Andrej Babiš

V roce 2018 21,9 procentům obyvatel Evropské unie (110 milionů) hrozilo sociální vyloučení a chudoba. Česká republika byla v roce 2018 státem, ve kterém hrozila chudoba nejméně, konkrétně 12,2 % obyvatel.

V riziku chudoby a sociálního vyloučení (zkr. AROPE) jsou lidé, kteří jsou v riziku chudoby, tedy lidé, kteří mají pod 60 % národní mediánové mzdy. Dále to zahrnuje občany, kteří jsou v takzvaném materiálovém nedostatku, tedy že nejsou schopni zaplatit neočekávané výdaje, týdenní dovolenou mimo domov, jídlo obsahující maso nebo rybu každý druhý den, adekvátní vytápění domácnosti a další. Podrobnosti výpočtu tohoto indexu jsou dostupné na stránkách Eurostatu.

A nakonec AROPE zahrnuje lidi, kteří žijí v domácnostech s nízkou pracovní intenzitou. To jsou domácnosti, kde její členové v pracovním věku pracovali méně než 20 % z jejich celkového potenciálu během posledních dvanácti měsíců. Další detaily jsou opět k nalezení na stránkách Eurostatu. Do rizika chudoby a sociálního vyloučení jsou pak započítáni i ti lidé, kteří jsou přítomni ve více subkategoriích.

Riziko chudoby a sociálního vyloučení je jedním z hlavních indikátorů EU 2020 strategie, jejíž součástí je snížení množství obyvatel EU v této kategorii o 20 milionů. K tomu se váže i cíl České republiky, a to o 380 tisíc méně lidí vůči roku 2008. V roce 2018 bylo o 302 tisíc lidí méně v riziku chudoby a sociálního vyloučení než v roce 2008.

Podle nejnovějších údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem byla míra nezaměstnanosti ve třetím čtvrtletí 2019 skutečně 2,1 %.

Zdroj: ČSÚ

Stejná čísla nalezneme i v datech Eurostatu za 3. čtvrtletí roku 2019. Míra nezaměstnanosti 2,1 % je zároveň skutečně nejnižší v celé EU.

Andrej Babiš zde hovoří o tzv. mezinárodním Indexu společenského rozvoje (Social Progress Index), který každoročně sestavují americká nezisková organizace Social Progress Imperative a společnost Deloitte. V současné době Index porovnává údaje o společenském a ekonomickém rozvoji ze 149 zemí.

V roce 2019 se Česká republika umístila na 24. místě se ziskem 84,36 bodů ze sta možných. Pro srovnání uvádíme, že v roce 2018 obsadila (.pdf, str. 6) ČR 26. místo a získala 84,66 bodů. Mezi oblasti, ve kterých ČR získala největší počet bodů, patří základní lidské potřeby, jako je výživa, přístup k pitné vodě nebo třeba základní lékařská péče. Mezi oblasti s horším bodovým ohodnocením patří například přístup k vyššímu vzdělání nebo úroveň znečištění ovzduší.

V žebříčku (.pdf) za rok 2019 se Česká republika skutečně umístila před Spojenými státy (26. místo), Singapurem (27. místo) a Izraelem (31. místo).

Česká republika rovněž zaujímá nejvyšší příčku v rámci zemí V4. Polsko se umístilo na 33. místě, Slovensko na 35. místě a Maďarsko na 39. místě.

Tax Foundation zveřejnil žebříček daňové konkurenceschopnosti 36 zemí, které jsou členy OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Česká republika se umístila na 10. místě. Oproti roku 2018 si tak polepšila o 2 příčky. Zároveň se umístila před Kanadou, Rakouskem, Německem a Spojenými státy americkými. První místo a plný počet bodů získalo Estonsko, druhé místo obsadil Nový Zéland a třetí Lotyšsko. Na posledním 36. místě se umístila Francie.

