Zuzana Roithová

Podle Ústavy ČR, čl. 63 zastupuje republiku navenek prezident, je však obvyklé, že ho na evropské úrovni někdy nahrazuje předseda vlády (dokumentace například na stránkách vlády) nebo na nižších úrovních například jednotlivý ministři.

Jak uvedl server iHNed.cz, Václav Klaus a Petr Nečas uzavřeli v roce 2010 dohodu o zastupování republiky na nejvyšší evropské úrovni - Evropské radě. Václav Klaus se má účastnit summitů "významnějších", zejm. k vnějším vztahům unie, zatímco na setkáních k vnitřním záležitostem EU má jednat premiér Nečas.

Předseda vlády navíc nemá neomezené pravomoci k vyjednávání na Evropské unii. Na každé jednání mu Výbor pro EU schválí speciální mandát, v rámci kterého se při jednání může pohybovat. Pro ilustraci přidáváme odkaz na mandát pro předsedu vlády pro listopadové jednání Evropské rady.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož kompetenci vyjednávat a jednat za republiku nemá pouze premiér nebo vláda, byť se na něm v praxi významně podílí. Zastupování ČR navenek podle ústavy pravomocí prezidenta.

Chorvatsko nyní již patří mezi přistupující státy do EU. V této zemi proběhly všechny procesy nutné ke vstupu - včetně referenda. Přístupovou smlouvu Chorvatska musí před jejím vstupem v platnost ještě ratifikovat všechny členské státy EU. Česká republika již přístup Chorvatska ratifikovala v hlasování 8. června 2012. Hezký přehled o stavu ratifikace lze najít na serveru wikipedie (obrázky vpravo). S faktických vstupem Chorvatska do EU se počítá k 1. červenci 2013, Evropská komise očekává, že do té doby stihne proběhnout ratifikace ve všech státech.

Byť se nám nepodařilo nalézt oficiální informace o počtu států, které dosud neratifikovaly přístupovou smlouvu, infografika na serveru wikipedie i přetrvávající očekávání EK naznačují, že ratifikace se opravdu blíží ke konci a vstup Chorvatska už je tedy téměř jistý, jak tvrdí Zuzana Roithová.

Kandidáty na vstup do EU jsou Bývalá jugoslávská republika Makedonie, Srbsko, Černá Hora, za potencionální kandidátské země jsou pak považovány Albánie, Bosna a Hercegovina, Kosovo.

Pravomoc jmenovat členy Bankovní rady České národní banky nevyžaduje spoluúčast předsedy vlády.

Čl. 62 Ústavy ČR, písm. k):

"Prezident republiky

k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky."

Kontrasignace premiéra je vyžadována u pravomocí, které jsou uvedeny v článku 63 Ústavy ČR.

KSČM se skutečně dá označit za nereformovanou komunistickou stranu, která se nezřekla minulosti a nástupnictví KSČ. Avšak jako nereformované komunistické strany jsou označovány i některé další, které Zuzana Roithová nezmiňuje. Výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

PhDr. Stanislav Balík Ph.D. v textu (2004) KSČM a její vztah k vlastní minulosti přímo píše: „Postavení Komunistické strany Čech a Moravy – personální i právní nástupkyně Komunistické strany Československa – je v kontextu bývalých středo a východoevropských satelitů Svazu sovětských socialistických republik do značné míry výjimečné. Vedle České republiky již totiž jedině v Bělorusku a částečně na Ukrajině nedošlo k důsledné transformaci někdejší státostrany ve stranu socialistickou či sociálně demokratickou,.."

Problém reformace komunistických stran je v tom, že se dá dívat na tuto rovinu z užšího pohledu, tedy pouze na komunistické strany, které byly ve východním bloku u moci a reformovaly se směrem od revolučního komunismu spíše k socialismu nebo sociální demokracii, ale pak také je možno použít širšího pohledu, kde bychom museli vzít v potaz všechny nezakázané komunistické strany, které se hlásí k marxisticko-leninistické ideologii a používají i stejnou symboliku, i když se otevřeně nehlásí k násilí a revoluci. V takovémto případě bychom našli v Evropě mnoho příkladů různých radikálně komunistických stran například Dělnickou komunistickou stranu Francie nebo Stranu italských komunistů, která se odtrhla od Strany komunistické obnovy právě kvůli jejich reformovanosti.

