ANO

Bývalý ministr obrany Metnar mluví o česko-americké dohodě o vzájemném pořizování materiálu a služeb pro účely obrany (Reciprocal Defense Procurement Agreement – RDPA). Dohodu podepsala 21. dubna 2022 Jana Černochová při setkaní s ministrem obrany Spojených států Lloydem Austinem. 

O vyjádření (k průběhu projednávání a schvalování dohody) jsme požádali Ministerstvo obrany (MO). „Tato mezinárodní smlouva byla dojednána a schválena vládou již v červenci 2019, tedy během funkčního období ministra obrany Lubomíra Metnara. Z důvodů na americké straně se však nepodařilo smlouvu podepsat dříve, ale až nyní po třech letech od schválení textu oběma smluvními stranami,“ uvedlo pro Demagog.cz tiskové oddělení ministerstva.

„Účelem dohody je zajistit, aby podniky z jednoho státu, které chtějí dodávat materiál a služby pro účely obrany do druhého státu, nebyly diskriminovány právními předpisy platnými v ČR a USA. (…) Dohoda usnadňuje přístup českých firem k zakázkám Ministerstva obrany USA tím, že se na ně neuplatní zákony upřednostňující americké podniky, zejména tzv. Buy American Act,“ vysvětlilo MO a dodalo, že stejný přístup se očekává i od Česka. V současné době má takovou dohodu s USA dalších 26 států. Obdobná dohoda mezi ČR a USA platila již v letech 2012–2017 (.pdf, str. 8).

Zakázka na pořízení vrtulníků systému H-1 nebyla podle vyjádření Ministerstva obrany na RDPA nijak vázaná. Na dojednání a schválení RDPA českou vládou nicméně navazovala časově. V srpnu 2019 Ministerstvo obrany informovalo, že dojde k nákupu celkem 12 vrtulníků UH-1Y Venom a AH-1Z Viper od americké společnosti Bell. Uvedlo tehdy, že probíhají jednání s americkou vládou a podpis smlouvy se připravuje na konec roku. V listopadu 2019 Ministerstvo obrany tento nákup definitivně schválilo. V prosinci poté došlo přímo k podpisu smlouvy.

První jednání mezi Ruskem a Ukrajinou se odehrálo 28. února, tedy pátý den ruské invaze na Ukrajinu. Zatímco obě delegace jednaly v Bělorusku, podepsal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj žádost o členství v Evropské unii. Další jednání se odehrála 3., 7. a 10. března. 14. března bylo zahájeno další jednání. Během prvního dne tohoto setkání byl představen plán o patnácti bodech, podle kterého by se Ukrajina například vzdala snahy přidat se k NATO a zavázala by se k odmítnutí zahraničních vojenských základen i zbraní na svém území. Výměnou by Rusko souhlasilo s tím, že by Ukrajině ochranu zaručovali někteří spojenci, např. Spojené státy, Velká Británie či Turecko. Podle sdělení Kremlu ze 17. března ani toto jednání nepřineslo dohodu. Francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian prohlásil, že Rusko snahu vyjednávat pouze „předstírá“.

28. března Zelenskyj potvrdil, že se Rusko a Ukrajina vrátí k jednacímu stolu. Oznámil, že je Ukrajina ochotna diskutovat o neutralitě, pokud by byla přijata ukrajinským referendem, a diskutovat o východoukrajinském regionu Donbas, ale nepřistoupí k demilitarizaci. Tato jednání v Istanbulu byla zdánlivě doposud nejúspěšnější a také poslední, na kterých se zástupci obou zemí setkali osobně. Obě strany se zde shodly na několika bodech. Ukrajinská delegace přistoupila na možnost neutrality a zřeknutí se žádosti o vstupu do NATO, Rusko pak přislíbilo stažení svých vojáků z oblasti Kyjeva. Spojené státy a NATO ale zpochybnily důvěryhodnost ruských příslibů.

7. dubna Moskva prohlásila, že jednání postupují pomalu kvůli obviněním, podle kterých se ruští vojáci na Ukrajině dopouštějí válečných zločinů. 12. dubna se ruský prezident Vladimir Putin vyjádřil ke stavu mírových jednání a řekl, že jsou ve slepé uličce poté, co se podle něj Ukrajina odchýlila od dohod z Istanbulu. 23. dubna řekl Zelenskyj na tiskové konferenci, která se konala v kyjevském metru, že to, zda se budou odehrávat další mírová jednání, záleží na Putinovi. Prohlásil, že se s ním nebojí setkat osobně, pakliže to bude znamenat diplomatické ukončení války na Ukrajině.

