Zbyněk Stanjura

V roce 2012 dosáhly investice výrazně vyšších hodnot než v letech 2016, 2017 a než jak je vládou plánováno na rok 2018. Rozdíl mezi investicemi v prvních devíti měsících let 2012 a 2017 činil více než 31,5 mld. Kč. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Kapitálové výdaje neboli investice činily v prvních devíti měsících roku 2012 72,98 mld. Kč. V loňském roce tvořily investice v období leden–září částku 51,55 mld. Kč. V letošním roce vláda v období leden–září věnovala kapitálovým výdajům částku 41,35 mld. Kč. V rozpočtu na příští rok (. pdf, str. 129) jsou kapitálové výdaje rozpočtovány ve výši 89,8 mld. Kč. Za předpokladu, že investice budou rozděleny do každého kvartálu poměrně, vychází částka investic na prvních devět měsíců roku 2018 na 67,35 mld. Kč.

Oprava: Výrok byl původně hodnocen jako nepravdivý. Po opětovném přezkoumání jsme jej změnili na zavádějící. Je pravdou, že v minulosti byla horní sazba DPFO nad 40 % a postupně se snižovala (nejen za pravicových vlád). Pravicové vlády pak v roce 2008 zavedly jednotnou 15% daň ze superhrubé mzdy. Zde ovšem došlo ke snížení z nejvyššího pásma, které dosahovalo 32 %. Navíc jsme přihlédli k tomu, že složená daňová kvóta zůstala fakticky stejná. Za původní chybné hodnocení se omlouváme.

Za vlády Mirka Topolánka došlo k zavedení rovné daně, která nahradila předchozí progresivní daň, jejíž výše se v 90. letech opravdu pohybovala nad 40 %. V době zavedené 40% daně však vládla pravicová vláda Václava Klause. Ke snížení pod 40 % došlo až v roce 2001 za levicové vlády Miloše Zemana. Za období 2 posledních pravicových vlád pak zároveň došlo k růstu daně z přidané hodnoty. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Progresivní daň se týká daně z příjmů fyzických osob a označuje daňový systém, ve kterém se výše daňové sazby liší podle výše základu daně. Tato forma výpočtu daní z příjmů platila na území České republiky od roku 1993 do roku 2007, kdy v prvních 2 letech za vlády Václava Klause činila nejvyšší sazba 47 % ze superhrubé mzdy. Po novelizaci zákona o daních z příjmů se nejvyšší sazba snížila na 40 %, ke kterým se ještě doplácela pevně stanovená částka.

Pod sazbu 40 % se daň snížila za vlády levicové vlády Miloše Zemana, konkrétně činila 32% pevná částka, přičemž na této hranici vydržela až do roku 2008, kdy byla pravicovou vládou Mirka Topolánka zavedena jednotná sazba ve výši 15 %.

Co se týče daně z příjmu právnických osob, ta se mezi roky 2007 až 2009 snížila z 24 % na 21 %. V tomto období vládla pravicová vláda vedena Mirkem Topolánkem.

Mnoha změn se dočkala též DPH (.pdf, str. 18). Od roku 2007 byla standardní sazba zvýšena z 19 % na 20 %. Snížená sazba postupně stoupla z 5 % na 15 %. V roce 2015 se přidala ještě druhá snížená sazba, která doposud neexistovala - ta činí 10 %.

Ukazatelem vývoje celkového daňového zatížení může být celková daňová kvóta, která udává podíl všech daňových plateb, včetně sociálního a zdravotního pojištění, na HDP. K mírnému poklesu po zavedení daňových reforem v roce 2008 skutečně došlo, jedná se ale o ukazatel, který je relativní vůči HDP, musíme tak vzít v úvahu i hospodářskou krizi, jež v těchto letech probíhala.

Pakt stability a růstu byl přijat v roce 1997 a upravuje podmínky dodržování rozpočtové disciplíny. Obsahoval i tzv. no bail out klauzuli, jež zakazovala ostatním zemím, aby zachraňovaly stát, který sám sebe nedisciplinovanou rozpočtovou politikou přivedl do problémů. Tato klauzule byla prolomena při záchraně Řecka. Po poskytnutí pomoci Řecku byl vytvořen dočasný záchranný mechanismus (ESFS), který měl posloužit jako znamení, že eurozóna nenechá svoje členy padnout. Měl sloužit jen jako garance, ale to nebylo naplněno. Postupně o pomoc požádalo Portugalsko, Řecko, Kypr a Španělsko.

