Andrej Babiš

Svatopluk Němeček působil jako ministr zdravotnictví za ČSSD ve vládě Bohuslava Sobotky. Během svého působení byl několikrát ve sporu s Andrejem Babišem. Němečka nahradil na postu ministra zdravotnictví v roce 2016 Miloslav Ludvík, který se dle zpráv z médií skutečně dohodl s Andrejem Babišem v otázce navýšení plateb za státní pojištěnce.

Babiš Němečka kritizoval například za to, že správní rada VZP v roce 2016 opětovně zvolila za ředitele pojišťovny Zdeňka Kabátka, kterého Babiš dle serveru Aktuálně.cz označil za kontroverzní osobu napojenou na největšího kmotra českého zdravotnictví, Marka Šnajdra. Babiš kritizoval urychlený způsob, jakým byl bod o volbě ředitele zařazen do programu zasedání správní rady VZP. Němečka na základě toho Babiš obvinil z podrazu a z podpory netransparentnosti a korupce v českém zdravotnictví.

Do sporu s hnutím Ano se Němeček dostal také v roce 2016 kvůli posudkům na tendr pro zajištění letecké záchranné služby. Dva nezávislé posudky na tendr se v celkové hodnotě lišily o dvě miliardy korun, uvádí tak server iDNES.cz. Babiš v tomto případě varoval před účelovým vytvářením byznysu dvěma soukromým společnostem a navrhoval svěřit leteckou záchrannou službu neziskové organizaci.

Svatopluk Němeček byl na postu ministra zdravotnictví dne 30. listopadu 2016 nahrazen Miloslavem Ludvíkem. Ten se spolu s Andrejem Babišem dle České televize 5. ledna 2017 skutečně dohodl na růstu plateb za státní pojištěnce. Navýšení plateb mělo probíhat podle jejich dohody v letech 2018 až 2020 vždy o tři a půl miliardy korun. Vláda nařízení schválila 10. dubna 2017, přičemž navýšení plynoucí z nařízení platí pouze pro rok 2018. Výrok Andreje Babiše se ale váže k jeho domluvě s ministrem Ludvíkem, a proto je hodnocen jako pravdivý.

Summit NATO se uskutečnil 11. a 12. července 2018 v Bruselu. První den summitu zastupoval Českou republiku prezident Miloš Zeman, protože současně probíhalo v Česku jednání o vyslovení důvěry vládě. Tam byli přítomni premiér Andrej Babiš a místopředseda vlády a zároveň ministr vnitra, který je pověřen i řízením ministerstva zahraničích věcí, Jan Hamáček. Druhého dne summitu se už však účastnili.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože není možné dohledat, zda tato setkání skutečně proběhla. Jan Hamáček před konáním summitu NATO uvedl pro Seznam Zprávy, že má na summitu sjednaných několik bilaterálních schůzek s ministry zahraničí jiných zemí. Na svém facebookovém profilu pak informoval, že se na summitu setkal s britským ministrem zahraničí a poté proběhlo jednání s maďarským ministrem zahraničí.

Druhý den summitu americký prezident Donald Trump během jednání NATO s prezidenty Ukrajiny a Gruzie vznesl požadavek, aby členské státy zvýšily své obranné výdaje na požadované 2 % HDP už od ledna příštího roku. Kvůli požadavku bylo přerušeno jednání s prezidenty Ukrajiny a Gruzie a generální tajemník NATO Jens Stoltenberg svolal mimořádné jednání lídrů aliančních zemí.

Visegrádská čtyřka je aliancí čtyř států střední Evropy, tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Vznikla 15. 2. 1991 za účelem politické kooperace a koordinace společných postojů, a to 656 let po té, kdy se v maďarském městě Visegrád sešli český, polský a maďarský král.

Vládu Bohuslava Sobotky datujeme od 29. 1. 2014 do 13. 12. 2017 a v jejím rámci probíhalo i předsednictví Česka ve visegrádské čtyřce. Konkrétně Česko vystřídalo Slovensko k 1. 7. 2015 a následně předalo předsednictví Polsku 30. 6. 2016.

Předsednictví Česka do Prahy přilákalo lídry V4 mnohokrát, mezi významnější patří setkání při příležitosti oslav 25 let od založení 15. 2. 2016 na Úřadu vlády. V Černínském paláci, tedy Ministerstvu zahraničních věcí, probíhala tato setkání zejména v souvislosti s řešením migrační krize, a to konkrétně v těchto termínech: 11. 9. 2015, 12.–13. 11. 2015, 18. 2 .2016, 4. 5. 2016 a 13. 6. 2016.