26. dubna odcestoval generální tajemník Organizace spojených národů António Guterres do Moskvy, kde se sešel s Putinem. Guterres prohlásil, že stále doufá v mírová jednání a jejich potenciál ukončit konflikt. Putin zopakoval svá dřívější slova a řekl, že jednání byla zmařena obviněním ze „zvěrstev,“ kterých se měli dopustit ruští vojáci ve městě Buča. Podle deníku The Guardian Rusko taktéž odmítlo ukrajinskou nabídku setkání v Mariupolu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov ale řekl, že Rusko má i nadále zájem na diplomatickém ukončení konfliktu.

Vzhledem ke stavu mírových jednání mezi Ukrajinou a Ruskem tak můžeme označit tvrzení Lubomíra Metnara za pravdivé. Od doby, kdy bylo město Buča na začátku dubna osvobozeno a na veřejnost se dostaly zprávy a obrázky zločinů ruských vojáků, se obě strany u jednacího stolu nesešly.

Předně uveďme, že poslanec Bžoch mluví o plánech Evropské unie na snižování energetické závislosti na Rusku. V rozhovoru dodává, že by podle něj měla Česká republika závislost na ruských surovinách ukončit dříve než před zmiňovanými lety 2027 či 2030.

Poukazuje tak na plán REPowerEU, jehož nástin představila 8. března Evropská komise. Jeho cílem je zbavit Evropu závislosti na ruských fosilních palivech „v dostatečném předstihu před rokem 2030“ a snížit do konce roku 2022 poptávku EU po ruském plynu o dvě třetiny. 10. března poté předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová uvedla (.pdf, str. 2–3), že v květnu 2022 Komise předloží plán, podle něhož by mělo postupně dojít k ukončení odběru zemního plynu, ropy a uhlí z Ruska nejpozději do konce roku 2027. 

Podle Komise si vývoj energetických trhů a zejména drastická změna v evropské bezpečnostní situaci žádají zrychlení přechodu na energii z udržitelných zdrojů a také energetickou nezávislost Evropy. Projekt RePowerEU Evropská komise koncipuje tak, aby zvýšil odolnost a efektivitu energetického systému EU. 

Komise tento plán staví na dvou pilířích. Prvním z nich je diverzifikace dodávek zemního plynu, kdy by mělo dojít ke zvýšení dovozu zkapalněného zemního plynu a plynu od neruských dodavatelů a k většímu využívání biometanu či vodíku. Druhým pilířem je poté rychlejší snižování závislosti na fosilních palivech – například zvyšováním energetické účinnosti a větším využíváním obnovitelných zdrojů. Doplňme, že plán se zaměřuje například i na dekarbonizaci průmyslu či na udržení maloobchodních cen energií pod kontrolou.

Podle informací Evropské komise z března 2022 Evropa importuje 90 % své spotřeby plynu, z toho 45 % z Ruska. Dále také z Ruska odebírá 27 % celkové dovážené ropy a 46 % dováženého uhlí (.pdf, str. 1). Prozatím tedy Rusko dovozu plynu do EU výrazně dominovalo.

Evropská unie tedy prostřednictvím Evropské komise skutečně připravuje plány, podle nichž by mělo dojít k ukončení dodávek energetických surovin z Ruska do konce roku 2030. Později představitelé Komise hovořili o roku 2027. Vzhledem k uvedeným informacím hodnotíme výrok jako pravdivý.

Poslanec Bžoch podle svých slov předpokládá, že hnutí ANO vyjádří podporu pro plánovanou česko-americkou dohodu o obranné spolupráci (DCA), a to díky jejímu rámcovému charakteru. Dohoda navíc podle něj neumožní pohyb cizích vojsk na českém území. Na zahájení jednání o obranné smlouvě s USA se dohodla ministryně obrany Jana Černochová se svým americkým protějškem Lloydem Austinem, když v dubnu navštívila Washington. 