Tento žebříček (Mezinárodní index daňové konkurenceschopnosti) je sestaven z pěti podkategorií (spotřební daně, daň z nemovitosti, daň z příjmů právnických osob, daň z příjmů fyzických osob a zacházení se zisky ze zahraničí). Zároveň tento index zkoumá více než 40 proměnných, které ovlivňují daňovou konkurenceschopnost států. Index se snaží změřit, nakolik systémy zemí OECD dodržují dva důležité aspekty daňové politiky: konkurenceschopnost a neutralitu.

Konkurenceschopnost s ostatními zeměmi je důležitá kvůli zahraničním investicím. Zahraniční investoři hledají země, kde by mohli investovat a kde by zároveň měli vysokou návratnost zisku, který by byl zatížen co nejmenšími daněmi.

Neutralitou je zde myšleno to, že systém země nedává přednost spotřebě před spořením, respektive že se systém snaží dosáhnout co nejvyššího výnosu s nejmenšími distorzemi ekonomiky.

Ve zdanění příjmů právnických osob se Česko umístilo na 9. místě. V dani z příjmu fyzických osob obsadilo 5. pozici a v kategorii mezinárodních daňových pravidel 6. pozici. V kategorii spotřební daně se však Česko umístilo na 34. místě a v daních z nemovitostí na 13. místě.

Podle americké studie je „zdaňování práce přehledné“. V posunu v žebříčku Česku také pomohlo zdanění podnikového zisku, které je pod průměrem OECD. Mezi nedostatky pak patří zdanění nemovitého majetku a jeho převádění a vysoké náklady na přípravu daňového přiznání.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý vzhledem k tomu, že Andrej Babiš nesprávně interpretuje metodologii Mezinárodního indexu daňové konkurenceschopnosti. Ani konkurenceschopnost, ani neutralitu, tak jak ji definuje Tax Foundation, nelze vykládat jako stabilitu daňového systému. Index měří zejména přitažlivost daňového systému pro investory, stabilitu systému v čase ale nezohledňuje.

Evropská rada je složena z hlav států EU nebo jejich předsedů vlády, dále je členem předseda Evropské komise. Rozhoduje o směřování EU a jejích prioritách, ale nemá legislativní pravomoc.

K přijetí povinných kvót na přerozdělování migrantů došlo v Radě Evropské unie 22. září 2015, kde byly přijaty většinou států EU. Rada Evropské unie je složena po jednom z ministrů jednotlivých států, záleží na tom, které oblasti se jednání bude týkat. Rada EU má legislativní pravomoc a koordinuje politiky EU. Právě v Radě EU ministři ČR opakovaně upozorňovali na nedostatky kvót.

Vláda premiéra Sobotky vydala 5. června 2017 usnesení, v kterém pozastavuje „plnění veškerých činností vycházející z Rozhodnutí Rady (EU) č. 1601/2015 ze dne 22. září 2015“. Vydání tohoto usnesení je na stránkách Ministerstva vnitra zdůvodňováno takto: „Vzhledem k výraznému zhoršení bezpečnostní situace v EU a s ohledem na zjevnou dysfunkčnost systému relokací předložil ministr vnitra návrh usnesení o dalším postupu v realizaci relokací a přesídlování do ČR, které bylo dne 5. června 2017 schváleno vládou.“

V roce 2017, tedy ještě v době, kdy byl premiérem ČR Bohuslav Sobotka, se na Evropské radě odsouhlasilo, že veškeré změny v migrační politice EU budou muset být jednomyslně schváleny. V budoucnu tedy nemělo dojít přehlasování, jako tomu bylo v případě povinných kvót. Podpora povinných kvót v zemích EU klesala a vzhledem k tomu, že se výrazně snížilo množství přicházejících uprchlíků, dohodli se premiéři a hlavy států EU v červnu 2018, že další přerozdělování imigrantů bude na dobrovolné bázi. Zároveň došlo k potvrzení dohody z roku 2017 o nutném konsenzu (str. 4) zemí EU pro veškeré změny v migrační politice EU.

