Tomio Okamura

Předseda PSP ČR, předseda SPD
Neověřitelné

Tomio Okamura tato slova pronesl v rozhovoru pro iDNES.cz 21. ledna 2014.

Výrok Tomia Okamury hodnotíme jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat závěrečnou zprávu plnění rozpočtu pro r. 1989.

Zákon o státním rozpočtu ze 13. prosince 1988 stanovuje celkové příjmy státního rozpočtu federace na rok 1989 částkou 223 640 800 000 Kčs. Celkové výdaje státního rozpočtu federace jsou stanoveny částkou 223 640 800 000 Kčs. Zákon o rozpočtu na rok 1989 tedy pracuje s vyrovnanými příjmy a výdaji.

Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok 2013 počítal se schodkem ve výši 100 miliard Kč.

Dle Ministerstva financí ČR byl však realný schodek v r. 2013 nakonec 81,3 miliard Kč.

Zákon o státním rozpočtu z 19. prosince 2013 stanovuje celkové příjmy státního rozpočtu České republiky na rok 2014 částkou 1 099 307 508 965 Kč. Celkové výdaje státního rozpočtu se stanoví částkou 1 211 307 508 965 Kč. Rozpočet na r. 2014 tedy počítá se schodkem 112 miliard Kč.

Pravda

Výrok byl publikován 10. 2. 2014 na facebookovém profilu Tomia Okamury.

Švýcaři si skutečně odhlasovali, byť těsně, kvóty pro imigranty. Druhou část výroku o tom, že „bohaté Švýcarsko již nápor imigrantů nezvládá" z důvodů její subjektivnosti nehodnotíme. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

V neděli 9. 2. proběhlo ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodovali o zavedení kvót pro počty přistěhovalců do země. Referendum,vyvolala Švýcarská lidová strana a zavazuje švýcarskou vládu do tří let přijmout imigrační kvóty pro všechny cizince, včetně občanů ze států EU. Přijetí tohoto imigračního omezení si vyžádá i změnu Švýcarské ústavy. Konkrétní kvóty ještě nebyly stanoveny, o těch později rozhodne vláda.

Referendum bylo přijato těsnou většinou 50,3 % hlasů a pomyslně tak rozdělilo zemi na dvě části. Na základě dřívějších referend s podobnou tematikou se ukázalo, že východ země, obývaný především německy mluvícími obyvately, se vyslovuje společně s italsky mluvícími obyvately pro kvóty, zatímco západ země, kde žijí převážně francouzsky mluvící obyvatelé, je znám svým kladným vztahem k EU a vyslovuje se ke kvótám spíše negativně.

Švýcarská spolková rada interpretuje výsledek tohoto referenda, jako odraz neklidu v zemi, který souvisí s nárůstem počtu cizinců, a to zejména v posledních letech.

Toto referendum může znamenat pro Švýcarsko do budoucna i velké problémy. Přestože není členem Evropské unie, tak ale patří do Schenghenského prostoru. Pokud země na základě referenda skutečně stanoví kvóty, které se budou týkat i obyvatel Evropské unie, tak tím dojde k porušení pravidel Schenghenského prostoru. Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz se již nechal slyšet, že hrozí, že EU vypoví se Švýcarskem některé smlouvy. Například dohody, které švýcarským společnostem umožňují přístup k evropskému jednotnému trhu. Není totiž možné, aby Švýcarsko využívalo výhody vycházející ze spolupráce s Evropskou unií, ale na druhou stranu neakceptovalo podmínky ze strany EU.

Obavy též panují ve švýcarském bankovním sektoru, který považuje EU za nejdůležitější zahraniční trh. Problémy mohou postihnout i některé firmy, které jako levnou pracovní sílu využívají právě přistěhovalce.

Co se týče druhé části výroku, jak jsme avizovali výše, pro její subjektivnost ji nehodnotíme. Nevíme totiž, v jakém smyslu T. Okamura „nezvládání" myslel. Zda hovořil o sociálním systému, či např. nalády ve společnosti. Faktem ale také je, že do země se údajně každý rok stěhuje kolem 80 tisíc lidí. V oblasti sociální politiky se nám nicméně nepodařilo dohledat, že by švýcarský sociální systém nějakým způsobem významně kolaboval. Mezi dílčí problémy pak může patřit vyšší kriminalita u některých skupin přistěhovalců, např. z některých afrických zemí. Negativně může být ale také vnímána kvalifikovaná pracovní síla stěhující se či dojíždějící za prací ze zemí EU.