Jak uvádí Ministerstvo obrany, primárním účelem smlouvy DCA (Defense Cooperation Agreement) má být právní zajištění působení amerických vojáků na území České republiky, pokud se budou na našem území nacházet. Konkrétně má jít o dílčí otázky, jako je jurisdikce nad příslušníky ozbrojených sil Spojených států nebo odpovědnost za škody způsobené na českém území.

Smlouva má podle Ministerstva obrany pojednávat i o zařízeních a prostorách v České republice, které budou po dohodě obou stran ozbrojené síly USA moci využívat. Na přesných podmínkách, které budou v České republice pro americké vojsko platit, se vzájemně domluví oba státy. Resort obrany i Česká tisková kancelář zároveň uvádí, že samotné nasazení amerického vojska by musela schválit vláda a následně podle čl. 43 Ústavy České republiky i parlament.

Taková spolupráce s USA není ničím výjimečným. Z 30 členských států NATO má obdobnou dohodu o obranné spolupráci s USA sjednanou 24 zemí. Podle ministryně Černochové by na rozdíl od těchto smluv měla být česko-americká dohoda obecnější. Zároveň podle ČTK půjde o mezinárodní smlouvu prezidentskou, která bude v České republice podléhat souhlasu vlády a parlamentu a ratifikaci prezidentem republiky. Oproti tomu Spojené státy dohodu sjednají na exekutivní úrovni, bez nutnosti souhlasu Kongresu.

Jaroslav Bžoch zmiňuje očekávanou podporu hnutí ANO pro smlouvu DCA právě kvůli její rámcové povaze. Podle vyjádření Nejvyššího soudu rámcová smlouva „stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv“ a nestanovuje žádné konkrétní závazky. Poradce českého premiéra pro bezpečnost a EU Tomáš Pojar pak pro Seznam zprávy výslovně uvedl, že má jít o rámcovou dohodu. Pro srovnání uveďme příklad slovensko-americké obranné dohody (.pdf), kterou označuje jako rámcovou slovenská prezidentka Čaputová a ministr obrany Naď.

O nákupu dvanácti vrtulníků pro armádu hovořilo Ministerstvo obrany (MO) již v roce 2016, kdy post ministra zastával Martin Stropnický (za ANO) během vlády Bohuslava Sobotky. Konkrétnější podobu poté výběr vrtulníků dostal až za vlády Andreje Babiše. V roce 2018 ministryně obrany Karla Šlechtová (za ANO) uvedla, že nákup helikoptér proběhne bez vypsání veřejné soutěže, resort obrany sám osloví vybrané dodavatele a z nich následně vybere, komu zakázku zadá. V roce 2019 poté MO pod vedením Lubomíra Metnara (za ANO) rozhodlo, že 12 vrtulníků v hodnotě 14,6 mld. korun (bez DPH) nakoupí od americké společnosti Bell. K uzavření smlouvy došlo v prosinci 2019.

Uveďme, že Armáda České republiky vlastní dva druhy (video, čas 1:10) vrtulníků – bitevní a transportní. Ještě v roce 2017 měla (.pdf, str. 7, 27) Armáda ČR 17 bojových a 34 víceúčelových (transportních) vrtulníků. Většina vrtulníků, které Armáda ČR používá, je ještě sovětského, respektive ruského původu.

Staré sovětské vrtulníky tak mají nahradit nové stroje od firmy Bell. Jedním z hlavních důvodů pro nákup nových helikoptér byla snaha zbavit se závislosti na ruské technice. Využívání těchto starých vrtulníků s sebou totiž podle Metnara nese „potíže při servisu, údržbě, dodávkách náhradních dílů nebo při spolupráci se západními spojenci“. Nově by některé tyto stroje mělo nahradit 8 víceúčelových vrtulníků UH-1Y Venom a 4 bitevní AH-1Z Viper. Stroje má firma Bell dodat do konce roku 2023. 

Vzhledem k tomu, že ke konkrétním krokům týkajícím se nákupu nových vrtulníků pro armádu skutečně došlo za vlády Andreje Babiše, hodnotíme výrok Jaroslava Bžocha jako pravdivý. 

Předně uveďme, že Dita Charanzová (ANO) v rozhovoru zmiňuje (video, 3:54), že Evropa v reakci na aktuální dění na Ukrajině musí „dělat víc“. V této souvislosti pak poukazuje právě na postoj Německa k některým sankčním opatřením.

