Andrej Babiš

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože existovaly další reálné varianty koalic bez podpory/účasti KSČM. Andrej Babiš má pravdu v tom, že koalice ANO a ODS by ve Sněmovně měla 103 mandátů. ODS však neodmítala spolupráci s hnutím ANO obecně. ODS pouze odmítalo vládní spolupráci za situace, kdy jsou členy vlády trestně stíhané nebo obviněné osoby. První místopředsedkyně ODS Alexandra Udženija se v dubnu tohoto roku vyjádřila takto:

„Je to jedna z podmínek, které ODS měla, že nechce, aby byl trestně stíhaný premiér. Pokud by tato překážka byla odstraněna, určitě ODS je otevřena jednání.“

Vláda mohla být vytvořena i s dalšími politickými subjekty, které se nebránily spolupráci s ANO za určitých podmínek. Trestní stíhání člena vlády bylo překážkou i pro KDU-ČSL, která by s hnutím ANO jinak byla ochotná jednat. Staronová koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL by ve Sněmovně měla stejnou většinu, tedy 103 křesel.

Ani Pirátská strana spolupráci s hnutím ANO zcela nevyloučila. Ve své povolební strategii uvádí toto:

„Budeme jednat se všemi ostatními politickými stranami. Naše podpora libovolné vlády je podmíněna tím, že do vlády nebudou nominováni lidé nekompetentní nebo s korupční historií. V žádném případě nepodpoříme vládu s účastí subjektů ohrožující základy liberální demokracie nebo historickým dědictvím likvidace demokracie v této zemi, tj. zejména s účastí KSČM, SPD nebo s převahou ANO.“

Možnost spolupráce by tedy byla otevřená, pokud by ve vládě nebyla trestně stíhaná osoba a ANO by v takové vládě nemělo většinu ministerských postů. Koalice ANO, ČSSD a Pirátů by ve Sněmovně měla 115 hlasů. Koalice ANO, Pirátů a KDU-ČSL 110. Hnutí STAN v únoru tohoto roku také odsouhlasilo možnost jednat o podpoře vlády s hnutím ANO. Podmínkami byla neúčast trestně stíhané osoby, prozápadní směřování republiky nebo programová shoda. Svými šesti mandáty by hnutí mohlo umožnit vznik například vlády ANO s Piráty (dohromady 106 hlasů).

Ochotu parlamentních stran vyjednávat s hnutím ANO o účasti na vládě či její podpoře server Demagog.cz již několikrát ověřoval, včetně hnutí STAN a Pirátů. Oba zmíněné subjekty účast na vládě s hnutím ANO a priori nevyloučily, pouze stanovily nutné podmínky, které by vzniklá vláda musela splňovat. Výrok je proto hodnocen jako nepravdivý.

Celostátní výbor STAN v únoru 2018 odsouhlasil možnost jednání s hnutím ANO o podpoře vlády. Podle vyjádření Petra Gazdíka pro server iDNES.cz jsou tři podmínky následující: „Ve vládě nebude sedět žádná obviněná či trestně stíhaná osoba, vláda bude mít jasnou euroatlantickou orientaci a budeme mít garanci, že se ve Sněmovně nebude opírat o extremistické strany.“ Míra podpory vlády se měla dle serveru iROZHLAS.cz odvíjet od množství splněných podmínek. V případě splnění všech tří by se hnutí STAN přímo účastnilo vládní koalice, v případě splnění jedné nebo dvou podmínek by se jednalo pouze o podporu.

Piráti se v rámci vládního vyjednávání drželi své povolební strategie, ve které uvádí: „Naše podpora libovolné vlády je podmíněna tím, že do vlády nebudou nominováni lidé nekompetentní nebo s korupční historií. V žádném případě nepodpoříme vládu s účastí subjektů ohrožujících základy liberální demokracie nebo s historickým dědictvím likvidace demokracie v této zemi, tj. zejména s účastí KSČM, SPD nebo s převahou ANO.“Podmínky Pirátů pro podporu nebo účast ve vládě tedy spočívaly v zajištění menšinového zastoupení hnutí ANO, nepřítomnosti nekompetentních osob, nebo osob s korupční historií a nezávislost vlády na stranách SPD a KSČM.

