Tomio Okamura

Článek České televize potvrzuje základní teze výroku, tedy že obě zmíněné strany prosazují majetková přiznání, Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury společně s Komunistickou stranou Čech a Moravy navíc i zpětně. Retroaktivní majetková přiznání od hodnoty 2 milionů Kč jsou jedním z hlavních bodů programu Hnutí Úsvit.

Vedle toho předseda strany ČSSD Bohuslav Sobota se opakovaně vyjádřil, že zákon nezamýšlí koncipovat jako retroaktivní, Miroslav Antl z ČSSD navíc dle České tiskové kanceláře dodává, že retroaktivita není možná z právního hlediska.

Ačkoliv rok 1990 nebyl v souvislosti s majetkovým přiznáním podle našich zdrojů senátorem Okamurou do této chvíle zmíněn a ani ve svém programu dosud ono "zpětné působení" neupřesnili, žádnému údaji neodporuje a proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Proces a okolnosti privatizace OKD, a.s., shrnuje např. Česká televize. Státní podíl na akciích OKD (45,9 %) byl v rpce 2004 na základě rozhodnutí vlády (přesněji zde, .doc) prodán společnosti Karbon Invest za 4,1 mld. korun. To znamená, že OKD byla v tomto prodeji ohodnocena přibližně na 8,9 mld. korun.

Agentura Ernst & Young přitom ve svém pozdějším posudku OKD ohodnotila až na 52,3 mld. korun (ČT). Opravdu tedy mělo jít o téměř šestinásobně podhodnocený prodej, ačkoli pozdější šetření ze strany Evropské komise takovéto pochybení neodhalilo (iHNed.cz).

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací jako pravdivý.

Co se týče tzv. fondů solidarity, takové iniciativy na Západě můžeme opravdu nalézt.

Lze například zmínit kanadský Fonds de solidarité FTQ (oficiální stránka organizace v angličtině), jehož účelem je do určité míry podporovat a chránit pracovní místa v různých ekonomických sektorech (včetně těžebního průmyslu). Tento fond také cíleně vede své členy a podporované organizace k vytváření rezerv pro důchody. Nejedná se však o iniciativu přímo ze strany těžařských firem.

Okamura také ve svém textu (Okamura: Bakala vytáhl miliardy, zbyla bída. Je to hnus) popisuje stručně řešení, o kterém mluvil také v tomto výroku. Konkrétně píše: "Majoritní vlastník OKD Zdeněk Bakala by se měl podle mého názoru finančně podílet na zmírnění sociálního napětí zapříčiněného krizí OKD a na sanaci podniku. V civilizovaném světe vytváří takto velké firmy fondy pro případ krizí, ze kterých podporují své propouštěné zaměstnance."

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, neboť existují protichůdné názory na cenu, za kterou byl privatizován podíl v OKD.

Pokud jde o údajné podhodnocení ceny OKD, agentura Ernst & Young vytvořila posudek, podle kterého měl státní podíl na společnosti v r. 2005 hodnotu až 24 miliard korun (ČT).

Prodej byl nicméně prověřován, a to dokonce několikrát, Evropskou komisí pro podezření ze státní podpory kupujícímu. Komise však nenašla, což potvrdil také její závěr v roce 2011 (iHNed.cz), pochybení související s cenou prodeje. Cena měla být "spravedlivá".

Výrok hodnotíme na základě dohledaných informací o elektronických volbách jako pravdivý.

Je pravdou, že Estonsko se stalo první zemí, která roku 2005 využila elektronické hlasování v místních všeobecných volbách.

V roce 2007 se konaly v Estonsku první národní internetové volby, kterých se zúčastnilo celkem 30 275 občanů.

V roce 2009 obecních volbách hlasovalo prostřednictví internetu 104 415 lidí, což znamená zhruba 9,5 % osob s hlasovacím právem.

V roce 2011 při internetových parlamentních volbách hlasovalo 140 846 lidí.

Komplexně se problematikou zabývá text Petra Šindeláře Elektronické volby jako možný nástroj pro posílení demokracie, který o estonském případu (.pdf) píše na straně 248.

Výrok hodnotíme na základě dostupných informací z médií a také z veřejných údajů firmy ČEZ jako nepravdivý.

Martin Roman zastával funkci generálního ředitele a předsedy představenstva společnosti ČEZ od 1. dubna 2003 do 15. září 2011. Za rok 2008 Martin Roman prostřednictvím motivačního programu firmy inkasoval 700 milionů Kč. Finance vyplácela společnost ČEZ jako odměny motivačního programu za dobré hospodaření firmy. Většinu tohoto objemu činily akcie ČEZ.

Odměny se netýkaly pouze osoby Martina Romana. Podle iDnes.cz: " Šest členů představenstva, dvanáct členů dozorčí rady a třicítka členů širšího vedení státem ovládané firmy si loni vydělali přes 2,2 miliardy korun, což je vůbec nejvíce v historii firmy." Problematickou částí výroku je ta, kde Okamura tvrdí, že zmíněnou odměnu dala Martinu Romanovi ČSSD.