Pokud ale budeme brát pouze v potaz státostrany východního bloku, který byl v područí sovětského svazu a jejich nástupnické strany, tak nám jako nejvýraznější zůstává pořád komunistické strana v Bělorusku, Ukrajině a Rusku. Tvrdit že tyto strany jsou více reformované, než KSČM je celkem relativní, jelikož prakticky zachovali veškerou symboliku stejně jako KSČM, ale stejně jako oni tvrdí, že chtějí zachovat demokratický systém, soukromé vlastnictví a základní práva a svobody, což je poněkud ambivalentní k k tomu jakým způsobem se prezentují před svými voliči. Pokud Ukrajinská komunistická strana například používá stále stejnou symboliku, ba dokonce oslavuje 95. výročí ustanovení sovětské moci nad ukrajinským územím jí staví do podobné pozice jako KSČM.

Stejně tak se mezi nereformované komunistické strany rovněž často počítá i Komunistická strana Ruské federace, která se neméně hlásí k sovětské minulosti a oslavuje její vůdce, jakožto se i nezřekla plně marxisticko-leninistické ideologie, k čemuž se hlásí i na svých stránkách, kde používá podobnou rétoriku jako KSČM, tedy velebení převratu v carském Rusku a obecně pozitivní smyšlení o státem řízeném hospodářství a Sovětském svazu.

Tyto, jak uvádí Zuzana Roithová, opakované omluvy ČSL se nám nepodařilo dohledat, tudíž je výrok hodnocen jako neověřitelný.

Výrok je pravdivý, protože ČSL v době existence Národní fronty nebyla autonomní politickou stranou, ale byla ovládaná KSČ, stejně jako tomu bylo u jiných organizací Národní fronty.

Při svém vzniku byla Národní fronta útvarem, který sdružoval politické strany, za rozhodujícího vlivu Komunistické strany, mezi těmito stranami byla tehdejší ČSSD, Československá strana socialistická a Československá strana lidová (ČSL). Ve volbách 1946 mohly kandidovat pouze strany, které byly v Národní frontě a v této době tedy byla ČSL její součástí jako politická strana. Po únoru 1948 ale byla ČSL ovládnuta prokomunistickým vedením, a ti kteří nesouhlasili byli nuceni odejít do zahraniční nebo bylo uvězněno. V této době se také nedá říct, že by ČSL fungovala jako politická strana, jelikož se nemohla ucházet o přízeň voličů ve volbách a nemohla vytvářet svůj program, tedy ani plnit základní funkce politické strany. Byla tedy spíše organizací sdružující své členy, ve skutečnosti však ovládanou prostřednictvím akčních výboru KSČ, podobně jako tomu bylo u řady jiných organizací, o které byla Národní fronta rozšířena, jako Roithovou zmiňovaní Český ovocnářský a zahrádkářský svaz nebo Revoluční odborové hnutí. V podstatě organizace bez možnosti ovlivňovat politiku, což se vylučuje vylučuje z jednou z nejužívanějších definic, podle které je politická strana organizací snažící se získat podíl na moci prostřednictvím voleb, a politickou moc v té době držela pouze KSČ.

Zuzana Roithová zřejmě mluví o nejasnostech kolem financování ODS, které vyšly najevo r. 1996. Tato kauza vyústila v tzv. „sarajevský atentát" a následně došlo k odštěpení části členů ODS a vytvoření Unie svobody. Následně proběhl soudní proces s místopředsedou ODS Liborem Novákem, který byl Městským soudem v Praze a následně i Vrchním soudem v Praze zproštěn obžaloby.

Nehodnotíme zapojení Václava Klause do samotné kauzy financování ODS. Ze strany Policie ČR k osobě Václava Klause totiž nepadlo obvinění. Zuzana Roithová také ve svém výroku Klause z ničeho konkrétního neobviňuje, hovoří pouze o tom že „...byl spojen s nepříjemnostmi ohledně financování jeho politické strany...".

