ANO

Nejdříve uveďme, že zde Lubomír Metnar reaguje na kritiku ze strany vládní koalice či bývalého premiéra Bohuslava Sobotky, podle nichž předchozí vláda Andreje Babiše přispěla k tomu, že je Česko prakticky závislé jen na ruském plynu. V této spojitosti pak Lubomír Metnar zmiňuje právě dodávky plynu z Polska, které měl zajišťovat v minulosti plánovaný, avšak nikdy nepostavený česko-polský plynovod Stork II.

Příprava plynovodu Stork II

První významnější kroky k propojení České republiky a sousedního Polska tímto plynovodem započaly již v létě 2014. Český Energetický regulační úřad (ERÚ) tehdy spolu s polským úřadem pro regulaci energetiky (.pdf) vydal rozhodnutí o žádosti, kterou společně podala česká firma Net4Gas a polský Gaz-System v říjnu 2013. Upřesněme, že úřady rozhodovaly především o tom, jak velkou část investice v důsledku zaplatí koneční spotřebitelé v ČR v rámci regulovaných cen plynu. Tehdejší vláda Bohuslava Sobotky toto rozhodnutí označila za klíčový krok v rámci realizace plynovodu.

Uveďme, že plynovod Stork II se měl stát součástí tzv. severojižního koridoru mezi Polskem a Chorvatskem. Polsko v roce 2015 vystavělo v přímořském městě Svinoústí terminál, do kterého tankery dovážejí zkapalněný plyn (LNG). Odtud měl pak plyn putovat plynovodem do Česka. Klíčovým přínosem této stavby mělo být výrazné snížení závislosti na ruském plynu. Původní datum předpokládaného dokončení plynovodu Stork II se plánovalo již na rok 2019. Dodejme také, že paralelně byl vytvářen také projekt plynovodu BACI (.pdf, str. 19), který měl spojovat Českou republiku s Rakouskem.

Česko-polský plynovod byl s polskou stranou připravován několik let. V roce 2013 Evropská unie zařadila tento projekt na seznam tzv. projektů společného zájmu EU (.pdf, str. 2–3) a v roce 2014 získal evropské dotace z programu CEF (.pdf, str. 9) na další fáze přípravných prací (.pdf, str. 28). V roce 2014 byla projektu vyjádřena také politická podpora. Zajištění realizace plynovodu Stork II totiž Ministerstvo průmyslu a obchodu označilo za jednu z dílčích priorit v tehdy zveřejněné Státní energetické koncepci České republiky (.pdf, str. 51–52).

O rok později veřejně podpořili plynovod Stork II zástupci českého Ministerstva průmyslu a obchodu a polského Ministerstva hospodářství. V roce 2016 poté podepsal český premiér Bohuslav Sobotka a polská premiérka Beata Szydlová memorandum o realizaci plynovodu. Podle tohoto dokumentu měl být projekt ve spolupráci s evropskými institucemi dokončen do roku 2020. V dubnu 2018, tedy už v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu ve svém Typovém plánu „Narušení dodávek plynu velkého rozsahu“ (.docx, str. 4) mimo jiné uvádělo, že plynovod Strok II je „plánován“. Tento Typový plán tehdy schválil ministr Tomáš Hüner (za ANO).

Odklad na neurčito

V roce 2020 však společnost Net4Gas, která zajišťuje přepravu plynu a provozuje plynovody v České republice, zveřejnila (.pdf) svůj výhled na následující období let 2021–2030. Tato zpráva společnosti ukázala, že byl projekt plynovodu Stork II odložen na neurčito a Net4Gas ho nahradila menším projektem, v jehož případě jako rok dokončení uváděla rok 2028 (.pdf, str. 45, 48). Ještě v roce 2018 přitom Net4Gas počítala se zprovozněním Stork II v roce 2022 (.pdf, str. 51), o rok později v roce 2023 (.pdf, str. 53).

Hlavním důvodem odložení byla podle společnosti Net4Gas situace z roku 2019, kdy Evropská komise vyškrtla tento plynovod spolu s rakousko-českým plynovodem BACI ze seznamu prioritních staveb. To tedy prakticky znamenalo, že by stavby nedosáhly na dotace z Evropské unie, na které dříve získaly nárok v unijním programu CEF (.pdf, str. 30).

