odpovídá, pracují s poměrně omezeným vzorkem případů co do počtu i typu řízení, kdy ne všechny ještě navíc byly ukončeny. Zeman navíc argumentuje tímto příkladem ve prospěch Babiše, jehož kauza nemá s komunální politikou nic společného. Zmíněná studie naopak pracuje u většiny zkoumaných osob pouze se skutky, které měli spáchat hlasováním v orgánu samosprávy, "civilními" událostmi v rámci jejich osobního života či podnikání se nezaobírá.

Studie vychází ze 75 trestních řízení z let 1995-2014, v nichž na lavici obžalovaných stanulo 266 zastupitelů. Z tohoto čísla však bylo ke dni studie (28. února 2015) pravomocně ukončeno pouze 43 řízení proti 100 zastupitelům. S tímto skromným vzorkem tedy studie dále pracuje. Z těchto 43 řízení bylo 19 řízení ukončeno výrokem o vině obžalovaných, v 1 dalším bylo rozhodnuto o částečné vině. Podle studie tedy bylo 42 % ukončených řízení vedeno zákonně, či 58 % nezákonně, chcete-li.

Podíváme-li se na počty odsouzených, ze zmíněných 100 zastupitelů bylo shledáno vinnými 24, tedy přibližně čtvrtina, naopak 76 % obviněných nebylo odsouzeno. Je možné, že na toto číslo prezident Zeman naráží, zopakujme ovšem znova, že jde o 76 neusvědčených a 24 usvědčených osob za 20 let. Jde o malý zkoumaný vzorek případů za poměrně rozsáhlé časové období, kdy čísly může významně zahýbat větší kauza o několika obviněných.

Obecně lze říci, že co se týče komunálních politiků a jejich stíhaní, počet zastupitelů stíhaných za svá rozhodnutí v úřadě, se zvyšuje. S těmito skutečnosti dále pracuje i Nejvyšší státní zastupitelství, které k této situaci vydalo v roce 2014 analýzu „Trestní odpovědnost osob činných ve volených orgánech územních samosprávných celků“, která konstatovala, že se ve veřejném, politickém a mediálním prostoru množí námitky proti údajné přemíře trestní represe vůči členům volených orgánů územních samospráv. Podle analýzy však „počet stíhaných volených zástupců samospráv tvoří naprosto zanedbatelný podíl ” (.pdf, str. 2) a není proto možné potvrdit názory „o možném zasahování trestněprávními prostředky do rozhodování územních samosprávných celků“ (.pdf, str. 1).

Unie obhájců ČR přiznává, že jejich studie nemusí být kompletní a mapuje pouze omezený okruh řízení proti zastupitelům. Přesto podle jejich čísel bylo v roce 2010 stíhaných zastupitelů celkem 5, v roce 2012 již 29. Rok 2013 zaznamenal nejvyšší počet stíhaných zastupitelů, a to 78, zatímco v roce 2014 číslo mírně kleslo na úroveň 72 zastupitelů.

Závěrem lze tedy říci, že výpovědní hodnota analýzy Unie obhájců je pouze omezená skrze omezený vzorek 43 případů za 20 let. Z něho 76 % obžalovaných odešlo bez odsuzujícího rozsudku, byť ne vždy byli zproštěni. Odkazovat v této souvislosti na Babišovu kauzu je však zcela liché, neboť v jeho případě nejde o prohřešek potenciálně spáchaný v rámci výkonu funkce komunálního politika - takové případy analýza nezahrnuje a nelze mezi nimi tedy hledat paralely.

Jiří Drahoš na své tiskové konferenci vyjádřil obavy z ovlivňování jak parlamentních, tak prezidentských voleb v České republice zahraničními vlivy. Na tento popud na svých stránkách zveřejnil jména dezinformačních webů, které pokládá za potenciálně nebezpečné pro demokratický průběh voleb. Na jeho obavy následně reagoval ředitel BIS – ten prohlásil, že nedisponuje informacemi, které by zahraniční vliv ve volbách potvrzovaly, ale že v případě svobody slova není možno zcela zabránit dezinformačním kampaním.

Jiří Drahoš na své tiskové konferenci 1. prosince 2017 vyjádřil obavy z ovlivňování voleb zahraničními vlivy na půdě České republiky. Drahoš jepřesvědčen, že i v případě našich parlamentních voleb docházelo, a vlastně i dochází stále, k ovlivňování názorů naší veřejnosti ze strany médií a serverů, které jsou propojeny s ruskou tajnou službou; řekl, že o tom osobně nemá pochyb.