Zdali se Andrej Babiš, toho času ministr financí, těchto jednání účastnil, popřípadě zda ho předseda vlády Sobotka představil, nebo nepředstavil vrcholným politikům jiných zemí, není možné nijak relevantně doložit.

V rozhovoru pro server Novinky.cz ze 3. června 2018 Milan Chovanec uvedl: „Pokud sociální demokraté podpoří vstup, tak se nebudu bránit vůli členské základny a vládu podpořím.“

Při vyslovování důvěry vládě dne 12. července 2018 byl ale Milan Chovanec z hlasování omluven, a druhou vládu Andreje Babiše tak nepodpořil, jak ukazuje přepis hlasování.

V den hlasování Chovanec veřejně prohlásil, že vyslovení důvěry této vládě je v rozporu s jeho poslaneckým slibem, který ho zavazuje vykonávat mandát dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Podle České televize vadí Chovancovi také to, že druhá vláda Andreje Babiše je závislá na toleranci KSČM, což je v rozporu s bohumínským usnesením. Tímto usnesením ČSSD v roce 1995 vyjádřila nepřípustnost spolupráce s jakoukoli extremistickou politickou stranou.

Před krajskými volbami v říjnu 2016 Bohuslav Sobotka opravdu naznačil obavu, že hnutí ANO bude nemocnice privatizovat. V rozhovoru pro deník Právo na otázku týkající se popularity hnutí ANO uvedl: „Vidím nebezpečí, že se do hry vrátí úvahy o privatizaci a pronájmech nemocnic, o tom, že kraje mají zbytečný majetek, funkce a měly by se jich zbavit, aby fungovaly jako firmy.”

Ve svém předvolebním programu ČSSD zdůrazňuje: „Odmítáme návrhy na privatizaci veřejných služeb v krajích. Ani kraje nejsou firma.” Tím na obavy ze zájmů hnutí ANO opět naráží.

Protože Andrej Babiš byl před krajskými volbami proti privatizaci nemocnic a předvolební program hnutí ANO toto stanovisko potvrdilo, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Právní teorie sice nezastává shodný názor na bezvýhradnou závaznost návrhu předsedy vlády při jmenování jednotlivých členů vlády, avšak doktrína je spíše nakloněna ke konzervativnějšímu výkladu. Dle Rychetského a kol. není v pravomoci prezidenta, aby odmítl návrh, který je v souladu s ústavním pořádkem či obecnou právní úpravou (Ústava České republiky: ústavní zákon o bezpečnosti České republiky: komentář, 2015).

O rozpor s ústavním pořádkem by šlo například v případě inkompatibility činností vykonávaných navrženým ministrem dle čl. 70 Ústavy ČR. Dalšími výjimečnými důvody, které se v doktríně objevují, by pak mohla být kandidátova nezletilost či omezení jeho svéprávnosti v rozsahu, v jakém by to souviselo s výkonem jeho funkce.

Opačného názoru, tedy že prezident nemá povinnost ministra jmenovat, je například Jan Bárta z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, který v jednostránkovém memorandu vyjádřil tento názor: „Prezident návrh předsedy vlády buďto provede, nebo neprovede… Ona věta v ústavě je tak jednoznačná, že já ji neumím přečíst způsobem, že prezident musí okamžitě poslechnout předsedu vlády a najmenovat mu, na koho si předseda vlády ukáže.“

Co se týče Slovenska, jsou zde jisté odlišnosti, a nelze tak považovat výklad či obsah ústav obou států za totožné.

V minulosti zde došlo ke sporu mezi prezidentem Kováčem a předsedou vlády Mečiarem o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády na návrh předsedy vlády, kdy Ústavní soud SR v usnesení ze dne 2. června 1993 I. ÚS 39/93 (.pdf) rozhodl, že prezident má pouze povinnost se návrhem zabývat, nemusí mu však vyhovět. Tehdejší soudce slovenského ústavního soudu Ján Drgonec pak v souvislosti s povinností jmenování ministra na návrh předsedy vlády napsal v komentáři k Ústavě SR následující: „Prezident SR může odmítnout jmenovat navrhnutého kandidáta, ale nemůže jmenovat za člena vlády osobu, kterou nenavrhl předseda vlády.“

Současné znění čl. 111 slovenské ústavy bylo posléze změněno, avšak panují pochybnosti (.pdf, .str 11) o tom, zdali je učiněná jazyková změna dostatečná pro zakotvení povinnosti prezidenta návrhu předsedy vlády vždy vyhovět.

