Nedávno završená kauza, která se týkala obsazení postu ministra kultury, by mohla svádět k úvahám o možnosti prezidenta odmítnout premiérem navrženého kandidáta na ministerský post. Prezident však není za řízení ministerstev odpovědný. Nepřísluší mu možnost výběru jednotlivých ministrů a podle převládajícího názoru by ani neměl bránit jmenování žádné osoby. Článek 62 Ústavy sice říká, že „prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“, avšak Článek 68 Ústavy uvádí, že „předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů“. Z těchto informací nepřímo vyplývá, že za řízení ministerstva je tedy odpovědný ministr, který je do funkce navržen předsedou vlády. Ministr má vůči předsedovi vlády odpovědnostní vztah. Vláda jako celek pak řídí, kontroluje a sjednocuje činnost ministerstev.

Další odpovědnostní úroveň lze pozorovat také na vztahu mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou. Vláda jako celek je odpovědná Poslanecké sněmovně. Bez její důvěry nemůže v českém ústavním systému plnohodnotně a dlouhodobě vládnout.

Senát má dle čl. 65 odst. 2 Ústavy pravomoc „se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. (...) Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“.

Skupina senátorů z Klubu pro liberální demokracii – SENÁTOR 21 připravila během roku 2019 ústavní žalobu na prezidenta Miloše Zemana. Zahrnuje 8 skutků, které jsou údajným hrubým porušením Ústavy:

Bod A – jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka, která nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, a její udržení ve funkci po dobu 7 měsíců, od 25. června 2013 do 29. ledna 2014

Bod B – jednání prezidenta, které způsobovalo průtahy ve jmenování Sobotkovy vlády, která nakonec byla jmenována 95 dní po volbách, tedy 29. ledna 2014

Bod C – nevyhovění návrhu předsedy vlády na odvolání ministra financí Andreje Babiše ze dne 5. května 2017

Bod D – prezidentovo jednání, kdy jím jmenovaná vláda Andreje Babiše nezískala dne 16. ledna 2018 důvěru Poslanecké sněmovny a následně dne 17. ledna 2018 podala demisi, následně prezident otálel se jmenováním předsedy další vlády do 6. června 2018 a dalších členů vlády až do 27. června 2018

Bod E – odepření jmenování ministrem zahraničí Miroslava Pocheho poté, co mu předseda vlády Andrej Babiš dne 25. června 2018 jeho jmenování navrhl

Bod F – vyvíjení neprocesního a neformálního tlaku na předsedu Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxu dne 29. května 2018 s cílem ovlivnit rozhodnutí tohoto soudu v konkrétní věci, jíž byl účastníkem, přičemž mu neformálně nabízel, že pokud mu vyhoví, stane se předsedou Ústavního soudu

Bod G – odepření návrhu předsedy vlády Andreje Babiše na odvolání ministra kultury Antonína Staňka ze dne 31. května 2019, přičemž po uplynutí doby téměř čtyř týdnů nekonání oznámil dne 27. června 2019 podmínky, za kterých je ochoten, v časovém horizontu potenciálně až několika měsíců, návrhu vyhovět

Bod H – zahrnuje dalších 8 skutků, kterými prezident údajně rozporoval právo České republiky

Tato žaloba byla projednána a schválena na schůzi Senátu dne 24. července 2019. Ze 75 přítomných senátorů hlasovalo pro návrh 48, proti návrhu 20 a zdrželo se 7.

Dne 31. července byla ústavní žaloba odeslána do Poslanecké sněmovny, kde je třeba, aby 120 poslanců vyslovilo svůj souhlas s podáním ústavní žaloby k Ústavnímu soudu. V době ověřování výroku je ústavní žaloba zařazena (.docx, str. 2) na projednání Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny dne 6. září 2019. Poté bude následovat projednání žaloby na schůzi Sněmovny. Pokud Poslanecká sněmovna nevysloví souhlas do 3 měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádá, platí, že souhlas nebyl dán.

S historickou perspektivou jako pohledu na jednotlivé skutky a jednání prezidenta se shoduje i jeden z navrhovatelů ústavní žaloby Václav Láska, který píše, že „v žalobě vymezená skutková jednání byla důkladně vybrána na základě rozsáhlé analýzy a následně v žalobě vylíčena jako příběh soustavného a úmyslného porušování Ústavy". (.pdf, str. 15)

O podání ústavní žaloby na prezidenta za hrubé porušování ústavy se poprvé začalo na půdě Senátu jednat 24. července 2019. Toto jednání bylo neveřejné, bez audio či video záznamů, pouze byly pořízeny stenografické zápisy, které nebyly zveřejněny. Na konci tohoto jednání byl přijat (video) návrh podat ústavní žalobu víceskutkovou, v současné době shrnující osm případů.