Podle Vnitrostátního plánu ČR v oblasti energetiky a klimatu, který v roce 2020 zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, získal projekt Stork II dříve dotaci také na stavební práce. Ta nicméně byla podle ministerstva „zrušena kvůli odložení projektu polským partnerem na konec roku 2022“ (.docx, str. 135). Později někdejší ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) uváděl, že projekt polská strana odložila do roku 2024.

Upřesněme, že polský Gaz-System odložil projekt na rok 2022 v roce 2016. Podle polských médií se polská strana nejdříve rozhodla, že na výstavbu ještě není připravena, protože kromě jiného chtěla počkat na dokončení norského plynovodu. Když zanedlouho Gaz-System své rozhodnutí přehodnotil, začala podle polských novinářů naopak váhat česká strana. Jak česká Net4Gas, tak polský Gaz-System se pak vinily navzájem za to, že se projekt neposouvá vpřed.

V roce 2020 polský web WysokieNapiecie.pl uvedl, že si „polská strana již několik let stěžuje“, že se projekt nesetkal se zájmem české Net4Gas. Na konci letošního dubna polské zdroje psaly, že Gaz-System ještě koncem roku 2017 deklaroval, že je připravený začít Stork II projektovat, „ale čekal na podobnou připravenost“ Net4Gas. Česká média naopak v roce 2019 zmiňovala, že byl Stork II z unijního seznamu prioritních staveb vyškrtnut kvůli „malému zájmu z polské strany“, když Gaz-System projekt odložil až na rok 2024.

Právě výše zmíněné rozhodnutí Gaz-Systemu z roku 2016, tj. s projektem počkat, má pravděpodobně na mysli Lubomír Metnar, když ve výroku uvádí, že „Polsko odmítlo nabídku ze strany Evropské unie“. O stejném „odmítnutí“ poté hovořil 3. května na půdě Sněmovny i bývalý vládní kolega Karel Havlíček (ANO), který v této spojitosti zmiňuje konkrétně rok 2016.

Závěr

Na závěr tedy shrňme, že česká společnost Net4Gas a polský Gaz-System projekt plynovodu Stork II plánovaly minimálně od roku 2013. V roce 2016 ještě bývalý premiér Sobotka s někdejší polskou premiérkou podepsal memorandum o realizaci plynovodu. Projekt původně získal nárok na evropské dotace. V roce 2016 pak polská strana skutečně nechtěla podepsat s Net4Gas příslušnou smlouvu s odůvodněním, že na výstavbu ještě není připravená. Ve stejném roce ale podle polských zdrojů tento postoj přehodnotila. Následně obě společnosti připisovaly vinu za to, že se projekt neposouvá vpřed, sobě navzájem. V dubnu 2018, v době první vlády Andreje Babiše, Ministerstvo průmyslu a obchodu počítalo s projektem Stork II v jednom ze svých strategických dokumentů. Z tohoto důvodu výrok Lubomíra Metnara hodnotíme jako nepravdivý.

Koordinační centrum pro humanitární a sociální záležitosti zřízené ukrajinským prezidentem Volodomyrem Zelenským vydalo 16. dubna zprávu o humanitární pomoci. Zde píše, že Češi jsou na 3. místě v množství darovaných peněz pro Ukrajinu. Konkrétně darovali 11 % z celkové částky 924 milionů dolarů, tedy zhruba 100 milionů dolarů. Na prvním místě je Spojené království se 47 procenty a na druhém Nizozemsko s 18 procenty, na čtvrtém místě poté USA s 8 %. Ukrajinská statistika nicméně nepočítá oficiální vládní podporu, nýbrž jen dárcovské příspěvky českých občanů a společností.

Výši celkové vládní pomoci (vojenské, humanitární a finanční) monitoruje německý Kielský institut pro světovou ekonomiku v přehledu „Ukraine Support Tracker“. Data sledují období ode dne vypuknutí ruské invaze 24. února až do dne 27. března. Česká republika v přehledu zaujímá 11. místo, a pokud bychom tuto podporu přepočetli na procenta HDP, nacházíme se na 7. místě. Stejné, 7. místo zaujímáme i v případě, když se započítá pouze vojenská pomoc.