Dočasný záchranný mechanismus (ESFS) měl být nahrazený trvalým Evropským stabilizačním mechanismem (ESM), který vznikl na základě smlouvy mezi zeměmi eurozóny. Státy se shodly, že započne svou činnost dříve, než bylo plánované, a tak působil už od roku 2012. Tehdy ještě sloužil i dočasným záchranným mechanismem (ESFS).

Roku 2003, kdy se uskutečnilo referendum o přistoupení České republiky do Evropské unie, platila tzv. no bail out klauzule, která byla zavedená Paktem stability a růstu.

Při vyjednávání o přistoupení k EU Česká republika po dlouhých jednáních nakonec souhlasila s přechodným obdobím na volný pohyb našich pracovníků do zemí EU. Čeští pracovníci tak neměli automaticky přístup na trhy členských států EU15 nejméně po dobu dvou let, pokud tyto státy přijaly vůči ČR ochranná opatření.

Za splnění určitých podmínek se tato doba mohla prodloužit o další tři roky nebo za zcela výjimečné situace o pět let. Po uplynutí nejdelšího časového období, tedy sedmi let, se veškerá přechodná opatření pro české pracovníky zrušila. Nejdelší lhůta uplynula rokem 2011. Maximální lhůtu vůči pracovníkům z nových členských zemí uplatnilo právě Německo a Rakousko, volný pracovní trh se tak pro české pracovníky otevřel až v květnu 2011.

Ochranná opatření mohly tehdejší členské státy EU přijímat i vůči ostatním zemím, které spolu s ČR v roce 2004 přistoupily. Konkrétně se jednalo o Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Polsko, Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Kypr a Malta z nich byly vyjmuty.

Vůči České republice nakonec ochranná opatření uplatňovalo Lichtenštějnsko, Německo, Rakousko a Švýcarsko. Právo na přechodné opatření zmiňuje Smlouva o přistoupení.

Pravdivost výroku Zbyňka Stanjury potvrzují údaje ministerstva financí.

V září roku 2016 byly výdaje státního rozpočtu za dané období 882,94 miliard korun.

Zdroj: ministerstvo financí

V letošním roce jsou za stejné období výdaje státního rozpočtu 922,74 miliard korun. Oproti stejnému období loňského roku činí rozdíl 4,5 % a Česko v roce 2017 opravdu zvýšilo své výdaje .

Zdroj: ministerstvo financí

Provozní neboli běžné výdaje se zvedly v září 2017 o 50,1 miliard korun oproti minulému roku. Nejvíce se na tomto nárůstu podílely sociální dávky, které byly zvýšeny o 13,9 miliard korun.

Naopak kapitálové/investiční výdaje byly 41,4 mld. korun, což je o 10,2 mld. korun méně než ve stejném období roku 2016. Velký vliv na to měl fakt, že v roce 2016 se čerpaly kapitálové výdaje v rámci programového období fondů EU za roky 2007–2013, zatímco v roce 2017 probíhá financování společných programů EU a ČR prakticky jen prostřednictvím operačních programů z období 2014–2020.

Zákon o liniových stavbách předložen byl. Konkrétně ho předložil předchůdce Daniela Ťoka na pozici ministra dopravy Antonín Prachař na podzim v roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne a zároveň si vytyčil cíl vytvořit nový návrh na zákon o liniových stavbách.

Návrh ministra Prachaře měl mnoho nevypořádaných připomínek a zároveň i rada vlády sama zvažovala, že tento návrh neschválí. Podpora v koalici skutečně nebyla, podle ní by to byl až moc velký zásah do ústavy a vlastnického práva.

Ministr Ťok v roce 2016 v pořadu Otázky Václava Moravce přiznal, že daný zákon vláda do konce funkčního období zřejmě přijmout nestihne. Následně se podařilo dostat některé prvky z liniového zákona do rozsáhlé novely Stavebního zákona (např. posuzovaní vlivu na životní prostředí).

V roce 2017 pak dokonce přinesl server Aktualne.cz informaci, že si ministerstvo dopravy kvůli návrhu zákona objednalo externí právnické služby. Premiér pak kritizoval cenu celé zakázky, která by se měla vyšplhat až k 2,4 miliónům korun. Ovšem žádné zmínky o tom, že by došlo k dalšímu pokusu o návrh celého zákona, se na veřejnost nedostaly.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože ačkoli návrh roku 2014 předložen byl, následující rok došlo k jeho stažení a k opětovnému předložení už nedošlo.