Prezident Miloš Zeman dne 10. července 2018 jmenoval Jana Kněžínka na návrh předsedy vlády ministrem spravedlnosti.

Dočasného pověření se využívá v situacích, kdy ještě nedošlo ke jmenování ministra. V takové situaci je pak některý z jmenovaných členů vlády dočasně pověřen řízením ministerstva do doby, než bude jmenován ministr.

Dočasné pověření při jmenování nové vlády má zejména zamezit problémům s možným výkladem čl. 62 písm. d) Ústavy, dle kterého „prezident pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády“.

Nebo je využíváno v situaci, kdy není jisté, kdo odvolaného ministra nahradí nebo jsou se jmenováním nového ministra problémy. Tak tomu bylo kupříkladu s dočasným pověřením místopředsedy vlády Zdeňka Škromacha řízením Ministerstva zdravotnictví. Kdy měl prezident Václav Klaus jisté výhrady k jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví.

Taťána Malá ve své diplomové práciMikroklimatické podmínky v chovu králíků pro Mendelovu univerzitu nenapsala totéž co někdo jiný, ale doslova opsala, co napsal někdo jiný. Slovy Jana Macha, experta na odhalování plagiátů:

„Konkrétně z 25 stran teorie je originální text jen na osmi až devíti stranách. Ve zbytku, tedy na šestnácti až sedmnácti stranách, jsou doslova převzaty odstavce, celé kapitoly textů, pouze je to občas přeskládáno. V případě, kdy jsou takto přepsány takto rozsáhlé pasáže, jedná se o plagiátorství.“

Bývalá ministryně spravedlnosti si počínala obdobně i u své magisterské práce z roku 2011 na Panevropské univerzitě v Bratislvě, kdy bez udání citace či zdroje zkopírovala obsah diplomové práce Rodičovská zodpovědnost od Veroniky Grossové z roku 2006. Dle Jana Macha:

„V práci paní Malé je minimálně pět procent textu shodného s prací paní Grossové. Lze ale předpokládat, že množství bude vyšší. Paní Malá některé pasáže parafrázovala, použila trochu jiné formulace, než uvedla paní Grossová. Přesto třeba struktura odstavců, jak jsou použity termíny, je shodná.“

Současně kopírovala a nedostatečně parafrázovala odbornou publikaci České rodinné právo M. Hrušákové a Z. Králíčkové a doslova opisovala z internetového článku na serveru epravo.cz.

Andrej Babiš tedy plagiátorství Taťány Malé zužuje pouze na jednu z obou prací, kde se dopustila této věci, navíc ji bagatelizuje na jeden konkrétní spíše bizarní výsek. To je ovšem zavádějící, neboť problém je mnohem širší.

Podle předběžného návrhu Ministerstva financí bude Česká republika v roce 2019 hospodařit s rozpočtem, který bude deficitní o 50 miliard.

Co se týče vládního dluhu, je nutné, jak jsme již dříve upozornili, rozlišovat absolutní výši dluhu a poměrný ukazatel dluhu ku HDP, který se obvykle používá pro mezinárodní srovnávání. Dle dat Eurostatu vládní dluh v posledních letech klesá, a to zejména díky rostoucímu HDP, byť absolutní výše dluhu se od roku 2013 výrazně nemění.

Zdroj: Ministerstvo financí

I podle dat Ministerstva financí nedošlo v posledních šesti letech k žádnému výraznějšímu snížení státního dluhu (ten se od vládního dluhu liší pouze tím, že nezahrnuje dluhy obcí, krajů, vládních příspěvkových organizací, státních fondů a zdravotních pojišťoven).