Česká vládní podpora Ukrajině dle Kielského institutu činila cca 77 milionů eur (.xlsx). Kdybychom sečetli tuto vládní pomoc a výše zmiňovanou nevládní podporu v hodnotě 100 milionů dolarů, tj. přibližně 92 milionů eur, dostali bychom celkovou částku ve výši 169 milionů eur. Doplňme nicméně, že ani tato suma by nestačila na to, aby se Česká republika z uváděného 11. místa v žebříčku nominální pomoci posunula výše než na 10. příčku. Stále by se totiž jednalo o menší částku, než jakou na pomoc Ukrajině vynaložila vláda Kanady (.xlsx), která se s téměř 180 miliony eur umístila na 9. místě.

Česká republika se podle dostupných přehledů v případě vládní pomoci zařadila na 11. místo v absolutních číslech a na 7. místo při přepočtu na HDP. Třetí příčku Česko obsadilo co do pomoci od občanů a firem. Byť je pojem „čelní“ země subjektivní, lze skutečně tvrdit, že česká podpora Ukrajině patří k těm nejvýznamnějším, a proto výrok poslance Metnara hodnotíme jako pravdivý.

Bývalý ministr obrany Metnar mluví o česko-americké dohodě o vzájemném pořizování materiálu a služeb pro účely obrany (Reciprocal Defense Procurement Agreement – RDPA). Dohodu podepsala 21. dubna 2022 Jana Černochová při setkaní s ministrem obrany Spojených států Lloydem Austinem. 

O vyjádření (k průběhu projednávání a schvalování dohody) jsme požádali Ministerstvo obrany (MO). „Tato mezinárodní smlouva byla dojednána a schválena vládou již v červenci 2019, tedy během funkčního období ministra obrany Lubomíra Metnara. Z důvodů na americké straně se však nepodařilo smlouvu podepsat dříve, ale až nyní po třech letech od schválení textu oběma smluvními stranami,“ uvedlo pro Demagog.cz tiskové oddělení ministerstva.

„Účelem dohody je zajistit, aby podniky z jednoho státu, které chtějí dodávat materiál a služby pro účely obrany do druhého státu, nebyly diskriminovány právními předpisy platnými v ČR a USA. (…) Dohoda usnadňuje přístup českých firem k zakázkám Ministerstva obrany USA tím, že se na ně neuplatní zákony upřednostňující americké podniky, zejména tzv. Buy American Act,“ vysvětlilo MO a dodalo, že stejný přístup se očekává i od Česka. V současné době má takovou dohodu s USA dalších 26 států. Obdobná dohoda mezi ČR a USA platila již v letech 2012–2017 (.pdf, str. 8).

Zakázka na pořízení vrtulníků systému H-1 nebyla podle vyjádření Ministerstva obrany na RDPA nijak vázaná. Na dojednání a schválení RDPA českou vládou nicméně navazovala časově. V srpnu 2019 Ministerstvo obrany informovalo, že dojde k nákupu celkem 12 vrtulníků UH-1Y Venom a AH-1Z Viper od americké společnosti Bell. Uvedlo tehdy, že probíhají jednání s americkou vládou a podpis smlouvy se připravuje na konec roku. V listopadu 2019 Ministerstvo obrany tento nákup definitivně schválilo. V prosinci poté došlo přímo k podpisu smlouvy.

První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou se odehrálo 28. února, tedy pátý den ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco obě delegace jednaly v Bělorusku, podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádost o členství v Evropské unii. Další jednání se odehrála 3., 7. a 10. března. 14. března bylo zahájeno další jednání. Během prvního dne tohoto setkání byl představen plán o patnácti bodech, podle kterého by se Ukrajina například vzdala snahy přidat se k NATO a zavázala by se k odmítnutí zahraničních vojenských základen i zbraní na svém území. Výměnou by Rusko souhlasilo s tím, že by Ukrajině ochranu zaručovali někteří spojenci, např. Spojené státy, Velká Británie či Turecko. Podle sdělení Kremlu ze 17. března ani toto jednání nepřineslo dohodu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prohlásil, že Rusko snahu vyjednávat pouze „předstírá“.

28. března Zelenskyj potvrdil, že se Rusko a Ukrajina vrátí k jednacímu stolu. Oznámil, že je Ukrajina ochotna diskutovat o neutralitě, pokud by byla přijata ukrajinským referendem, a diskutovat o východoukrajinském regionu Donbas, ale nepřistoupí k demilitarizaci. Tato jednání v Istanbulu byla zdánlivě doposud nejúspěšnější a také poslední, na kterých se zástupci obou zemí setkali osobně. Obě strany se zde shodly na několika bodech. Ukrajinská delegace přistoupila na možnost neutrality a zřeknutí se žádosti o vstupu do NATO, Rusko pak přislíbilo stažení svých vojáků z oblasti Kyjeva. Spojené státy a NATO ale zpochybnily důvěryhodnost ruských příslibů.