Je tedy nutné upozornit na to, že v červnu 2018, kdy se Andrej Babiš jako premiér ČR účastnil summitu Evropské rady, došlo pouze k potvrzení odhodlání opustit systém povinných kvót z října 2017, kdy ČR na summitu zastupoval tehdejší premiér Sobotka. Prvotní odmítnutí kvót, o kterém hovoří premiér Babiš, tedy proběhlo již v roce 2017. Jelikož předpokládáme, že když Andrej Babiš říká „jsme odmítli“, má na mysli Českou republiku, a nikoliv sebe jako premiéra, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle statistiky průmyslu vydané Českým statistickým úřadem 25. února 2019, která pracuje s daty z roku 2017, vidíme, že průmysl (.pdf, str. 2) má na hrubé přidané hodnotě v ČR podíl 31,7 %. Předseda ČSÚ označil Českou republiku za jednu z nejprůmyslovějších zemí Evropy. Průmyslová produkce se za rok 2018 zvýšila o 3 %, což je nadprůměrné oproti průměru Evropy.

Energetika v České republice opravdu stojí na uhelných elektrárnách. V roce 2018 (.pdf, str. 9) se uhlí podílelo na výrobě elektrické energie 46,8 %. Samotné hnědé uhlí se pak na výrobě elektřiny podílí 42,9 %. Na druhém místě je palivo jaderné se 34 %. Na opačném konci seznamu jsou větrné elektrárny s podílem 0,7 %. Vycházíme z dat z roku 2018, poněvadž Energetický regulační úřad vydá statistiky za rok 2019 později, během první poloviny roku 2020.

Co se týče peněz potřebných na dosažení neutrality, tak z hlediska energetiky jsou největším problémem právě uhelné elektrárny. Podle statistiky Smart Energy for Europe Platform (.pdf, str. 7), ve které jsou analyzovány jednotlivé státy EU za rok 2018 a jejich zdroje energie, je patrné, že některé státy mají podíl tepelných elektráren vyšší než jiné. Nejvíce energie vyjádřené v TWh vyrobené hnědouhelnými elektrárnami vyrobí Německo. Konkrétně 146 TWh. Na druhém místě je Polsko se 49 TWh. Česká republika je se svými 37 TWh na třetím místě.

Co se týče procentuálních poměrů, tak v následujícím grafu jsou vyjádřeny relativní hodnoty vyrobené elektrické energie z hnědého uhlí u 11 států EU, které hnědouhelné elektrárny provozují.

Z grafů je patrné, že produkce elektřiny z hnědého uhlí je v Česku velmi významná. Relativní hodnota dosahuje 43 procent, což je z jedenácti států provozující elektrárny tohoto typu nejvíce. Těsně za Českou republikou se nachází Bulharsko s 41 procenty, na opačném konci Finsko a Slovensko s procenty čtyřmi.

Na tzv. uhlíkové neutralitě se dohodly státy EU na summitu 12. prosince 2019. Dohoda hovoří o snižování emisí oxidu uhličitého, Česko a Maďarsko prosadily bod o jaderné energii, který umožňuje dosáhnout neutrality i pomocí výroby jaderné energie. Proti jádru bylo například Rakousko. Výjimku z celé dohody si prosadilo Polsko, jinak všechny státy EU se zavázaly k plnění závazků.

Premiér Babiš mluví pravdu v tom, že Česko je zemí průmyslovou, že je zemí energeticky závislou na hnědém uhlí a že opravdu loboval za jádro na summitu EU v prosinci. Je pravda, že Německo má vyšší absolutní hodnotu energie vyrobené z hnědého uhlí. Konkrétně 3,95 krát více. Je ale nutné zohlednit výši německé produkce a porovnat ji s velikostí německé ekonomiky.

Česká republika má nejvyšší relativní produkci elektrické energie z hnědouhelných elektráren. Relativně vzato tedy Česká republika skutečně vynaloží nejvíce prostředků na ukončení činnosti hnědouhelných elektráren.