Podle předsedy senátorského klubu ODS Vystrčila se ovšem ještě před tímto jednáním už začalo diskutovat o další možné žalobě, a to jednoskutkové, „která popisuje zejména to nekonání pana prezidenta v případě odvolání pana ministra kultury Antonína Staňka, přestože pan premiér návrh dal“. Tento návrh byl iniciován ODS.

Podle senátora Vystrčila o jednoskutkové žalobě chtěli jednat ve chvíli, kdyby prezident Zeman nedodržel slovo a do 31. července ministra Staňka neodvolal. Vzhledem k vývoji situace však k jejímu projednání nedošlo. Nicméně ve zprávě ze dne 1. září serveru iRozhlas senátor Kubera naznačil, že i když se nyní bude dále projednávat žaloba víceskutková, ta jednoskutková by stále mohla následovat a stále má v Senátu své zastánce.

Je tedy pravda, že pro jednoskutkovou ústavní žalobu se senátoři nerozhodli, ačkoliv její myšlenka jako taková stále není zapomenuta. Zda by však taková žaloba byla čistší či snazší je však názorovým hodnocením Petra Fialy, které nehodnotíme. Nicméně jak je patrné z výkladu výše, tento názor sdílí řada politiků či expertů.

Oproti žalobě víceskutkové má jednoskutková žaloba potenciálně několik výhod. Zaprvé, už nyní experti předvídají, že víceskutková žaloba nebude přijata v Poslanecké sněmovně. Na druhou stranu, jak se vyjádřil senátor Láska, jednoskutková žaloba by měla větší šanci v PSP ČR, ale zase by nemusela projít u Ústavního soudu. Toto potvrzuje i vyjádření poslance Foldyny, který se nechal slyšet, že jednoskutková žaloba „je lepší, lépe definuje konkrétní problém a o její podpoře by se případně dalo uvažovat".

Zadruhé, někteří ústavní právníci, stejně jako např. předsedkyně senátorského klubu ANO Hamousová (video, čas 4:34), jsou na pochybách, zda všechny popsané případy odpovídají právní definici hrubého porušení. Jednoskutková žaloba by tomuto problému čelit nemusela, neboť jak pravil Jan Wintr, ústavní právník z Právnické fakulty UK: „Ne každé porušení ústavy je její hrubé porušení. Musí to být úmyslné a zjevné a navíc se hrubé porušení ústavy musí dotýkat zvlášť důležitého pravidla ústavního pořádku. Neodvolání ministra kultury je toho příkladem, jde o naprosto jasné pravidlo ústavy, které je evidentně úmyslně porušeno a zároveň je to zvlášť důležité.“

Advokát Ondřej Preuss také souhlasil a podotkl, že „právě v tom skutku, kdy odmítá odvolat a jmenovat nového ministra kultury, jsme podle mého názoru za hranou. A prezident hrubě porušuje Ústavu".

Václav Klaus mladší svůj návrat do ODS započal v roce 2014, kdy souhlasil s nabídkou Petra Fialy fungovat jak nestranický expert ODS pro oblast školství. V roce 2016 vstoupil do ODS, za kterou se stal v roce 2017 poslancem.

Od roku 2018 však začínají narůstat rozpory mezi ním a vedením ODS, především kvůli jeho kritice zahraniční politiky ODS (zahraniční mise a hlasování proti vůli své strany) a kvůli podpoře Ladislava Jakla na pozici senátora (SPD) za Prahu 2, a to na místo kandidáta ODS Vladimíra Kratiny. Za svoje počínání byl v roce 2018 varován předsednictvem strany.

Václav Klaus mladší i posléze projevoval nesouhlas s politikou strany, když například projevil podporu italskému politiku Salvinimu v otázce kvót a opakovaně zastával pozici vystoupení ČR z EU. Podrobněji jsme rozebírali v našem výroku zde. K uklidnění neprospělo ani vystoupení Václava Klause mladšího na pietní akci k 80. výročí nacistické okupace v březnu 2019, které jsme zpracovali opět již dříve.

Dle čl. 3 odst. 14 stanov má přitom člen postupovat způsobem, který nepoškozuje dobré jméno strany a spolupracovat na uskutečnění cílů strany a prosazení jejího programu. Otevřená kritika politiky ODS a podpora kandidáta jiné strany se tedy dají považovat i za porušení stanov ODS.