7. dubna Moskva prohlásila, že jednání postupují pomalu kvůli obviněním, podle kterých se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů. 12. dubna se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil ke stavu mírových jednání a řekl, že jsou ve slepé uličce poté, co se podle něj Ukrajina odchýlila od dohod z Istanbulu. 23. dubna řekl Zelenskyj na tiskové konferenci, která se konala v kyjevském metru, že to, zda se budou odehrávat další mírová jednání, záleží na Putinovi. Prohlásil, že se s ním nebojí setkat osobně, pakliže to bude znamenat diplomatické ukončení války na Ukrajině.

26. dubna odcestoval generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres do Moskvy, kde se sešel s Putinem. Guterres prohlásil, že stále doufá v mírová jednání a jejich potenciál ukončit konflikt. Putin zopakoval svá dřívější slova a řekl, že jednání byla zmařena obviněním ze „zvěrstev,“ kterých se měli dopustit ruští vojáci ve městě Buča. Podle deníku The Guardian Rusko taktéž odmítlo ukrajinskou nabídku setkání v Mariupolu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ale řekl, že Rusko má i nadále zájem na diplomatickém ukončení konfliktu.

Vzhledem ke stavu mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem tak můžeme označit tvrzení Lubomíra Metnara za pravdivé. Od doby, kdy bylo město Buča na začátku dubna osvobozeno a na veřejnost se dostaly zprávy a obrázky zločinů ruských vojáků, se obě strany u jednacího stolu nesešly.

Předně uveďme, že poslanec Bžoch mluví o plánech Evropské unie na snižování energetické závislosti na Rusku. V rozhovoru dodává, že by podle něj měla Česká republika závislost na ruských surovinách ukončit dříve než před zmiňovanými lety 2027 či 2030.

Poukazuje tak na plán REPowerEU, jehož nástin představila 8. března Evropská komise. Jeho cílem je zbavit Evropu závislosti na ruských fosilních palivech „v dostatečném předstihu před rokem 2030“ a snížit do konce roku 2022 poptávku EU po ruském plynu o dvě třetiny. 10. března poté předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla (.pdf, str. 2–3), že v květnu 2022 Komise předloží plán, podle něhož by mělo postupně dojít k ukončení odběru zemního plynu, ropy a uhlí z Ruska nejpozději do konce roku 2027. 

Podle Komise si vývoj energetických trhů a zejména drastická změna v evropské bezpečnostní situaci žádají zrychlení přechodu na energii z udržitelných zdrojů a také energetickou nezávislost Evropy. Projekt RePowerEU Evropská komise koncipuje tak, aby zvýšil odolnost a efektivitu energetického systému EU. 

Komise tento plán staví na dvou pilířích. Prvním z nich je diverzifikace dodávek zemního plynu, kdy by mělo dojít ke zvýšení dovozu zkapalněného zemního plynu a plynu od neruských dodavatelů a k většímu využívání biometanu či vodíku. Druhým pilířem je poté rychlejší snižování závislosti na fosilních palivech – například zvyšováním energetické účinnosti a větším využíváním obnovitelných zdrojů. Doplňme, že plán se zaměřuje například i na dekarbonizaci průmyslu či na udržení maloobchodních cen energií pod kontrolou.

Podle informací Evropské komise z března 2022 Evropa importuje 90 % své spotřeby plynu, z toho 45 % z Ruska. Dále také z Ruska odebírá 27 % celkové dovážené ropy a 46 % dováženého uhlí (.pdf, str. 1). Prozatím tedy Rusko dovozu plynu do EU výrazně dominovalo.

Evropská unie tedy prostřednictvím Evropské komise skutečně připravuje plány, podle nichž by mělo dojít k ukončení dodávek energetických surovin z Ruska do konce roku 2030. Později představitelé Komise hovořili o roku 2027. Vzhledem k uvedeným informacím hodnotíme výrok jako pravdivý.

Poslanec Bžoch podle svých slov předpokládá, že hnutí ANO vyjádří podporu pro plánovanou česko-americkou dohodu o obranné spolupráci (DCA), a to díky jejímu rámcovému charakteru. Dohoda navíc podle něj neumožní pohyb cizích vojsk na českém území. Na zahájení jednání o obranné smlouvě s USA se dohodla ministryně obrany Jana Černochová se svým americkým protějškem Lloydem Austinem, když v dubnu navštívila Washington. 

