Tomio Okamura

Okamurova slova neodpovídají přesně tomu, co tvrdí ekonom Kohout. Pavel Kohout v tomto rozhovoru pro Hospodářské noviny konkrétně říká, že “ pokud by se zakázky lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly většinu schodku státního rozpočtu.”

Na otázku redaktora, zda je tento výrok podložen určitými výpočty nebo zda se jedná pouze o odhady Kohout odpovídá, že “je to podloženo zkušenostmi z aukcí na dodávky pro veřejný i soukromý sektor.”

Pokud se tedy Okamura odkazuje k tomuto rozhovoru, musíme jeho výrok hodnotit jako zavádějící. Kohout jednak nic takového doopravdy nespočítal, dále nemluví o všech neúčelně vynaložených prostředcích, ale pouze o plýtvání v oblasti veřejných zakázek a do třetice a hovoří o umazání většiny, nikoliv celého schodku.

Výrok se nám na základě dostupných informací nepodařilo ověřit. Web novaustava.cz,který prezentuje názory P. Kouhouta, autora zmiňované knihy se zmiňuje o odvolatelnosti poslanců a senátorů. Bližší informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.

Podle serveru volby.cz byla celková volební účast do zastupitelstev krajů 36,89 %. K volbám tedy nepřišlo zaokrouhleně 63 % oprávněných voličů. Tento údaj zhruba odpovídá Okamurově vyjádření, hodnotíme tedy výrok jako pravdivý.

Tzv. stabilizačním balíčkem je myšlen Vládní návrh zákona o změně daňových, pojistných a dalších zákonů. Senát návrh zákona zamítl usnesením na své schůzi konané 5. prosince 2012. Na stránkách Senátu lze dohledat přehled o hlasování. Senátoři hlasovali o přijetí usnesení o zamítnutí. Pokud by tedy Tomio Okamura hlasoval proti stabilizačnímu balíčku, musel by hlasovat pro přijetí usnesení. Dle výše uvedeného přehledu však nebyl přítomen.

Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náb. společnostmi v §15 jmenuje řadu subjektů, kterým je určena finanční náhrada, přičemž 20 % z celkové částky je určeno jiným subjektům, než Římskokatolické církvi.

V důvodové zprávě (.pdf) zákona se mj. dočteme (str. 26): “ menší církve a náboženské společnosti by v případě naturální restituce nedostaly v podstatě žádný majetek, neboť historicky neměly v českých zemích takové postavení jako římskokatolická církev ”.

Zákon tedy přiznává menším církvím a náb. spol. právo na náhradu, kterou by nezískaly při “naturální restituci”, tedy pokud by byl přímo nahrazován ztracený majetek. Žádný majetek tím ale Římskokatolické církvi nebere. Ta je stále osobou oprávněnou žádat o svůj neprávem odebraný (apod., dle §5 zákona) majetek. Menší církve a náb. spol. získávají pouze finanční náhradu, přičemž i důvodová zpráva zákona (např. na str. 21-22) uvádí i jiné důvody pro tuto náhradu, než je náprava křivd, jako je nutnost financovat platy duchovních.

Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tedy takzvané církevní restituce se například mimo výše finančních náhrad pro jednotlivé církve zabývá také v §17 příspěvkem na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností, kdy má stát po dobu 17 let vyplácet určitý (výše určena v odst. 2 a 3) příspěvek.

Mimo tento příspěvek se tématem financování církví zabývá v §19 s názvem Zrušovací ustanovení, kde zrušuje mj. také Zákon (.doc) č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a další zákony, které tento později měnily. Např. Ministerstvo kultury zmiňuje, jak financování na základě tohoto zákona funguje. Není tedy pravda, že by tento zákon vůbec neřešil financování církví.

V Německu funguje tzv. systém církevní daně, kdy mohou církve a náboženské společnosti od svých věřících vybírat na svou činnost od členů jejich církve prostředky formou srážky příjmu (podrobněji o tom např. pojednává tento či tento text). Nejedná se ovšem o systém daňové asignace, o kterém hovoří Okamura (a který funguje např. v sousedním Slovensku), kdy může plátce daně prakticky volně odvést část svého příjmu na libovolnou veřejně prospěšnou službu (německá církevní daň se vztahuje pouze na příslušníky dané církve a navíc je pro ně povinná). Hodnotíme proto výrok jako nepravdivý.