Připomeňme nejdříve, jak se Německo stavělo k sankcím vůči Rusku v minulosti. Ještě na konci roku 2021, kdy Ruská federace začala u hranic s Ukrajinou soustřeďovat vojenské síly a kdy Spojené státy varovaly před možnou ruskou invazí, Německo váhalo například obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Ten měl po dně Baltského moře přivádět zemní plyn z Ruska přímo do Německa, k uvedení do provozu však musel ještě získat od německých regulačních úřadů povolení. 

Německý kancléř Olaf Scholz nejdříve v prosinci uváděl, že je Nord Stream 2 soukromý projekt a o povolení k provozu rozhodnou německé úřady bez ohledu na politické hledisko. Kvůli tomuto postoji následně německá vláda čelila značné kritice. Plán, aby nedošlo k otevření Nord Stream 2 v případě napadení Ukrajiny Ruskem, prosazovaly především Spojené státy americké. Přes počáteční váhání pak nakonec zástupci německé vlády v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté, co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, německý kancléř Olaf Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

24. února 2022 následně Rusko napadlo Ukrajinu, čímž začal otevřený konflikt. Evropská unie začala téměř okamžitě jednat o uvalení dalších sankcí na Rusko, některé státy přitom navrhovaly odpojení Ruska od mezinárodního platebního systému SWIFT. I v tomto případě Německo nejdříve drželo spíše nesouhlasný postoj a váhalo, i když už většina evropských států s tímto krokem souhlasila. Jedním z důvodů bylo i to, že by odpojením Ruska od SWIFTu byly ohroženy ruské dodávky zemního plynu, na nichž je Německo z velké části závislé. Už 25. února odpoledne nicméně Německo oznámilo, že je připraveno Rusko od SWIFTu odstřihnout. Doplňme, že Česká republika podporovala vyřazení Ruska ze systému SWIFT od začátku.

O tom, že se Německo stále potýká s energetickou závislostí na Rusku, poté v březnu mluvila například i německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock. Dle jejího vyjádření by zákaz dovozu ruské ropy, ke kterému přistoupily Spojené státy, Kanada nebo Austrálie, v Německu způsobil chaos. 

K okamžitému zastavení dodávek ropy, ale i plynu z Ruska pak státy EU vyzývá i otevřený dopis, ke kterému podpis připojila řada europoslanců (.pdf). Mezi nimi například právě i Dita Charanzová (.pdf, str. 4) a další čeští europoslanci, včetně zástupců vládní ODS či KDU-ČSL.

Uveďme, že dle zpráv z 12. března si německá vláda vytyčila cíl, aby import ropy a uhlí z Ruska klesl téměř na nulu už do konce roku 2022. Zakázat dovoz plynu, jak vyzývají poslanci Evropského parlamentu, však Německo neplánuje. Ve svém vyjádření to uvedl německý ministr hospodářství Robert Habeck, podle něhož by takový krok způsobil nedostatek plynu „příští zimu, což by vedlo k propadu hospodářství, vyšší inflaci i stovkám tisíc nezaměstnaných“.

Na závěr tedy shrňme, že Německo v několika případech váhalo se zavedením sankčních opatření vůči Rusku, byť s nimi v některých případech posléze souhlasilo. Která opatření jsou „razantnější“, je do značné míry na subjektivním posouzení. V poslední době však Německo například odmítlo přistoupit k zákazu dovozu ruského plynu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na mimořádném zasedání Evropského parlamentu, které se konalo 1. března 2022, přednesl svůj projev ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ve své téměř osmiminutové řeči se vyjadřoval k ruské invazi na Ukrajinu a ke konci apeloval na Evropskou unii, aby přijala Ukrajinu mezi své členy: „Bojujeme za to, abychom se stali rovnoprávnými členy Evropy. Věřím, že dnes celému světu ukazujeme, co v nás je. Evropská unie bude mnohem silnější s námi – to je jisté. Bez vás bude Ukrajina osamocená. Dokázali jsme naši sílu. Dokázali jsme, že jsme přinejmenším stejní jako vy. Tak dokažte vy, že stojíte s námi. Dokažte, že nás nenecháte na holičkách. Dokažte, že jste skutečně Evropané.“

Několik hodin poté, co prezident Zelenskyj pronesl svou řeč, schválili europoslanci usnesení. V něm vyzývali orgány Evropské unie, aby pracovaly na tom, že Ukrajině bude udělen status kandidátské země EU. Pro usnesení hlasovalo 637 europoslanců ze 676 hlasujících, a to včetně (.pdf, str. 157) europoslankyně za hnutí ANO Dity Charanzové. Status kandidátské země je první ze tří fází k přijetí země do Evropské unie. Jednání o přijetí pak mohou začít, pokud se na něm shodnou všechny vlády EU formou jednomyslného rozhodnutí Rady EU.