Článek 5 Ústavy ČR stanovuje princip fungování politického systému České republiky, který „je založenna svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“

Z tohoto článku je pro výrok podstatná zejména ta jeho část, která zakotvuje volnou soutěž politických stran a hnutí, které musí respektovat základní demokratické principy. Pokud tomu tak není, jedná se o výjimečný případ, který po překročení jistých mezí opravňuje stát, aby v zájmu zachování demokratické společnosti dle čl. 20 odst. 3 Listiny v zákonem stanovených případech zasáhl.

Možnost vměšování se státu do politické soutěže je dále upravena v § 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, který stanovuje limity, jež by měly mj. sloužit jako preventivní prostředky k obraně nedotknutelných hodnot demokratické společnosti.

Dle písmene a) § 4 je jedním z těchto kritérií nemožnost vzniku a vyvíjení činnosti strany, která porušuje Ústavu a zákony nebo má za cíl odstranění demokratických základů státu. Podle rozsudku NSS ze dne 17. února 2010 sp. zn. Pst 1/2009 se ve smyslu výše zmíněného ustanovení jedná o protiprávnost až v případě, že politická strana překročí jisté meze, vychází z totalitní ideologie a ve své činnosti vyzývá a podněcuje k násilí.

Písmeno b) § 4 stanovuje nutnost demokratických stanov a ustavování orgánu strany demokratickým způsobem neboli respektování vnitrostranické demokracie. V souvislosti s tím je nutné zmínit následující nález ÚS ze dne 27. prosince 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10 dle něhož: „Reálná a efektivní kontrola dodržování principů a pravidel vnitrostranické demokracie (byť formálně zakotvených ve stanovách již registrovaných politických stran) není právním řádem téměř vůbec upravena anebo je zakotvena velmi vágně.“ Obdobně se pak ÚS vyjadřuje k možnosti přezkumu těchto pravidel u obecných soudů a obrany základního práva svobodně se sdružovat v politických stranách, v praxi může jít například o problematiku výběru kandidátu pro kandidátní listinu apod.

Avšak pro účely hodnocení výroku a v rámci veřejně dostupných zdrojů se formální požadavek demokratických stanov a demokraticky ustanovených orgánu strany zdá být stanovami KSČM (.pdf) respektován. Pro ilustraci lze uvést například část III. bod 6. (.pdf, str. 1), který stanovuje: „Se členstvím v KSČM je neslučitelná podpora a propagace hnutí směřujících k potlačování práv a svobod občanů nebo jiná činnost, která je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními dokumenty o lidských a občanských právech.“

Písmeno c) § 4 stanovuje třetí kritérium pro nemožnost vzniku či vyvíjení činnosti strany, která „směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů.“V této části nám nezbývá jiná možnost než čerpat informace o směřování KSČM z veřejně dostupných informací, které strana uvádí ve svém Volebním programu pro volby do Poslanecké sněmovny a Parlamentu ČR 2017.

Z tohoto volebního programu lze k otázce demokratičnosti směřování strany například zjistit, že KSČM vybízí (.pdf, str. 17) k „zahájení diskuse o zdokonalení Ústavy ČR z roku 1993 a klíčových zákonů s cílem upevnit demokratický právní stát a prosadit princip suverenity lidu a svobodné soutěže politických stran v rámci parlamentního systému.“

Písmeno d) § 4 pak uzavírá skupinu kritérií fungování politických stran a hnutí v demokratickém právním státě, stanovením nemožností vzniku a činnosti takových stran a hnutí „jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.“

Pro doplnění také uvádíme, že si v roce 2011 tehdejší vláda nechala od Ministerstva vnitra vypracovat právní analýzu týkající se možnosti pozastavení činnosti KSČM. V závěru (.pdf, str. 28) této analýzy ministerstvo uvedlo, že dle jeho právního názoru „v tuto chvíli nejsou žádné důvody k právním krokům vůči KSČM, a to ani ve formě návrhu na pozastavení činnosti.“

Nepřísluší nám hodnotit, zdali jednotlivé politické strany a hnutí dodržují ústavní pořádek a zákony. KSČM je však řádně registrovaná politická strana, která se jeví tak, že jako celek splňuje požadavky, jež zákon a Ústava demokratické straně ukládají.