Jak uvádí Ministerstvo obrany, primárním účelem smlouvy DCA (Defense Cooperation Agreement) má být právní zajištění působení amerických vojáků na území České republiky, pokud se budou na našem území nacházet. Konkrétně má jít o dílčí otázky, jako je jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil Spojených států nebo odpovědnost za škody způsobené na českém území.

Smlouva má podle Ministerstva obrany pojednávat i o zařízeních a prostorách v České republice, které budou po dohodě obou stran ozbrojené síly USA moci využívat. Na přesných podmínkách, které budou v České republice pro americké vojsko platit, se vzájemně domluví oba státy. Resort obrany i Česká tisková kancelář zároveň uvádí, že samotné nasazení amerického vojska by musela schválit vláda a následně podle čl. 43 Ústavy České republiky i parlament.

Taková spolupráce s USA není ničím výjimečným. Z 30 členských států NATO má obdobnou dohodu o obranné spolupráci s USA sjednanou 24 zemí. Podle ministryně Černochové by na rozdíl od těchto smluv měla být česko-americká dohoda obecnější. Zároveň podle ČTK půjde o mezinárodní smlouvu prezidentskou, která bude v České republice podléhat souhlasu vlády a parlamentu a ratifikaci prezidentem republiky. Oproti tomu Spojené státy dohodu sjednají na exekutivní úrovni, bez nutnosti souhlasu Kongresu.

Jaroslav Bžoch zmiňuje očekávanou podporu hnutí ANO pro smlouvu DCA právě kvůli její rámcové povaze. Podle vyjádření Nejvyššího soudu rámcová smlouva „stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv“ a nestanovuje žádné konkrétní závazky. Poradce českého premiéra pro bezpečnost a EU Tomáš Pojar pak pro Seznam zprávy výslovně uvedl, že má jít o rámcovou dohodu. Pro srovnání uveďme příklad slovensko-americké obranné dohody (.pdf), kterou označuje jako rámcovou slovenská prezidentka Čaputová a ministr obrany Naď.

O nákupu dvanácti vrtulníků pro armádu hovořilo Ministerstvo obrany (MO) již v roce 2016, kdy post ministra zastával Martin Stropnický (za ANO) během vlády Bohuslava Sobotky. Konkrétnější podobu poté výběr vrtulníků dostal až za vlády Andreje Babiše. V roce 2018 ministryně obrany Karla Šlechtová (za ANO) uvedla, že nákup helikoptér proběhne bez vypsání veřejné soutěže, resort obrany sám osloví vybrané dodavatele a z nich následně vybere, komu zakázku zadá. V roce 2019 poté MO pod vedením Lubomíra Metnara (za ANO) rozhodlo, že 12 vrtulníků v hodnotě 14,6 mld. korun (bez DPH) nakoupí od americké společnosti Bell. K uzavření smlouvy došlo v prosinci 2019.

Uveďme, že Armáda České republiky vlastní dva druhy (video, čas 1:10) vrtulníků – bitevní a transportní. Ještě v roce 2017 měla (.pdf, str. 7, 27) Armáda ČR 17 bojových a 34 víceúčelových (transportních) vrtulníků. Většina vrtulníků, které Armáda ČR používá, je ještě sovětského, respektive ruského původu.

Staré sovětské vrtulníky tak mají nahradit nové stroje od firmy Bell. Jedním z hlavních důvodů pro nákup nových helikoptér byla snaha zbavit se závislosti na ruské technice. Využívání těchto starých vrtulníků s sebou totiž podle Metnara nese „potíže při servisu, údržbě, dodávkách náhradních dílů nebo při spolupráci se západními spojenci“. Nově by některé tyto stroje mělo nahradit 8 víceúčelových vrtulníků UH-1Y Venom a 4 bitevní AH-1Z Viper. Stroje má firma Bell dodat do konce roku 2023. 

Vzhledem k tomu, že ke konkrétním krokům týkajícím se nákupu nových vrtulníků pro armádu skutečně došlo za vlády Andreje Babiše, hodnotíme výrok Jaroslava Bžocha jako pravdivý. 

Předně uveďme, že Dita Charanzová (ANO) v rozhovoru zmiňuje (video, 3:54), že Evropa v reakci na aktuální dění na Ukrajině musí „dělat víc“. V této souvislosti pak poukazuje právě na postoj Německa k některým sankčním opatřením.