Dne 16. března byl Václav Klaus vyloučen z ODS s tímto odůvodněním, které shrnuje výše popsané takto:

„Václav Klaus mladší svým jednáním a vystupováním dlouhodobě poškozuje dobré jméno ODS. Důvodem zrušení jeho členství je dlouhodobé nerespektování hodnot, principů a programu ODS, jeho veřejné útoky na členy poslaneckého klubu ODS a další kolegy ze strany, podpora protikandidáta nominanta ODS v senátních volbách, či jeho kontroverzní výroky, které jsou v rozporu s programem ODS. Václav Klaus ml. otevřeně podporuje vystoupení ČR z EU, zpochybňuje účast vojáků AČR ve vojenských misích, účastní se akcí pořádaných problematickými organizacemi. Václav Klaus ml. navíc veřejně deklaruje, že v nadcházejících volbách do EP nebude volit kandidátku ODS.“

Výkonná rada ODS vyloučila Václava Klause mladšího 16. března 2019, Majerová vystoupila z poslaneckého klubu ODS 17. dubna, členství ve straně se pak vzdala 29. dubna 2019.

Zde můžeme vidět průzkumy agentury STEM. Ty v době po odchodu obou poslanců neukazují žádné negativní změny pro stranu.

Podle volebního modelu CVVM by strana v únoru získala 14,5 % hlasů. V březnu před vyloučením poslance Klause by měla 14 %, což by zopakovala i v následujícím měsíci. Ve volebním modelu z května 2019 pak ODS získala 17 %, v posledním průzkumu z června se však vrátila k 15 %.

Lehký pokles však zaznamenala ve svém volebním modelu agentura Median. Z březnových 14 % ODS vzrostl její potenciální zisk po vyloučení Václava Klause ml. na 14,5 %, kde ODS setrvala až do června. V červenci je pak zaznamenán propad na 12,5% a v srpnu se odhadovaný zisk zvedl na 13 %, jedná se tedy pouze o pokles v řádu jednotek procentuálních bodů (p. b.). Výzkum agentury se navíc nezaměřoval na příčiny tohoto poklesu. Nejsme tedy schopni určit, zda proběhl v důsledku odchodu Václava Klause mladšího a Zuzany Majerové Zahradníkové ze strany. Zároveň se tento pokles nachází v rámci statistické odchylky, která dle Medianu (.pdf, str. 7) může činit až 3,5 procentuálních bodů.

Odchodem bývalé olomoucké poslankyně Zuzany Majerové Zahradníkové ztratili olomoučtí občanští demokraté svůj jediný mandát v Poslanecké sněmovně. Po svém odchodu z ODS Majerová Zahradníková spolupracuje s Václavem Klausem ml. v nově vzniklém hnutí Trikolóra, které Klaus ml. založil po svém vyloučení z ODS. Podle Lidovky.cz rozpustili v červnu 2019 také v návaznosti na vyloučení Václava Klause mladšího z ODS občanští demokraté v Šestajovicích svou šestičlennou buňku.

Dohledatelná jsou veřejná prohlášení některých bývalých členů o jejich odchodu, která publikovali na Facebooku a Twitteru. Veřejně se ke svému odchodu na svém facebookovém profilu vyjádřila Helena Mallotová, která se spolu s dalšími pěti bývalými členy ODS na Praze 12 (Tomáš Korálek, Václav Kozel, Petr Mallota, Jakub Němec a Miroslav Tanzer) rozhodla ukončit svoji činnost k 31. 5. 2019.

Zdroj: Facebook

Ještě předtím (31. března 2019) sdílel na svém facebookovém profilu oznámení o ukončení činnosti v ODS Lukáš Zídek.

Zdroj: Facebook

10. srpna 2019 oznámil zrušení členství v ODS František Ševít.

Zdroj: Facebook

Z uvedeného plyne, že odchody nejsou v řádu jednotlivců, v řádu několika desítek však mohou být.

Na otázku novinářů z iDNES.cz, do kdy nejpozději by se mělo o případné koalici opozičních stran jednat, předseda ODS odpověděl: „Očekávám, že bude všechno jasné do Vánoc 2020. Do té doby se může stát mnoho věcí. Umím si představit v roce 2020 nějakou předvánoční dohodu.“

Předsedové TOP 09, STAN a lidovců žádné konkrétní datum nezmínili, uvedli však, že jednání už probíhají a k dohodě by se mělo dospět co nejdříve.

K vytvoření volební koalice, která by byla schopná konkurovat hnutí ANO, vyzval na konci června také předseda STAN Vít Rakušan. „Vyzýváme ostatní strany a politické síly, které mají stejný názor, abychom vážně přemýšlely o tom, že při zachování autenticity jednotlivých politických subjektů vytvoříme předvolební blok, který bude schopen nabídnout občanům jasnou alternativu,“ prohlásil Vít Rakušan na tiskové konferenci před schůzí, na které se mělo hlasovat o návrhu vyslovení nedůvěry vládě.

