Tomio Okamura
...neměli jsme deváté nejvyšší daně v Evropě (výrok je myšlen tak, že máme 9. nejvyšší daně v Evropě - pozn. Demagog.cz).
Výrok hodnotíme na základě dohledaných informací o výši daní v EU jako pravdivý.
Podle statistik OECD pro všechny členské země má Česká republika ze zátěží 42,5% skutečně 9. nejvyšší daně v Evropě.
Ovšem při podrobném prostudování odůvodnění jsme zjistili, že mi byly vyškrtnuty podpisy skutečných lidí z masa, krve a kůže a se skutečnými podpisy, kteří neuvedli místo trvalého bydliště.
V Rozhodnutí o registraci kandidátní listiny nebo o odmítnutí kandidátní listiny (.pdf, 1,9 MB) zveřejněném Ministerstvem vnitra ČR se na straně 49 píše “ V seznamu relevantních záznamů mohl operátor označit záznam za ztotožněný. Pokud byla nalezena tatáž osoba, avšak prokazatelně s jinými údaji, např. jiná adresa nebo adresa v současné době již neaktuální, operátor označil záznam za neztotožněný.” Z toho vyplývá, že pokud byla na archu uvedená jiná adresa, než adresa trvalého bydliště, která je uvedena v Základním registru obyvatel, nemohl být záznam ztotožněn a tedy byl vyřazen. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý
Bod, který bych vyzdvihl je, že jsem od začátku říkal, že nebudu podávat odvolání, pakliže to bude odmítnutí na základě falešných lidí s falešnými podpisy. (odvolání proti nezaregistrování MVČR na kandidáta na prezidenta - pozn. Demagog.cz)
23. listopadu řekl Tomio Okamura pro server IHNED: “ Pokud by se potvrdilo, že šlo o falešné podpisy neexistujících lidí, pak se nedá nic dělat, skládám zbraně a je po boji”.
Podívejme se, vždyť většina lidí ani nepovažuje Českou republiku za takové to svoje dítě, které milují.
Ačkoliv není jasné, z jakého faktického podkladu Tomio Okamura vychází, na základě nejnovějších výsledků průzkumu agentury STEM zabývající se dlouhodobým vztahem hrdosti českých občanů k jejich občanství hodnotíme výrok jako nepravdivý.
Dle informací ze zpravodajského serveru Lidových novin česká národní hrdost roste. Tato zpráva vychází z výsledku průzkumu agentury STEM z 23. listopadu 2012, na základě které je téměř tři čtvrtina Čechů hrdá na své občanství. Graf, uvedený na stránkách iDnes.cz, který znázorňuje vývoj výsledků od března roku 1998 až do dubna roku 2011, sice končí sestupujícími hodnotami, nejnovější data by ale tento trend zvrátila. Jak je patrné z grafu, mezi lety 1998 a 2011 se podíl lidí pyšných na své občanství pohyboval mezi 66 až 85 %, začátkem roku 2012 podíl dokonce klesl na historické minimum 61 %. Na základě nejnovějších výsledků však nejnovější hodnota činí téměř 71 %. Pro doplnění ještě uvádíme informaci ze serveru Lidových novin, že kladný vztah k českému občanství vyjadřují většinou vysokoškolsky vzdělaní lidé do věku 29 let, kteří jsou zároveň příznivci pravicových stran.
Vzpomeňte v loňském roce na kauzu nespravedlivě odsouzeného mladíka na Znojemsku v kauze přepadené pošťačky. Přesto, že soudce neměl pádné důkazy, odsoudil nevinného mladíka na 5 let do vězení, ten si těch 5 let odseděl a až po 5 letech policisté dopadli na základě testů DNA a přiznání skutečného pachatele. Soudce se vůbec tomu mladíkovi nejen, že neomluvil, měsíce se tahají, pokračují další tahanice, ten mladík se nemůže zbavit toho nespravedlivého rozsudku.
Senátor Okamura hovoří o případu série přepadení poštovních doručovatelek, které policie na Znojemsku vyšetřovala v letech 2003 a 2004.
Policie zadržela a soud následně shledal vinnými dvojici mladíku, Tomáše Čepuru a Jaroslava Schindlera. Otázka pádnosti důkazů není součástí hodnocení, neboť není možné dohledat konkrétní spis, který by potvrzoval nebo vyvracel tuto věc.
Tomáš Čepura byl odsouzen za více trestných činů k odnětí svobody v délce šesti let. Soud mu posléze udělený trest o rok zkrátil.
Jaroslav Schindler strávil půl roku ve vazbě a od soudu odešel s tříletou podmínkou.
V únoru roku 2010 podal Jaroslav Schindler žádost o obnovení procesu. Tato jeho žádost byla ovšem zamítnuta.
Senátor Okamura ve svém vyjádření situaci mírně zjednodušuje. I přes to však hodnotíme jeho výrok jako pravdivý.