Poslanec Stanjura mluví v kontextu zákona o liniových stavbách, který byl předložen předchůdcem Dana Ťoka na pozici ministra financí Antonínem Prachařem na podzim roku 2014. Ministr Ťok se po nástupu do čela resortu dopravy v roce 2015 rozhodl, že návrh předešlého ministra stáhne. Občanská demokratická strana dle vyjádření (čas 2:27) poslance Stanjury v současnosti připravuje nový zákon o liniových stavbách.

Koncepci procesu výstavby dálnic ve Spolkové republice Německo obsahuje věcný záměr zákona o liniových dopravních stavbách (.docx, str. 49–50), systém je pak stejný i u drážních a vodních staveb.

Na základě spolkové (.pdf) koncepce pro dopravu, která je aktualizovaná vždy v řádu 10–15 let, předkládá vláda Spolkovému sněmu novely zákonů o výstavbě spolkových dálkových silnic a železničních a vodních cest (.pdf), jež vždy v příloze obsahují tzv. plán potřeb. Ten zahrnuje seznam staveb, kterým se přiřazuje hodnocení podle nutnosti výstavby. Plán následně jednou za pět let přezkoumává ministerstvo dopravy, stavby a městského rozvoje a posuzuje, jestli není nutné plán potřeb upravit s ohledem na vývoj v dopravě. Poslední novely byly schváleny v prosinci 2016.

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť lidovci podpořili svým hlasováním platný zákon o evidenci tržeb, který skutečně dopadá na všechny subjekty, jak byly navrženy vládou, resp. ministerstvem financí. V závěrečném hlasování o návrhu zákona, jenž zavádí současné nastavení EET, bylo 13 poslanců KDU-ČSL pro (všichni přítomní).

Doplňme, že zástupci KDU-ČSL prosadili rozfázování EET do celkem čtyř vln, z nichž třetí a čtvrtá proběhnou až po volbách do Poslanecké sněmovny. Touto věcí se zabýváme v předchozím výroku.

Ústavní stížnost podepsaná 41 poslanci byla Ústavním soudem přijata (.pdf) 1. června 2016 a jedná se o návrh na zrušení zákona o evidenci tržeb. Navrhovatel si stěžuje na obsahovou stránku zákona i formu, jakou byl zákon schválen.

Opozičním poslancům se nelíbí procedurální návrh poslance Faltýnka z 37. schůze Poslanecké sněmovny 29. ledna 2016, který vyústil v hlasování o datu a čase konečného hlasování o přijetí zákona o evidenci tržeb a pozměňovacích návrzích k němu. Hlasováním byl vystaven souhlas s ustanovením, jež podle navrhovatele ještě více omezilo možnosti opozičních poslanců vystoupit k projednávanému zákonu, a někteří opoziční poslanci (.pdf, str. 5) tak neměli možnost uplatnit své právo hovořit k danému problému.

Po obsahové stránce navrhovatel například shledává, že zákon o evidenci tržeb příliš zatěžuje malé podnikatele. V tom se rozchází s vyjádřením vlády (čas 2:06), které ohledně tohoto bodu tvrdí, že zátěž pro malé podnikatele je přiměřená.

Zde je nutné zdůraznit, že nehodláme nahrazovat Ústavní soud v jeho kompetencích. Pracujeme pouze s veřejně dostupnými materiály a jejich hodnocení přenecháváme čistě na Ústavním soudu České republiky. Faktem ovšem zůstává, že Ústavní soud doposud v této věci nerozhodl.

Výrok je označen jako pravdivý, protože při finálním hlasování o schválení zákona o registru smluv bylo zapotřebí 101 hlasů (zákon se totiž vrátil ze Senátu). Zákon byl schválen většinou 110, z čehož vládní koalici patřilo pouze 69 hlasů.

U finálního hlasování o zákonu o státní službě bylo potřeba opět 101 hlasů (tento zákon vetoval prezident republiky a tím pádem byla potřeba nadpoloviční většina všech poslanců pro jeho přijetí). Zákon byl schválen většinou 123 hlasů, z čehož 92 patřilo vládní koalici. To znamená, že opět by zákon bez přispění opozičních poslanců nemohl být schválen.