Pro kontext ještě doplňme, že Volodymyr Zelenskyj již 28. února podepsal žádost o přijetí Ukrajiny do Evropské unie, a to společně s premiérem Denysem Šmyhalem a předsedou ukrajinské Nejvyšší rady Ruslanem Stefančukem. „Jsem přesvědčen, že jsme si to zasloužili. Jsem přesvědčen, že vše je možné,“ uvedl k věci prezident Zelenskyj.

Ve výroku Dity Charanzové se objevují dvě nepřesnosti. Prezident Zelenskyj totiž Evropskou unii kritizoval pouze nepřímo a výslovně se nezmínil o kandidátském statusu. S jistou mírou zjednodušení tak ale lze jeho apel na europoslance chápat, především ve spojitosti s dříve podanou žádostí o přijetí do EU. Druhá nepřesnost se týká samotného usnesení. Dita Charanzová říká, že je namířeno na premiéry zemí Evropské unie. To není úplně přesné, protože výzva europarlamentu zmiňuje pouze obecně orgány EU. Nicméně vzhledem k tomu, že se mezi tyto orgány řadí i Evropská rada, která je tvořena předsedy vlád nebo prezidenty, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou.

Místopředsedkyně Evropského parlamentu Dita Charanzová (nestr. za ANO) se v pořadu ČT24 Události, komentáře vyjadřovala ke slovům ministryně obrany Jany Černochové. Ta dříve mluvila o tom, že by OSN měla vyslat na Ukrajinu mírové síly, známé jako modré přilby či modré barety. V následujících odstavcích se zaměříme na to, jakou funkci plní mírové síly OSN a zda je k jejich vyslání skutečně potřeba rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.

Mírové mise jsou dle Organizace spojených národů „zásadním nástrojem mezinárodního společenství k prosazování míru a bezpečnosti“. Již v roce 1948 Spojené národy vytvořily první takovou misi – Organizaci OSN pro dohled nad dodržováním příměří na Blízkém východě. Za první mírovou operaci, na níž vojáci OSN použili později typické modré přilby, lze označit misi do Suezského průplavu, která se uskutečnila (.pdf, str. 3) roku 1956. Zde mírové jednotky dohlížely (.pdf, str. 3) na dodržování dohod mezi válčícími stranami na konci druhé arabsko-izraelské války. V současnosti probíhá celkem 12 mírových operací OSN na třech kontinentech.

Tzv. peacekeeping, neboli udržování míru, se řídí třemi základními pravidly – mírové síly jsou vyslány v případě souhlasu hlavních účastníků konfliktu, mírové jednotky jsou nestranné a používají sílu pouze v případě sebeobrany či obrany mandátu. Upřesněme, že obrana mandátu je chápána jako zajištění bezpečnosti a svobody pohybu účastníků mise, případně ochrana civilního obyvatelstva před bezprostřední hrozbou fyzického násilí.

Co se týče vyslání mírových sil OSN, je skutečně nutné, aby takový krok schválila Rada bezpečnosti OSN (RB). Ta má pravomoc rozhodnout, zda „došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo agresi a jakými prostředky mají být světový mír a stabilita případně obnoveny“. Následně pak Rada bezpečnosti oficiálně schválí mírovou operaci prostřednictvím přijetí rezoluce. 