Takzvaný Národní investiční plán představil předseda vlády Andrej Babiš 16. prosince 2019.

Jedná se o nezávazný seznam plánovaných projektů a investic v hodnotě osmi bilionů korun. Celý dokument je volně dostupný na webových stránkách vlády. Můžeme se dočíst, že nejvíce z plánovaných investic má proběhnout ve sféře dopravy. Konkrétně se píše o 77,4 % z celkového objemu peněz (.pdf, str. 19), konkrétně se počítá s 6 biliony 154 miliardami korun. Naopak rezorty s nejmenšími sumami jsou resort zahraničí (4 miliardy) a úřad vlády (115 miliónů). Diskutované jsou rovněž plánované nové jaderné bloky. Konkrétně plánované rozšíření v Dukovanech v roce 2029 a zatím nespecifikované rozšíření v JE Temelín.

Celkem se v plánu setkáme se zmiňovanými dvaceti tisíci projekty. Jsou rozdělené podle rezortů a také podle krajů. Nejvíce plánovaných peněz je přiděleno u Jihomoravského kraje, bezmála 703 miliard (.pdf, str. 217). Na opačném konci seznamu je kraj Karlovarský, kde je uvedeno 47 miliard 145 milionů korun (.pdf, str. 175).

Rovněž je pravdivé, že tzv. Národní investiční plán operuje s horizontem třiceti let, konkrétně 2020 až 2050.

Otázce investic jsme se věnovali například v nedávném ověření výroku exministra financí Miroslava Kalouska. Je zde uvedeno, že výše státních investic v roce 2019 (.pdf, str. 24) dosáhla 122,3 miliardy Kč a v roce 2020 se počítá se 135 miliardami. Když pomocí jednoduché matematiky vydělíme zmiňovanou částku 8 bilionů číslem 30 (30 zmiňovaných let), tak dostaneme číslo 267 miliard. Tolik by musel stát uvolňovat průměrně každý rok na tzv. kapitálové výdaje (=investice) z rozpočtu. Což je drasticky více, než vláda investuje v dnešní době.

Ovšem pojem „investiční potenciál“ v tomto slova smyslu můžeme chápat i jinak. Národní investiční plán vychází z tzv. Mapy investičních preferencí, která je popsaná na straně 14. V praxi byla oslovena jednotlivá ministerstva, obce, města, kraje a jejich organizace, které měly deklarovat své investiční potřeby. Podmínkami byla velikost projektu a dlouhodobost dopadu. Na straně 16 je popsán mechanismus výběru a realizace projektů. A také financování, u kterého je uvedena nutnost hledat nové zdroje. Za kritický je také považován nedostatek financí.

Termín „investiční potenciál“ si tedy můžeme vyložit jako „možnost investice“. V praxi se můžeme na Národní investiční plán dívat jako na seznam možných realizovatelných projektů a investic. A v tom případě dáváme premiéru Babišovi za pravdu.

Od 1. ledna 2020 se skutečně zvyšuje rodičovský příspěvek, a to jeho celková výše z 220 tisíc na 300 tisíc korun (a na 450 tisíc korun pro vícerčata). Zároveň se zvyšuje také měsíční limit pro čerpání příspěvku pro rodiny, které nedoložily příjem, a to ze 7 600 na 10 000 Kč. Nárok na čerpání příspěvku nadále zaniká, když dítě dosáhne věku 4 let, nebo v případě, že rodič vyčerpá celkovou částku 300 000 Kč.

Příspěvek navyšuje novela zákona o státní sociální podpoře, která během roku 2019 prošla Sněmovnou. Vláda ji Sněmovně předložila v květnu, 6. listopadu zákon prošel třetím čtením, následně ho Senát s pozměňovacími návrhy vrátil do Sněmovny, která ho ale schválila v původním znění a 19. prosince byl zákon podepsán prezidentem. 31. prosince 2019 byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů pod číslem 363/2019 Sb.