Zavádějící

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Tomio Okamura hovoří o soudcích obecně, avšak ve Spojených státech neplatí pro všechny soudce totožná (ani podobná) pravidla ustanovení do funkce. Volby soudců se používají pouze u soudců v jednotlivých státech (někde dokonce jen na některé úrovni). Federální soudci jsou všichni jmenováni prezidentem Spojených států. Jelikož jsou soudci voleni pouze v některých případech a nelze jednoznačně říci, jaké požadavky na funkci musí splnit ani jak dlouhé jsou jednotlivé mandáty, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Ustanovování soudců se ve Spojených státech amerických odehrává na dvou úrovních, a to na národní (federální) a státní (v jednotlivých státech). Na federální úrovni jsou všichni soudci (nejvyššího, odvolacích i prvostupňových soudů) jmenováni prezidentem Spojených států a následně schváleni Senátem. Toto jmenování zpravidla podléhá politické situaci – nominovaní jsou často sympatizanti prezidenta nebo politické strany, jejímž byl kandidátem. Soudci jsou jmenováni na dobu "dobrého chování", tedy na neurčito. Mohou být ovšem kdykoliv odvoláni(USCourts.gov).

Na státní úrovni jsou soudci voleni, a to obecně dvěma způsoby: soutěživé volby, v nichž proti sobě stojí kandidáti (nominovaní v různých státech různým způsobem) a jsou zvoleni voliči ve volbách. Druhým způsobem jsou retenční volby, ve kterých jsou dvoustranickými komisemi vybráni kandidáti, jejichž jména jsou předložena guvernérovi, který následně soudce ze seznamu vybere a jmenuje. Voliči následně pravidelně rozhodují, jestli konkrétního soudce ponechat nebo odvolat (Justice at Stake). Délka mandátu soudce se různí v jednotlivých státech a také v jednotlivých úrovních, může být od 2 do 15 let (USLegal.com).

Požadavky na federální soudce i na soudce v jednotlivých státech se velmi různí.

Nepravda

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, a to z důvodů závažných nepřesností v užitých právních pojmech.

Nejprve je nutné podívat se z hlediska práva na pojem "péče řádného hospodáře". Ten do českého práva poprvé "zavedl" (nikoliv přesně definoval) dnes již neúčinný obchodní zákoník, který byl nahrazen zákonem o obchodních korporacích (částečně samozřejmě také novým občanským zákoníkem).

V souhrnu můžeme říci, že dle původního obchodního zákoníku je pojem "péče řádného hospodáře" chápán (.pdf, str.10–11) jako:"základní míra péče, kterou musí členové představenstva akciové společnosti, jednatelé společností s ručením omezeným, komplementáři komanditní společnosti, členové dozorčích rad, společníci veřejné obchodní společnosti a likvidátoři vynaložit při výkonu svých funkcí, a to při plnění všech povinností vyplývajících pro ně ze zákona nebo zakládajících dokumentů" (definice převzata z diplomové práce PÉČE ŘÁDNÉHO HOSPODÁŘE (.pdf) Markéty Keilové z Masarykovy univerzity z roku 2007, pro srovnání předchozí odkaz na na e.pravo.cz).

Přestože se pojem péče (a zásady) řádného hospodáře v posledních několika letech objevil i v jiných zákonech (viz dále), než je původní obchodní zákoník, zákonodárce nikde tento pojem nevymezuje (ani v předpisech na obchodní zákoník navazujících). Nalezení jeho obsahu tedy zůstává především na judikatuře, odborné veřejnosti (viz naše citace) a také na podnikatelské praxi samotné.

Nyní musíme konstatovat, že obecně se tedy "péče řádného hospodáře" vztahuje na všechny politiky (starosty, hejtmany, poslance, zastupitele, členy vlády atd.), kteří jsou za stát či územně samosprávný celek (ÚSC) účastni v kontrolních orgánech právnických subjektů (soukromoprávní subjekty s majetkovou účastí státu či ÚSC) zřízených na základě výše uvedených zákonů, ale i dalších zákonů (viz dále), které pracují se zásadami a znaky poměrně obtížně vymezeného pojmu "péče řádného hospodáře". Tomio Okamura se však zásadně mýlí, když tvrdí, že jsou z něho (ve výše nastíněném kontextu a vymezení pojmu) vyloučeni např. ministři či hejtmani.