Faktem je, že Václav Klaus byl v té době skutečne předsedou strany, kterou tato finanční kauza zasáhla a v tomto smyslu byl tedy s kauzou spojen. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Václav Havel jako prezident republiky jmenoval Miloše Zemana předsedou vlády České republiky 22. července 1998. Jeho vláda získala důvěru (hlasování) Poslanecké sněmovny na základě tzv. Opoziční smlouvy uzavřené mezi ODS a ČSSD. Tento dokument nese celý název "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice". Pravdivost tvrzení Zuzany Roithové dokazují tyto body:

• Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, a vyjádří respektování tohoto práva hlasováním pro kandidáty navržené opoziční stranou.
• Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo opoziční strany zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů Poslanecké sněmovny (Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu vojenského obranného zpravodajství), předsedy rozpočtového výboru.
• Výše jmenované strany se zavazují předložit do 12 měsíců od podepsání této dohody návrh takových úprav Ústavy a dalších zákonů, které přesněji vymezí kompetence jednotlivých ústavních orgánů, postupů při jejich ustavení, a v souladu s ústavními principy
  České republiky posílí význam výsledků soutěže politických stran.

Co se týká konkrétní domluvy na změně volebního systému, obě strany podepsaly dodatek k tzv. opoziční smlouvě (Idnes), který byl následující: Dohoda č. 2 o základních parametrech změny volebního systému uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou
Podstatou změn je posílení významu voleb jako základního pilíře zastupitelské demokracie v České republice.
I. Poslanecká sněmovna
1. Základním cílem změn je nalezení volebního systému, který významně usnadní vznik funkční většinové vlády složené maximálně ze dvou politických subjektů.
2. Návrh bude:
a) předložen vládou do Poslanecké sněmovny,
b) v PS projednán a schválen do 31. července 2000,
c) účinnost zákona bude stanovena od 1. ledna 2002.
3. Zůstane zachován poměrný systém voleb při současném posílení většinových prvků.
4. Parametry:
a) volební kraje nepřesáhnou hranice krajů a jejich hranice bude tvořena hranicemi okresů,
b) počet volebních krajů bude stanoven na 35 s tím, že hlavní město Praha bude reprezentovat čtyři, Brno jeden, Ostrava jeden z těchto volebních krajů,
c) počet poslanců zůstane zachován a rozdělování mandátů bude prováděno vyrovnávací d'Hondtovou metodou.
5. Obě strany se zavazují, že nenavrhnou ani nepodpoří žádnou iniciativu vedoucí k vyvolání předčasných voleb.

Pro doplnění uvádíme, že změny ve volebním systému, které obě strany prosazovaly, zrušil Ústavní soud.

Co se týká zmiňovaného nekonsenzu obou stran, lze jej ilustrovat na rozpravě v Poslanecké sněmovně při příležitosti k hlasování o důvěře vládě M. Zemana. Tehdejší předseda ODS Václav Klaus prohlásil:

"Občanská demokratická strana bez ohledu na text vládního prohlášení dávno a dobře ví, že ČSSD zastává socialistické a socializující postoje, a ví, co si o nich má myslet. Neodhodlali jsme se k toleranci menšinové vlády v naději, že se ČSSD zázrakem promění a že bude vládnout v mezích programu přijatelného pro ODS. ODS nebude vládu ČSSD tolerovat kvůli její politice, ale navzdory její politice."

Komunistická strana Československa nastoupila k moci v únoru 1948 a vládla do listopadu 1989, tedy přes 41 let. Režim který byl po tzv. „Vítězném únoru" nastolen skutečně demokratický nebyl. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Období mezi lety 1945 a 1948, označované jako třetí republika též vykazovalo jisté nedemokratické prvky, jako rozsáhlé zestátnění, či omezení politické soutěže. Avšak po nástupu KSČ k moci v r. 1948 byl instalován, alespoň v prvních letech skutečně totalitní režim.