Naposledy byl rodičovský příspěvek zvýšen v roce 2007. Lednové zvýšení tedy přichází již 13 let po tom posledním. Výrok přesto uznáváme jako pravdivý, protože návrh vláda předložila již v květnu minulého roku, a vláda tak pracovala na jeho zvýšení v době, kdy to od posledního zvýšení bylo 12 let.

Rodičovský příspěvek jako takový se vyplácí od roku 1990. Ve své první podobě se vyplácely pevně stanovené částky. Od roku 1995 se částka vypočítávala podle životního minima. Státní rodičovský příspěvek se dlouhou dobu nezvyšoval. Nejvíce dramatické zvýšení se konalo v roce 2007, kdy vláda Jiřího Paroubka rodičovský příspěvek více než zdvojnásobila. Roku 2007 byl systém nastaven tak, že výše příspěvku činila 40 % průměrné mzdy za předminulý rok. Od roku 2008 je částka opět fixní s možností výběru po dobu 2 až 4 let.

(Zdroj: iRozhlas)

V roce 2007 byl průměrný měsíční rodičovský příspěvek 7 582 Kč. Když započítáme míru inflace, tak na stejnou hodnotu peněz bychom v roce 2018 potřebovali korun 9 359. Průměrný příspěvek (přepočtený na jeden měsíc) má v roce 2020 být 9 677 korun (při započtení predikované inflace by tak průměrný příspěvek v roce 2020 měl být nepatrně nižší než v roce 2007). Je pravda, že i přes míru inflace k žádné valorizaci od roku 2007 nedošlo. Mezi lety 2007 a 2011 byl průměrný příspěvek 7 600 korun a od roku 2011 dodnes je to bezmála 7 100 korun.

Sdílené pracovní místo nově právně ukotvuje (.pdf, str. 1) vládou schválený návrh novely zákoníku práce. Sdílené pracovní místo umožňuje (.pdf, str. 13), aby se dva nebo více zaměstnanců, kteří mají stejnou pracovní náplň a kratší pracovní dobu, dohodlo se zaměstnavatelem a dělilo se o jednu pracovní pozici. Zaměstnanci si tak mezi sebou na základě vzájemné dohody budou rozvrhovat (.pdf, str. 13) pracovní dobu do směn.

Podle důvodové zprávy (.pdf, str. 37), kterou vláda předložila k návrhu zákona, má úprava přinést větší flexibilitu do pracovněprávních vztahů s cílem sladění rodinného a pracovního života. Má tedy pomoci rodičům s malými dětmi, využívat ho ale mohou i ostatní, kteří nechtějí pracovat na úplný úvazek, například senioři či osoby, které pečují o blízkého.

Tato novela zákoníku práce je k 3. lednu 2020 ve fázi vládního návrhu předloženého Sněmovně. Sněmovnou zatím neprošla a sdílené pracovní místo tak (na rozdíl od ve stejné větě zmiňovaného zvýšení rodičovské příspěvku) zatím nebylo zavedeno. Vláda návrh novely schválila na posledním jednání vlády roku 16. prosince 2019 a 2. ledna 2020 byl předložen Sněmovně, kde zatím čeká na své projednání jako tisk 689.

Národní investiční plán (NIP) je souhrnem plánovaných investic od roku 2020 do roku 2050. Čítá nad 20 tisíc potenciálních investičních projektů napříč resorty, přičemž výše investic by dle statistik NIP měla dosáhnout částky 8 006 549 mil. Kč. Jeho plné znění lze nalézt zde.

Dle stejných výpočtů NIP (str. 19–20) by mělo z výše uvedené částky připadnout Ministerstvu dopravy 6 154 345 mil. Kč. NIP se v této věci soustředí primárně na modernizaci dálnic, železnic a výstavbu obchvatů. Celkové procento těchto investic tvoří 77,4 %, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.