Ve vztahu k (veřejnému) majetku veřejnoprávních korporací (nikoliv soukromoprávních osob s majetkovou účastí státu) – státu (protože ten je veřejnoprávní korporací) či ÚSC – je však vymezení pojmu a zásad odpovídajících "péči řádného hospodáře" často i daleko přísnější, nežli je tomu ve výše nastíněném případě (dnes účinného) zákona o obchodních korporacích či občanského zákoníku.

Obecně jsou zásady odpovídající pojmu "péče řádného hospodáře" v této oblasti vymezeny a rozprostřeny mezi několik zákonů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákonč. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, atd. ve vtahu ke státnímu majetku. A dále tzv. "malá rozpočtová pravidla" (zákonč. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zákony o krajích, obcích, či o hl. m. Praha, ve vztahu k majetku ÚSC.

Více o celé materii hovoří Stanovisko vlády ČR (.pdf), jež posoudila návrh vydání zákona o péči řádného hospodáře u svěřeného majetku veřejnoprávních korporací, který předložila skupina poslanců hnutí Úsvit v čele s Tomiem Okamurou.

Naše odůvodnění však nekončí. Je nutné definovat i pojem hmotná odpovědnost, který předseda hnutí Úsvit používá naprosto bezprecendentně a nesprávně.

Hmotná odpovědnost je specifický právní statut, který upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (a to samozřejmě i státním zaměstnancem, nikoliv však zaměstnancem ÚSC, který má svoji vlastní úpravu) ve věci: ..."hospodaření s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odpovědností zaměstnavateli za škodu, kterou zaměstnaneczpůsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním..." (viz předchozí odkaz), Tento právní statut je upraven zákoníkem práce (tzv. dohoda o hmotné odpovědnosti musí mít např. písemnou podobu, jinak je neplatná atd.).

S výše popsanými zásadami "péče řádného hospodáře" však takto definovaná a v českém právu zakotvená "hmotná odpovědnost" nemá – a ani nemůže (alespoň prozatím) – mít absolutně nic společného, neboť starostové, hejtmani, ministři atd. nejsou zaměstnanci státu či ÚSC a zodpovídají se pouze svým voličům.

Na závěr je tedy nutné konstatovat, že politici (všichni) jsou samozřejmě za "nevhodnou péči o veřejný majetek" odpovědní (nikoliv však "hmotněodpovědni", neboť hmotná odpovědnost je specifický právní vztah, jak jsme popsali výše) za porušení různě ve výše uvedených právních předpisech vymezených a specifikovaných "zásad péče řádného hospodáře", a to dle příslušných sankcí uvedených v těchto či jiných zákonech (např. i v trestnímzákoně, protože ten samozřejmě obsahuje přečiny a zločiny proti majetku či hospodářské trestné činy).

Zavádějící

Okamurou popisovaná kauza se týká nákupu letounů CASA v hodnotě 3,6 miliardy korun. Nákup schválila vláda Mirka Topolánka, která byla v té době v demisi. Podle protikorupční policie byla způsobena škoda ve výši 658 milionů a rozhodla se stíhat tehdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou.

Tomio Okamura zde naznačuje, že nikdo za kauzu nemá zodpovědnost. To však není úplně pravda, protože případ stále není uzavřen a stíhání exministryně obrany Parkanové pokračuje. Stále tedy probíhá práce orgánů činných v trestním řízení a nelze tedy říci, že se svým způsobem nic neděje.

Neověřitelné

Je pravdou, že Pavel Telička byl hlavním vyjednavačem při jednáních o přístupu České republiky do Evropské unie.

Vstupu do Evropské unie předchází dlouhá vyjednávání. Švédská zapojení do evropských struktur jsou dohledatelná již v 70. letech. Švédsko poté vstoupilo do Evropské unie 1. ledna 1995.

Česká republika podala naproti tomu přihlášku ke členství do EU v roce 1996 a přistoupila 1. května 2004.

Protože jednání o vstupu do EU jsou vždy velmi komplexní a rozsáhlá, nejsme bohužel schopni přesným způsobem popsat podmínky přístupu obou zemí tak, abychom je mohli porovnávat.

Výrok Tomia Okamury je proto hodnocen jako neověřitelný.

Pravda

Při vstupu do EU se Česká republika spolu s dalšími přistupujícími státy v roce 2004 zavázala k přijetí společné měny v Aktu o podmínkách k přistoupení (článek 4, .pdf).Tento závazek platí pro Českou republiku dodnes, avšak není stanoveno datum pro splnění kritérií, které jsou elementární podmínkou pro vstup do eurozóny.