Uveďme, že Rada bezpečnosti se skládá z celkem 15 států OSN, z toho pět jsou stálí členové – Francie, Rusko, Čína, Velká Británie a USA. Tito členové přitom mají v Radě právo veta. Rozhodnutí Rady o podstatných záležitostech vyžaduje devět hlasů včetně hlasů všech stálých členů. „Práva veta již v minulosti využil každý z pěti stálých členů. Postupně se vyvinula praxe umožňující zdržení se hlasování některého ze stálých členů Rady bezpečnosti, aniž by to znemožnilo přijetí rezoluce,“ uvádí k tomu české Ministerstvo zahraničí. V posledních letech se nicméně ozývají četné hlasy pro reformu fungování Rady bezpečnosti, výtky směřují především k rozhodovacímu mechanismu včetně práva veta.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý. Pro úplnost doplňme, že v pořadu Interview uvedl bezpečnostní analytik a poradce premiéra Petra Fialy Tomáš Pojar, že obecně je mírová mise „možná i bez mandátu Rady bezpečnosti OSN“. Dále také dodal, že v minulosti již do míst konfliktu vyslaly mírové jednotky ty země, které k tomu byly ochotné, a to i bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Upřesněme však, že by se v tomto případě nejednalo o misi OSN, ale o misi jednotlivých států či jiné organizace, např. NATO.

Rada Evropy (RE) je mezinárodní celoevropská organizace, která funguje nezávisle na Evropské unii. Vznikla roku 1949 uzavřením tzv. Londýnské dohody a sídlí ve Štrasburku. Jedná se o společenství, jež zaštiťuje spolupráci členských zemí především v oblasti podpory demokracie a ochrany lidských práv. „Misí a cílem Rady Evropy je vytvoření společného demokratického a právního prostoru, který zaručuje dodržování lidských práv, demokracii a respektování zákonů,“ upřesňuje český web věnovaný této organizaci. Doplňme, že k 1. lednu 2022 se Rada Evropy skládala z celkem 47 členských států, mezi které patří i Česká republika.

Základním rozhodovacím orgánem RE je tzv. Výbor ministrů, který tvoří ministři zahraničních věcí jednotlivých zemí. Právě Výbor ministrů již den po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, tedy 25. února, rozhodl o pozastavení členství Ruské federace v tomto společenství. Podle italského ministra zahraničí Luigiho di Maia byl tento krok nezbytný, neboť Rusko svou agresí vůči Ukrajině porušuje mezinárodní právo. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba zároveň vyzval členské země k úplnému vyloučení Ruska z Rady.

Upřesněme, že pozastavení členství pro daný stát znamená, že se jeho diplomaté nesmějí účastnit aktivit Rady a jeho zákonodárci nemají možnost zasedat v Parlamentním shromáždění RE. Země s pozastaveným členstvím se nicméně stále může podílet na chodu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten se tak např. nadále může zabývat podněty, které z této země vzešly. Pro zajímavost doplňme, že podle agentury AFP se uvedený soud nejčastěji zabývá právě kauzami Ruské federace.

Ruská tisková agentura TASS 10. března informovala o tom, že se Rusko dál nehodlá účastnit jednání Rady Evropy. Oficiálně o záměru Ruska vystoupit z RE informoval 15. března šéf ruské delegace při Parlamentním shromáždění Rady Evropy Pjotr Tolstoj. „Rozhodnutí o vystoupení (z RE) bylo učiněno v souvislosti s protiruskou debatou v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, jejímž výsledkem může být lživá rusofobní rezoluce, založená na smyšlenkách, které nemají žádný vztah k realitě,“ dodal. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tento záměr oznámil v dopise adresovaném generální tajemnici RE Marije Pejčinovićové Burićové.

Zmíněné Parlamentní shromáždění RE se mezitím mimořádně sešlo ve dnech 14. až 15. března, aby projednalo právě otázku členství Ruské federace. Na jeho výzvu poté Výbor ministrů rozhodl o definitivním vyloučení Ruska z Rady. Členství mu bylo definitivně ukončeno k 16. březnu.

Doplňme, že odchod Ruska z Rady Evropy znamená zároveň ukončení jeho účasti ve všech mechanismech tohoto společenství, tzn. i Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Rusko tak nadále nebude vázáno například Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (.pdf).

Výbor ministrů tedy skutečně Rusko den před konáním rozhovoru s Ditou Charanzovou s okamžitou platností vyloučil z Rady Evropy. Učinil tak na základě výzvy, na níž se 15. března dohodlo Parlamentní shromáždění RE. Tento výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve dejme výrok do kontextu. Rada pro lidská práva patří mezi orgány Organizace spojených národů (OSN) a má 47 členů, kteří jsou voleni Valným shromážděním OSN. Jak už název napovídá, zabývá se dodržováním lidských práv. Každý člen zasedá v radě tři roky a není možné vykonávat více než dvě funkční období za sebou. Jednotlivá křesla jsou rozdělena podle regionů, například východní Evropě je tak přiřazeno 6 míst. Předsednictvo rady se skládá z jednoho předsedy a čtyř místopředsedů a každý rok se obměňuje. 