Připomeňme nejdříve, jak se Německo stavělo k sankcím vůči Rusku v minulosti. Ještě na konci roku 2021, kdy Ruská federace začala u hranic s Ukrajinou soustřeďovat vojenské síly a kdy Spojené státy varovaly před možnou ruskou invazí, Německo váhalo například obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa, k uvedení do provozu však musel ještě získat od německých regulačních úřadů povolení. 

Německý kancléř Olaf Scholz nejdříve v prosinci uváděl, že je Nord Stream 2 soukromý projekt a o povolení k provozu rozhodnou německé úřady bez ohledu na politické hledisko. Kvůli tomuto postoji následně německá vláda čelila značné kritice. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem, prosazovaly především Spojené státy americké. Přes počáteční váhání pak nakonec zástupci německé vlády v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté, co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

24. února 2022 následně Rusko napadlo Ukrajinu, čímž začal otevřený konflikt. Evropská unie začala téměř okamžitě jednat o uvalení dalších sankcí na Rusko, některé státy přitom navrhovaly odpojení Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT. I v tomto případě Německo nejdříve drželo spíše nesouhlasný postoj a váhalo, i když už většina evropských států s tímto krokem souhlasila. Jedním z důvodů bylo i to, že by odpojením Ruska od SWIFTu byly ohroženy ruské dodávky zemního plynu, na nichž je Německo z velké části závislé. Už 25. února odpoledne nicméně Německo oznámilo, že je připraveno Rusko od SWIFTu odstřihnout. Doplňme, že Česká republika podporovala vyřazení Ruska ze systému SWIFT od začátku.

O tom, že se Německo stále potýká s energetickou závislostí na Rusku, poté v březnu mluvila například i německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Dle jejího vyjádření by zákaz dovozu ruské ropy, ke kterému přistoupily Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, v Německu způsobil chaos. 

K okamžitému zastavení dodávek ropy, ale i plynu z Ruska pak státy EU vyzývá i otevřený dopis, ke kterému podpis připojila řada europoslanců (.pdf). Mezi nimi například právě i Dita Charanzová (.pdf, str. 4) a další čeští europoslanci, včetně zástupců vládní ODS či KDU-ČSL.

Uveďme, že dle zpráv z 12. března si německá vláda vytyčila cíl, aby import ropy a uhlí z Ruska klesl téměř na nulu už do konce roku 2022. Zakázat dovoz plynu, jak vyzývají poslanci Evropského parlamentu, však Německo neplánuje. Ve svém vyjádření to uvedl německý ministr hospodářství Robert Habeck, podle něhož by takový krok způsobil nedostatek plynu „příští zimu, což by vedlo k propadu hospodářství, vyšší inflaci i stovkám tisíc nezaměstnaných“.

Na závěr tedy shrňme, že Německo v několika případech váhalo se zavedením sankčních opatření vůči Rusku, byť s nimi v některých případech posléze souhlasilo. Která opatření jsou „razantnější“, je do značné míry na subjektivním posouzení. V poslední době však Německo například odmítlo přistoupit k zákazu dovozu ruského plynu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na mimořádném zasedání Evropského parlamentu, které se konalo 1. března 2022, přednesl svůj projev ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ve své téměř osmiminutové řeči se vyjadřoval k ruské invazi na Ukrajinu a ke konci apeloval na Evropskou unii, aby přijala Ukrajinu mezi své členy: „Bojujeme za to, abychom se stali rovnoprávnými členy Evropy. Věřím, že dnes celému světu ukazujeme, co v nás je. Evropská unie bude mnohem silnější s námi – to je jisté. Bez vás bude Ukrajina osamocená. Dokázali jsme naši sílu. Dokázali jsme, že jsme přinejmenším stejní jako vy. Tak dokažte vy, že stojíte s námi. Dokažte, že nás nenecháte na holičkách. Dokažte, že jste skutečně Evropané.“

Několik hodin poté, co prezident Zelenskyj pronesl svou řeč, schválili europoslanci usnesení. V něm vyzývali orgány Evropské unie, aby pracovaly na tom, že Ukrajině bude udělen status kandidátské země EU. Pro usnesení hlasovalo 637 europoslanců ze 676 hlasujících, a to včetně (.pdf, str. 157) europoslankyně za hnutí ANO Dity Charanzové. Status kandidátské země je první ze tří fází k přijetí země do Evropské unie. Jednání o přijetí pak mohou začít, pokud se na něm shodnou všechny vlády EU formou jednomyslného rozhodnutí Rady EU.