K případům, kdy prezident mluvil do sestavování vlády na Slovensku, opravdu došlo. Aktuálně lze kupříkladu zmínit odmítnutí návrhu jmenování vlády Petra Pellegriniho prezidentem Andrejem Kiskou. I tento krok se však neobešel bez kritiky. Svůj nesouhlas vyjádřil bývalý soudce slovenského ústavního soudu a poradce Roberta Fica Eduard Bárány, který v rozhovoru pro deník Pravda o tomto odmítnutí řekl: „Keď sa mierne vyjadrím, tak sa týmto svojím krokom nachádza už mimo ústavy.“

V Itálii se také objevily jisté neshody při jmenování členů některých vlád. Z konkrétních případů lze zmínit například odmítnutí prezidenta Scalfara jmenovat ministrem spravedlnosti osobního advokáta tehdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho v roce 1994. Aktuálnějšího data je pak odmítnutí kandidáta na ministra financí Paola Savona, euroskeptika, který je známý kontroverzním postojem k EU. Jeho jmenování ministrem financí by podle současného prezidenta Sergia Mattarella vedlo k závažným finančním rizikům, které by silně poškodily Itálii a její zájmy.

Odlišný názor týkající se povinnosti prezidenta kandidáty na ministry jmenovat opravdu existuje a k případům, které jsou zmíněny ve výroku Andreje Babiše, také skutečně došlo. Avšak příklady dotčených zemí nejsou zrovna nejvhodnějšími k porovnání se situací v České republice. A i tyto případy nebyly vždy jednoznačně přijaty mezi odbornou veřejností jednotlivých států.

Andrej Babiš po schůzce s prezidentem Zemanem 6. června 2018 sdělil médiím, že podá žalobu na Slovensko k Evropskému soudu pro lidská práva, a to v souvislosti s údajnou spoluprací Andreje Babiše se Státní bezpečností.

Na základě veřejně dostupných zdrojů nebylo možné toto tvrzení potvrdit, či vyvrátit.

Peter Pellegrini a Andrej Babiš se společně setkali při příležitosti zahájení festivalu Re:publika 26. května 2018 v Brně. Během dne se zúčastnili několika veřejných diskuzí, například debaty České televize nebo debaty s veřejností v rámci občanských konzultací o EU.

Avšak ze záznamů dostupných z těchto a jiných veřejných setkání není možné tvrzení hodnotit jinak než jako neověřitelné.

Pro úplnost také dodáváme, že Andrej Babiš 13. února 2018 sdělil webu Novinky.cz: „Moji právníci říkají, že budou žalovat ministerstvo vnitra, SISku a možná půjdeme na Evropský dvůr pro lidská práva. Tak neříkejte, že jsem definitivně prohrál. Neprohrál jsem, budu se soudit celý život.“

Andrej Babiš je stále v archivech po komunistické tajné policii veden jako její tajný spolupracovník.

Designovaný premiér sice v soudních sporech u okresního, krajského i Nejvyššího soudu ČR uspěl, nicméně tato pravomocná rozhodnutí byla smetena ze stolu rozsudkem slovenského ústavního soudu. V odůvodnění soud zpochybnil postupy ohledně vyslýchání bývalých příslušníků StB a zejména odmítl, aby byl k žalobě pasivně legitimován Ústav paměti národa (obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů).

SlovyÚstavního soudu Slovenské republiky:

„Povinným, tedy odpovědným subjektem, je vždy původce zásahu, tedy ten, koho řízení způsobilo zásah do práv fyzické osoby. Pod neoprávněným evidováním třeba rozumět činnost příslušných složek a příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jejichž činností byl založen svazek žalobce a vytvořené dokumenty, které jsou obsahem tohoto svazku. Je tedy zřejmé, že původcem tohoto zásahu nemohl být Ústav paměti národa, který byl jako veřejnoprávní instituce zřízen přibližně 20 let poté, co byl tento svazek vytvořen, a třináct let poté, co došlo ke zrušení StB.”

Andrej Babiš a jeho právníci se v lednu 2018, tedy až po rozsudku ústavního soudu, znovu obrátili se žalobou na ÚPN na krajský soud. Tato žaloba byla zamítnuta, protože soudy nižší instance musí respektovat verdikt soudu ústavního. Babiš se tedy do konce června 2018 obrátí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nicméně stále nebylo soudně potvrzeno, že je Andrej Babiš neoprávněně uveden v archivech StB.