Europoslankyně Charanzová pak v rozhovoru vyjadřuje kritiku vůči OSN. Kuba je totiž dlouhodobě považována za nedemokratickou zemi porušující lidská práva (.pdf, str. 186–193). Například nezisková organizace Člověk v tísni uvádí, že z hlediska dodržování Všeobecné deklarace lidských práv OSN, což je dokument (.pdf, str. 3) OSN přijatý v roce 1948, zůstává Kuba na nejhorší příčce v celé Latinské Americe. Pojďme se tedy podívat na to, zda Kuba a případně i jiné země porušující lidská práva předsedaly Radě pro lidská práva OSN.

Kuba je, s výjimkou let 2013 a 2020, řadovým členem rady od roku 2006, kdy tento orgán OSN vznikl. Co se týče zastoupení Kuby v předsednictvu Rady pro lidská práva, v červnu 2010 se na jeden rok stal místopředsedou kubánský představitel Rodolfo Reyes Rodríguez. Nikdy jindy se žádný další Kubánec v čele rady neobjevil, a to ani přímo na předsednickém postu.

Uveďme, že v roce 2010 se Kuba mezi nedemokratické země řadila například podle analýzy (.pdf, str. 177) americké nevládní organizace Freedom House. Ta už od roku 1972 monitoruje stav politických práv a občanských svobod v jednotlivých zemích světa a na základě těchto dat pak pravidelně sestavuje tzv. index svobody ve světě. Freedom House rozděluje státy do tří kategorií – svobodné, částečně svobodné a nesvobodné. Například Česká republika se v současnosti řadí do první kategorie, tedy ke svobodným zemím, zmiňovaná Kuba pak mezi nesvobodné země.

Abychom posoudili, jestli se v předsednictvu Rady pro lidská práva OSN vyskytly i další státy, které jsou kritizovány za porušování lidských práv a svobod, využijeme v rámci našeho hodnocení právě index sestavovaný organizací Freedom House.

Seznam států, které měly své zastoupení v předsednictvu Rady a které v té době společnost Freedom House označila jako nesvobodné (.xlsx), vyjmenovává následující přehled:

• 2008/2009 – Ázerbájdžán (.pdf, str. 56);
• 2009/2010 – Egypt (.pdf, str. 231);
• 2010/2011 – Kuba (.pdf, str. 177) a Angola (.pdf, str. 31);
• 2011/2012 – Kamerun (.pdf, str. 127);
• 2013 – Mauritánie (.pdf, str. 452);
• 2014 – Gabon (.pdf, str. 265);
• 2015 – Kazachstán (.pdf, str. 350);
• 2016 – Etiopie (.pdf, str. 231);
• 2017 – Egypt (.pdf, str. 152), Irák (.pdf, str. 251);
• 2018 – Rwanda (.pdf, str. 816);
• 2020 – Afghánistán (.pdf, str. 31);
• 2021 – Súdán (.pdf, str. 1108), Somálsko (.pdf, str. 1049);
• 2022 – Libye (.pdf, str. 667) a Uzbekistán (.pdf, str. 1278).

Zastupitel za Gabon dokonce zastával pozici předsedy Rady pro lidská práva, všichni ostatní zástupci ze zemí, které jsme zmínili, se stali pouze místopředsedy. Pro úplnost ještě dodejme, že v případě Iráku, Afghánistánu, Somálska a Libye bylo jejich zařazení na seznam ovlivněno probíhajícími válkami a konflikty uvnitř země. 

Jak lze vyčíst z přehledu výše, od roku 2006 nezískaly státy hodnocené jako nesvobodné post v předsednictvu rady pouze ve třech funkčních obdobích – v letech 2006/2007, 2007/2008 a 2019. Lze tedy říci, že země, které jsou podobně nesvobodné a nedemokratické jako Kuba, skutečně mají dlouhodobě své zastoupení ve vedení Rady pro lidská práva OSN. Vzhledem k těmto skutečnostem hodnotíme výrok Dity Charanzové jako pravdivý.