Rovněž vyjádřil znepokojení, že toto ovlivňování bude pokračovat i v prezidentských volbách. Své tvrzení zakládal zejména na výroční zprávě BIS za rok 2016, která zahraniční vlivové operace uváděla jako jedno z bezpečnostních rizik pro Českou republiku.

Jako jeden ze základních problémů uvedl dezinformační weby, které umožňují ovlivňování veřejného mínění na základě šíření nepravd. Jejich seznam následně zveřejnil na svých stránkách. Dezinformační weby sleduje i Ministerstvo vnitra, které jejich aktivity rovněž vyhodnocuje jako potenciálně nebezpečné.

Ředitel BIS, Michal Koudelka, reagoval až poté, co Jiří Drahoš projevil svoje znepokojení. Ve svém prohlášení uvedl, že BIS nemá „k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb. To samé platí pro volby prezidentské.“

Avšak rovněž upozornil, že „pochopitelně vždy existují určitá rizika dezinformačních kampaní, která jsou daní za to, že žijeme v demokratické zemi se svobodou slova.“ BIS tedy netvrdí, že k žádnému ovlivňování nedochází – naopak nedisponuje relevantními informacemi, které by tuto činnost potvrzovaly, nebo naopak plně vyvracely.

KDU-ČSL byla proti návrhu zákona o zdanění finančních náhrad církvím, ČSSD o zdanění v programu uvažovala, avšak následně jej po dohodě s KDU-ČSL nepodpořila. ANO zdanění finančních náhrad dlouhodobě podporuje, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý.

ČSSD ve svém volebním programu pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 uváděla, že zváží možnost zdanění finančních náhrad církvi (.pdf, str. 30).

„Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví.“

Skupina poslanců z KSČM pak předložila na jaře 2016 návrh zákona o zdanění finančních náhrad, k němuž vláda nezaujala žádné stanovisko (Záznam z jednání vlády 11. 4. 2016 – .doc, str. 1). Ministři KDU-ČSL opravdu byli proti návrhu zákona, ČSSD se k návrhu rozhodla nevyjádřit na základě dohody s KDU-ČSL vzniklé při sestavování vlády. Ministři ANO byli naopak pro podpoření návrhu, což KDU-ČSL považovala za porušení koaliční dohody.

„Ministři za ANO by si měli uvědomit, na jakých principech byla dohodnuta tato koalice.Už tehdy jsme se dohodli, že do problematiky církevních restitucí vstupovat nebudeme. Ani Ústavní soud nezpochybnil otázku finančních nároků,“ řekl ministr Jurečka v článku pro iDNES.cz.

Projednávání návrhu zákona skončilo s koncem volebního období na podzim 2017. ANO ve svém volebním programu v roce 2013 o finančních náhradách nemluvilo, avšak Andrej Babiš jejich zdanění podporuje i v současné Sněmovně.

Bohuslav Sobotka nic takového netvrdil, pouze se z pozice předsedy vlády sešel s kandidátem na prezidenta, který tuto obavu měl. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Jiří Drahoš se opravdu obával, že výsledky parlamentních voleb v České republice byly ovlivněny tajnými zahraničními službami. Po volbách se Drahoš sešel s tehdejším premiérem Sobotkou v Kramářově vile, kde upozornil na toto nebezpečí.

Podle Jiřího Drahoše ovlivňování voličů a šíření dezinformací ruskými tajnými službami probíhaly kromě USA, Francie a Německa také v České republice. Tyto dezinformace podle něj zprostředkovávala média a servery, které jsou propojeny s ruskou tajnou službou. Následně také zveřejnil jejich seznam na svém webu. Jako jedno z vysvětlení Drahoš pro ČT uvedl:

„Jednoznačně se domnívám, že dojde a dochází k ovlivňování demokratičnosti našich voleb. Když sleduji situaci ve Spojených státech, Francii nebo v Německu, tam se teď o ovlivňování voleb velmi intenzivně diskutuje. Všechny tajné služby těchto států potvrzují, že k tomu docházelo. ”

Sobotka pak v reakci na setkání Drahoše ujistil, že se tomuto riziku odpovědné instituce státu věnují.

„Ujistil jsem dnes pana Drahoše, že vláda bere tato rizika vážně. Stát musí zajistit, aby prezidentské volby měly demokratický průběh a uskutečnily se plně v souladu s Ústavou a platnými zákony. Odpovědné instituce státu tomu věnují svou pozornost a věřím, že stejně bude postupovat i nastupující vláda.“