Andrej Babiš po schůzce s prezidentem Zemanem 6. června 2018 sdělil médiím, že podá žalobu na Slovensko k Evropskému soudu pro lidská práva, a to v souvislosti s údajnou spoluprací Andreje Babiše se Státní bezpečností.

Na základě veřejně dostupných zdrojů nebylo možné toto tvrzení potvrdit, či vyvrátit.

Peter Pellegrini a Andrej Babiš se společně setkali při příležitosti zahájení festivalu Re:publika 26. května 2018 v Brně. Během dne se zúčastnili několika veřejných diskuzí, například debaty České televize nebo debaty s veřejností v rámci občanských konzultací o EU.

Avšak ze záznamů dostupných z těchto a jiných veřejných setkání není možné tvrzení hodnotit jinak než jako neověřitelné.

Pro úplnost také dodáváme, že Andrej Babiš 13. února 2018 sdělil webu Novinky.cz: „Moji právníci říkají, že budou žalovat ministerstvo vnitra, SISku a možná půjdeme na Evropský dvůr pro lidská práva. Tak neříkejte, že jsem definitivně prohrál. Neprohrál jsem, budu se soudit celý život.“

Andrej Babiš je stále v archivech po komunistické tajné policii veden jako její tajný spolupracovník.

Designovaný premiér sice v soudních sporech u okresního, krajského i Nejvyššího soudu ČR uspěl, nicméně tato pravomocná rozhodnutí byla smetena ze stolu rozsudkem slovenského ústavního soudu. V odůvodnění soud zpochybnil postupy ohledně vyslýchání bývalých příslušníků StB a zejména odmítl, aby byl k žalobě pasivně legitimován Ústav paměti národa (obdoba českého Ústavu pro studium totalitních režimů).

SlovyÚstavního soudu Slovenské republiky:

„Povinným, tedy odpovědným subjektem, je vždy původce zásahu, tedy ten, koho řízení způsobilo zásah do práv fyzické osoby. Pod neoprávněným evidováním třeba rozumět činnost příslušných složek a příslušníků Sboru národní bezpečnosti, jejichž činností byl založen svazek žalobce a vytvořené dokumenty, které jsou obsahem tohoto svazku. Je tedy zřejmé, že původcem tohoto zásahu nemohl být Ústav paměti národa, který byl jako veřejnoprávní instituce zřízen přibližně 20 let poté, co byl tento svazek vytvořen, a třináct let poté, co došlo ke zrušení StB.”

Andrej Babiš a jeho právníci se v lednu 2018, tedy až po rozsudku ústavního soudu, znovu obrátili se žalobou na ÚPN na krajský soud. Tato žaloba byla zamítnuta, protože soudy nižší instance musí respektovat verdikt soudu ústavního. Babiš se tedy do konce června 2018 obrátí na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nicméně stále nebylo soudně potvrzeno, že je Andrej Babiš neoprávněně uveden v archivech StB.

Vzhledem ke kontextu hodnotíme výrok jako zavádějící, protože ve výsledku Andrej Babiš soudní pře prohrál.

Slovenský Ústavní soud v nálezu (.pdf) ze dne 12. října 2017 sp. zn. II. ÚS 285/2017 rozhodoval o ústavní stížnosti podané Ústavem pamäti národa, který vede přepis evidence Státní bezpečnosti na základě zákona č. 553/2002 Z.z., o pamäti národa.