Vzhledem ke kontextu hodnotíme výrok jako zavádějící, protože ve výsledku Andrej Babiš soudní pře prohrál.

Slovenský Ústavní soud v nálezu (.pdf) ze dne 12. října 2017 sp. zn. II. ÚS 285/2017 rozhodoval o ústavní stížnosti podané Ústavem pamäti národa, který vede přepis evidence Státní bezpečnosti na základě zákona č. 553/2002 Z.z., o pamäti národa.

Ústav ve stížnosti namítal, že mu bylo postupem v jednání, a i následným rozhodnutím slovenského nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 2 Cdo 984/2015, stejně tak jako postupem v jednání, a i následným rozhodnutím sp. zn. 5 Co 635/2014 Krajského súdu v Bratislavě ze dne 30. června 2015, zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Slovenský Ústavní soud shledal porušení základních práv a svobod Ústavu, a na základě toho zrušil obě zmíněná rozhodnutí Krajského i Nejvyššího soudu a vrátil je Krajskému soudu v Bratislavě k dalšímu jednání.

V těchto zrušených rozhodnutích soudy potvrdily rozsudek soudu prvního stupně, který určoval, že Andrej Babiš je neoprávněně v registračních protokolech bývalé Státní bezpečnosti jako agent. To však po nálezu slovenského Ústavního soudu již neplatí, a tak nelze opomíjet vazbu nálezu na osobu Andreje Babiše.

Ústavem namítaná porušení byla spatřována zejména v nesprávném postupu při dokazování výpovědí (.pdf, str. 55) bývalých příslušníků Státní bezpečnosti a také ohledně otázky pasivní věcné legitimace na straně Ústavu, který podle nálezu(.pdf, str. 73) není odpovědný za neoprávněné zveřejnění v evidenci Státní bezpečnosti nebo vůbec za samotné zveřejnění této evidence.

Ačkoli lze tomuto rozhodnutí slovenského Ústavního soudu přičítat dalekosáhlejší dopady než jen na osobu Andreje Babiše, zejména v části o výpovědi bývalých příslušníků Státní bezpečnosti nebo o pasivní věcné legitimaci ústavu. Nelze však pravdivě tvrdit, že soud o Andreji Babišovi nerozhodoval, neboť z rozhodnutí, která byla předmětem nálezu slovenského Ústavního soudu, jasně vyplývá, že Andrej Babiš byl účastníkem řízení u slovenského jak Nejvyššího soudu, tak i u Krajského soudu. Stejně tak lze dohledat, že byl účastníkem řízení u soudu prvního stupně.

Co se týče otce Adely Banášové, je pravdou, že i on se potýká s tím, že je evidován jako vědomý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Jeho kauzou jsme se zabývali ve výroku předsedy vlády již dříve.

Informace, že byl důchodový účet zrušen, se čas od času ve veřejném prostoru diskutuje. Ministerstvo financí 30. ledna 2014 (shodou okolností den po nástupu Babiše do tohoto úřadu) v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu uvedlo následující:

„Od počátku padesátých let (kdy zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění,učinil příjmy a výdaje nemocenského a důchodového pojištění od 1. ledna 1952 součástístátního rozpočtu) se datuje financování sociálního pojištění (tedy i důchodů) ze zdrojůstátního rozpočtu a po následující období čtyřiceti let na tomto organizačníma finančním uspořádání nebylo v zásadě mnoho měněno. V roce 1993 došlo k tomu,že v souvislosti s daňovou reformou byla zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálnízabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, stanovena odvodová povinnostpojistného (předtím byly všechny odvody zahrnuty v dani z příjmu), nicméně vazba na státnírozpočet se nezměnila.V roce 1993 tedy nedošlo k žádnému zrušení důchodového účtu, protože neexistoval.Důchodový systém funguje v rámci státního rozpočtu na tzv. průběžném principu - pojistné se odvádí do státního rozpočtu a ze státního rozpočtu se hradí výdaje na důchody. Jde o mandatorní výdaj, tedy ten, na který je zákonný nárok a výplata všech důchodů musí být ze státního rozpočtu pokryta i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků potřebný na výplatu důchodů. Nejde tedy o fondový způsob hospodaření, kdy by příjmy plynuly na jeden účet, z kterého by též byly hrazeny i výdaje, a který by končil saldem, které by v případě „přebytku“ bylo možno použít na jiné účely).“