Samozřejmě já jsem s písemnými návrhy svých zákonů, to znamená zákon o referendu, zákon o povinnosti hospodařit s péčí řádného hospodáře pro ministry a další veřejné činitele, zákon o zákazu hracích automatů, zákon co se týče, novela zákona o exekutorech a podobně. Já jsem písemně obešel vybrané vlivné senátory, a dokonce i poslance v Poslanecké sněmovně a nenašel jsem většinovou podporu.
Výrok označujeme za neověřitelný, a to s ohledem na absenci jiných dostupných zdrojů nežli samotných prohlášení senátora Okamury (dále taktéž např. zde či zde) referujících o jeho činnosti a snaze o získání podpory pro uvedené návrhy. Dohledat nelze rovněž ani jejich zmíněnou písemnou podobu.
Pavel Kohout ve své knížce popisuje, že poslanci by se mohli volit v senátních obvodech přímou volbou – s tím já souhlasím – mohli by být tedy i přímo odvolatelní, ale vždy větším počtem hlasů, než kterým byli zvoleni.
Výrok se nám na základě dostupných informací nepodařilo ověřit. Web novaustava.cz,který prezentuje názory P. Kouhouta, autora zmiňované knihy se zmiňuje o odvolatelnosti poslanců a senátorů. Bližší informace se nám bohužel nepodařilo dohledat.
To je přesně ten ústavní problém, který napadají odborníci i ústavní právníci, že na kandidátech se žádala odpovědnost za platnost údajů na petičních arších, přestože zákon neumožňuje, abychom ty údaje při sběru podpisů kontrolovali.
Senátor Okamura odkazuje k tomu, že kandidáti nemají přístup do základních registrů obyvatel, ve kterých by mohli zkontrolovat údaje poskytnuté občany. Mezi subjekty s přístupem do této evidence, které vyjmenovává např. web Ministerstva vnitra (MV), kandidáti a jejich kampaně nepatří (jde o úřady, občany samotné, nebo zvláštním předpisem oprávněné subjekty). O tom, že nemožnost údaje předem zkontrolovat může umožnit neregistrovaným kandidátům napadnout rozhodnutí MV, napsali např. Marek Antoš pro Respekt, nebo Pavel Uhl pro blog Jiné právo.
Nicméně tento zákon (tzv. Církevní restituce) je nešťastný v tom, že na jednu stranu bere katolické církvi spoustu majetku ve prospěch jiných církví, které nikdy žádný majetek neměly...
Zákon (.pdf) o majetkovém vyrovnání s církvemi a náb. společnostmi v §15 jmenuje řadu subjektů, kterým je určena finanční náhrada, přičemž 20 % z celkové částky je určeno jiným subjektům, než Římskokatolické církvi.
V důvodové zprávě (.pdf) zákona se mj. dočteme (str. 26): “ menší církve a náboženské společnosti by v případě naturální restituce nedostaly v podstatě žádný majetek, neboť historicky neměly v českých zemích takové postavení jako římskokatolická církev ”.
Zákon tedy přiznává menším církvím a náb. spol. právo na náhradu, kterou by nezískaly při “naturální restituci”, tedy pokud by byl přímo nahrazován ztracený majetek. Žádný majetek tím ale Římskokatolické církvi nebere. Ta je stále osobou oprávněnou žádat o svůj neprávem odebraný (apod., dle §5 zákona) majetek. Menší církve a náb. spol. získávají pouze finanční náhradu, přičemž i důvodová zpráva zákona (např. na str. 21-22) uvádí i jiné důvody pro tuto náhradu, než je náprava křivd, jako je nutnost financovat platy duchovních.
Co se týče hmotné a trestní odpovědnosti, například ekonom Pavel Kohout spočítal, že kdyby se daly dohromady všechny neúčelně vynaložené státní prostředky za uplynulých dvacet let, krásně bychom pokryli celý schodek státního rozpočtu.
Okamurova slova neodpovídají přesně tomu, co tvrdí ekonom Kohout. Pavel Kohout v tomto rozhovoru pro Hospodářské noviny konkrétně říká, že “ pokud by se zakázky lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly většinu schodku státního rozpočtu.”
Na otázku redaktora, zda je tento výrok podložen určitými výpočty nebo zda se jedná pouze o odhady Kohout odpovídá, že “je to podloženo zkušenostmi z aukcí na dodávky pro veřejný i soukromý sektor.”
Pokud se tedy Okamura odkazuje k tomuto rozhovoru, musíme jeho výrok hodnotit jako zavádějící. Kohout jednak nic takového doopravdy nespočítal, dále nemluví o všech neúčelně vynaložených prostředcích, ale pouze o plýtvání v oblasti veřejných zakázek a do třetice a hovoří o umazání většiny, nikoliv celého schodku.