Trvalou výjimku přijmout společnou měnu mají pouze Velká Británie a Dánsko. Jak uvádí server Euroskop.cz, Švédko si takovou výjimku v Maastrichtské smlouvě nezajistilo, avšak rozhodlo se neúčastnit se měnové unie již od jejího počátku. Referendum k této otázce se konalo v září 2003 a Švédové odmítli euro bezmála 56 procenty občanů.

Stejně jako ostatní státy aspirující na vstup do eurozóny musí i Švédsko nejprve splnit konvergenční kritéria. Severská země se zatím vyhýbá naplnění konvergenčních kritérií, čímž i vstupu do eurozóny tím, že se neúčastní systému ERM II.

Nepravda

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť pro zmíněný návrh hlasovali mimo poslanců Úsvitu a KSČM také někteří poslanci ČSSD.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Není tedy pravda, že by pro zmíněný návrh hlasovali pouze poslanci hnutí Úsvit a poslanci KSČM. Návrh byl podpořen také 13 zástupci ČSSD. Jediný klub, který hlasoval v této otázce jednotně proti zamítnutí, byl klub KSČM. V rámci hlasování byl mimo jiné i 1 poslanec hnutí Úsvit (Augustin Karel Andrle Sylor) pro zamítnutí tohoto návrhu.

Nepravda

Výrok předsedy Úsvitu je hodnocen jako nepravdivý, jelikož ČSSD tento slib v programu neměla – Okamura ji zaměňuje za KSČM.

Zmíněný návrh byl projednáván v Poslanecké sněmovně 18. března. Šlo o návrh poslanců KSČM na vydání ústavního zákona o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Tento návrh byl zamítnut v prvním čtení. Proti zamítnutí (tedy v logice výroku Okamury "pro referendum") hlasovalo celkem 56 poslanců a poslankyň. Z toho šlo o 32 členů klubu KSČM, 11 poslanců hnutí Úsvit a také 13 poslanců ČSSD.

Co se týká části, kde Okamura mluví o "klíčovém bodu programu ČSSD", není pravdou, že by sociální demokraté před volbami slibovali referendum o církevních restitucích. Volební program strany obsahuje stran církevních restitucí následující formulace:

" Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí tak, aby náhrada byla přiměřená a skutečně spravedlivá. Nepřipustíme vydávání majetku, který církve v únoru 1948 již nevlastnily. Zvážíme možnost daňových asignací, jež by v budoucnu mohly být využity i pro financování církví." a "Budeme usilovat o výrazné snížení finančních plateb státu v rámci církevních restitucí. "

Referendum o církevních restitucích slibovala ve svém volebním programu KSČM. V části III.BUDOUCNOST MLÁDÍ, JISTOTY STÁŘÍ strana uvádí: " Prosazení referenda o dalším osudu zákona o tzv. církevních restitucích a urychlené zrušení příspěvku státu na činnost církví".

Nepravda

Tomio Okamura tento výrok pronesl v rozhovoru, který přinesl server iDNES.cz 21. ledna 2014.

Z kontextu rozhovoru je patrné že se hovoří o osnově návrhu zákona o celostátním referendu, zveřejněnou hnutím Úsvit.*

Ústavní soud by se teoreticky mohl vyjadřovat k zákonům v referendu přijatým, nicméně nikoliv k referendu samotnému a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Celostátní referendum není v současnosti v české právní soustavě zakotveno a Ústavní soud tedy nemá ze zákona právo ho posuzovat. Platí zde pravidlo, že státní orgán může konat pouze v případě, kdy to zákon výslovně stanoví (článek 2, odst. 2). Postup by tedy musel být specifikován zákonem, podobně jako např. u referend místních a krajských.

Roli a pravomoci Ústavního soudu stanoví Ústava ČR a zákon o Ústavním soudu.

Výčet materie, kterou se může Ústavní soud zabývat je shrnut v článku 87 Ústavy ČR.

Dle § 72 zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat a) fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a b) zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku.

Dle § 64 zmíněného zákona je také při splnění určitých podmínek možno podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

Pravomoci soudů v případě místních a krajských referend jsou zakotveny v § 91a a § 91b soudního řádu správního. Na základě tohoto zákona se tedy může Ústavní soud vyjadřovat, ovšem jen pokud je podána stížnost.

* Hnutí Úsvit následně v Poslanecké sněmovně předložilo návrh zákona o celostátním referendu (.pdf, s. 2), kde je již na rozdíl od osnovy role Ústavního soudu explicitně definována.