Ústav ve stížnosti namítal, že mu bylo postupem v jednání, a i následným rozhodnutím slovenského nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 2 Cdo 984/2015, stejně tak jako postupem v jednání, a i následným rozhodnutím sp. zn. 5 Co 635/2014 Krajského súdu v Bratislavě ze dne 30. června 2015, zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Slovenský Ústavní soud shledal porušení základních práv a svobod Ústavu, a na základě toho zrušil obě zmíněná rozhodnutí Krajského i Nejvyššího soudu a vrátil je Krajskému soudu v Bratislavě k dalšímu jednání.

V těchto zrušených rozhodnutích soudy potvrdily rozsudek soudu prvního stupně, který určoval, že Andrej Babiš je neoprávněně v registračních protokolech bývalé Státní bezpečnosti jako agent. To však po nálezu slovenského Ústavního soudu již neplatí, a tak nelze opomíjet vazbu nálezu na osobu Andreje Babiše.

Ústavem namítaná porušení byla spatřována zejména v nesprávném postupu při dokazování výpovědí (.pdf, str. 55) bývalých příslušníků Státní bezpečnosti a také ohledně otázky pasivní věcné legitimace na straně Ústavu, který podle nálezu(.pdf, str. 73) není odpovědný za neoprávněné zveřejnění v evidenci Státní bezpečnosti nebo vůbec za samotné zveřejnění této evidence.

Ačkoli lze tomuto rozhodnutí slovenského Ústavního soudu přičítat dalekosáhlejší dopady než jen na osobu Andreje Babiše, zejména v části o výpovědi bývalých příslušníků Státní bezpečnosti nebo o pasivní věcné legitimaci ústavu. Nelze však pravdivě tvrdit, že soud o Andreji Babišovi nerozhodoval, neboť z rozhodnutí, která byla předmětem nálezu slovenského Ústavního soudu, jasně vyplývá, že Andrej Babiš byl účastníkem řízení u slovenského jak Nejvyššího soudu, tak i u Krajského soudu. Stejně tak lze dohledat, že byl účastníkem řízení u soudu prvního stupně.

Co se týče otce Adely Banášové, je pravdou, že i on se potýká s tím, že je evidován jako vědomý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Jeho kauzou jsme se zabývali ve výroku předsedy vlády již dříve.

Informace, že byl důchodový účet zrušen, se čas od času ve veřejném prostoru diskutuje. Ministerstvo financí 30. ledna 2014 (shodou okolností den po nástupu Babiše do tohoto úřadu) v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu uvedlo následující:

„Od počátku padesátých let (kdy zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění,učinil příjmy a výdaje nemocenského a důchodového pojištění od 1. ledna 1952 součástístátního rozpočtu) se datuje financování sociálního pojištění (tedy i důchodů) ze zdrojůstátního rozpočtu a po následující období čtyřiceti let na tomto organizačníma finančním uspořádání nebylo v zásadě mnoho měněno. V roce 1993 došlo k tomu,že v souvislosti s daňovou reformou byla zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálnízabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, stanovena odvodová povinnostpojistného (předtím byly všechny odvody zahrnuty v dani z příjmu), nicméně vazba na státnírozpočet se nezměnila.V roce 1993 tedy nedošlo k žádnému zrušení důchodového účtu, protože neexistoval.Důchodový systém funguje v rámci státního rozpočtu na tzv. průběžném principu - pojistné se odvádí do státního rozpočtu a ze státního rozpočtu se hradí výdaje na důchody. Jde o mandatorní výdaj, tedy ten, na který je zákonný nárok a výplata všech důchodů musí být ze státního rozpočtu pokryta i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků potřebný na výplatu důchodů. Nejde tedy o fondový způsob hospodaření, kdy by příjmy plynuly na jeden účet, z kterého by též byly hrazeny i výdaje, a který by končil saldem, které by v případě „přebytku“ bylo možno použít na jiné účely).“