Pro kontext ještě doplňme, že Volodymyr Zelenskyj již 28. února podepsal žádost o přijetí Ukrajiny do Evropské unie, a to společně s premiérem Denysem Šmyhalem a předsedou ukrajinské Nejvyšší rady Ruslanem Stefančukem. „Jsem přesvědčen, že jsme si to zasloužili. Jsem přesvědčen, že vše je možné,“ uvedl k věci prezident Zelenskyj.

Ve výroku Dity Charanzové se objevují dvě nepřesnosti. Prezident Zelenskyj totiž Evropskou unii kritizoval pouze nepřímo a výslovně se nezmínil o kandidátském statusu. S jistou mírou zjednodušení tak ale lze jeho apel na europoslance chápat, především ve spojitosti s dříve podanou žádostí o přijetí do EU. Druhá nepřesnost se týká samotného usnesení. Dita Charanzová říká, že je namířeno na premiéry zemí Evropské unie. To není úplně přesné, protože výzva europarlamentu zmiňuje pouze obecně orgány EU. Nicméně vzhledem k tomu, že se mezi tyto orgány řadí i Evropská rada, která je tvořena předsedy vlád nebo prezidenty, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová (nestr. za ANO) se v pořadu ČT24 Události, komentáře vyjadřovala ke slovům ministryně obrany Jany Černochové. Ta dříve mluvila o tom, že by OSN měla vyslat na Ukrajinu mírové síly, známé jako modré přilby či modré barety. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jakou funkci plní mírové síly OSN a zda je k jejich vyslání skutečně potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Mírové mise jsou dle Organizace spojených národů „zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti“. Již v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi – Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Za první mírovou operaci, na níž vojáci OSN použili později typické modré přilby, lze označit misi do Suezského průplavu, která se uskutečnila (.pdf, str. 3) roku 1956. Zde mírové jednotky dohlížely (.pdf, str. 3) na dodržování dohod mezi válčícími stranami na konci druhé arabsko-izraelské války. V současnosti probíhá celkem 12 mírových operací OSN na třech kontinentech.

Tzv. peacekeeping, neboli udržování míru, se řídí třemi základními pravidly – mírové síly jsou vyslány v případě souhlasu hlavních účastníků konfliktu, mírové jednotky jsou nestranné a používají sílu pouze v případě sebeobrany či obrany mandátu. Upřesněme, že obrana mandátu je chápána jako zajištění bezpečnosti a svobody pohybu účastníků mise, případně ochrana civilního obyvatelstva před bezprostřední hrozbou fyzického násilí.

Co se týče vyslání mírových sil OSN, je skutečně nutné, aby takový krok schválila Rada bezpečnosti OSN (RB). Ta má pravomoc rozhodnout, zda „došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo agresi a jakými prostředky mají být světový mír a stabilita případně obnoveny“. Následně pak Rada bezpečnosti oficiálně schválí mírovou operaci prostřednictvím přijetí rezoluce. 

Uveďme, že Rada bezpečnosti se skládá z celkem 15 států OSN, z toho pět jsou stálí členové – Francie, Rusko, Čína, Velká Británie a USA. Tito členové přitom mají v Radě právo veta. Rozhodnutí Rady o podstatných záležitostech vyžaduje devět hlasů včetně hlasů všech stálých členů. „Práva veta již v minulosti využil každý z pěti stálých členů. Postupně se vyvinula praxe umožňující zdržení se hlasování některého ze stálých členů Rady bezpečnosti, aniž by to znemožnilo přijetí rezoluce,“ uvádí k tomu české Ministerstvo zahraničí. V posledních letech se nicméně ozývají četné hlasy pro reformu fungování Rady bezpečnosti, výtky směřují především k rozhodovacímu mechanismu včetně práva veta.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. Pro úplnost doplňme, že v pořadu Interview uvedl bezpečnostní analytik a poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, že obecně je mírová mise „možná i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“. Dále také dodal, že v minulosti již do míst konfliktu vyslaly mírové jednotky ty země, které k tomu byly ochotné, a to i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Upřesněme však, že by se v tomto případě nejednalo o misi OSN, ale o misi jednotlivých států či jiné organizace, např. NATO.