Martin Roman inkasoval velkou část peněz v podobě opčních akcií, které jsou součástí motivačního programu, který schválila valná hromada v květnu 2008 (výroční zpráva ČEZ 2008 - pdf. str. 235). Ta se konala 21. května 2008 (tamtéž - str. 97). Zápis z tohoto jednání je také dohledatelný na webu ČEZu (.pdf). Není tedy pravdou, že by "800 milionů dala Romanovi ČSSD". Možnost astronomických odměn pro vysoký management firmy schválila valná hromada, tedy akcionáři. V roce 2008, jak uvádí výše přiložená výroční zpráva, vlastnila Česká republika cca 70 % podílu na hlasovacích právech - str. 94 (.pdf) - struktura akcionářů.

"Prvním z nich byla Česká republika (myšlen je akcionář ČEZu - pozn. Demagog.cz) zastoupená Ministerstvem financí České republiky a Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Podíl České republiky se v průběhu roku 2008 snížil na 63,39 % z důvodu prodeje některých akcií ČEZ, a. s., z majetku státu. Podíl České republiky na hlasovacích právech naopak vzrostl na 70,43 %, vzhledem k tomu, že počet vlastních akcií ČEZ, a. s., se zvýšil více, než se snížil počet akcií v držení České republiky."

V této době již ČSSD neměla své vedení v obou těchto zmíněných ministerstvech. Na financích byl ministrem Miroslav Kalousek a ministerstvu práce a sociálních věcí šéfoval Petr Nečas. Nelze tedy tvrdit, že zmíněné odměny Romanovi dala ČSSD, z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, a to na základě údajů z programových bodů Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury.

První z deseti programových bodů politického Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury stanoví požadavek na přímou volbu poslanců, hejtmanů a starostů, a také požadavek na přímo voleného a přímo odvolatelného prezidenta republiky ( viz program hnutí).

Špidlova, resp. Grossova vláda prodaly menšinový státní podíl v OKD společnosti Karbon Invest, ve které Bakala nefiguroval.

Proces privatizace OKD, a.s. (dříve Ostravsko-karvinské doly) blíže popisuje např. ČT. Státní podíl na této akciové společnosti klesal od roku 1997, a to až na menšinový podíl. Když v březnu 2004 vláda Vladimíra Špidly rozhodla o prodeji tohoto podílu za 2,25 mld. korun společnosti Karbon Invest a v září 2004 vláda Stanislava Grosse navýšila (přesněji zde, .doc) cenu na 4,1 mld. korun, držel již stát pouze 45,8831 % akcií podniku.

Pravdou na tvrzení senátora Okamury je, že OKD prodala vláda, jejímiž členy byl Bohuslav Sobotka a Stanislav Gross. Sobotka byl jako ministr financí podle výše uvedených usnesení vlády prodejem dokonce pověřen. I v tom je však výrok zavádějící, jelikož vláda prodávala pouze menšinový podíl: společnost Karbon Invest měla po nákupu státního podílu držet 96 % akcií OKD (dle Ihned.cz) a jen menší část svého podílu získala od státu.

Zcela nepravdivé pak je, že Sobotka s Grossem prodali OKD "panu Bakalovi ". Již v září jsme ověřovali výrok Bohuslava Sobotky, který to popíral. Podnikatel Zdeněk Bakala odkoupil společnost Karbon Invest několik týdnů po její dohodě se státem a také jeden z tehdejších klíčových vlastníků Karbon Invest, Petr Otava, prohlásil (Novinky.cz): "Vláda nebyla o jednáních o vstupu RPG Industries [Z. Bakaly, pozn. Demagog] informována".

Výrok je hodnocen jako pravdivý, jelikož Okamurova historická poznámka se dá ověřit v knize Donalda Kendricka "The A to Z of the Gypsies".

Kendrick přímo popisuje Květkovu dynastii (Kwiek Dynasty), která na začátku 20. století emigrovala z Rumunska do Polska. Založili královskou dynastii, která ale nebyla nikdy uznána dlouho dobu usazenými polskými Romy. Král Michal II., zvolený roku 1930, byl pozván na Bukurešťskou konferenci (1934) a rok později oslovil Londýnské shromáždění a předložil návrh Romského státu v Africe. Janusz Kwiek, korunovaný roku 1937, požádal přímo Benita Mussoliniho o přidělení území Romům v zemi dnes nazývané Etiopie. Janusz Kwiek zmizel během nacistické okupace v Polsku roku.

Odvolatelnost politikůve Švýcarsku (ang.) funguje pouze na úrovni kantonálních parlamentů, a to v šesti kantonech z celkových 26: v Bernu, Schaffhausenu, Solothurnu, Ticinu, Thurgau a Uri. Ve všech těchto kantonech funguje odvolání na základě petice. Petici za odvolání musí podepsat předepsaný počet voličů, toto číslo je založeno na procentuálním počtu obyvatel a liší se kanton od kantonu. Nejedná se však o příliš využívaný ani úspěšný nástroj a v některých kantonech (Aargau, Baselland, Lucerne) došlo v minulosti k jeho zrušení.

Zdroje k tématu odvolatelnosti politiků ve Švýcarsku jsou velmi omezené, a proto se nám nepodařilo dohledat, zda tento institut může být využíván pouze jednou za rok.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, protože podmínkou pro odvolání není shromáždění většího počtu hlasů, než kterými byl určitý politik zvolen. Neexistuje navíc žádný jednotný "švýcarský model", jak o něm mluví Tomio Okamura, podmínky pro odvolání politiků se v jednotlivých kantonech liší.