Možné varianty spolupráce ve volbách do Poslanecké sněmovny jsou zatím otevřené. Spojit by se tak mohly ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL, Piráti již svou účast na tomto projektu vyloučili.

V dubnu 2018 podepsali předsedové ODS a Soukromníků rámcovou dohodu o spolupráci v komunálních a senátních volbách. Fiala tehdy řekl, že postaví společné kandidátky a podpoří uchazeče o volby do Senátu.

Před volbami uvedl předseda senátorského klubu ODS Miloš Vystrčil, že vzájemně spolupracují se Soukromníky a že se ODS dohodla s hnutím STAN a KDU-ČSL na vzájemné podpoře společného kandidáta. Podpořili například kandidátku za STAN Hanu Žákovou či nestraníka za Zelené, STAN a TOP 09 Mikuláše Beka. Tuto spolupráci označil Vystrčil jako správnou cestu kooperace stran a hnutí, která vede od středu doprava.

Radek Kaňa, předseda oblastního sdružení ODS v Opavě, označil spolupráci s výše zmíněnými stranami za přirozené rozšíření součinnosti, která proběhla i na komunální úrovni. Jako příkladný krok středopravicové spolupráce uvedl představení kandidáta Herberta Pavery, na kterém se podíleli společně s TOP 09.

Mezi další společné kandidáty patřil také Pavel Fischer (nezávislý s podporou ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL), Jaroslav Zeman (ODS, s vyjednanou podporou od STAN a SLK), Jan Tecl (ODS v koalici se STAN a STO) a Zdenka Němečková Crkvenjaš (nezávislá s podporou TOP 09, ODS a Soukromníků).

ODS v senátních volbách v roce 2018 zvítězila. Obhajovala 4 mandáty a získala 9. Momentálně má strana v Senátu 12 zástupců, čímž se umístila za ČSSD, které přísluší nejvyšší počet senátorů. Mezi další úspěšné strany ve volbách patřily také hnutí STAN (zisk pěti mandátů) či KDU-ČSL (obhájili své 2 mandáty). Střed a pravice tak tyto volby zcela ovládly.

Co se týče společných kandidátů, úspěšná byla ve volbách většina z nich. Konkrétně se novými senátory stali Bek, Žáková, Fischer, Tecl, Zeman a Pavera.

Petr Fiala se před pár měsíci nechal slyšet, že by rád spolupracoval s konzervativně liberálními stranami i při volbách do Parlamentu v roce 2021. Za hlavní cíl označil porážku vlády Andreje Babiše a jeho „bezobsažné politiky“. Předseda TOP 09 Jiří Pospíšil na to reagoval souhlasným prohlášením. Jedině tak prý mohou sestavit vládu bez Babiše, tudíž se takovéto spolupráci nebrání.

Významnou užší spolupráci politických subjektů v rámci moderní české politické scény představoval vznik a fungování tzv. Čtyřkoalice stran US, KDU-ČSL, ODA a DEU, která se zrodila v reakci na poslaneckou spolupráci v rámci Opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD v roce 1998. Spolupráce byla podepsána 1. září 1998 s cílem zamezit ODS a ČSSD získat ústavní většinu a dominanci v obou komorách parlamentu. I přes některé úspěchy v senátních a krajských volbách projekt nevydržel do voleb roku 2002, do kterých šly naposledy společně už jen strany KDU-ČSL a US-DEU pod názvem Koalice. Samotná US-DEU po propadu v dalších volbách v roce 2006 dospěla ke svému zániku v roce 2011.

V letech 2009 až 2016 fungovala spolupráce stran STAN a TOP 09 jak formou společných kandidátek pro volby, tak i spoluprací a jednotným vystupováním jejich představitelů v obou komorách parlamentu a EU (společné kluby). Úzká spolupráce skončila koncem roku 2016, přesto ale v roce 2019 došlo k určitému oživení, když obě strany spolupracovaly v rámci evropských voleb.

V roce 2017 se pokusily o společné vystupování pro parlamentní volby strany STAN a KDU-ČSL. Spolupráce však ztroskotala již po pár měsících.

I v současné době existuje určité volné uskupení politických stran v rámci české poslanecké sněmovny, tzv. demokratický blok, kdy se strany ODS, KDU-ČSL, STAN a TOP 09 původně dohodly jen na společném postupu při ustanovení nové poslanecké sněmovny. V současnosti se objevují určité náznaky a ochota k užší spolupráci v rámci bloku především proti politice současné nejsilnější strany ANO a jejího předsedy Andreje Babiše.

Spolupráce politických subjektů – stran v rámci volebních kandidátek či společné podpory v povolebním období – není v současné české politice ničím neobvyklým. Nutno podotknout, že zatím většina těchto pokusů skončila neúspěchem nebo neměla dlouhodobějšího trvání.